| Synoptícium | :: Remember, remember, the velvet November


node:	\| Synoptícium \|
template:	4
parent:	personal notepads
owner:	chory nos
viewed by:
created:	07.11.2005 - 20:28:54
updated:	17.06.2024 - 22:01:54

cwbe coordinatez:
101
792011
1969674

ABSOLUT
KYBERIA

permissions
you:	r,
system:	public
net:	yes

xado	0
chory nos	0
urza	1
°mnd	4
e_	4
rot	4
bakany	4
mrjn	4
vykĺbená zaj...	4
palino	4

Synoptické evanjeliá spoločnosti hľadania zmyslu.

00000101007920110196967409294978

Noda bez obsahu sa pridat neda. Prosto neda. A ja chcem.

0000010100792011019696740929497809294979

The human language subsystem is its own world, without a direct relationship to external reality outside what is already embedded in the language structure itself. Similar to LLMs. And that is the source of fascism and other human cruelty and gross misunderstanding. It just generates what's plausible within the system and tries to maintain consistency as much as possible. In a sense, it is a supreme sophist.

However, the structure itself might become constructively creative if prompted (pun intended) interestingly.

Experiments with patients with severed Corpus Callosum show (The Matter with Things, McGillchrist) that their left hemisphere (where normally the language resides) is able to completely fabricate a reason for what it said, even if it does not have any information that what it said is valid. The only concern is self consistency.

Fun Fact: In healthy persons, most of the communication between the right hemisphere and the left is inhibitive. (McGillchrist)

Fun fact: Yes. Schizophrenics don't lie - there are many of us. What unity even means?

Fun hypothesis: What if a sense of the self is quite recent? It is quite plausible to relate to our thoughts as "Athena speaking, or Juice:) speaking". Not as me deliberating with me about something out there.

Fun fact: What I'm doing right now is exactly that :)

000001010079201101969674092949780929497909295026

Does it mean that banality is just an auto regressive reaction of an isolated language model? Is it the source of banality of Arend's banality of evil?

What about an auto regressive reaction of, let's say visual cortex? Is there any banality?

00000101007920110196967409281793

Estimated: 40–60 million deaths

Military deaths: ~21–25 million
Estimated civilian deaths linked to Nazi aggression: tens of millions
Holocaust:
- Jewish victims: ~6 million
- Other victims: ~5–6 million

Sources:
- Ian Kershaw, Hitler (W. W. Norton, 2008, 2-volume biography)
- Richard Evans, The Third Reich at War (Penguin, 2008)
- Donald Bloxham, The Final Solution: A Genocide (Oxford University Press, 2009)

zdroj: chatgpt

00000101007920110196967409281791

Estimated deaths caused: 20-40 million people

Forced Labor Camps 10-20 million
Great Purges 600,000-1.5 million
Famine and Starvation 5-10 million
Executions 100,000-500,000
Unknown Causes 5-10 million

zdroj: https://www.civil-war.net/how-many-people-did-stalin-murder/

00000101007920110196967409281790

photo_download.gne?id=54981773825&secret=ffc3575b08&size=w&source=photoPageEngagement

zdroj:

00000101007920110196967402455031

Náboženství je všeobecná teorie tohoto světa, jeho encyklopedické kompendium, jeho logika v populární formě, jeho nadšení, jeho morální sankce, jeho slavnostní dovršení, jeho povšechný zdroj útěchy a ospravedlnění. Náboženství je fantastickým uskutečněním lidské podstaty, protože lidská podstata nemá opravdovou skutečnost. Boj proti náboženství je tedy nepřímo bojem proti onomu světu, jehož je náboženství duchovním aromatem.

Náboženská bída je jednak výrazem skutečné bídy a jednak protestem proti skutečné bídě. Náboženství je povzdech utiskovaných tvorů, cit bezcitného světa, duch bezduchých poměrů. Je to opium lidu.

Zrušit náboženství jako iluzorní štěstí lidu znamená žádat jeho skutečné štěstí. Požadujeme-li, aby si nedělal iluze o svém stavu, požadujeme zrušení stavu, který iluze potřebuje. Kritika náboženství je tedy počátek kritiky slzavého údolí, jehož svatozáří náboženství je.

Kritika neservala imaginární květy z okovů proto, aby člověk nosil okovy zbavené fantazie a útěchy, nýbrž aby tyto okovy odhodil a utrhl živoucí květ. Kritika náboženství zbavuje člověka iluzí proto, aby myslel, jednal, utvářel svou skutečnost jako člověk, který se zbavil iluzí a přišel k rozumu, aby kroužil kolem sebe a tím kolem svého skutečného slunce. Náboženství je pouze iluzorní slunce, které krouží kolem člověka, dokud člověk nekrouží sám kolem sebe.

