Dnes věříme, že zisk se počítá v genetické měně – nebo? vidíme, že vztahy rodičů a dětí či parazitů a hostitelů lze nejvýhodněji (aby se s nimi vůbec dalo nějak pracovat) redukovat na konkurenci genů. Vidíme-li tedy organismy, které nápadně mnoho energie investují do toho, jak vypadají, předpokládáme, že tím někomu důležitému signalizují něco relevantního. Důležitým příjemcem signálu může být buď sou-druh (a pak jde o signalizaci sexuální nebo sociální), nebo někdo zvenčí, obvykle predátor (a signalizace pak může být buď výstražná, anebo krycí).

Otázka tedy zní, komu signalizují šneci a škeble, že jsou tak barevní, tak bizarně tvarovaní, tak různorodí. A? si to přebereme, z kteréhokoli konce, dojdeme v rámci současného poznání k tomu, že zjevně nikomu. Jde vesměs o zvířata samotářská, často dokonce s vnějším oplozením (kvůli páření se tedy nemusejí scházet, pouze vypouštějí gamety do vody a nechávají je, aby se více či méně našly samy); jde o zvířata s dosti omezenou smyslovou aktivitou, takže stěží nějak významně opticky komunikují. Před predátory se občas mohou skrývat, ale jasně barevné druhy se asi neukrývají úspěšněji než druhy nenápadné; a hlavní měkkýší obranou proti predátorům je samotná schránka, bez ohledu na její detailní vzhled.

Co je nejdůležitější, obrovská diverzita barev a tvarů nepůsobí dojmem přímé reakce na tlaky z prostředí, nebo? si těžko představit srovnatelnou diverzitu ekologických tlaků; spíš bychom to dokázali vysvětlit nějakými vnitrodruhovými (od jiných druhů izolovanými) hrami, ale ty si zase u těchto měkkýšů těžko dokážeme představit. A konečně – i kdyby se někdo domníval, že dokáže vysvětlit, proč jsou šneci barevní, a? také vysvětlí, proč jsou barevné plodnice hub a proč jsou tak složitě tvarovaní prvoci mřížovci, pro svou velikost celkem spolehlivě neviditelní.

Je zkrátka dosti obtížné dívat se na tisíce různě tvarovaných a zbarvených měkkýšů a hub a mřížovců nebo na podivně tvarované listy rostlin a věřit, opravdu upřímně věřit, že jde o adaptace vynucené selekcí, že nositelé těchto znaků nějakým způsobem převálcovali tvory, kteří se od nich lišili právě jenom jinak, tedy „špatně“ tvarovanými listy či ulitami.

Tato podivná posedlost organismů vnějším vzhledem vedla v polovině 20. století švýcarského zoologa Adolfa Portmanna k představě estetiky Života, k závěru, že vlastnosti organismů „smysluplné pouze v aktu dívání“ se řídí jinými zákonitostmi než vlastnosti neviditelné. Kromě „adresných jevů“, což jsou prostě sociální, sexuální či antipredační signály, identifikoval především podezřelou kategorii „jevů neadresných“, u nichž nám není jasné, komu by ti tvorové vlastně mohli signalizovat, nebo je nám jasné, že nikomu, a pak ovšem nechápeme, proč na to věnují tolik energie.

Portmann, sám dědic staroněmecké goethovské morfologie, která stěží mohla přežít jinde než ve Švýcarsku (tedy na periferii všeho vědeckého dění), prostě předpokládal jakési sebeprezentační nutkání organismů, nezávislé na jejich genetických zájmech. Že je tato představa v dramatickém rozporu s veškerou současnou biologií, je snad zřejmé – nicméně houby a ulity jsou přesto barevné. Patrně je tu něco, čemu nerozumíme.