Dnes je pro nás téměř nemožné uvědomit si, co pro staré Řeky znamenal bůh neboli theos. Theos bylo prostě všechno, ale nikoliv ve stejný okamžik. Pokud na člověka v danou chvíli cokoliv zapůsobilo, stalo se to bohem. Jestliže to bylo jezírko, které na něj zapůsobilo svou vodní hladinou — pak to byl bůh. Jeho představivost však mohl zaujmout například nejasný opar, který se nad ním navečer zvedal — potom byl theos tento samotný opar. Nebo člověka přepadla při pohledu na vodu žízeň — a pak byla bohem samotná žízeň. Mohl se však také napít a toto nepopsatelné lahodné uhašení žízně bylo bůh. Nebo ucítil náhle mrazení, když se vody dotkl — vznikl tak další bůh: „chlad." Nebo mu náhle spadla kapka na suché rty — a bylo to „vlhké", tedy opět další bůh. Dokonce i pro první vědce či filozofy byly vlastnosti „studené", „vlhké", „horké", „suché" věcmi jako takovými — byli to skutečnosti, bohové, theoi, A ti byli působením.