Je tedy úkolem dějin, aby nastolily pravdu tohoto světa, když zmizel onen svět pravdy. A když byla stržena maska posvátné podobě lidského sebeodcizení, je prvním úkolem filozofie, sloužící dějinám, aby odhalila sebeodcizení v jeho neposvátných podobách. Kritika nebe se tím mění v kritiku země, kritika náboženství v kritiku práva, kritika teologie v kritiku politiky.

00000101007920110196967402440978

Tomu, čo verí svetu, verí že to čo je, je dobré sa umiera ľahko.
Na druhej strane pre človeka zmietaného paranojou je smrť desivá. Pre takého človeka smrť znamená vyvrhnutie z chráneného prostredia priamo pod nepriateľský totem, k vigvamu veľkého zloducha.
Človeku, čo svet miluje sa smrť rozplýva pred očami, prestáva pre neho existovať. Nemá kam zomrieť, pretože sám je súčasťou sveta.

0000010100792011019696740244097802517774

co je pokazeno zneuzivanim:
..
6. smrt. hloupe fysiologicke faktum se musi prevratit do moralni nutnosti. ziti tak, abychom v pravy cas meli svou vuli k smrti.

000001010079201101969674024409780251777402576126

V tom, co som napisal a myslel nevidim nikde moralku. Moralka je v zasade vec racia, to, co som mal na mysli je vec vztahu, bytia, emocii - v tomto poradi.

00000101007920110196967402440978025177740257612602576196

bola to iba plytka asociacia na klucove slova:)
a zaujal ma tvoj koniec "nema kam zomriet". ten mi pripomina nechut ku smrti ako ku nutne nezelanemu koncu zivota a snazi sa k tomuto bolestnemu koncu zaujat bezbolestny postoj. nietzsche sa imho snazi ist dalej a hovori o schopnosti odist v pravy cas. a kedze je to nietzsche tak je to o moralke:) pastnuta myslienka pre spestrenie nazorov nic viac.

0000010100792011019696740244097802517774025761260257619602580743

Aj plytka asociacia musi byt odrazena a ako taka nesie potencial k vyvedeniu z miery :);

Nicmene, osobne mi smrt pride coraz viac ako priatelka. Okrem samozrejmeho strachu, zacinam k nej coraz viac citit nieco ako cit milostny :)

000001010079201101969674024409780251777402576126025761960258074302580802

zacnem ziarlit? ;)

0000010100792011019696740244097802441000

diletantsky postreh po 40 stranach Petrickovho Uvodu do (soucasne) filozofie a 18 stranach Vopenkovej Geometrie: ten, čo svet miluje, vystupuje mimo cas, preto sa ho smrt - ako hranica casu vymedzeneho pre tohto jedinca - uz netyka.

/ok, ok, nestrielajte chore zvieratka/

000001010079201101969674024409780244100002441025

Ano, lenže prečo a ako vystupuje mimo čas? :) Na to práve chce odpovedať to, čo som písal.

00000101007920110196967402440978024410000244102502441085

chce odpovedať = dáva odpoveď ?

alebo

chce odpovedať = hľadá odpoveď, pýta si ju ?

0000010100792011019696740244097802441000024410250244108502441094

nuž, vyber si :)

000001010079201101969674024409780244100002441025024410850244109402442656

deti, nedavate vy tych chilli papriciek privela? ;-)

00000101007920110196967402440978024410000244102502441085024410940244265602442921

ee, aspon co sa mna tyka, tak skor filozofie davam primalo .)

00000101007920110196967402419525

Text je rozdělen na deset částí a je psán stylem naučných náboženských textů převážně východního typu. Po formální stránce je to alegorie jejíž středobodem je postava Zarathustry, blíže nespecifikované osoby zjevně nestandardního charakteru.
---

První odstavec začíná odkazem na Zarathustrovu minulost. Kdysi, když mu bylo třicet let, odešel od lidí na samotu, kde pobýval po deset let. Tolik trvalo, než se v něm něco změnilo. Věk třiceti let, dle mého, může odkazovat na to, že Zarathustra odešel ne jako nerozvážný mladík pln nadějí a tužeb, ale jako muž, který právě z mladických let vyrostl a počala se v něm usazovat životní moudrost. Již muž, přesto ještě pln síly. Deset let trvalo mladému muži než vystoupil ze své moudrosti zpět do světa, k lidem.

