David Herbert Lawrence ~ Apokalypsa :: Something smarter than us is going to emerge


node:	David Herbert Lawrence ~ Apokalypsa
template:	4
parent:	čitáreň
owner:	miloxe
viewed by:
created:	06.11.2006 - 17:22:25
updated:	07.11.2006 - 23:39:06

cwbe coordinatez:
101
792011
3002752
1305491
2738361

ABSOLUT
KYBERIA

permissions
you:	r,
system:	public
net:	yes

miloxe	0
Burnout	0
koza	0
nArs	0
Ales	40

Zjevení se nese presně v tomto duchu. Pokud jsme tuto afektovanou knihu přečetli už několikrát, bude nám připadat, že ve skutečnosti měl Jan Teolog velkolepý plán, jak vyhladit a rozdrtit každého, kdo nepatřil mezi vyvolený lid, a jak se sám potom vyšplhat přímo na Boží trůn. Nonkonformisté přijali tuto židovskou představu o vyvoleném lidu za svou. Byli „to" právě oni - ti vyvolení či „spasení". A také přijali za svou židovskou představu o konečném vítězství a vládě onoho vyvoleného lidu. Věčně poražení se stanou věčnými vítězi - tam nahoře v nebi. Nesedí na trůnu nyní, ale budou sedět na klíně Beránka, který byl na trůn dosazen. Toto učení hlasá každý večer Armáda spásy a můžeme ho slyšet v každé nonkonformistické modlitebně či letniční kapli. Není to Ježíš, je to Jan. Není to evangelium, je to Zjevení. Je to lidové náboženství, jež se tolik liší od náboženství myslícího.

000001010079201103002752013054910273836102813234

Právě oni drží věci od sebe, aby vytvořili prostor, bránu. Podobně tvoří i déšť — zřejmě coby bleskovci otevírají brány na obloze. Podobně se také stávají tajnými pány sexu, neboť už velmi brzy lidé rozpoznali, že sex spočívá v držení dvou věcí od sebe a že zrození se možná uskutečňuje mezi nimi. V sexuálním smyslu mohou měnit vodu v krev, neboť samotný falus byl homunkulem a v jednom svém aspektu i samotným dvojčetem země — tím malým dvojčetem, které vytváří vodu, dvojčetem, jež je naplněno krví. Šlo tedy o protivníky uvnitř vlastní mužské přirozenosti a samotného pozemského já, jejichž symbolem byly opět dvojité „kameny" — varlata. Představují tudíž kořeny zdvojených olivovníku, z nichž vznikají olivy a olej plodivého spermatu. Jsou to rovněž dva svícny, které stojí před pánem země — Adonai. Dávají nám totiž dvě střídavé formy elementárního vědomí — denní vědomí a vědomí noční. Díky nim jsme tím, čím býváme v hlubinách noci, a rovněž tou druhou, velmi odlišnou bytostí, kterou se stáváme za jasného dne. Člověk je stvořením dvojího žárlivého vědomí a žárlivými svědky této dvojakosti jsou právě blíženci. Psychologicky vzato jsou to ve stejném smyslu oni, kdo udržují dva proudy, které koluji v našich tělech, oddělené — proud vody a proud krve. Kdyby se voda a krev v našich tělech smísily, byli bychom mrtví. Tyto dva proudy od sebe oddělují tito človíčkové, tito dva rivalové. A na těchto dvou proudech závisí naše dvojí vědomí.
Tito človíčkové, tito dva rivalové jsou „svědky" života, neboť samotný Strom života vyrůstá mezi jejich protikladností z pozemského kořene. Neustále svědčí před bohem země, jenž je plodností. Také však neustále určují lidské meze. Při každé pozemské, fyzické činnosti mu oznamují: Až potud a dál už ne! Omezují každý čin spjatý se „zemí", udržují jej v jeho vlastním měřítku a vyvažují ho činem protichůdným. Jsou to bohové bran, ale také bohové mezí — jeden bez ustání žárlí na druhého a vzájemné se drží na uzdě. Umožňují život — také ho však omezují. Ve formě varlat udržují bez ustání falickou rovnováhu — jsou dvěma falickými svědky. Jsou nepřáteli opojení, extáze a prostopášnosti — prostopášné svobody. Neustále svědčí o Adonai. Proto se také lidé v prostopášných městech radují, když šelma z propasti — jež je pekelným drakem, démonem zemské zkázy čili zkázy lidského těla — konečně zabíjí ony dva svědky, kteří jsou v „Sodomě" a „Egyptě" považováni za jakési policajty. Dvě zavražděná těla leží nepohřbená tri a půl dne — to znamená polovinu týdne neboli polovinu časového období, v níž veškerá slušnost a zdrženlivost opustila lidský svět.

