Benyovský - Filozofická propedeutike (predbežný konspekt) :: Remember, remember, the velvet November


node:	Benyovský - Filozofická propedeutike (predbežný konspekt)
template:	4
parent:	\| Synoptícium \|
owner:	chory nos
viewed by:
created:	13.04.2006 - 16:24:21
updated:	13.04.2006 - 16:32:20

cwbe coordinatez:
101
792011
1969674
2307602

ABSOLUT
KYBERIA

permissions
you:	r,
system:	public
net:	yes

od spodu..

0000010100792011019696740230760202524060

Ontologický postoj

000001010079201101969674023076020252406002524069

(52) Jsou dvě myslitelné cesty zkoumání všeho - Jest a vůbec nebytí není. vs. Není a nebytí je nutné. (Myslet a býti je totéž. – Parmenides) (53) Tyto cesty jsou smysluplnými odpověďmi na otázku (zjednodušeně) - Je svět a je to co není svět? Druhá odpověď je možnou, avšak nepravdivou. Je nemožná k vyslovení (LEGEIN) a k myšlení (NOEIN). Jsou i jiné, avšak racionálně nekontrolovatelné odpovědi (bytí i nebytí je touž i různou věcí). (54) Parmenides si uvědomil, že zkoumání světa je vždy řízeno a orientováno otázkou zda „to, co je, jest“ a „to, co není, není. (55) Jestliže říkáme, že něco je, či není, a tedy rozlišujeme bytí a nebytí, pak již známe horizont vůči kterému bytí vystupuje. (Pozn - Obě odpovědi jsou dávány jakoby z opačné strany onoho horizontu a protože je on myslený, jsou myslitelné i ony.) (56) Důvodem, proč Parmenides označil za pravdivou odpověď první, je, že ačkoliv v myšlení je rozlišení bytí – nebytí přístupné (a v tomto smyslu je myslet a být totéž) je onen horizont myšlením jako něco předmětného, přítomného, jako téma neuchopitelný. (57) Nebytí je onen horizont nechávající bytí vystoupit, je opakem vtíravosti bytí. Tuto naléhavost věcí vůči nám (že jsou) nazýváme jsoucností. Jsoucnost jsoucího „je chápána jako proměnnost způsobů jeho přítomnosti“. “. Že něco „je“, „existuje“ můžeme chápat ve smyslu „dispozičního bytí“ – že je zde k dispozici, ve smyslu „být možný“ a ve smyslu „bytí v pravdě“ – „oheň je v pravdě proces hoření“.

Vše to, co je, všechny „věci“, „předměty“, myšlenky“..., o kterých jsme přesvědčeni, že jsou, tzn vše co má charakter některého ze způsovů „přítomnosti“, charakter nějaké „danosti“(Kant), charakter „předmětu bezprostředního vědění (Hegel), budeme ve shodě s filozofickou tradicí nazývat JSOUCNO(ens, Seiende, Etant).

Všechna „jsoucna“ mají (ex definitione) tedy charakter, že jsou. Budeme ho nazývat JSOUCNOST JSOUCÍHO a zkráceně, ve shodě s filozofickou tradicí, fixovat termínem BYTÍ (Sein, Etre).

(58) Úkolem „první filozofie“ je zkoumat a pochopit co je bytí. Toto rozdělení je však formálním (distinctio formalis), nikoli věcné (distinction realis). Bytí není další jsoucno. „Je“ jinak. Proto ,ve smyslu, že je charakterem věcí a ne věcí jsoucí, není, je nic. (59) Toto rozlišení se nazývá „Ontologická diference“ (Heidegger).

0000010100792011019696740230760202338720

(34) Vědu, jak byla rozvíjena v antice a středověku, lze chápat jako obor teoretického postoje, jako oblast filozofie. Filozofie není věda v novověkém smyslu slova. Pouze „novověké“, „experimentální“ vědě je vlastní, že k objasnění její povahy, druhu její „vědeckosti“ nestačí podané určení „teoretického postoje“.

000001010079201101969674023076020233872002338745

(41) Filozofie jako teoretický postoj byla až do vzniku experimentální vědy chápána jako strukturovaná jednota v níž má své místo i zkoumání předmětných sfér. Toto se stalo problémem a jsou snahy o jejich znovu sjednocení v duchu antického přesvědčení o jednotě věd a filozofie.

