Postoloprty – Největší poválečný masakr Němců
https://www.televizeseznam.cz/video/krvava-leta/postoloprty-nejvetsi-povalecny-masakr-nemcu-302917

Postoloprty – Odsun českých Němců
https://www.televizeseznam.cz/video/krvava-leta/bonus-postoloprty-odsun-nemcu-308237

Před 75 lety začal organizovaný odsun Němců. Do vlaku si mohli vzít tisíc marek a padesát kilogramů zavazadel



Přesně před 75 lety – 25. ledna 1946 – vyjel z Mariánských Lázní do Bavorska první organizovaný transport odsunutých Němců. Během následujících měsíců pak vlaky z Československa odvezly do válkou zdevastovaného Německa přibližně dva a čtvrt milionu vysídlenců. Mnozí z nich začínali nový život v uprchlických táborech.

„Dostali jsme příkaz být ve 14 hodin na nádraží v Prachaticích s padesáti kily zavazadel a tisíc říšských marek jsme si směli vzít s sebou. Potom jsme se na prachatickém nádraží – tam byl sběrný tábor pro všechny z Prachatic a okolí – přemístili do dobytčáků. Uvnitř byla sláma, všichni lidé šli do dobytčáků a v noci jsme se rozjeli.“

(...)
https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/3258928-pred-75-lety-zacal-organizovany-odsun-nemcu-do-vlaku-si-mohli-vzit-tisic-marek-a?fbclid=IwAR1WMwWA-lD1o3QSjZwBsKFDCAJCmq89TfIJC_J54L2MQ3AMsjBdOR1eV0g

Nucený odchod československých Němců po válce patří stále k citlivým bodům našich dějin. Koprodukční projekt České televize, německé MDR, rakouské ORF a německo-francouzské stanice Arte se pokusil toto období zmapovat skrze mozaiku konkrétních příběhů pamětníků a ukázat jej v širších souvislostech. První díl se věnuje soužití obou národů v době předválečné a válečné. Režie M. Schmidt
https://www.ceskatelevize.cz/porady/12980306910-odsun-vertreibung/219562268330001/

Nový dokument ČT, odsunu je venovaná hlavne druhá časť. Okrem pohľadu do minulosti sa okrajovo venuje tiež súčasným projektom súvisiacich so Sudetmi a odsunom (Antikomplex, Konigsmuhle, Tučková...)

Keby nejde prehrať:
https://uloz.to/file/vrFrPX1ZOVer/odsun-vertreibung-1-ts
https://uloz.to/file/SJCSn8T6MLb5/odsun-vertreibung-2-ts

Geotrasa sudetská, polsky Geostrada Sudecka, je společný česko – polský projekt, jehož výsledkem je vybudování geoturistické trasy podél horských hřbetů v oblasti Sudet, od polské Bogatyně na západě na hranicích s Německem, až po slezskou Opavu na východě.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Geotrasa_sudetsk%C3%A1
http://www.geostrada.eu/mapa.html

Původní němečtí obyvatelé se k ní spolu s českou menšinou chodili modlit. Po druhé světové válce ale hřbitovní kaplička ve vojenském újezdu Libavá chátrala. Sloužila třeba jako strážní budka sovětských vojáků. Dlouhá léta devastace teď vystřídala oprava. Materiál na obnovu kapličky má rovněž symbolickou hodnotu. Pochází ze všech zaniklých obcí na Libavsku.
https://ct24.ceskatelevize.cz/regiony/1961464-kaple-v-libave-dlouha-leta-chatrala-ted-pripomina-zanikle-obce

"Vyhnanci přišli do Německa, znali jazyk, ovšem i přesto měli velké problémy s integrací. Místní je nazývali cikány nebo pancharty," řekl už dříve Týdnu mluvčí Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernd Posselt.
Prakticky v celém Německu lidé po válce těžko sháněli potraviny i ubytování. A najednou se měla válkou zbídačená země ještě postarat o miliony vyhnanců, přicházející z východní a střední Evropy. Odezva byla často krutá a nemilosrdná. Starousedlíci se k sudetským a východním Němcům chovali někdy mnohem hůře než dnešním uprchlíků ze Sýrie nebo afrických zemích.


https://t.tyden.cz/rubriky/zahranici/evropa/kdyz-nemci-nenavideli-nemce_435576.html?showTab=nejctenejsi-3

Dosídlovacia brožúra z roku 1956.
Bývanie v Adršpachu a pod Orlickými horami za pár korún.


http://www.senftenberg.cz/articles/081204_Dosidlujeme_pohranicni_okresy/Dosidlujeme_pohranicni_okresy_Broumov_a_Zamberk-1956-senftenberg-cz.pdf

Gastronomie v českém a saském Krušnohoří z kulturně-historického pohledu
http://bilder.wfe.eu/kueche/gastrostudie_cz.pdf

