Náboženství je všeobecná teorie tohoto světa, jeho encyklopedické kompendium, jeho logika v populární formě, jeho nadšení, jeho morální sankce, jeho slavnostní dovršení, jeho povšechný zdroj útěchy a ospravedlnění. Náboženství je fantastickým uskutečněním lidské podstaty, protože lidská podstata nemá opravdovou skutečnost. Boj proti náboženství je tedy nepřímo bojem proti onomu světu, jehož je náboženství duchovním aromatem.

Náboženská bída je jednak výrazem skutečné bídy a jednak protestem proti skutečné bídě. Náboženství je povzdech utiskovaných tvorů, cit bezcitného světa, duch bezduchých poměrů. Je to opium lidu.

Zrušit náboženství jako iluzorní štěstí lidu znamená žádat jeho skutečné štěstí. Požadujeme-li, aby si nedělal iluze o svém stavu, požadujeme zrušení stavu, který iluze potřebuje. Kritika náboženství je tedy počátek kritiky slzavého údolí, jehož svatozáří náboženství je.

Kritika neservala imaginární květy z okovů proto, aby člověk nosil okovy zbavené fantazie a útěchy, nýbrž aby tyto okovy odhodil a utrhl živoucí květ. Kritika náboženství zbavuje člověka iluzí proto, aby myslel, jednal, utvářel svou skutečnost jako člověk, který se zbavil iluzí a přišel k rozumu, aby kroužil kolem sebe a tím kolem svého skutečného slunce. Náboženství je pouze iluzorní slunce, které krouží kolem člověka, dokud člověk nekrouží sám kolem sebe.

Je tedy úkolem dějin, aby nastolily pravdu tohoto světa, když zmizel onen svět pravdy. A když byla stržena maska posvátné podobě lidského sebeodcizení, je prvním úkolem filozofie, sloužící dějinám, aby odhalila sebeodcizení v jeho neposvátných podobách. Kritika nebe se tím mění v kritiku země, kritika náboženství v kritiku práva, kritika teologie v kritiku politiky.