(42) Aristotelovo pojetí univerzality vědy (filozofie) - Jedněmi ze základních charakterů lidství jsou "zkušenost", "umění" (ve smyslu Techné) a pojmové myšlení. Mít zkušenost, která je znalostí jednotlivin, znamená: „pamětí uchovávat jako jednotu, množství vnímaných daností". Zkušenost je zaměřena k praktickému užitku a je východiskem pro "umění" a pojmové "myšlení". Umění (Techné) je znalostí pojmů, obecnin, příčin, která vzniká na základě obecného soudu o podobných věcech. (43) Techné je druhem životního postoje zaměřeného spíše k poznání příčin než k praktickému užitku i když je pořád na něm postaveno. Z toho již vyvěrají vědy jako postoj, zaměřen na vědění, moudrost a poznání pro ně samy. (44) Umění a vědy jsou tedy u Aristotela v hlavních rysech tím, co známe jako teoretický postoj, filozofii.

(44) Znalosti se dle Aristotela dělí na:
* Zkušenost (praktikai) – změřené na jednotlivé a k praktickému užitku, k jednání
* Umění (poiétikai) – zaměřené na obecné a k praktickému užitku, k tvoření
* Vědu (theórétikai) – zaměřené na na obecné, na pozorování, hledání příčin a nezaměřené k praktickému užitku

Vědu a umění označuje Aristoteles souhrnně „vědění“. Toto vědění je to, co známe jako teoretický postoj a je tedy zaměřené na obecné, na hledání příčin, lhostejno zda je to k užitku či ne. Vědy teoretické jsou pro Aristotela filozofiemi, jsou výslovným teoretickým postojem a jsou vědám nadřazeny. Teoretické vědy děli na tři (speciální) vědy, každá tematizující jiné obory jsoucího.
* Fyzika – poznání toho, co je „ze sebe sama“ a má charakter pohybu
* Matematika - (46)
* Teologie – oběma nadřazena, zkoumá nehybné a odloučené

Nade všemi stojí PRIVNÍ FILOZOFIE (PRÓTÉ FILOSOFIA) – metafyzika, jejíž oborem je „co je jsoucnost sama“, zkoumá „první příčiny“, tedy kvůli čemu máme všechno zřizovat a konat.
A) Filozofické
* vychází z názoru, že je svébytnou sférou kultury, specifickým druhem lidské poznávací aktivity, který plní specifické funkce – věda je jedním z možných témat jejího zájmů
B) Scientistické
* vychází z názoru, že je filosofie jednou z věd – musí tak ujasnit svůj předmět vzhledem k předmětům experimentálních věd a zároveň přeformulovat své výkazové a důkazové metody do podoby, která se užívá ve „vědě“
* vychází z názoru, že je „nejobecnější vědou“ – „vědeckým světovým názorem“

000001010079201101969674023076020233872002338725

(35) C.G. Hempel považuje pro empirickou vědu za charakteristické tzv. „vysvětlení-hledající proč-otázky“. … Jestliže je nějaký jev popsán empirickou větou „p“, „vysvětlení-hledající proč-otázka“ zní „Proč je to ten případ, že „p“?“

Novověká věda (dále jenom věda) však rozumí proč-otázce, v mezích otázky jiné - "Jak musí být předem myšlena příroda, aby vystoupilo a bylo určitelné, zjistitelné něco takového jako "fakta"?". Tedy i odpověď patří do určitého prostoru smysluplnosti, určeným nejen tím, co je pozorovatelné. Zproblematizování jako výchozí postoj je ve vědě na rozdíl od filozofie "předem řízené, určené". Toto se nazývá metodickou abstraktností (Anzenbacher), která určuje charakter vědy. (36) Empirická věda začíná uvědoměním, že něco jako reálná fakta není, že fakta mohou být uchopeny jenom pokusem. To znamená, že se ptá - „Jak musí být předem myšleno univerzum, aby bylo zachytitelné něco takového jako ,faktum'?". Bez ohledu na pravdivost, jsou tak některé odpovědi ve smyslu vědy smysluplné a jiné ne. (37) Na rozdíl od teoretického postoje, který má povahu hledání předpokladů jsoucna, má věda povahu budování a ověřování předběžných přesvědčení o povaze univerza, povahu výzkumu. Toto přesvědčení je předpokladem(Hypothesis). Hypotéza obsahuje dle svého zaměření sadu základních pojmů a spolu s nimi určuje oblast, kterou se zabývá. Proto je novověká věda nutně „speciální“. Skutečnost může vidět jako souhrn faktů, protože ji předběžně fixuje. (38) Má strukturu „hypotéza-experiment“, co obecně nenáleží teoretickému postoji a je proto nefilozofickým druhem poznání, je vědou experimentální.

