Zvláštností údolí Issy je to, že je tu více čertů než jinde. Zpráchnivělé vrby, mlýny, houštiny na březích jsou nejspíš oblzvášť vhodné pro bytosti, které se lidským očím ukazují jen tehdy, když sami chtějí. Ti, kteří je viděli, říkají, že čert je menší postavy, veliký jako devíleté dítě, že nosí zelený fráček s fiží. Je pravděpodobné, že čerti znají pověrčivý obdiv obyvatelstva k Němcům – obchodníkům, vynálezcům a vědcům, a aby vypadali seriózně, oblékají sej ako Immanuel Kant z Královce.

***

Pokud jde o čerty, sužovali především Baltazara. Dokud stavěl dům, jěstě to ušlo. Ale potom se začal zastavovat za pluhem, kroutil si cigaretu - a najednou přestával poznávat, kde je. Žádná zdatnost a žádné úsilí neochrání člověka před chorobou duše – kdykoli Tomáš od Baltazarovi přemýšlel, vždycky byl znepokojen tím, co jeho samého čeká, co všechno má jěště před sebou.

„Koukáš na duby, ale ty jsou jako z hadrů. Nebo snad nejsou vůbec? Kto v sobě nosí takovou kaši jako ty, měl by se rovnou oběsit, protože už neví ani to, jestli se mu nezdá, že chodí po zemi.“

***

Řeka připadala Tomášovi obrovská. Zvuky se nad ní vždycky nesli ozvěnou. Tomáš zalézal do křoví, šplhal na kmen vrby a trávil celé hodiny tím, že pozoroval vodu.

***

Od cesty vede k domu alej. Je jako tunel, tak husté jsou lípy, a svažuje se k rybníčku u špýcharu. Rybníčku se říká Černý, protože na něj nikdy nesvítí slunce. Chodit sem v noci je hrůzostrašné. Leckdy tu lidé viděli černou svini, která chrochtá, dupe kopýtky po pěšinách a když se nad ní udělá kříž, zmizí.

***

Tomáš by se měl učit, ale doma ho nikdo učit nemuměl, a tak ho posílali do vsi k Josefovi řečenému Černý. Příslušel k tomu plemeni, který si u našich kronikářů vysloužil jméno nacionalistů, to znamená, že chtěl sloužit dobrému jménu své vlasti. A právě v tom byla ta potíž, příčina jeho žalů. Šlo mu samozřejmě o Litvu, jenže Tomáše měl učit číst a psát polsky. Že se Surkontovi pokládali za Poláky, považoval za zradu, těžko hledat litevštejší příjmění. Tomáš těm složitostem a napětí nerozuměl. [...] Z toho všeho dohromady, z jejího vlastenectví umístněného tak daleko, z tolerance dědečka, jemuž byli národnostní problémy spíš lhostejné, a z Josefova prohlašování „my“ a „naší země“ se v Tomáši uhnízdila budoucí nedůvěra, když se v jeho přítomnosti někdo příliš odvolával na erby a prapory, a jakési dvojí vlastenectví.

Autobiografická próza Czeslawa Milosza z prostredia malej litovskej dediny na začiatku 20 storočia. Pripomína mi to miestami Švantnera s tou jeho baladickosťou a magickými prírodnými elementami. Na rozdiel od Švantnera je leitmotívom reflexia súžitia ľudí v multietnickom prostredí https://www.goodreads.com/book/show/21902035-dol-issy