Zarathustra sám zvav se moudrým, po deseti letech nebyl s to nésti sám přebytek své moudrosti. Tento přebytek rád by rozdal lidem - až se zase jednou mudrci mezi lidmi potěší svou pošetilostí a chuďasové svým bohatstvím. Co je tou větou míněno, zůstává prozatím skryto.

Autor dává jemně nahlédnout do podstaty toho, co bylo Zarathustrovi za deset let jeho odloučení „dáno“. Součástí tohoto poznání je pochopení, že aby mohl Zarathustra dávat ze svého přebytku moudrosti, musí zaniknout. Pod slovem zaniknout je pravděpodobně myšleno něco jiného, než prostá likvidace. - Tento pohár chce se zase vyprázdniti, a Zarathustra chce se zase státi člověkem. - Snad transformace je tím, co Zarathustra míní udělat a člověk za zánik považuje.
---

A tak se Zarathustra vydává na cestu sestupu ze svého stanoviště zpět k lidem, aby se stal znova člověkem. Cestou narazí na poustevníka jakožto symbol. Co tento symbol přesně znamená, lze jen spekulovat. Je to člověk první nebo poslední? Nebo je to onen most, o kterém se v dalším Nietzsche zmiňuje? Rozhovor mezi poustevníkem a Zarathustrou je pln narážek a alegorií. Dovídáme se, že Zarathustra se se stejným poustevníkem, či aspektem, symbolem, potkal před deseti lety při svém výstupu na horu, kdy nesl svůj popel. Co může symbolizovat ten popel? Možná, že onehdy Zarathustra musil také zaniknouti při výstupu na horu, stejně jako dnes při cestě dolů, kdy nese oheň moudrosti spícím. Alespoň pro lesního mudrce jsou lidé spící. V rozhovoru muže a starce vynikne to, co přimělo Zarathustru k sestupu. Zarathustra, na rozdíl od starce, poustevníka, jal se k lidem, protože pochopil, že jeho zář získává cenu jen v protějšku. Poustevník stojí se svou zkušeností však stále před bohem, mrtvolou, jak říká Zarathustra, která se v něm zrcadlí jako něco smrdutého. Opouští takto Zarathustra věřícího, který je také první, který nepřijal jeho dar.
---

Aby bylo možno hlásat, je nutno lidi shromáždit. K tomuto autorovi posloužilo cirkusácké vystoupení provazolezce, na kterého se lidi přišli podívat. Provazolezec je po poustevníkovi druhým symbolem. Jako cirkusák shromáždí lidi, jako mrtvola poslouží coby společník Zarathustrův. Před shromážděným lidstvem Zarathustra prohlásí – Hlásám vám nadčlověka. Tady se zrcadlí v Nietzscheho době ještě poměrně nové vývojové paradigma v biologii prvně sepsáno Darwinem a Walacem. Autor přichází s myšlenkou, že člověk není nějakým vyvrcholením, že je jenom součástí širšího růstu, že je nutné aby byl překonán v nadčlověku tak, jako jsou v člověku překonány, i když pořád v něm jistým způsobem přítomné, jeho předchozí vývojové formy. Není úplně jasné, jestli Nietzsche hlásá nadčlověka jako konečný cíl, nebo je toto jeho hlásání jenom trik toho, kdo už vidí nové horizonty a snaží se lidi k nim popohnat, aby se tam příběh znova opakoval.

Zarathustra káže. Káže smrt boha a pohrdá těmi, kdo opovrhují životem ve jménu nadpozemských nadějí, pohrdá dušemi jež myslí, že vyhladověním těla tělu upláchnou. V textu není přímo použité slovo modla, no všechno jakoby ukazovalo, že Zarathustra hlásá cestu přes zničení model. Spálením všeho falešného smyslu.

Lid se mu však smál a provazolezec myslíc, že on má být oním nadčlověkem, o němž je řeč, se jal vystoupiti.
---

Další část začíná spojením obrazů. Na jedné straně leze provazolezec po provazu, na straně druhé Zarathustra říká, že člověk je tím provazem, mostem mezi zvířetem a nadčlověkem, a to je také jeho hodnota. Proto také autor v textu dlouze opěvuje ty, jež hledají jak zaniknout, kteří hledají transformaci – v protikladu k sebezachování. Kdo je však provazolezec?
---

Zarathustrovi se dostalo druhého nepochopení a odmítnutí. V pátém odstavci se rozjasňuje, kdo jsou ti, ke kterým mluvil, kdo jsou ti, jež na „provazolezce“ přišli se podívat. Vzdělanci, jež jsou pyšní na své vzdělání. Co je míněno „Třeba jim dříve rozbíti uši, aby si navykli poslouchat očima?“ lze jen tušit. Může to být narážka na logos, nebo také na židovský důraz na slyšení oproti u nás běžně užívanému vidění, jako základní zkušenosti vhledu (vslyšení). Obojí je možné. Logos spíše ve vztahu k vzdělancům a slyšení spíše jako vztah k bohu – tady již mrtvému. Obé se prolíná.