Vztah experimentální vědy a filozofie je problémem, jednak protože věda neodpovídá na jisté otázky života, jednak s vědeckosti filozofie jsou jisté potíže a v posledku to nejsou dva nezávislé druhy lidského poznávání. Experimentální věda má s filozofii potíž v tom, že musí o ní říci nejen, že není věda a taky že je chybná, nýbrž musí přebrat i její funkce a nebýt filozofií.

(39) Hypotéza je jistou „regionální ontologií“, tedy něco jako odpověď na otázku „Co svět každodenní skutečnosti v pravdě je“. S filozofii se však rozchází v tom, že je jednak konstruována nereflektovaně a jednak svět každodenní zkušenosti jaksi předchází. Na tomto světě se pak ověřuje. Věda stojí na předpokladu, že na věcech existuje něco „vždy již známé“ (Mathéma). Hypotéza je pro vědu smysluplná jenom pokud je kontrolovatelná v rámci „vždy již známého“. Když ne, neodpovídá na „proč-otázku“. (41) Vědecké získávání poznatků nemá charakter posunování horizontu neznámého, nýbrž spíše jejich nekonečného generování z již rozhodnutého rozvrhu. Je to pohyb v rámci „mathématu“. Tato principiální známost povahy světa je to hlavní, co se děje tím, čemu se říká „matematizace“ a co je bytostně odlišné od filozoficky pojatého vědění. Vědu tedy charakterizuje „metodická abstraktnost“, tedy matematizace spjatá s výzkumem jako ověřováním hypotéz. Filozofie (teoretický postoj) naopak taková „předběžná přesvědčení destruuje.

0000010100792011019696740230760202314428

(26) Reflektovat onu rozpolcenost, „vidět do“ (HORAÓ) sféry v mytologii přidělené bohům (THEOI) která je smyslům nepřístupná, znamená chovat se teoreticky. (27) THEORIA jej něčím takovým jako „racionálním (LOGOS) výkladem světa.

Vůči něčemu jako svět idejí, vůči existenci entit, které nejsou pozorovatelné, které však určují co věci jsou, které jsou skryty jako významy slov, lze v zásadě zaujmout tři druhy teoretického postoje.

- ONTOLOGICKÝ, říká, že „reálně jsou jiným způsobem než věci pozorovatelné a lze zkoumat „jak jsou“, „jaký je jejich vztah k pozorovatelným věcem a na základě nich určovat co to pozorovatelné v pravdě je (jsoucnost jsoucího).
- (28) TRANSCENDENTALISTICKÝ, říkající, že reálně nejsou, že jsou reálné jako struktury naší mysli, pomocí nichž a v nichž svět zakoušíme. Že jsou tedy apriori, před zkušeností. Lze tak zkoumat „předpoklady možnosti zkušenosti“, analyzovat zkušenost.
- EMPIRICKÝ, říkající, že reálně nejsou, že reálně jsou jenom fakta zkušenosti.

Ontologický postoj má jistou historickou i faktickou přednost. (29) Filozofie, teoretický postoj, byla dlouho prioritně „ontologická“. Faktická přednost spočívá v tom, že ontologický postoj je již zaujat když se chováme „teoreticky“. A nejen to: člověk sám je ontologická bytost. Tedy, že člověk je tak, že již rozumí bytí. Toto vágní rozumění je faktum.

Transcendentalistickému postoji je kvůli nezakotvenosti, „co je apriori?“, vlastní tendence rozpadnout se do postoje ontologického, či empirického.

(30) Druhy teoretického postoje rozlišujeme, protože z každého plyne jiná fixace reality a jiná problematika.

000001010079201101969674023076020231442802314450

Otázka co je to, „co" jsou věci, může vyvstat také v oboru přírodní vědy.

HEISENBERG se např. táže: Jsou „elementární částice", tzn. „nejobecnější předpoklady", „výpovědi o empirických obsazích světa", „formy našeho myšlení", „něco takového jako platónská regulativní tělesa", či „Demokritovy atomy", „energie"?

