Ja mám ešte toto. Páči sa mi ako prekladá tie poetické pasáže s tými poetickými

Na Isse pukali ledy s takovým rámusem, jako by to byli dělové rány. Potom pluly kry a nesly slámu, prkna, větvě, mrtvé slepice.

[...]

Fena Mura zatím na humnech povila štěnata. [...] Pakienas se rozmáchl a hodil prvníko psíka. Šplouchlo to a nic, rozbíhajíci se kruh roztrhl prudký proud, až se psíkova hlava objevila o kus dále, hrabal nožičkami, znovu zmizel a pak se jestě jednou objevil v zatáčce. Teď Pakienas vybíral z košíku po dvou, zatímco jednoho házel, druhého držel přitisktnutého k prsům. [...] Tomáš se vracel zamyšlený.

[...]

Proč vlastně všichni hrají komedii, šklebí se, opičí jeden po druhém, jsou-li ve skutečnosti docela jiní? A vůbec jeden druhému neukazují, co je v nich pravdivého. Když se sejdou, změní se. Například takový Romuald, když je sám sebou, říká ,,musím se vysrat", dřepne si pod strom a potom se utře listín, vůbec se při tom neschová, kdežto tady je samá zdvořilost a rukulíbám. Helena se taky vždycky rozkročí a teče jí mezi nohama, ale tady se chová, jako by tam nic neměla a nechala tamtu svou část doma, tak je vznešená. I Barborka. Proč i? Barborka, která je tak krásná, až z toho jde hrůza, jakpak ta si s těmi svými červenými lícemi dřepne a jak jí to vychází z toho chlupatého? Chvěl se, když se na ni díval a při tom si to představoval, protože od jejího hladkého čela a tmavomodrých blesků z jejích očí to k tamtomu bude nejmíň pět verst.

[...]

K večeru, když už se nebe zbarvuje zdola rudě a tenké větvičky jako by ťaly chladem, slétali se na břízy u řeky tetřevi. Tomáš viděl lyry jejich ocasů v letu a bílou podšívku křídel, černý kov jejich per se měnil, když se podařilo dojít dost blízko, zďaleka rozeznával jen jejich siluety mezi korunami stromů.