Pekná práca o gastre v Krušnohorí. Celkom originálne šmaky sa v tých Sudetoch vyvárali:

Polévka z devíti bylin

Jehněčí na seně

Falešný smrkový jelen nebo jelen jedlový


(Repost z nyxu)

Najväčší jazykový ostrov v Česku (Česká Třebová, Mohelnice, Lanškroun).
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1102732990-folklorika/419236100141009-odsunute-tradice/?fbclid=IwAR0Cwin1BExs5BI_G1Z5ytWXuqkH9v55fmBecDKphYEgp-gJzVYKiKXEKco

Po více než třech milionech Němců, kteří museli po druhé světové válce odejít z tehdejšího Československa, zůstalo unikátní dědictví v podobě lidových zvyků a tradic.

Povídka současné české autorky o životě v pohraniční vesnici, o samotě, odevzdanosti i o lásce a touze po blízkosti.
https://vltava.rozhlas.cz/bianca-bellova-hrazny-5984798#volume

Po roku 1945 zaniklo v českom pohraničí veľké množstvo obcí. Dôvodom bolo vysídlenie ich obyvateľov - (sudetských) Nemcov. Režim sa snažil tieto územia umelo doosídliť, no napriek všetkým snahám zostalo opustených 500 obcí, 1000 častí obcí a 1500 samôt.
Okres Ústí nad Labem patril vďaka priemyslu počas doosídľovania medzi pomerne vyhľadávanú lokalitu (hlavne slovenskými osídlencami). Aj keď sa nehnuteľnosti predávali za smiešne peniaze, nie všetky boli pre ľudí atraktívne. V Českom stredohoří pod Bukovou horou boli osady, ku ktorým nebola zavedená cesta a práve to rozhodlo o ich osude - zanikli. S kamarátom Tomášom sme si spravili výlet po niektorých z nich.

Mauerschin
Na cestu sme vyrazili z malebných Zubrníc. Po asi dvoch kilometroch a strmšom stúpaní sa pred nami objavila samota Mauerschin. Bohužiaľ, o tomto objekte je len málo dostupných informácií. Vieme však, že tu bol kedysi hostinec, a že se zde vařilo pivo a chodilo se sem tancovat.





Velké Stínky (Gross Zinken)
Od Mauerschinu postupujeme ku štôlni Svatý Gothard. Kúsok nad ňou sú základy niekdajšieho domu, pivnica, studňa. Sme vo Velkých Stínkach (Gross Zinken) a zisťujeme, že táto osada bola celkom rozľahlá. V roku 1929 tu žilo v 6tich domoch 33 ľudí. Oproti Mauerschinu sú Veľké Stínky menej zachované. Všetkých 6 domov bolo totiž ešte v roku 1945 zbúraných. Prežila len pamätná lipa.



Velké Stínky sú najvyššie položenou zaniknutou obcou, ktorú sme navštívili. Len niekoľko sto metrov nad Stínkami je vrchol Bukovej hory s vysielačom, ktorý slúži aj ako dobrý orientačný bod. Z neďalekej Humboldtovej vyhlídky je pekne vidieť obce Ústecka, ale hlavne České stredohorie.



Stará Homole (Alt-Hummel)
Bukovú horu navštívil v roku 1778 aj cisár Jozef II. Údajne sa napil z neďalekej studničky, ktorá sa nachádzala v obci Stará Homole (Alt-Hummel). Studničku pomenovali na počesť cisára Kaiserbrunn. Najstaršia zmienka o Starej Homoli pochádza z 15. storočia a spája sa s horninovým zosuvom. V roku 1929 tu žilo v 14tich domoch 54 obyvateľov. Obec bola po roku 1945 vysídlená a zanikla. Dnes leží Stará Homole na križovatke turistických trás a je spomedzi navštívených obcí tou najmenej zachovalou.





Thunovská lesovna
Jozef II. pokračoval vo svojej ceste na Vitín a Ústí nad Labem. My sme si cestu trochu predĺžili a po asi troch kilometroch dorazili k samote Thunovská lesovna. O tomto objekte žiaľ internet žiadnu pikošku neponúka. Na turistickej tabuľke je nápis: Bývalá Thunovská lesovna (18. stol.). Pod starým gaštanom stojí dom s kamennými stenami omotanými brečtanom. Cez bývalé izby prerastajú stromy. V prednej časti lesovne je vstup do malej pivničky a za domom sklad vsunutý do kopca.





Vitín (Wittine)
Značka nás naviguje ďalej. Po ceste objavujeme na zemi starý hrnček a kúsky taniera. Za kopčekom vidíme torzo budovy. Pred nami je Vitín (Wittine). Tomáš si dáva chvíľu pauzu. Ja sa dostávam do raušu a putujem z domu do domu. Ocitám sa v inom svete a v hlave sa mi premietajú informácie, ktoré som čítal o odsune Nemcov. Vítin je pravdepodobne najväčšou zachovalou vysídlenou obcou. Na stenách domov vidieť pôvodné omietky a detaily architektúry. Na zemi sa občas objavujú staré predmety a diery studní hlbokých 30 metrov.