Po tomto výsměchu Zarathustra promlouvá k jejich pýše o posledním člověku. Proč ale k pýše? Možná proto, že pýcha paralyzuje sebeuspokojením.

Říká, že je čas, jeden z posledních, kdy si ještě člověk může vytknout cíl nejvyšší – patrně cestu k nadčlověku. Přijde, jak píše, čas, kdy se z člověka vytratí jakási ostrost nutná pro let, pro nové zrození. Takového člověka nazývá posledním a opovrhuje jím. Poslední člověk ztratí ponětí o tom, co to je láska, stvoření, touha a objekt tvoření. Poslední člověk se dle Nietzscheho spokojí s pohodlným a bezpečným vegetováním. Poslední člověk má být přesvědčen, že vynalezl štěstí a tu a tam pro zpestření užívá různá rozptýlení, aby nakonec bezbolestně umíral. Příjemné vegetování bez překážek a klopýtání je životem i cílem posledního člověka. Je zajímavé si povšimnout, že Francis Fukuyama považuje dnešní Evropu, 130 let po vydání Zarathustry, za místo výskytu posledního člověka.

Lidé Zarathustru opět vysmějí. V textu je možné vidět nejen rovinu výsměchu, ale i jakési dychtivé touhy lidí po posledním člověku.
---

Šestá část je čistým obrazem. Provazolezec se vydal na svou cestu po laně z jedné strany na druhou. Lze předpokládat, že je tím symbolicky zobrazen přechod od opice k nadčlověku.

I když... Člověk je mostem, řekl autor v předcházejícím textu. Tady je provaz mostem pro provazolezce. Kdo je provazolezec? Nebo provazolezec je tím „mostem“ a provaz jenom nástrojem?

Tady vyběhne šašek, podle hlasu jakoby skřet, a pustí se do lezce. Křičí na něj, cože brání v cestě lepším. Šašek nakonec způsobí lezcův pád. Nakonec jsou šašek i provazolezec v textu nenápadně označení za soupeře. Soupeře v čem? Kdo nebo co je onen zlomyslný šašek?

Provazolezec spadne vedle Zarathustru na místo uvolněné lidem, který se rozutekl před padajícím tělem. V následujícím rozhovoru umírajícího se Zarathustrou je zdůrazněno zase ono „Bůh je mrtev“ a provazolezci se dostane uznání, že z nebezpečí si udělal povolání. Toto je zjevně pro Zarathustru to, co má hodnotu, ne nějaké lpění na duši.
---

Sedmá část zřejmě objasňuje úlohy z předcházejícího obrazu. Šašek bude pravděpodobně skutečně jenom šaškem, šaškem však osudovým, který dává lidskému životu jistou nesmyslnost. Zarathustra chce ukázat člověku jeho smysl v nadčlověku. Prozatím jediný pokus člověka skončil pod nohama šaška, no vedle Zarathustry.
---

Na odchodu z města, s mrtvolou lezce na zádech, Zarathustra potká šaška. V jejich rozhovoru je odhaleno tajemství Zarathustrova kázání. Zarathustra stojí mimo dobro i zlo a proto je nenáviděn všemi – ctnostnými i věřícími. Tady je taky odkaz na západní tradici Šaška – který se svojí „směšností“ brání pronásledování za vytrhování lidí ze spánku. Proto taky Zarathustra přežil, říká šašek.

Zarathustra jde dál a další poustevník mu dá najíst, aby skončil v hlubokém lese bez cest, kde nakonec najde odpočinek pro tentokrát.
---

V předchozím textu je pár narážek na Zarathustru coby lupiče. Po probuzení Zarathustru se to osvětluje. Zarathustra pochopí, že není pastýřem nýbrž lupičem. Že není jeho údělem starat se o stádo, nýbrž krást ovce ze stáda. Ty, jež nejsou ve stádě, se mají stát jeho druhy. Jednotlivci. Spravedliví, plní pravé víry ho označí za zločince protože stádo rozbíjí. To jsou pastýři, ne Zarathustra.

