Je pro nás velmi obtížné pochopit pohanskou mysl. Pokud se setkáme s překlady příběhu ze starověkého Egypta, jsou nám téměř nesrozumitelné. Možná je to chyba oněch překladu — kdo totiž může říct, že opravdu čte hieroglyfické písmo. Když se nám však do ruky dostanou překlady z křováckého folkloru, budeme nakonec bezradní úplně stejné. Slova budou možná srozumitelná, ale nebudeme schopní sledovat jejich vzájemné souvislosti. Dokonce i když čteme překlady Hesloda nebo Platona, cítíme, že byl nahodilé přičleněn význam nesprávnému pohybu — byly určený nesprávně vnitřní souvislosti, můžeme si sice lichotit, jak chceme, ale propast mezi mentalitou profesora Jowetta a mentalitou Platonovou je téměř nepřekonatelná. A Platon profesora Jowetta není nakonec nikým jiným než samotným profesorem Jowettem, jenž v sobě nemá ze živoucího Platona ani špetku, Platon odtržený od velkých pohanských kořenů je jen další viktoriánskou sochou v tóze — nebo v chlamysu.