000001010079201103002752013054910273836102813230

Sami Řekové se však k předhrdinským, předolympským bohům a mocnostem stále vraceli. Pořád cítili, že olympské hrdinské vize jsou příliš plytké, a proto se duše starých Řeků po celá staletí neustále nořily do hlubších, starších a temnějších rovin náboženského vědomí. Proto se tajemní Tritopatores, které rovněž označovali za blížence — a také za Dioskury — stali v Aténách pány větrů a tajemnými strážci plození dětí. právě zde se setkáváme se zmiňovanými prastarými úrovněmi vědomí.

000001010079201103002752013054910273836102813025

Čím je však mýtus starší, tím hlouběji proniká do lidského vědomí a ve vyšším vědomí tvoří mnohem rozmanitější formy. Nesmíme zapomenout, že některé symboly, mezi než patří i symbol blíženců, mohou vrátit naše moderní vědomí o tisíc let nazpět — nebo dokonce do doby před dvěma, třemi či čtyřmi tisíci lety a možná ještě do vzdálenější minulosti. Moc tohoto vlivu je velmi záhadná. Nemusí se projevit vůbec. Nebo může přenést nevědomou mysl do minulosti skrze časová období, na než se kruhově snáší střemhlavým pohybem. Může se však vrátit také pouze zčásti.

000001010079201103002752013054910273836102813008

Apokalyptikovi síry a rovněž Janovi z Patmu to bylo málo. Ve svých apokalypsách musí mít úžasné a děsivé jezero ohně a síry, které hoří navěky věků a navěky věků se v něm svíjejí duše nepřátel. Po posledním soudu byla smetena země, obloha a veškeré stvoření — zůstalo jenom nádherné nebe. A někde tam dole také zůstalo ohnivé jezero hořící sírou, v němž trpí duše — skvostné, nádherné a věčné nebe nahoře a stejně tak skvostné sirné jezero trýzně tam dole. Právě taková je vize věčnosti všech „Patmosanů". Nemohou být šťastní v nebi, pokud nevědí, že jejich nepřátelé jsou nešťastní v pekle.
A tuto vizi přinesla světu právě Apokalypsa. Předtím neexistovala.

000001010079201103002752013054910273836102787231

Kobylky jsou jako koně připravené k bitvě — ano koně, opět koně! Znamená to, že jde o nepřátelské síly — o nepřátelské mocnosti.
Mají hřívu jako vlasy žen — hřívu jako chochol slunečních mocností, jenž se rozlévá ve formě paprsků.
Mají zuby lva — rudý sluneční lev ve svém zlovolném aspektu.
Mají tvář jako lidé — směřují pouze proti vnitřnímu životu lidí.
Mají něco jako zlaté věnce — jsou královského původu, pocházejí ze slunce, jež je královským nebeským tělesem.
Mají žihadla na ocasech — což znamená, že jsou ve svém inverzním či pekelném aspektu. Jsou to bytosti, které byly kdysi dobré, ale svrhli je a nyní patří do starého řádu. Jsou nyní negativní, pekelné a jejich žihadla bodají, takříkajíc, směrem dozadu.
A jejich králem je Apollyon, což je vlastně Apollon — velký pán (pohanského a tudíž pekelného) slunce.

000001010079201103002752013054910273836102787218

Stará přirozenost člověka musí ustoupit a přenechat místo přirozenosti nové. Když ustoupí, uniká do Hádu a tam stále žije. Je zlovolná a věčná — svrhli ji sice do podsvětí, ale má stále dost sil na to, aby škodila.
Tato velmi hluboká pravda byla součástí všech dávných náboženství a pramení z ní tradice uctívání podsvětních mocností. Uctívání podsvětních mocností — mocností nazývaných Chthonios — bylo možná samotným základem nejstaršího řeckého náboženství. Pokud člověk neměl dost síly, aby potlačil své podsvětní mocnosti — jež jsou ve skutečnosti starými mocnostmi jeho bývalého, svrženého já — a pokud neměl ani dost důvtipu na to, aby si je usmířil například zápalnou obětí, vrátili se k němu a znovu ho začali ničit. Každé nové vítězství života tudíž přináší i „pekelná muka".