(Sr. HEISENBERG, W.: Grundlegende Voraussetzungen in der Physik der Elementarteilchen, in: M. Heidegger zum siebzigsten Geburtstag, Pfullingen 1959, s. 291-292).

000001010079201101969674023076020231442802314448

Aký presne má toto vzťah k akémusi kontinuu, k svetu bez ostrých predelov, k svetu ako vlne, k fuzzy svetu. Je v takom svete možné pojmy fixovať inak, než len ľubovoľne, užitočne našej vôli? A čo vôľa sama?

A prečo vôbec by mal byť svet kontinuum? Prečo mi to je sympatické?

0000010100792011019696740230760202309873

(22) V „teoretickém postoji“ vystupuje každá „věc“ v rozpolcenosti „toho co je“ a toho „jak se jeví“, „jak je nám dána“. Co je tedy věc (res, ens)? (23) 1. Věc je tvořena vlastnostmi. 2. Věc zůstává „touto věcí“ i když se její vlastnosti do jisté míry změní. Jednota tvořící „věc“, „věcnost“, je tedy od vlastností relativně samostatná, je něco jiné než ony. 3. „Věcnost“ je způsob, jak tu jsou vlastnosti, a nikoli něčím svébytným, nějakým, který by mohl samostatně být bez vlastností.
„Vlastnost“ a „věcnost“ jsou ve filozofii pojmově fixovány jako „substance“ (HYPOSTASIS, HYPOKEIMENON) a „akcidens“ (SYMBEBÉKOS). „Věcnost“ je jednota tvořící identitu „věci“, to, co „stojí pod“ - „sub-stare“ - možnou proměnou jejích „vlastností“ jako to, „čeho to vlastnosti jsou“. „Vlastnost“ je to, co k tomu „stojícímu pod“ nějak „připadne“ - „případek“ čili „akcidens“.
V přirozeném životním postoji je pojetí věci jako jednoty substance a akcidencí nejčastější způsob rozumění (neartikulovaný) „předmětným jsoucnům“. „Věc" je jednota mnohých „vlastností", tzn. strukturou ve smyslu „substance-akcidens", kde „substance" je zde cosi jako „nyní-zde", „jedno", akcidence pak mnohost „bezprostředně všeobecného".

000001010079201101969674023076020230987302309879

(24) Přirozený životní postoj, tedy způsob zvýznamnění světa náležející každodennímu životu odpovídá tomu, co Hegel ve Fenomenologii ducha nazývá „vnímání“. Vlastnost je dle Hegela „Všeobecná bezprostřednost“. Všeobecná – společná mnoha věcem. Bezprostřednost – je nezprostředkovaným smyslovým obsahem.
Protože vlastnost je smysluplná jenom oproti jiným „bezprostřednostem“, připouští existenci mnoha různých vlastností. (25) „Všeobecná bezprostřednost“ je „určitá“ a tedy je možná jenom jako mnohost vzájemně různých vlastností. Tedy - „Vlastnosti věci jsou vzájemně nezprostředkovaná mnohost „vedle sebe“ spočívajících „bezprostředních všeobecností“.
Věcnost je pro Hegela „zprostředkovaným všeobecnem“. „Všeobecnost“ říká, že věcnost mnohost vlastností „jednotí“. Určení „zprostředkované“ říká, že věcnost se nám nedává přímo smysly. Tuto věcnost Hegel označuje jako „médiu“, to na co vlastnosti odkazují - čeho jsou to vlastnosti. „Věcnost“ je něco takového jako „nyní, zde“. (26) Každá vlastnost je určitá a touto určitostí vymezuje možné jiné vlastnosti. Je způsobem, jak se ona jednota věci děje. Vztah vlastností jako „určitých" je „jedno" věci, je to druhý (oproti „nyní, zde") a silnější způsob její jednoty.

00000101007920110196967402307602023098730230987902309891

Benyovsky pise: „Věcnost“ je způsob, jak tu jsou vlastnosti, a nikoli něčím svébytným, nějakým, který by mohl samostatně být bez vlastností.

Hegel pise: Každá vlastnost je způsobem, jak se ona jednota věci děje.

Je to protirečenie, alebo to chce naznačiť, že vecnosť je skrze vlastnosti a zároveň vlastnosti sú skrze vecnosť?