Za vše říká – oho nenávidí (spravedlivý) nejvíce? Toho, kdo jejich desky hodnot láme. To však je ten, kdo tvoří. … Kdo tvoří hledá si druhů a ne mrtvol, ani stád, ani věřících. Kdo tvoří hledá si společníků tvoření, kteří nové hodnoty píší na nové desky. … Ničiteli budou zváni a povrhovateli dobrem i zlem. … Společníky žatvy a slavností hledá Zarathustra. Tak pochová provazolezce, jako svoji minulost. A nakonec k poustevníkům se obrací jako k těm, kdo nejsou davem ani věřícím, jako k těm, kterým zatíží srdce svým štěstím. Ty přeskočí jako šašek cirkusáka a jeho krok se tak stane jejich zánikem. Šašek, skřet se náhle stává jakoby obrazem samotného Zarathustru a lezec poustevníků – druhů Zarathustru v tvoření, jejž jsou ony schody k nadčlověku.

Tak se počal Zarathustrův zánik.

0000010100792011019696740241952502446844

Předložená práce naplňuje požadavky stanoveného žánru nejedná se o pouhé
shrnutí, zreferování přečteného, ale o zamyšlení nad ním. Některé Nietzschovy
myšlenky autor vykládá; u řady z nich přiznává, že si s výkladem neví rady a
zůstává u otázky. Mj. oceňuji na práci např. povšimnutí si souvislosti s
evolučními teoriemi, zamyšlení nad vztahem mezi slyšeným a viděným. Naopak je
práci třeba vytknout, že zda výklad řady důležitých Nietzschových myšlenek
chybí. Např. výklad toho, proč se Zarathustra v úvodu obrací ke Slunci, jaký je
význam světce (zastupuje monotheistické náboženství), co představuje rozpor
rostliny a strašidla (rozpor hmoty a ducha), koho představuje šašek (demagoga),
kým je stařec v lese či proč se v závěru mluví o orlu a hadu atd. Uděluji *4
body (z 5)

00000101007920110196967402412888

Opakom paranoje je radosť z hry.

0000010100792011019696740241288802412892

ku podivu to platía aj opačne :)

00000101007920110196967402345652

Descartův text je psán autobiografickým stylem, který možná naznačuje něco o celkové Descartově tendenci k přímé sebereflexi. Celkové vyznění textu podtrhuje i to, že jediné, co autor metodicky nezpochybňuje je jeho samotná existence a existence jeho vnímání. I když autor v textu hlásá poměrně striktní apriorní nedůvěru, sám se netáže po povaze pravdy a automaticky ji, zdá se, považuje za to „jak se věci mají“ a za její zdroj považuje Boha. Oprávněnost takového konceptu nezkoumá a proto taky je nucen v závěru textu proti takovému Bohu postavit Démona – boha klamlivého šířícího nedokonalost, tedy opak pravdy - dokonalosti.

V úvodu autor zdůvodňuje nutnost metodologické skepse, i když to tak přímo nenazývá, prozřením skrze vlastní omyly. Tímto prozřením se mu dostalo názoru, že když se člověk chce propracovat k pravdivému poznání, potřebuje něco stálého - pevný bod - o který se vědomosti, stavba poznání, může opřít. Proto hlásá potřebu cíleně stávající stavbu zbourat a začít na novo, bez předběžných přesvědčení - předsudků.

Descartes dále píše, že všechno to, co považoval za pravdivé, přijal smysly. Tady zpochybňuje možnou pravdivost tohoto poznání, protože - jak tvrdí - lze smysly přistihnout při lži, a proto je lepší jim apriori nevěřit. Tento svůj argument na druhé straně vyvažuje tím, že odmítá - de facto - pochybovat o tom, že je, cítí, odmítá popřít, že toto je jeho tělo, protože jak píše, pak by byl podoben šílenci. Toto částečně opravňuje nazvat Descartovo odmítnutí toho, co není jasné, za skepsi metodologickou.

V dalším textu autor zpochybňuje, že je možno s jistotou vědět, jestli bdí nebo spí. Navrhuje proto předpokládat, že jsme ve snění a to, co vnímáme jako tělo, v této formě neexistuje. Tady se však Descartes odvolá na omezenou lidskou „fantazii“, na jisté základní vnímání, které dovoluje skládat neznámé jenom z již známého, a proto nakonec dochází k závěru, že jisté obecné věci jako ruky, barvy, oči, imaginární nejsou, ale skutečně existují. Descartes pokračuje ještě dál a píše, že i kdyby tyto všeobecné věci byly imaginární, musí být nutně pravdivé alespoň něco ještě obecnější, jednodušší, z čeho se skládají pravdivé a nepravdivé představy.