000001010079201103002752013054910273836102775501

Poté, co je rozlomena čtvrtá pečeť a čtvrtý jezdec mizí ze scény, znamená to, pokud jde o pohanský rituál, že zasvěcovaný už je tělesně mrtev. Zbývá nicméně cesta podsvětím, při níž se žijící „já" musí svléci ze své duše a ducha, než bude moci zcela nahé znovu vyjít ze vzdálenější brány pekla do nového dne. Duše, duch a žijící „já" jsou totiž třemi božskými přirozenostmi člověka. Čtyři tělesné přirozenosti odkládá už na zemi. Dvě božské přirozenosti může ze sebe svléci pouze v Hádu. A ta poslední — ta je čirým plamenem, jenž se v nové době postupné znovu oblékne do duchovního těla, duševního těla a nakonec i do „oděvu" těla hmotného i s jeho čtyřmi pozemskými přirozenostmi.

000001010079201103002752013054910273836102774360

A kdo je tedy oním jezdcem na bílém koni? Ten, kdo potřebuje vysvětlení, to stejně nikdy vědět nebude. Vysvětlování je však naším osudem.
Uvědom si čtyři dávné lidské přirozenosti - sangvinickou, cholerickou, melancholickou a flegmatickou! A hned máš před sebou čtyři barvy koní: bílou, ohnivou, černou a sinavou či nažloutlou. A proč by měl být sangvinik bílý? - No přece proto, že krev byla život - byl to život sám. A vlastní moc života byla naproti tomu bílá, oslnivě bílá. Za starých času byla krev životem. Pokud se ale zjevila jako moc, podobala se bílému světlu. Nach a purpur nebyly ničím jiným než oděvem krve. Ach, ta svěží krev oděná v jasné rudé barvě! Sama o sobě však měla barvu čirého světla.
Rudý kůň je cholerický a nejde jen o pouhou zlost, ale o přirazenou ohnivost, které říkáme vášeň.
Černý kůň představuje černou zarputilou žlučovitost.
A flegma neboli tělní lymfa má barvu koně sinavého. Jeho přemíra způsobuje smrt a pak následuje Hádes.

000001010079201103002752013054910273836102774354

A máme tu také koně! Ti se ostatně objevují vždycky! Jak silně ovládal kůň smýšlení dávnověkých lidí, a zvláště ve středomoří! Když měl člověk koně, byl pánem. Někde v temné dávnověké hlubině naší duše se vzpíná kůň. Kůň je dominantním symbolem - dává nám velikost a je naším hmatatelným a pulzujícím poutem, které nás spojuje se zdravě brunátným bohém sily. Je dokonce počátkem božství v našem živém těle Jako symbol se potuluje po temných podsvětních loukách duše. Temná pole mé i tvé duše udusává svými kopyty. Synové božští, kteří sestoupili na zem a poznali dcery lidské, s nimiž zplodili Titány, měli „koňské údy", praví Enoch.

000001010079201103002752013054910273836102774351

Jenže symboly sice vždycky něco znamenají, ale pro každého znamenají něco jiného. A jestliže pevně stanovíme význam symbolů, upadneme do alegorických klišé.

000001010079201103002752013054910273836102774309

Tu knihu má otevřít lev z pokolení Judova. Avšak ejhle! Když se tato královská šelma objeví na scéně, změní se v Beránka, jenž má sedm rohů (jsou to rohy moci — znázorňují sedm sil či mocností) a sedm očí (což jsou naše známé staré planety). Stále sice slyšíme hrozivý řev, který se podobá řevu lva, ale pokaždé vidíme pouze Beránka, jenž předvádí svůj hněv. Začínáme tušit, že beránek Jana z Patmu není ničím jiným než naším starým známým lvem v beránčím rouše. Chová se jako ten nejhrozivější lev. Jan však stále trvá na tom, že je to Beránek.