0000010100792011019696740230760202307639

(19) Výsledkem teoretického postoje je získání výslovné představy, co nějaké jsoucno je. To, co je označené slovem, je jistá, přímo nevnímaná, jednota daného jsoucna. (20) Myšlení a slovo je latinsky ratio a to je řecké logos. V klasické filozofii je „co věc je“ - „bytí“ vázáno na myšlení a myšlení je vázáno na řeč. „Slovem“ je vysloveno (LEGEIN) „co věc je“ a „co věc je“ lze pouze myslet. Být a myslet jej totéž (Parmenides). (21) Bytí jsoucího je pojem (Hegel). „Nechat být“ je druh lidského vztahu ke světu spjatý s LOGOS. „Nechat svět být“ znamená „jenom“ ho říkat (LEGEIN), vztahovat se k němu primárně pouze tak, že ho „myslet". „Teoretický postoj" jako „nechat být" je „vnitřní strukturu" věci odhalující vztah k ní - LOGOS.

0000010100792011019696740230760202307633

V údivu a pochybnosti se netematizované rozumění věcem obsažené v přirozeném postoji stává tematickým, výslovným. Údiv či pochybnost je takový vztah k věcem, jehož smyslem je nikoli jejich užívání a ošetřování, proměňování a využívání jejich vlastností, nýbrž postižení toho, co jsou. Proto „údiv"stojí na počátku filosofování a proto bytostně charakterizuje teoretický postoj. (16) Teoretický postoj je vztahování se k věcem nikoli s cílem, na základě rozumění jejich povaze, je využívat, nýbrž s výslovným cílem porozumět tomu, co jsou. V údivu, v pochybnosti, v nudě, je užívání věcí, jako vztahování se k nim zastaveno. V teoretickém postoji jsme z pohledu postoje přirozeného nečinný. Je to svého druhu kontemplace. Avšak - (17) „Teoretický postoj" nespočívá v nějakém „chybění praxe", nýbrž v takovém zaměření naší činnosti, jež umožňuje, aby věc vystoupila jako to, co je. „Zaměření naší činnosti, jež umožňuje, aby věc vystoupila jako to, co je", bývá často ve filosofii zkráceně nazýváno „nechat-být" (Sein-lassen) a charakterizováno jako to, co určuje povahu „teoretického".

0000010100792011019696740230760202307616

„Teoretický postoj" je postoj, v rámci kterého „je problémem", co věci jsou. Položením otázky „co nějaká věc vlastně je“ se prolomí samozřejmost každodenního postoje a zajímáme postoj teoretický. (14) Teoretický postoj nezačíná hledáním toho, co je každodenním životem chápáno jako potřebné, ale ještě neznámé, nýbrž dotázáním - zproblematizováním - známého. Známého z postoje přirozeného. Z tohoto zproblematizování, z toho údivu, vyvěrá filozofie jako únik z nevědomosti. (15) Přirozený životní postoj se jeví jako naivní právě z postoje teoretického - je jím zpochybněn. Pochybování je druhá cesta, jak překonat tuto naivitu a nejznáměji byla prošlapána Descartem a Husserlem.

0000010100792011019696740230760202307611

(12) V rámci přirozeného, každodenního, životního postoje – v rámci zařizování, obstarávání - se nám dává jakési samozřejmé předpochopení významu věcí. Neptáme se výslovně co věci jsou. Věci mají v rámci přirozeného životního postoje primárně praktický význam, tedy jejich významy jsou k nám vždy nějak vztaženy. Heidegger pro takový význam zavedl výrazy „Vorhandenheit" a „Zuhandenheit“ - „to, co je před rukou" a „to, co je k ruce". Znalost povahy (významů) věcí je v rámci přirozeného postoje, tzn. každodenního jednání, bezděčná, bezprostřední, netematická, nevýslovná, má charakter zvyklosti (belief) a zabydlenosti (habitus). Proto je znalost povahy věcí v rámci přirozeného postoje „naivní“, nereflektovaná, tedy neuvážená. (13) Přirozený životní postoj - každodenní zkušenost -je takové chování, ve kterém nevnímáme, že to, co věci jsou, je nějaký problém, chování, ve kterém vždy -již - víme, co jsou a jak se vůči nim chovat. To, co tedy věci jsou, v jeho rámci přitom není výslovně formulováno, nýbrž zůstává v povědomí o nich, v „povědomí" majícím charakter samozřejmosti. Přirozený životní postoj může být vystaven filozofické analýze.