Názov Vitín je odvodený z mena Víta. Prvá zmienka o obci pochádza zo 14. storočia. V roku 1930 tu žilo v 18tich domoch 106 obyvateľov nemeckej národnosti a rímskokatolíckeho vierovyznania. V lete roku 1946 bola dedina vysídlená. Obyvatelia boli odsunutí do východnej aj západnej zóny. Narozdiel od ostatných dedín pod Bukovou horou, bol Vitín znovu osídlený - vojakmi Svobodovej armády a ich rodinami. Noví obyvatelia žiadali výstavbu cesty do dediny, ale neuspeli. Zánik obce urýchlila smrť dieťaťa, ku ktorému sa neskoro dostal lekár. Posledný obyvateľ odišiel z Vitína roku 1966.





Pôvodní obyvatelia Vitína sa živili hospodárstvom a ovocinárstvom. Z obce sa zvážalo ovocie, ktoré sa prepravovalo po Labe až do Hamburgu. Niektorí muži pracovali v mediarni v Povrlách, kam dochádzali pešo. Osada mala svoju vlastnú elektráreň a každý hospodársky objekt čerpadlo na prívod vody. Do Vitína sa dovážalo pivo z Velkýho Března; konkrétne do hostinca s názvom Frohe Aussicht.





Pred pár rokmi kúpil Vitín súkromník. Je teda otázne, čo bude s touto dedinou ďalej. Jeden z pamätníkov spomína na Vitín takto: Těch porcelánových dóziček popsaných švabachem, které jsme tam rozmlátili (blbci, já vím, ale doma to nikdo právě pro ty německé nápisy nechtěl). Spánek pod dekami (kdeže spacáky!) kolem ohně patří dodnes k mým nejsilnějším zážitkům. Dnes je mi ze všeho už jenom smutno...



Tscherlaken
Od Vitína kráčame okolo studničky a niekoľkých ruín domov. Po ceste sa v listí objavujú úlomky porcelánu. Po miernom klesaní sa dostávame k poslednému vysídlenému objektu - samote Tscherlaken. Po oboch stranách cesty si všímame torzá domov a kamenné základy. V jednom z domov je položený starý hrdzavý rýľ; ktovie odkedy. Informácii o Tscherlakene je minimum. Vieme však, že Tscherlaken, podobne ako Mauerschin, nemal nikdy český názov. Strmým zrázom schádzame do Malého Března, kde náš výlet po zaniknutých obciach končí.



V 50tich rokoch mali nehnuteľnosti v českom pohraničí takmer nulovú hodnotu. Bolo ich všade dosť a patrili všetkým. Niektoré rodiny sa v priebehu krátkej doby sťahovali aj štyrikrát, kým našli svoje "ideálne" miesto. Drevené domy sa za pár sto korún predávali ako palivo. Tehlové domy sa rozoberali na stavebný materiál. Slovenské dosídlenci prepravovali tehly vlakmi a stavali z nich na Slovensku domy, do ktorých sa neskôr vrátili. Osady a samoty v Českom stredhoří mali tú "výhodu", že k nim neviedli cesty. Napriek tomu, že zanikli, unikli demolícii. Zachovali si podobu, ktorá nám pripomína (smutnú) časť českej histórie.

Opomíjený úděl Rakušanů na jižní Moravě a v jižních Čechách po roce 1918. Tam, kde se mluvilo německy i česky a cítilo rakousky. Každou příhraniční vesnici potkal jiný osud.


(...)
Přijde rok 1920 a vznikne Československá republika. České Velenice jsou oproti ostatnímu území Vitorazska trošku anomálie, tam to bylo jasné. Čeští dělníci, kteří tady žili několik desítek let, se cítili být Čechy. A německy hovořící Veleničané byli v podstatě Němci. Ale na území vesnic lidé stále uvažovali postaru, a ať mluvili česky nebo německy, považovali se víc za Rakušany. Proto také dochází k tomu, že značná část obyvatelstva optuje pro Rakousko.
Co to znamená? Oni nejsou ani Češi, ani Němci a mají velký, mnohdy neřešitelný problém při sčítání národností říct, jaké národnosti vlastně jsou. Objeví se tak třeba douška, kdy sčítací komisař napíše, protože mě pozdravili německy, uvedl jsem německou národnost, protože mě pozdravili česky, českou národnost. Součty ve sčítacích arších tak nemají vypovídací hodnotu, aspoň co se týče vitorazských vsí. A protože ti lidé přesně nevěděli, co mají vyplnit (byli to přece celá staletí Rakušané), přihlásili se k rakouské národnosti – optovali pro Rakousko. Znamenalo to pro ně, že si mohou ponechat majetek na území nového Československa, ale měli by se do jednoho roku vystěhovat, to znamená získat trvalé bydliště v Rakousku. V Městském archivu v Gmündu je celá „Kniha optantů“, kde jsou uvedeni obyvatelé z Krabonoše, Dvoru nad Lužnicí, z Trpnouze, Halámek, z Kunčaku, Rapšachu a také z Nakolic a Vyšného.
Majetek jim tedy zůstal a do roku měli změnit trvalé bydliště. Mnohdy se tak nestalo, československé i rakouské úřady byly v tomto benevolentní. Ovšem po dvaceti letech nebo po druhé světové válce to opět vyvolalo velké problémy – ti lidé měli stále uvedenu rakouskou národnost, a co teď s nimi? Byl to velký problém. Uvážíme-li, že rozhodujícím hlediskem u národního sebeurčení byl jazyk, tak jak se to tam jazykově mělo řešit, když někdo mluvil německy, někdo česky.