000001010079201103002752013054910273836102774277

Sedm hořících světel je totiž sedm planet (včetně Země a měsíce), což je sedm nebeských Vládců nad zemí a nad námi. Veliké slunce, které tvoří den a veškerý život na Zemi. Měsíc, jenž ovládá příliv a naši fyzickou bytost — ten neznámy Měsíc ovládající menstruační periody žen a sexuální rytmus mužů. Dále oněch pět putujících hvězd — Mars, Venuše, Saturn, Jupiter, Merkur — pět hvězd, jež jsou rovněž našimi dny v týdnu a které coby naši vládci na nás mají dnes stejné velký — i stejné malý — vliv, jako měly vždycky. Víme, že žijeme podle slunce — do jaké míry žijeme podle těch ostatních, však nevíme. Veškeré jejich vlivy omezujeme na jednoduché vlivy gravitační, a presto všechno jsme k měsíci a hvězdám poutáni zvláštními jemnými nitkami. Díky měsíci víme, že tyto nitky mají vliv na naši psychiku. Jenže co hvězdy? Copak to můžeme vědět? O tento druh povědomí jsme přišli.

000001010079201103002752013054910273836102774252

Abychom si uvědomili pohanský způsob myšlení, musíme se zbavit našeho způsobu pokračovat pořád dál, dál a dál — od začátku až do konce — a umožnit své mysli, aby se mohla pohybovat v kruzích nebo aby mohla přeletovat sem a tam nad celým trsem obrazu. Naše představa času jako nepřetržitě přímé linie krutě zmrzačila naše vědomí. Pohanské pojetí času, jenž se pohybuje v kruzích, je mnohem svobodnější — umožňuje pohyb nahoru a dolů a připouští v jakémkoliv okamžiku naprostou změnu stavu mysli. Jakmile dokončíme jeden okruh, můžeme klesnout nebo vystoupit na další úroveň a okamžitě se ocitnout v novém světě. S naším způsobem vnímání času jako kontinua se musíme celí vyčerpaní vláčet přes další horský hřeben.

000001010079201103002752013054910273836102774244

Je pro nás velmi obtížné pochopit pohanskou mysl. Pokud se setkáme s překlady příběhu ze starověkého Egypta, jsou nám téměř nesrozumitelné. Možná je to chyba oněch překladu — kdo totiž může říct, že opravdu čte hieroglyfické písmo. Když se nám však do ruky dostanou překlady z křováckého folkloru, budeme nakonec bezradní úplně stejné. Slova budou možná srozumitelná, ale nebudeme schopní sledovat jejich vzájemné souvislosti. Dokonce i když čteme překlady Hesloda nebo Platona, cítíme, že byl nahodilé přičleněn význam nesprávnému pohybu — byly určený nesprávně vnitřní souvislosti, můžeme si sice lichotit, jak chceme, ale propast mezi mentalitou profesora Jowetta a mentalitou Platonovou je téměř nepřekonatelná. A Platon profesora Jowetta není nakonec nikým jiným než samotným profesorem Jowettem, jenž v sobě nemá ze živoucího Platona ani špetku, Platon odtržený od velkých pohanských kořenů je jen další viktoriánskou sochou v tóze — nebo v chlamysu.

000001010079201103002752013054910273836102774242

Dnes je pro nás téměř nemožné uvědomit si, co pro staré Řeky znamenal bůh neboli theos. Theos bylo prostě všechno, ale nikoliv ve stejný okamžik. Pokud na člověka v danou chvíli cokoliv zapůsobilo, stalo se to bohem. Jestliže to bylo jezírko, které na něj zapůsobilo svou vodní hladinou — pak to byl bůh. Jeho představivost však mohl zaujmout například nejasný opar, který se nad ním navečer zvedal — potom byl theos tento samotný opar. Nebo člověka přepadla při pohledu na vodu žízeň — a pak byla bohem samotná žízeň. Mohl se však také napít a toto nepopsatelné lahodné uhašení žízně bylo bůh. Nebo ucítil náhle mrazení, když se vody dotkl — vznikl tak další bůh: „chlad." Nebo mu náhle spadla kapka na suché rty — a bylo to „vlhké", tedy opět další bůh. Dokonce i pro první vědce či filozofy byly vlastnosti „studené", „vlhké", „horké", „suché" věcmi jako takovými — byli to skutečnosti, bohové, theoi, A ti byli působením.

