Opomíjený úděl Rakušanů na jižní Moravě a v jižních Čechách po roce 1918. Tam, kde se mluvilo německy i česky a cítilo rakousky. Každou příhraniční vesnici potkal jiný osud.


(...)
Přijde rok 1920 a vznikne Československá republika. České Velenice jsou oproti ostatnímu území Vitorazska trošku anomálie, tam to bylo jasné. Čeští dělníci, kteří tady žili několik desítek let, se cítili být Čechy. A německy hovořící Veleničané byli v podstatě Němci. Ale na území vesnic lidé stále uvažovali postaru, a ať mluvili česky nebo německy, považovali se víc za Rakušany. Proto také dochází k tomu, že značná část obyvatelstva optuje pro Rakousko.
Co to znamená? Oni nejsou ani Češi, ani Němci a mají velký, mnohdy neřešitelný problém při sčítání národností říct, jaké národnosti vlastně jsou. Objeví se tak třeba douška, kdy sčítací komisař napíše, protože mě pozdravili německy, uvedl jsem německou národnost, protože mě pozdravili česky, českou národnost. Součty ve sčítacích arších tak nemají vypovídací hodnotu, aspoň co se týče vitorazských vsí. A protože ti lidé přesně nevěděli, co mají vyplnit (byli to přece celá staletí Rakušané), přihlásili se k rakouské národnosti – optovali pro Rakousko. Znamenalo to pro ně, že si mohou ponechat majetek na území nového Československa, ale měli by se do jednoho roku vystěhovat, to znamená získat trvalé bydliště v Rakousku. V Městském archivu v Gmündu je celá „Kniha optantů“, kde jsou uvedeni obyvatelé z Krabonoše, Dvoru nad Lužnicí, z Trpnouze, Halámek, z Kunčaku, Rapšachu a také z Nakolic a Vyšného.
Majetek jim tedy zůstal a do roku měli změnit trvalé bydliště. Mnohdy se tak nestalo, československé i rakouské úřady byly v tomto benevolentní. Ovšem po dvaceti letech nebo po druhé světové válce to opět vyvolalo velké problémy – ti lidé měli stále uvedenu rakouskou národnost, a co teď s nimi? Byl to velký problém. Uvážíme-li, že rozhodujícím hlediskem u národního sebeurčení byl jazyk, tak jak se to tam jazykově mělo řešit, když někdo mluvil německy, někdo česky.

(...)
Hovořili jsme o vysídlení sudetských Němců do Rakouska, ale ona tam byla ještě jedna specifická skupina, které se celá tato záležitost velmi dotýkala, i když nebyla homogenní a nesídlila v jedné oblasti, a to osoby rakouského občanství. Mezi válkami to bylo asi 40.000 lidí, různě rozmístěných po Československu, a ti se také dostali do soukolí historického v období odsunu. Za začátku jejich osud se nelišil od osudu ostatních Němců, protože bylo často pod rozlišovací schopnost české veřejnosti určit, kdo je Rakušan. Teprve s obnovováním rakouské státní suverenity dochází k tomu, že se přece jenom rakouský stát o tuto skupinu, z našeho pohledu, sudetských Němců začíná starat. Díky tomu mají lepší podmínky k tomu, aby opustili Československo. Dají se srovnat s podmínkami, za jakých odcházeli němečtí antifašisté. I když byla pochopitelně celá řada výjimek.

https://ct24.ceskatelevize.cz/archiv/1120045-jini-sudetaci
https://www.ceskatelevize.cz/porady/10150778447-historie-cs/212452801400039-jini-sudetaci