(...)
Hovořili jsme o vysídlení sudetských Němců do Rakouska, ale ona tam byla ještě jedna specifická skupina, které se celá tato záležitost velmi dotýkala, i když nebyla homogenní a nesídlila v jedné oblasti, a to osoby rakouského občanství. Mezi válkami to bylo asi 40.000 lidí, různě rozmístěných po Československu, a ti se také dostali do soukolí historického v období odsunu. Za začátku jejich osud se nelišil od osudu ostatních Němců, protože bylo často pod rozlišovací schopnost české veřejnosti určit, kdo je Rakušan. Teprve s obnovováním rakouské státní suverenity dochází k tomu, že se přece jenom rakouský stát o tuto skupinu, z našeho pohledu, sudetských Němců začíná starat. Díky tomu mají lepší podmínky k tomu, aby opustili Československo. Dají se srovnat s podmínkami, za jakých odcházeli němečtí antifašisté. I když byla pochopitelně celá řada výjimek.

https://ct24.ceskatelevize.cz/archiv/1120045-jini-sudetaci
https://www.ceskatelevize.cz/porady/10150778447-historie-cs/212452801400039-jini-sudetaci

Opuštěny byly nejprve samoty, malé osady komunikačně obtížně dostupné (některé starší objekty nebyly po odchodu Němcu ani obsazeny) a v obcích většina dřevěných staveb. Množství prádzných domu umožňovalo některým rodinám během krátké doby se i čtyřikrát přestěhovat a opouštěli již ty vybydlené. V padesátých letech přestávaly mít nemovitosti v pohraničí téměř hodnotu, protože všeho zde bylo dost a patřilo to všem. Dřevěné domy se za několik stokorun prodávaly jako palivové dříví a cihlové stavby byly obvykle použity na stevební materiál pro modernizaci objektu JZD. Také dosídlenci ze Slovenska často kupovali tyto tzv. demolice na stavební materiál. Na jejich bourání a čištění pracovaly celé rodiny. Cihly se posílaly vagóny na Slovensko, kde z nich stavěli rodinné domky, do kterých se pak vraceli.

František Ledvinka v časopise Umění a řemesla

Petr Mikšíček - Krajina s odsunem

Otázkou, jak se podaří dosídlit pohraničí po vysídlení českých Němců, jak se změní jeho tvář, se zabývaly nejen kompetentní státní instituce, ale také vědci a potažmo celá společnost. Každý čtvrtý Čech se v poválečných letech přestěhoval do pohraničí. Je zřejmé, že alespoň uvažovat o přesídlení do domů „po Němcích“ musel téměř každý. V červnu roku 1945, napsal známý český krajinný architekt Ladislav Žák článek do deníku Mladá fronta, ve kterém se zabýval novou podobou pohraničí. Jeho reakce na oficiální plány Osidlovacího úřadu se stala prorockou pro budoucnost tohoto regionu. Oproti idealistickým plánům o 80% zalidnění pohraničí, hladkém začlenění do struktury zbylé země, využití všech polností, průmyslových objektů, jak to předkládal osidlovací úřad, upozornil Ladislav Žák již tehdy na možnost ponechat pohraničí poloprázdné a využít jej pro rekreační účely. Podle jeho plánu měl být v pohraničí redukován počet zemědělských podniků, průmyslu, dopravní infrastruktury, obytných budov a vše mělo být přizpůsobeno náhradní funkci tohoto prostoru. V plném rozsahu měly být zachovány pouze některé, velmi výhodné rekreační lokality, kde by vznikla centra oddechu. Ostatní horská území měla být opuštěna.