000001010079201103002752013054910273836102774234

My však na druhé straně nemáme ani ponětí o tom, jak obrovský rozsah mělo starověké smyslové vědomí. Téměř úplně jsme ztratili veliké a složitě vypěstované senzuální povědomí neboli smyslové povědomí a smyslové poznání lidí, kteří žili v dávnověku. Bylo to velmi hluboké poznání, které člověk získával přímo — takříkajíc instinktivně a intuitivně —, a nikoliv pomoci rozumu. Toto poznaní nebylo založeno na slovech, ale na obrazech. Abstrahovaní nespočívalo ve vyjadřování obecností či vlastností, ale ve vyjadřování symbolu. A nešlo o souvislosti logické, ale emocionální. Slovo „tudíž" neexistovalo. Obrazy a symboly následovaly za sebou v řadě libovolných fyzických spojení — jak nám ostatně dokazují i některé žalmy — a „nevedly nikam", protože ani nebylo kam se dostat. Touhou bylo dosáhnout vyvrcholení určitého stavu vědomí, naplnit určitý stav povědomí o vlastních pocitech.

000001010079201103002752013054910273836102767476

pekne... clovek sa zacita lahko

000001010079201103002752013054910273836102764589

Egypťanům, Chaldejcům, Kréťanům, Peršanům a Hindům sice chyběly naše moderní mentální a mechanické vědomosti, ale byli snad proto méně „civilizovaní" a méně „kulturní", než jsme my? Pohlédněme na nádhernou sedící sochu Ramsese nebo na etruské náhrobky a přečtěme si o Assurbanipalovi čili Dareiovi. Jak by se asi vyjímali naši moderní tovární dělníci vedle obyčejných Egypťanů Ve frýzech? Či naši vojáci v khaki uniformách vedle asyrských frýzů? Anebo lvi na Trafalgarském náměstí vedle lvů mykénských? Civilizace? Ta se spíše ukazuje jako citlivý život než jako vynálezy. A máme snad jako národ něco tak dobrého, jako měli Egypťané dva či tři tisíce let před Kristem? Kulturu a civilizaci navíc prověřuje živoucí vědomí. Máme snad živější vědomí než Egypťané 3000 let před Kristem? Máme? Vždyť je to možná spíš naopak! Rozsah našeho vědomí je sice široký, ale klouže po povrchu jako po listu papíru. Postrádáme jakoukoliv hloubku vědomí.

000001010079201103002752013054910273836102761635

Máme zde tedy před sebou Antikrista, který hovoří Německy. A hovoří Německy s arcijáhnem Charlesem, jenž současně pro svou práci na Apokalypse využívá knih německých učenců. Vypadá to, jako by křesťanství ani etnologie nemohly existovat, pokud nebudou mít nějakého protivníka — Antikrista či Urdummheit —, jenž by je vyvažoval. Antikrist a Urdummheit jsou prostě ti, kteří se ode mě liší. Dnešní Antikrist hovoří rusky, před sto lety hovořil francouzsky a zítra bude možná mluvit cockney nebo glasgowským nářečím. Pokud jde o Urdummheit, ta prosté hovoří všemi možnými jazyky, jež nepocházejí z Oxfordu či Harvardu nebo nejsou jejich imitací.

000001010079201103002752013054910273836102760502

Instinktivní postup křesťanství proti všem pohanským důkazům byl a je dodneška založen na těchto zásadách: potlačit, zničit a popřít. Tato nepoctivost už od samého počátku narušuje křesťanské myšlení. Ještě podivnější je to, že stejným způsobem narušila i vědecké myšlení etnologů. Je totiž zvláštní, že na Řeky a Římany přibližně po roce 600 před Kristem nepohlížíme jako na skutečné pohany, jak to činíme například u Hindů, Peršanů, Babyloňanů či Egypťanů, nebo dokonce i u Kréťanů. Řeky a Římany přijímáme jako průkopníky naší intelektuální a politické kultury, Židy jako otce naší kultury mravní a náboženské. Jsou tedy „jako my" a všichni ostatní nejsou nic — téměř se podobají idiotům. Jediné, co můžeme přisoudit všemu „barbarskému" přesahujícímu řecké meze — tedy Minojcům, Etruskům, Egypťanům, Chaldejcům, Peršanům a Hindům, je, vyjádřeno slavným výrazem jednoho slavného německého profesora, Urdummheit. Urdummheit, neboli prahloupost, je stav veškerého lidstva před naším drahým velikým Homérem. Je to stav všech ras, úplně všech ras, kromě Řeků, Židů, Římanů — a pochopitelné také nás!