Proto jsou pro něho věci složené, jistým způsobem pochybné. Pochybné jsou taky vědy, kterých uvažování je na takových složených věcech závislé jako fyzika nebo astronomie. Tak na straně druhé jsou obory pojednávající o věcech nejjednodušších, nejobecnějších, jako geometrie, které obsahují dle autora něco nepochybného – pevného, chtělo by se dodat v kontextu úvodního odstavce.

Nakonec i pomocí rozebrání domněnky o existenci boží, se Descartes dopracuje k přiznání, že o všem, co dříve pokládal za pravdivé, je možné pochybovat. Tato pochybnost však nevychází z jakéhosi povrchního odmítání, ale ze samotné meditace. Z důvodů pomocí ní získaných. Protože hledá pevný bod, je nucen všechno nejisté považovat za nepravdivé, klamné. Proto navrhuje něco jako metodickou paranoji, v rámci které bude Boha pokládat za jakéhosi zlotřilého démona, jehož cílem je uvést ho v klam. Tak se, jak autor tvrdí, lze když ne k pravdě dojít, dá alespoň vyvarovat souhlasu s nepravdivým.

00000101007920110196967402307602

od spodu..

0000010100792011019696740230760202524060

Ontologický postoj

000001010079201101969674023076020252406002524069

(52) Jsou dvě myslitelné cesty zkoumání všeho - Jest a vůbec nebytí není. vs. Není a nebytí je nutné. (Myslet a býti je totéž. – Parmenides) (53) Tyto cesty jsou smysluplnými odpověďmi na otázku (zjednodušeně) - Je svět a je to co není svět? Druhá odpověď je možnou, avšak nepravdivou. Je nemožná k vyslovení (LEGEIN) a k myšlení (NOEIN). Jsou i jiné, avšak racionálně nekontrolovatelné odpovědi (bytí i nebytí je touž i různou věcí). (54) Parmenides si uvědomil, že zkoumání světa je vždy řízeno a orientováno otázkou zda „to, co je, jest“ a „to, co není, není. (55) Jestliže říkáme, že něco je, či není, a tedy rozlišujeme bytí a nebytí, pak již známe horizont vůči kterému bytí vystupuje. (Pozn - Obě odpovědi jsou dávány jakoby z opačné strany onoho horizontu a protože je on myslený, jsou myslitelné i ony.) (56) Důvodem, proč Parmenides označil za pravdivou odpověď první, je, že ačkoliv v myšlení je rozlišení bytí – nebytí přístupné (a v tomto smyslu je myslet a být totéž) je onen horizont myšlením jako něco předmětného, přítomného, jako téma neuchopitelný. (57) Nebytí je onen horizont nechávající bytí vystoupit, je opakem vtíravosti bytí. Tuto naléhavost věcí vůči nám (že jsou) nazýváme jsoucností. Jsoucnost jsoucího „je chápána jako proměnnost způsobů jeho přítomnosti“. “. Že něco „je“, „existuje“ můžeme chápat ve smyslu „dispozičního bytí“ – že je zde k dispozici, ve smyslu „být možný“ a ve smyslu „bytí v pravdě“ – „oheň je v pravdě proces hoření“.

Vše to, co je, všechny „věci“, „předměty“, myšlenky“..., o kterých jsme přesvědčeni, že jsou, tzn vše co má charakter některého ze způsovů „přítomnosti“, charakter nějaké „danosti“(Kant), charakter „předmětu bezprostředního vědění (Hegel), budeme ve shodě s filozofickou tradicí nazývat JSOUCNO(ens, Seiende, Etant).

Všechna „jsoucna“ mají (ex definitione) tedy charakter, že jsou. Budeme ho nazývat JSOUCNOST JSOUCÍHO a zkráceně, ve shodě s filozofickou tradicí, fixovat termínem BYTÍ (Sein, Etre).

(58) Úkolem „první filozofie“ je zkoumat a pochopit co je bytí. Toto rozdělení je však formálním (distinctio formalis), nikoli věcné (distinction realis). Bytí není další jsoucno. „Je“ jinak. Proto ,ve smyslu, že je charakterem věcí a ne věcí jsoucí, není, je nic. (59) Toto rozlišení se nazývá „Ontologická diference“ (Heidegger).

0000010100792011019696740230760202338720

(34) Vědu, jak byla rozvíjena v antice a středověku, lze chápat jako obor teoretického postoje, jako oblast filozofie. Filozofie není věda v novověkém smyslu slova. Pouze „novověké“, „experimentální“ vědě je vlastní, že k objasnění její povahy, druhu její „vědeckosti“ nestačí podané určení „teoretického postoje“.