Vize krajinného architekta se naplnila a po roce 1945 tak vznikl na území Československa nový typ krajiny – sukcesní krajina zaniklých obcí a okolních polí, pastvin a cest. Vlastně úplně nový druh krajiny to nebyl. Během tisícileté lidské historie se vždy rozšiřovala jako důsledek krvavých válek, nenávisti a exodu obyvatelstva. Počet obyvatel českého státu kulminoval v první třetině 20. století. V bývalých Sudetech tehdy žilo v průměru o 30 % více obyvatel než v dnešní době. Lokálně samozřejmě tato výše dnes variuje mezi 0 % (Žatecko) až 100 %. (Doupovské hory). V důsledku odsunu Němců z Československa a získání nedostatečného počtu nových osídlenců zůstalo opuštěno na 500 obcí, 1000 částí obcí a 1500 samot.

Stavby v těchto oblastech zůstaly prázdné a velmi brzy podlehly nepříznivým klimatickým podmínkám. Český stát přišel nejen o domovní fond, ale také o vybavení domů. To se odváželo hromadně do obydlených obcí a také do vnitrozemí. Rozkrádalo se i cenné vybavení městských vil, zámků, hradů a továren. Stát nestihl zajistit a ohlídat většinu nově nabitého majetku. Později se dokonce jednotlivé domy z venkova a měst rozebíraly a vlakem posílaly např. na Slovensko, kde byly znovu sestaveny. Většina bohatství, které sudetští Němci vlastnili a nemohli si ho odnést s sebou, tak bylo rozkradeno ještě v roce 1945. Živili se tím tzv. Zlatokopové. Většina pocitových osídlenců se nedostala do svých nových domovů dříve než tito vykrádači.

Vyrabované a opuštěné domy zůstaly ale stát a velmi rychle se z nich stávaly ruiny, které hyzdily pohraniční krajinu. Koncem 50. let se skoro na každé stráni nacházely „kostry“ domů – obezdívka, kamenná kuchyně a komín.



(...)
V roce 2010 vyšel tento text v časopise Sedmá generace a zabýval se celkovým vývojem a vyzněním vysídlení a osídlení česko-německého pohraničí.
https://www.facebook.com/photo.php?fbid=10214609008090843&set=gm.529736351163231&type=3&theater&ifg=1

Téme odsunu a osídlovania sa venovala aj beletria. Vladimír Körner písal príbehy, ktoré sa odohrávajú na severe Olomouckého a Moravskosliezskeho kraja. Niektoré z nich boli aj sfilmované.

Adelheid

https://thepiratebay.org/torrent/9240413/Adelheid_(Frantisek_Vlacil__1970)

Zánik samoty Berhof

https://uloz.to/file/6YvrtM329kHh/zanik-samoty-berhof-slady-wilczych-zebow-downfall-of-the-secluded-berhof-1983-cz-avi

Kolik novoosídlenců se celkově přistěhovalo do pohraničí?
V první, „divoké“ fázi, která se částečně kryla s divokým odsunem, to bylo až 700 tisíc. V průměru 100 tisíc lidí měsíčně. Ačkoli po válce ještě chyběla potřebná administrativa a zákony, lidé už zabírali byty, statky nebo obchody po Něm cích. Organizace, které centrálně řídily osídlování, začaly fungovat v srpnu 1945, ale ministerstvo zemědělství navázané na KSČ už v květnu vyzvalo k „přebrání a správě nepřátelského majetku bez čekání na potřebné zákony“. Na venkově se tak často stávalo, že se Češi nastěhovali na statek, ve kterém stále ještě bydlela německá rodina. Třeba půl roku tam žili spolu; Němci se ovšem museli přestěhovat do místností pro personál a často pracovat zadarmo. Soužití mohlo být konfliktní, ale někdy spolu vycházeli i dobře a původní majitelé těm novým radili s provozem statku. Vím o jednom případu, kdy zůstaly česká a německá rodina do konce života v kontaktu.


První transport Němců z Mariánských Lázní, 25. ledna 1946

Odchody do pohraničí byly jednu dobu tak masivní, že se jim zaměstnavatelé ve vnitrozemí pokoušeli aktivně bránit, například zvedali mzdy. Ale možnost převzít zkonfiskovaný majetek po Němcích byla lákavější. Byty sice nebyly zadarmo, avšak prodávaly se za velmi nízké ceny, navíc si noví obyvatelé mohli vzít půjčku. Masové osídlování skončilo někdy na jaře 1947. Do té doby se do pohraničí přistěhovalo asi milión a půl lidí.
https://www.novinky.cz/kultura/salon/clanek/vladla-tam-neduvera-andreas-wiedemann-zkouma-povalecne-osidlovani-pohranici-40022159

Zhrnutie v samostatnej knihe
https://www.kosmas.cz/knihy/134229/vyhnani-jeho-odraz-v-ceske-a-nemecke-literature/