000001010079201103002752013054910273836102760196

Chtě nechtě nenávidíme ten křesťanský strach, jehož metodou bylo od samého počátku popírat všechno, co se mu nehodilo, nebo ještě lépe — potlačit to. Systém potlačování všech pohanských důkazů v křesťanském světě byl od prvního století až dosud zcela instinktivní — šlo o instinkt strachu —, důsledný a zločinný. Když jen pomyslíme na ty obrovské stohy drahocenných pohanských spisů, které křesťané úmyslně ničili už od doby císaře Nerona a ničí je i v dnešní době bezvýznamných kněží, kteří stále ještě ve svých farnostech pálí všechny knihy, jež jsou nesrozumitelné, a tudíž zřejmě heretické, rozum nám zůstává stát.

000001010079201103002752013054910273836102758074

Křesťanský strach z pohanské mentality poničil veškeré lidské vědomí. Jediným a neměnným postojem křesťanství vůči pohanské náboženské vizi byl postoj popření — popření toho, že v pohanech je i něco jiného než barbarství. Všechny pohanské důkazy v biblických knihách musely být tedy zcenzurovány, překrouceny tak, až ztratily smysl, nebo byly rozmazány do křesťanské či židovské podoby.

000001010079201103002752013054910273836102751350

Nepoctivost křesťanské kritiky — jinak než nepoctivost se to totiž nazvat nedá — má rovněž svou příčinu ve strachu. Jakmile totiž člověk připustí, že v bibli je něco pohanského, má to pohanský původ nebo smysl, je okamžitě ztracen, protože by musel pokračovat dál. Vyjádříme-li to neuctivě — Bůh by z této láhve unikl už navždycky. Bible je úžasným způsobem naplněná pohanstvím a v tom spočívá její větší poutavost. Jakmile to však připustíme, křesťanství přijde o svůj krunýř.

000001010079201103002752013054910273836102749071

Dávná náboženství, to byly kulty životní energie, síly a moci a na to nesmíme nikdy zapomenout. Pouze Hebrejci byli morální, a to ještě ne ve všem. U starých pohanů byla morálka pouze jistým druhem společenských způsobů, přiměřeným chováním. Ještě před dobou Kristovou se však veškeré náboženství i myšlení zřejmě přestalo soustředit na uctívání a zkoumání životní energie, síly a moci, a začalo se zabývat zkoumáním smrti, odměnami a tresty, které smrt přináší, a morálkou. Náboženství už nebylo náboženstvím života tady a teď, ale stalo se náboženstvím odloženého osudu, smrti a odměn až potom — „pokud ovšem budeš dobrý".

000001010079201103002752013054910273836102748658

Jan z Patmu byl zcela jistě podivným Židem. Byl sice velmi horkokrevný a hlavu měl plnou hebrejských knih Starého zákona, ale určitě také vstřebával všechno možné pohanské vědění. Vstřebával cokoliv, co mohlo zesílit jeho vášnivou touhu — jeho nesnesitelnou vášnivou touhu po druhém příchodu Krista, po konečném potrestaní Římanů velikým mečem Kristovým; touhu našlapat lidstvo do lisu Božího hněvu, až vytékající krev bude dosahovat po uzdy koní; touhu po triumfu jezdce na bílém koni, jezdce, jenž bude větší než všichni perští králové. Pak nastane ona tisíciletá vláda mučedníků. A potom? — ach potom — zničení celého vesmíru a poslední soud. „Přijď, Pane Ježíši, přijď!"

