Text je rozdělen na deset částí a je psán stylem naučných náboženských textů převážně východního typu. Po formální stránce je to alegorie jejíž středobodem je postava Zarathustry, blíže nespecifikované osoby zjevně nestandardního charakteru.
---

První odstavec začíná odkazem na Zarathustrovu minulost. Kdysi, když mu bylo třicet let, odešel od lidí na samotu, kde pobýval po deset let. Tolik trvalo, než se v něm něco změnilo. Věk třiceti let, dle mého, může odkazovat na to, že Zarathustra odešel ne jako nerozvážný mladík pln nadějí a tužeb, ale jako muž, který právě z mladických let vyrostl a počala se v něm usazovat životní moudrost. Již muž, přesto ještě pln síly. Deset let trvalo mladému muži než vystoupil ze své moudrosti zpět do světa, k lidem.

Zarathustra sám zvav se moudrým, po deseti letech nebyl s to nésti sám přebytek své moudrosti. Tento přebytek rád by rozdal lidem - až se zase jednou mudrci mezi lidmi potěší svou pošetilostí a chuďasové svým bohatstvím. Co je tou větou míněno, zůstává prozatím skryto.

Autor dává jemně nahlédnout do podstaty toho, co bylo Zarathustrovi za deset let jeho odloučení „dáno“. Součástí tohoto poznání je pochopení, že aby mohl Zarathustra dávat ze svého přebytku moudrosti, musí zaniknout. Pod slovem zaniknout je pravděpodobně myšleno něco jiného, než prostá likvidace. - Tento pohár chce se zase vyprázdniti, a Zarathustra chce se zase státi člověkem. - Snad transformace je tím, co Zarathustra míní udělat a člověk za zánik považuje.
---

A tak se Zarathustra vydává na cestu sestupu ze svého stanoviště zpět k lidem, aby se stal znova člověkem. Cestou narazí na poustevníka jakožto symbol. Co tento symbol přesně znamená, lze jen spekulovat. Je to člověk první nebo poslední? Nebo je to onen most, o kterém se v dalším Nietzsche zmiňuje? Rozhovor mezi poustevníkem a Zarathustrou je pln narážek a alegorií. Dovídáme se, že Zarathustra se se stejným poustevníkem, či aspektem, symbolem, potkal před deseti lety při svém výstupu na horu, kdy nesl svůj popel. Co může symbolizovat ten popel? Možná, že onehdy Zarathustra musil také zaniknouti při výstupu na horu, stejně jako dnes při cestě dolů, kdy nese oheň moudrosti spícím. Alespoň pro lesního mudrce jsou lidé spící. V rozhovoru muže a starce vynikne to, co přimělo Zarathustru k sestupu. Zarathustra, na rozdíl od starce, poustevníka, jal se k lidem, protože pochopil, že jeho zář získává cenu jen v protějšku. Poustevník stojí se svou zkušeností však stále před bohem, mrtvolou, jak říká Zarathustra, která se v něm zrcadlí jako něco smrdutého. Opouští takto Zarathustra věřícího, který je také první, který nepřijal jeho dar.
---

Aby bylo možno hlásat, je nutno lidi shromáždit. K tomuto autorovi posloužilo cirkusácké vystoupení provazolezce, na kterého se lidi přišli podívat. Provazolezec je po poustevníkovi druhým symbolem. Jako cirkusák shromáždí lidi, jako mrtvola poslouží coby společník Zarathustrův. Před shromážděným lidstvem Zarathustra prohlásí – Hlásám vám nadčlověka. Tady se zrcadlí v Nietzscheho době ještě poměrně nové vývojové paradigma v biologii prvně sepsáno Darwinem a Walacem. Autor přichází s myšlenkou, že člověk není nějakým vyvrcholením, že je jenom součástí širšího růstu, že je nutné aby byl překonán v nadčlověku tak, jako jsou v člověku překonány, i když pořád v něm jistým způsobem přítomné, jeho předchozí vývojové formy. Není úplně jasné, jestli Nietzsche hlásá nadčlověka jako konečný cíl, nebo je toto jeho hlásání jenom trik toho, kdo už vidí nové horizonty a snaží se lidi k nim popohnat, aby se tam příběh znova opakoval.

Zarathustra káže. Káže smrt boha a pohrdá těmi, kdo opovrhují životem ve jménu nadpozemských nadějí, pohrdá dušemi jež myslí, že vyhladověním těla tělu upláchnou. V textu není přímo použité slovo modla, no všechno jakoby ukazovalo, že Zarathustra hlásá cestu přes zničení model. Spálením všeho falešného smyslu.

Lid se mu však smál a provazolezec myslíc, že on má být oním nadčlověkem, o němž je řeč, se jal vystoupiti.
---

Další část začíná spojením obrazů. Na jedné straně leze provazolezec po provazu, na straně druhé Zarathustra říká, že člověk je tím provazem, mostem mezi zvířetem a nadčlověkem, a to je také jeho hodnota. Proto také autor v textu dlouze opěvuje ty, jež hledají jak zaniknout, kteří hledají transformaci – v protikladu k sebezachování. Kdo je však provazolezec?
---

Zarathustrovi se dostalo druhého nepochopení a odmítnutí. V pátém odstavci se rozjasňuje, kdo jsou ti, ke kterým mluvil, kdo jsou ti, jež na „provazolezce“ přišli se podívat. Vzdělanci, jež jsou pyšní na své vzdělání. Co je míněno „Třeba jim dříve rozbíti uši, aby si navykli poslouchat očima?“ lze jen tušit. Může to být narážka na logos, nebo také na židovský důraz na slyšení oproti u nás běžně užívanému vidění, jako základní zkušenosti vhledu (vslyšení). Obojí je možné. Logos spíše ve vztahu k vzdělancům a slyšení spíše jako vztah k bohu – tady již mrtvému. Obé se prolíná.