000001010079201101969674023076020233872002338745

(41) Filozofie jako teoretický postoj byla až do vzniku experimentální vědy chápána jako strukturovaná jednota v níž má své místo i zkoumání předmětných sfér. Toto se stalo problémem a jsou snahy o jejich znovu sjednocení v duchu antického přesvědčení o jednotě věd a filozofie.

(42) Aristotelovo pojetí univerzality vědy (filozofie) - Jedněmi ze základních charakterů lidství jsou "zkušenost", "umění" (ve smyslu Techné) a pojmové myšlení. Mít zkušenost, která je znalostí jednotlivin, znamená: „pamětí uchovávat jako jednotu, množství vnímaných daností". Zkušenost je zaměřena k praktickému užitku a je východiskem pro "umění" a pojmové "myšlení". Umění (Techné) je znalostí pojmů, obecnin, příčin, která vzniká na základě obecného soudu o podobných věcech. (43) Techné je druhem životního postoje zaměřeného spíše k poznání příčin než k praktickému užitku i když je pořád na něm postaveno. Z toho již vyvěrají vědy jako postoj, zaměřen na vědění, moudrost a poznání pro ně samy. (44) Umění a vědy jsou tedy u Aristotela v hlavních rysech tím, co známe jako teoretický postoj, filozofii.

(44) Znalosti se dle Aristotela dělí na:
* Zkušenost (praktikai) – změřené na jednotlivé a k praktickému užitku, k jednání
* Umění (poiétikai) – zaměřené na obecné a k praktickému užitku, k tvoření
* Vědu (theórétikai) – zaměřené na na obecné, na pozorování, hledání příčin a nezaměřené k praktickému užitku

Vědu a umění označuje Aristoteles souhrnně „vědění“. Toto vědění je to, co známe jako teoretický postoj a je tedy zaměřené na obecné, na hledání příčin, lhostejno zda je to k užitku či ne. Vědy teoretické jsou pro Aristotela filozofiemi, jsou výslovným teoretickým postojem a jsou vědám nadřazeny. Teoretické vědy děli na tři (speciální) vědy, každá tematizující jiné obory jsoucího.
* Fyzika – poznání toho, co je „ze sebe sama“ a má charakter pohybu
* Matematika - (46)
* Teologie – oběma nadřazena, zkoumá nehybné a odloučené

Nade všemi stojí PRIVNÍ FILOZOFIE (PRÓTÉ FILOSOFIA) – metafyzika, jejíž oborem je „co je jsoucnost sama“, zkoumá „první příčiny“, tedy kvůli čemu máme všechno zřizovat a konat.
A) Filozofické
* vychází z názoru, že je svébytnou sférou kultury, specifickým druhem lidské poznávací aktivity, který plní specifické funkce – věda je jedním z možných témat jejího zájmů
B) Scientistické
* vychází z názoru, že je filosofie jednou z věd – musí tak ujasnit svůj předmět vzhledem k předmětům experimentálních věd a zároveň přeformulovat své výkazové a důkazové metody do podoby, která se užívá ve „vědě“
* vychází z názoru, že je „nejobecnější vědou“ – „vědeckým světovým názorem“

000001010079201101969674023076020233872002338725

(35) C.G. Hempel považuje pro empirickou vědu za charakteristické tzv. „vysvětlení-hledající proč-otázky“. … Jestliže je nějaký jev popsán empirickou větou „p“, „vysvětlení-hledající proč-otázka“ zní „Proč je to ten případ, že „p“?“

Novověká věda (dále jenom věda) však rozumí proč-otázce, v mezích otázky jiné - "Jak musí být předem myšlena příroda, aby vystoupilo a bylo určitelné, zjistitelné něco takového jako "fakta"?". Tedy i odpověď patří do určitého prostoru smysluplnosti, určeným nejen tím, co je pozorovatelné. Zproblematizování jako výchozí postoj je ve vědě na rozdíl od filozofie "předem řízené, určené". Toto se nazývá metodickou abstraktností (Anzenbacher), která určuje charakter vědy. (36) Empirická věda začíná uvědoměním, že něco jako reálná fakta není, že fakta mohou být uchopeny jenom pokusem. To znamená, že se ptá - „Jak musí být předem myšleno univerzum, aby bylo zachytitelné něco takového jako ,faktum'?". Bez ohledu na pravdivost, jsou tak některé odpovědi ve smyslu vědy smysluplné a jiné ne. (37) Na rozdíl od teoretického postoje, který má povahu hledání předpokladů jsoucna, má věda povahu budování a ověřování předběžných přesvědčení o povaze univerza, povahu výzkumu. Toto přesvědčení je předpokladem(Hypothesis). Hypotéza obsahuje dle svého zaměření sadu základních pojmů a spolu s nimi určuje oblast, kterou se zabývá. Proto je novověká věda nutně „speciální“. Skutečnost může vidět jako souhrn faktů, protože ji předběžně fixuje. (38) Má strukturu „hypotéza-experiment“, co obecně nenáleží teoretickému postoji a je proto nefilozofickým druhem poznání, je vědou experimentální.