000001010079201103002752013054910273836102748645

Třetí věcí, která nás zarazí, je neustálé používání velkých pohanských i židovských mocenských titulu jak pro Boha, tak pro Syna člověka. Titul Král králů a Pán pánů je pro celou knihu veskrze typický, stejně jako označení Kosmokrator a Kosmodynamos. Jsou to pokaždé tituly moci a nikdy tituly lásky. Kristus je pokaždé všemohoucím dobyvatelem, jenž se ohání svým velikým mečem a ničí — ničí obrovské masy lidí, až krev dosahuje po uzdy koni. Nikdy to není Kristus Spasitel. Nikdy! Apokalyptický Syn člověka přichází, aby na zem přinesl novou, hrozivou moc, moc větší, než měl jakýkoliv Pompeius, Alexandr nebo Kyros. Moc hrozivou, moc trestající. A pokud jsou Synovi člověka vyslovena slova chvály nebo je mu zpíván chvalozpěv, připisuje se mu moc, bohatství, moudrost, síla, hodnost, sláva a požehnání. Všechny tyto vlastnosti se přisuzují velikým králům a faraónům země, ale sotva se hodí k ukřižovanému Ježíši.

000001010079201103002752013054910273836102748503

Apokalyptik prostě musí nechat vesmír, známy kosmos, zničit a zachovat pouze nebeské město a pekelné jezero plné hořící síry.

000001010079201103002752013054910273836102748426

Každé hnutí, jež je skutečně nové, se rovněž vrací prudkým pohybem do minulosti, k nějakému staršímu, téměř zapomenutému způsobu myšlení. A apokalyptici se vrací k staré kosmické vizi. Po druhém zničení Chrámu — ať už vědomě, či nevědomě — Židé ztratili naději na pozemský triumf vyvoleného národa. Zarputile se proto začali připravovat na triumf nadpozemský. A právě apokalyptici chtěli, aby se jim zjevil tento nadpozemský triumf Vyvolených.

000001010079201103002752013054910273836102748396

Křesťané kosmos prokleli, i když raná katolická církev jej po pádu doby temna do jisté míry vzkřísila. Po reformaci pak kosmos znovu prokleli protestanti. Nahradili ho neživoucím vesmírem sil a mechanického rádu a vše ostatní se stalo abstrakcí. Nastalo dlouhé, pomalé umírání člověka. Tato pomalá smrt vytvořila vedu a mechaniku, ale ty nejsou ničím jiným než mrtvými výtvory.

000001010079201103002752013054910273836102747996

Když slyším, jak si lidé moderní doby stěžují na osamělost, hned vím, co jim chybí. Ztratili kosmos. Nepostrádáme nic lidského ani osobního. Postrádáme kosmický život, slunce a měsíc v nás. Nemůžeme získat slunce tak, že si lehneme nazí na pláž jako dobytek. Totéž slunce, které nás opaluje, nás rovněž uvnitř rozkládá, což poznáme až později. Dochází totiž ke katabolickému procesu. Slunce získáme tím, že jej budeme svým způsobem uctívat, a totéž platí pro měsíc. Jděte a uctívejte slunce, uctívejte je svou vlastní krví. Lsti a pózy všechno jenom zhorší.

00000101007920110300275201305491027383610274799602758487

amen!

000001010079201103002752013054910273836102747993

Jakmile se však slunci vzepřeme a prohlásíme, že to není nic jiného než pouhá koule z plynů, vitalita, kterou do nás vlévá sluneční světlo, se v nás samých promění v zákeřnou a rozkladnou sílu a ta nás ničí. Totéž platí i pro měsíc, planety a velké hvězdy. Buď jsou našimi tvůrci, nebo ničiteli. Tomu uniknout nelze.
S kosmem tvoříme jednotu. Kosmos je obrovským živým tělem a my jsme stále ještě jeho součástí. Slunce je veliké srdce, jehož bušení k nám proniká i těmi nejdrobnějšími žilkami. Měsíc je velikým zářivým nervovým centrem, jenž nám způsobuje věčné chvění. Nikdo neví, jakou moc má nad námi Saturn nebo Venuše. Je však jisté, že je to živoucí síla a moc, jejíž prudký čeřící se proud námi neustále protéká. A pokud popřeme Aldebaran, Aldebaran nás bude donekonečna bodat svou dýkou. Ten, kdo není se mnou, je proti mně — takový je zákon kosmu!