chyba je v tom zužova? to striktne na človeka - pretože portmann si práve naopak pod vlastnym javom predstavuje súbor všetkých aspektov živého organizmu vnímateľných na živom a intaktnom jedincovi (teda nielen jeho vzhľad a akustické, olfaktorické, taktilné a iné javy, ktoré organizmus produkuje, ale aj celá jeho etológia, celá škála toho, ako sa môže javi? v najrôznejších situáciách). Do úvahy sú pri tom brané iba tie aspekty, ktoré sú na organizme vnímateľné ktorýmkoľvek živočíchom, nielen človekom, bez jeho porušenia, bez zásahu do jeho telesnej integrity.

"Vlastní jevy liší Portmann dále na adresné (mají adresáta: např. červená náprsenka samečků červenek je určena pro jejich rivaly z řad vlastního druhu, květy vyšších rostlin jsou určeny opylovačům) a neadresné (nemají adresáta – lépe řečeno je obtížně představitelné, že by nějakého měly, např. schránky mřížovců). Vposledku je neadresnost stejně věcí víry, jako třeba přesvědčení, že každá struktura živého organizmu nějakým způsobem zvyšuje jeho biologickou zdatnost. Každý myšlenkový systém se nakonec pozná až jaksi „po ovoci“, a jakkoli je Portmannovo přesvědčení o klíčovém významu sebeprezentace rovněž věcí přesvědčení, z něj bezprostředně vyplývající výstup, že živý organizmus a jeho habitus představují samy o sobě hodnotu, je významnou výchozí pozicí, na níž se ochrana ohrožené biodiverzity ukotvuje lépe než na „klasickém“ biologickém přesvědčení o snaze genů (či dříve jedinců) o maximální sebepropagaci rozmnožováním – tj. podlehnuvší měli prostě smůlu, a dobře jim tak. Sebeprezentaci chápe Portmann velmi široce – jen v naprosté menšině případů je, či může být jejím adresátem člověk – v drtivé většině jsou adresáty živé organizmy mezi sebou. Ač Portmann nepopírá význam selekce v přírodě a funkční účelnost mnoha typů vnějšího habitu živých organizmů (kryptického, aposematického atd.), nedomnívá se nikterak, že pouze z tohoto hlediska lze neuvěřitelné tvarové a barevné bohatství a neuvěřitelnou rafinovanost tvarování povrchů živých organizmů vysvětlit. (Obě naznačené pozice jsou v posledku věcí víry, nebo? přesvědčit se o povaze evoluce krátkodobým experimentem nelze a vztahování se k účelovosti a „ne-účelovosti“ v přírodě je od dob přírodní teologie 17.–19. století nevděčným a ožehavým tématem.) Pro lepší pochopení používá Portmann Goethovy metafory o divadle. Není sice bez zajímavosti znát dobře jevištní techniku a technické finesy zákulisí, složení barev na jevištních prknech či materiál opony a hereckých kostýmů, je však na první pohled jasné, že to, oč vlastně jde, je v divadle něco jiného – podstatný je předváděný děj, hra, něco, co nelze redukovat na její pomůcky. Proto má Portmann za hlavní v živé přírodě právě toto „drama světa“, způsob, jakým se živé organizmy jeví – podstatné je pro něj to jevové, vnější, povrch. (Tím se liší od celé myslitelské tradice 19. století, která vždy vnější slupky jevů pokládala za to nepodstatné, co pravou podstatu jen zakrývá. Tak vnímá svět třeba darwinizmus, ale i Freudova psychoanalýza či marxizmus – to, o co jde, nahlížejí jen školení spescialisté, zasvěcenci, kteří se právě tím liší od laika, ulpívajícího na povrchu věcí a chápajícího je v zásadě tak, jak se jeví.)"