Po tomto výsměchu Zarathustra promlouvá k jejich pýše o posledním člověku. Proč ale k pýše? Možná proto, že pýcha paralyzuje sebeuspokojením.

Říká, že je čas, jeden z posledních, kdy si ještě člověk může vytknout cíl nejvyšší – patrně cestu k nadčlověku. Přijde, jak píše, čas, kdy se z člověka vytratí jakási ostrost nutná pro let, pro nové zrození. Takového člověka nazývá posledním a opovrhuje jím. Poslední člověk ztratí ponětí o tom, co to je láska, stvoření, touha a objekt tvoření. Poslední člověk se dle Nietzscheho spokojí s pohodlným a bezpečným vegetováním. Poslední člověk má být přesvědčen, že vynalezl štěstí a tu a tam pro zpestření užívá různá rozptýlení, aby nakonec bezbolestně umíral. Příjemné vegetování bez překážek a klopýtání je životem i cílem posledního člověka. Je zajímavé si povšimnout, že Francis Fukuyama považuje dnešní Evropu, 130 let po vydání Zarathustry, za místo výskytu posledního člověka.

Lidé Zarathustru opět vysmějí. V textu je možné vidět nejen rovinu výsměchu, ale i jakési dychtivé touhy lidí po posledním člověku.
---

Šestá část je čistým obrazem. Provazolezec se vydal na svou cestu po laně z jedné strany na druhou. Lze předpokládat, že je tím symbolicky zobrazen přechod od opice k nadčlověku.

I když... Člověk je mostem, řekl autor v předcházejícím textu. Tady je provaz mostem pro provazolezce. Kdo je provazolezec? Nebo provazolezec je tím „mostem“ a provaz jenom nástrojem?

Tady vyběhne šašek, podle hlasu jakoby skřet, a pustí se do lezce. Křičí na něj, cože brání v cestě lepším. Šašek nakonec způsobí lezcův pád. Nakonec jsou šašek i provazolezec v textu nenápadně označení za soupeře. Soupeře v čem? Kdo nebo co je onen zlomyslný šašek?

Provazolezec spadne vedle Zarathustru na místo uvolněné lidem, který se rozutekl před padajícím tělem. V následujícím rozhovoru umírajícího se Zarathustrou je zdůrazněno zase ono „Bůh je mrtev“ a provazolezci se dostane uznání, že z nebezpečí si udělal povolání. Toto je zjevně pro Zarathustru to, co má hodnotu, ne nějaké lpění na duši.
---

Sedmá část zřejmě objasňuje úlohy z předcházejícího obrazu. Šašek bude pravděpodobně skutečně jenom šaškem, šaškem však osudovým, který dává lidskému životu jistou nesmyslnost. Zarathustra chce ukázat člověku jeho smysl v nadčlověku. Prozatím jediný pokus člověka skončil pod nohama šaška, no vedle Zarathustry.
---

Na odchodu z města, s mrtvolou lezce na zádech, Zarathustra potká šaška. V jejich rozhovoru je odhaleno tajemství Zarathustrova kázání. Zarathustra stojí mimo dobro i zlo a proto je nenáviděn všemi – ctnostnými i věřícími. Tady je taky odkaz na západní tradici Šaška – který se svojí „směšností“ brání pronásledování za vytrhování lidí ze spánku. Proto taky Zarathustra přežil, říká šašek.

Zarathustra jde dál a další poustevník mu dá najíst, aby skončil v hlubokém lese bez cest, kde nakonec najde odpočinek pro tentokrát.
---

V předchozím textu je pár narážek na Zarathustru coby lupiče. Po probuzení Zarathustru se to osvětluje. Zarathustra pochopí, že není pastýřem nýbrž lupičem. Že není jeho údělem starat se o stádo, nýbrž krást ovce ze stáda. Ty, jež nejsou ve stádě, se mají stát jeho druhy. Jednotlivci. Spravedliví, plní pravé víry ho označí za zločince protože stádo rozbíjí. To jsou pastýři, ne Zarathustra.

Za vše říká – oho nenávidí (spravedlivý) nejvíce? Toho, kdo jejich desky hodnot láme. To však je ten, kdo tvoří. … Kdo tvoří hledá si druhů a ne mrtvol, ani stád, ani věřících. Kdo tvoří hledá si společníků tvoření, kteří nové hodnoty píší na nové desky. … Ničiteli budou zváni a povrhovateli dobrem i zlem. … Společníky žatvy a slavností hledá Zarathustra. Tak pochová provazolezce, jako svoji minulost. A nakonec k poustevníkům se obrací jako k těm, kdo nejsou davem ani věřícím, jako k těm, kterým zatíží srdce svým štěstím. Ty přeskočí jako šašek cirkusáka a jeho krok se tak stane jejich zánikem. Šašek, skřet se náhle stává jakoby obrazem samotného Zarathustru a lezec poustevníků – druhů Zarathustru v tvoření, jejž jsou ony schody k nadčlověku.

Tak se počal Zarathustrův zánik.