Vztah experimentální vědy a filozofie je problémem, jednak protože věda neodpovídá na jisté otázky života, jednak s vědeckosti filozofie jsou jisté potíže a v posledku to nejsou dva nezávislé druhy lidského poznávání. Experimentální věda má s filozofii potíž v tom, že musí o ní říci nejen, že není věda a taky že je chybná, nýbrž musí přebrat i její funkce a nebýt filozofií.

(39) Hypotéza je jistou „regionální ontologií“, tedy něco jako odpověď na otázku „Co svět každodenní skutečnosti v pravdě je“. S filozofii se však rozchází v tom, že je jednak konstruována nereflektovaně a jednak svět každodenní zkušenosti jaksi předchází. Na tomto světě se pak ověřuje. Věda stojí na předpokladu, že na věcech existuje něco „vždy již známé“ (Mathéma). Hypotéza je pro vědu smysluplná jenom pokud je kontrolovatelná v rámci „vždy již známého“. Když ne, neodpovídá na „proč-otázku“. (41) Vědecké získávání poznatků nemá charakter posunování horizontu neznámého, nýbrž spíše jejich nekonečného generování z již rozhodnutého rozvrhu. Je to pohyb v rámci „mathématu“. Tato principiální známost povahy světa je to hlavní, co se děje tím, čemu se říká „matematizace“ a co je bytostně odlišné od filozoficky pojatého vědění. Vědu tedy charakterizuje „metodická abstraktnost“, tedy matematizace spjatá s výzkumem jako ověřováním hypotéz. Filozofie (teoretický postoj) naopak taková „předběžná přesvědčení destruuje.

0000010100792011019696740230760202314428

(26) Reflektovat onu rozpolcenost, „vidět do“ (HORAÓ) sféry v mytologii přidělené bohům (THEOI) která je smyslům nepřístupná, znamená chovat se teoreticky. (27) THEORIA jej něčím takovým jako „racionálním (LOGOS) výkladem světa.

Vůči něčemu jako svět idejí, vůči existenci entit, které nejsou pozorovatelné, které však určují co věci jsou, které jsou skryty jako významy slov, lze v zásadě zaujmout tři druhy teoretického postoje.

- ONTOLOGICKÝ, říká, že „reálně jsou jiným způsobem než věci pozorovatelné a lze zkoumat „jak jsou“, „jaký je jejich vztah k pozorovatelným věcem a na základě nich určovat co to pozorovatelné v pravdě je (jsoucnost jsoucího).
- (28) TRANSCENDENTALISTICKÝ, říkající, že reálně nejsou, že jsou reálné jako struktury naší mysli, pomocí nichž a v nichž svět zakoušíme. Že jsou tedy apriori, před zkušeností. Lze tak zkoumat „předpoklady možnosti zkušenosti“, analyzovat zkušenost.
- EMPIRICKÝ, říkající, že reálně nejsou, že reálně jsou jenom fakta zkušenosti.

Ontologický postoj má jistou historickou i faktickou přednost. (29) Filozofie, teoretický postoj, byla dlouho prioritně „ontologická“. Faktická přednost spočívá v tom, že ontologický postoj je již zaujat když se chováme „teoreticky“. A nejen to: člověk sám je ontologická bytost. Tedy, že člověk je tak, že již rozumí bytí. Toto vágní rozumění je faktum.

Transcendentalistickému postoji je kvůli nezakotvenosti, „co je apriori?“, vlastní tendence rozpadnout se do postoje ontologického, či empirického.

(30) Druhy teoretického postoje rozlišujeme, protože z každého plyne jiná fixace reality a jiná problematika.

000001010079201101969674023076020231442802314450

Otázka co je to, „co" jsou věci, může vyvstat také v oboru přírodní vědy.

HEISENBERG se např. táže: Jsou „elementární částice", tzn. „nejobecnější předpoklady", „výpovědi o empirických obsazích světa", „formy našeho myšlení", „něco takového jako platónská regulativní tělesa", či „Demokritovy atomy", „energie"?

(Sr. HEISENBERG, W.: Grundlegende Voraussetzungen in der Physik der Elementarteilchen, in: M. Heidegger zum siebzigsten Geburtstag, Pfullingen 1959, s. 291-292).