Beletria
Jaroslav Durych: Boží duha.
Vladimír Korner: Adelheid, Zánik samoty Berhof, Zrození horského pramene,
Kateřina Tučková: Vyhnání Gerty Snirich
Dorte Hansenová: Starý kraj (sice jde o vyhnání z Pruska, ale vono je to to samé)
Václav Vokolek: Pátým pádem
Rudiš/Švejdík: Alois Nebel
Věra Sládková: Malý muž a velká žena.
Zdeněk Šmíd: Cejch
Hobizal: Šumavská Trilogie
Martin Sichinger: Mayerovo sklo, Duchové Šumavy
Formánek: Mluvit pravdu.
Jakuba Katalpa: Němci


Spomienková literatúra
Všechno od antikomplexu: http://www.antikomplex.cz/vydane-knihy.html
Geteilte Erinnerungen: Rozdělené vzpomínky / Rozdelené spomienky
Alena Wagnerová Odsunuté vzpomínky
Kurt Langer: Dny strachu
Elfriede Wojaczek-Steffke Ze země milované do země zaslíbené
Gudrun Pausewang Vzpomínám na rozinkovou louku
Walter Piverka: Býti Němcem / Deutsch zu sein
Max von der Grün: Dva dopisy Pospischielovi:
Olga Barényiová: Pražský tanec smrti


Odborná literatúra
Knihy Tomáše Staněka: https://www.databazeknih.cz/vydane-knihy/tomas-stanek-42367
https://www.kosmas.cz/knihy/202605/zdivocely-kontinent/
https://www.kosmas.cz/knihy/209970/sudetsti-nemci-1848-1948/
https://www.kosmas.cz/knihy/190712/jeden-za-vsechny-vsichni-za-jednoho/
https://www.kosmas.cz/knihy/190997/odeprena-integrace/
https://www.kosmas.cz/knihy/220431/pojd-s-nami-budovat-pohranici/
https://www.kosmas.cz/knihy/105506/sudety-pod-hakovym-krizem/
https://www.kosmas.cz/knihy/201401/vnitrni-odsun-1947-1953/
https://www.kosmas.cz/knihy/147612/sudetsti-nemci-proti-hitlerovi/
https://www.kosmas.cz/knihy/186596/sudety-1938/
https://www.kosmas.cz/knihy/147913/nacionalnesocialisticke-pronasledovani-zidu-v-risske-zupe/
https://www.kosmas.cz/knihy/182724/uteky-a-vyhaneni-z-pohranici-ceskych-zemi-1938-1939/


Repost od id ZUZKAOU z nyxu. Veľká vďaka!

Ako každý rok, aj tento, sme si dali objavovací cyklovýlet. Tento raz sa k nám pridali aj Lena s Danielom, kamoši z Nemecka. Výber padol na Moravu s tým, že začneme v Bruntále a obzrieme si také to malebné české námestníčko. Očakávania sa ale nenaplnili. V tomto meste vládne tepláková súprava a pub Tipáč. Aby som len nekrivdil, časť mesta so zámkom je pekná. Zaujímavejšie miesta ale ešte prídu!



Vodná nádrž Slezská Harta. Počas výstavby bolo sčasti zatopených 6 obcí. Obec Karlovec bola zatopená takmer celá, okrem kostola sv. Jana Nepomuckého. Celkovo bolo odstránených 300 budov. Obyvatelia dostali finančné odškodnenie a boli presídlení do častí nad vodou alebo do panelákov v Bruntále.



Odbočka na Stránske. Strácajú sa autá, domy, krčmy. Jedna pani nám dáva tajný tip na dvor, kde nám načapujú. Ale to len tak, neoficiálne. A po pive treba ešte vyriešiť dilemu, kde rozložiť stan. Lúka za Stránskym vyzerá fajn. Z lesa štekajú tu líšky a krochkajú diviaci. To bude dobré miesto. Bolo.



Kraj bohatý na bridlicu, o čom napovedajú aj názvy dedín a samôt. Naše prvé kroky ráno vedú k lomu. V okolí je podobných lomov viacero a ťažilo sa v nich stovky rokov: Na území České republiky byly břidlice využívány v období pozdního středověku, ale pouze jako stavební kámen a kámen pro dlažby. Některé z těchto výrobků je možné spatřit v sakrálních stavbách na severní Moravě a v Olomouci.





Prítomnosť bridlice využili Nemci a založili tu osadu Hutov (nem. Hutdorfel). Kedy dedina vznikla, nie je celkom jasné. Jasnejší je rok zániku - 1945, kedy boli Nemci vyhnaní. V diskusii som našiel dosť mrazivý príspevok jedného z posledných obyvateľov: Já tam bydlel a jezdil jsem do školy s konmi, otec nás vozil. (...) Jednou jsme přijeli ze školního výletu a barák byl v plamenech. Dodnes na to vzpomínám a taky jsem tam loni byl a byl to zvláštní pocit po tolika letech.
Jedinou zachovalou stavbou na samote zostala kaplnka. Tá začala chátrať, keď sa rozšírila legenda o tom, že sa v jej krypte nachádzajú cennosti z okolitých kostolov po odsunutých Nemcoch.
Po (asi 7) domoch zostali dnes už len základy z bridlice. Stáť zostala len kaplnka zasvätená sv. Anne. Nevedie k nej žiadna značka a zakrývajú ju vysoké stromy. Miesto s veľmi silnou atmosférou, naozaj. Odporúčam navštíviť.





Údolí Bystřice. Pre mňa najkrajšia časť cesty. Okrem pekného prostredia sa tu dá nájsť viacero industriálnych stavieb. Zároveň je to oblasť, ktorá spadá pod Sudety - pred rokom 1945 tu mali väčšinové zastúpenie Nemci. Stanica Hrubá Voda (nem. Grosswasser) vyzerá, akoby včera skončila vojna. Jej pôvod je však oveľa starší. Prekvapivo, zo stanice sa stále vypravujú vlaky a dokonca, jej prvé poschodie je obývané.



Elektráreň Hlubočky. Vznikla v roku 1921 za účelom výroby elektriny pre podniky spoločnosti MORAVIA. Od sedemdesiatich rokoch bola v prevádzke ako tepláreň. Dnes sa v prednej (zrekonštruovanej) časti vyrábajú smoothies a vyníma sa na nej nápis Fit-day. Z druhej strany Dávidova hviezda. Obec Hlubočky je na svoju históriu a prepojenie na značku Mora patrične hrdá. Dokonca požiadala heraldickú komisiu o zmenu obecného znaku, ktorý od roku 1992 vyzerá takto.



Kúsok pred Olomoucom (alebo za?) sa nachádza Svatý Kopeček. Mestská časť Olomouca navštevovaná hlavne kvôli bazilike, ale tiež kvôli miestnej ZOO. Kedysi tu žil Jiří Wolker a o Svatom Kopečku napísal rovnomennú báseň, do ktorej umne vložil mystiku miesta, ale aj robotníkov továrne Kosmos.

Žlutavý kostel vlá na hoře zelené,
to je korouhev této krajiny tiché a svěcené,
to je Svatý kopeček u Olomouce, místo pro poutníky a výletníky,
osada dodávající dělníky továrně Kosmos a továrně na hřebíky,
panna Maria se zde zjevila a stále zjevuje se
babičkám s nůšemi a dětem na chrastí v lese,
zde jsou mé prázdniny od narození až do let dvaceti
v borových pasekách a lískovém houšti dobře zasety,



Olomouc. Mesto, čo ma očarilo. Mal som pocit, že je tam všetko. História, sorela, hipsteri, filatelistický obchod aj tramvaje. Zostali sme tu dve noci v hosteli Long Story Short, o ktorom Daniel povedal, že v ňom chce zostať bývať. Budova hostela slúžila kedysi ako vojenská pekáreň a dobrý chlieb tu robia doteraz. (Na obrázku nie je hostel ani vojenská pekáreň.)



Z Olomouca to išlo už z kopca, alebo skôr po rovine. Prvá zastávka v mestečku Tovačov. Nájdete tu zámok, cukráreň, vietnamskú večierku, kino prerobené na posilovňu a čistiareň peria. V okolí Tovačova sa tiež nachádza kopec pekných rybníkov, v ktorých sa kedysi ťažil štrk.



Všade samá voda. Na fotke Mlynský náhon Cvrčov. Potom jazda popri Morave smer Kroměříž.



V Kroměříži sme zastanovali v cyklokempe na miestnom rybníku. Bol to asi najpokojneší kemp, v ktorom som spal. Možno aj preto, že sme tam boli sami. A možno aj preto, že to vlastne nebol kemp, ale skôr bufet so všetkými vymoženosťami kempu. Odporúčam.

Na druhý deň ráno som potiahol popri Baťovom kánáli do Veselí nad Moravou. Tam výlet ukončila búrka. Timing vyšiel perfektne. Fotiek a zážitkov je oveľa oveľa viac. Vybral som len také moje hajlajty. Ak by som to mal nejak uzavrieť, Severná Morava sa mi páči kvôli objavovaniu, Južná kvôli jazdeniu. Už teraz rozmýšľam, na ktoré miesta sa znova vrátim.

Bruntál - Slezská Harta - Stránske - Hutov - Jívová - Údolí Bystřice - Olomouc - Svatý Kopeček - Tovačov - Kroměříž - Baťův kanál - Veselí nad Moravou

Tešil som sa sem. Lebo Sudety, lebo pekné prostredie. Ale hlavne lebo odniekiaľ odtiaľto pochádza naše priezvisko. (Stihol mi prezradiť dedko, ešte predtým, než od nás odišiel). Moja mikromisia bola teda cintorín a náhrobky. Najčastejšie som sa tu stretol s menami Endler, Porsche a Nitsche, ale čo som potreboval, som našiel, a nabudúce pokračujem ďalej.







Lebo prostredie. V sobotu sme išli po červenej z Mezní Louky do Jetřichovic. Táto trasa je možno také best of (Malá Pravčická brána, hrad Šaunštejn, Rudolfuv kámen, Vilemínina stěna) a to sme kopu veci ešte vynechali. Celkový pocit zhrnul pekne Tomáš: Už mi dajte s tými krásami na chvíľu pokoj! :)





Mňa na tejto trase zaujali hlavne nápisy v skalách. Väčšinou ide o kamene, ktoré vymedzovali hranicu medzi Česko a Nemeckom. Ich prevedenie sa zjednotilo v 30. rokoch 19. storočia - vyrytý kríž a rok, v ktorom bolo značenie prevedené. Ďalšou skupinou sú označované kamene, ktoré slúžili lesným robotníkom na orientáciu v revíri.





Mikulášovice alebo po nemecky Nixdorf. Mesto s rozlohou dediny a otvorenou večierkou počas Veľkej noci. Ostatné obchody sú dlhodobo zatvorené alebo na prenájom. Pomerne bizarným úkazom v tom všetko je Judaica Store, ktorého výklad láka menorami a kosher vínami. Za zmienku tiež stojí nástenka mykologického spolku a observatórium v centre mesta.
Napriek tomu sú Mikulášovice niečim známe. Sídli tu závod Mikov, ktorý vyrába od roku 1794 nožíky. Jedným z ich produktov je legendárna rybička(!), ktorú si môžete kúpiť aj v informačnom centre.



Celkom zaujímavým výjavom boli kone v objekte kostola. To, čo sa javilo ako stajňa, patrilo nakoniec k tradícii. Od jednej pani sme sa dozvedeli, že na veľkonočnú nedeľu sa tu zvyknú robiť obchôdzky polí s koňmi. Tento zvyk patrí k lužickej kultúre a jeho úlohou je zabezpečenie prosperity. V tento deň sa výnimočne slúži aj nemecko-česká omša.



Z tohto regiónu ľudia viac odchádzajú, ako prichádzajú. Ak neponúkate služby turistom, je celkom ťažké robiť tu nejaký biznis. Výnimky sa predsa len nájdu. Ivan Mečl sem presúva svoje aktivity z Prahy a Berlína. V jednej (z mnohých opustených) továrni plánuje otvoriť galériu Nová Perla.





Z jeho plánov je zatiaľ v prevádzke kaviareň/kníhkupectvo, ktorá funguje v budove vedľa továrne. V továrni bude mať svoje miesto tlačiareň, byty pre umelcov a galéria. Na streche sa plánuje terasa a v tej vežičke bazén (bývala zásobáreň vody). Bola by to naozaj perla v tomto regióne. Držíme palce a ďakujeme za podarované časopisy Umělec, ktoré Ivan vydáva.





Jo, a Khaa je bývalý názov pre toto miesto.

Je to tam hezké, možno až moc. Všetko je tak "intuitívne", že za zážitkami ani chodiť netreba, prídu samé. Na bicykli to ubieha ešte rýchlejšie. Za rybníkom je mlyn, za mlynom rozhľadňa, za rozhľadnou kaplnka a tak donekonečna.







Architektúra s presahom do západoeurópskej kultúry. Spojením so slovanskými zrubmi sa začali stavať domy s podstávkou. Jeden z pôvodných je dom č.5 z roku 1811. Obdivovali sme ho až dvtedy, dokým nevyšiel von majiteľ a pozval nás dovnútra. Chlapík, Holanďan, mal práve na návšteve starší gay párik, ktorý popíjal v kuchyni bylinkový likér. My sme sa im do toho motali a híkali nad tým vkusným zariadením.


Kostol, ktorý sa mihol aj vo filme Predčítač.


Větrný mlýn Světlík - jeden z najväčších dochovaných mlynov v ČR.



Priemysel. Z manufaktúrnej výroby sa postupne stávala priemyselná. Niektoré podniky dosiahli svetovú úroveň. Napríklad Jägrova továrna, v ktorej sa vyrábali pančuchy a ďalšie textilné výrobky. Dnes sú tieto továrne prázdne a vhodné skôr na exploring. V regióne veľa práce nie je, ľudia odchádzajú. Krásna Lípa skúša ľudí prilákať cez pozemky zadarmo.


Rozhľadňa na Jedlovej hore.


Stojka pod rozhľadnou na Jedlovej hore.



Pohraničná oblasť. Tabule sú písané dvojjazyčne, aj názvy miest a dedín. Niektoré z nich už neexistujú. Osada Neu-Lerchenfeld/Skřivánčí Pole bola osídlená osobami nemeckej národnosti. V dvoch z 13tich domov boli reštaurácie. Po roku 1946 boli Nemci odsunutí, osada zostala vysídlená. Na pozemkoch hospodárilo družstvo. Posledné domy boli zbúrané v 60. rokoch.