mem=daemon

pridame nieco po rokoch - http://vinar.bigbloger.lidovky.cz/c/374263/Reklama-vitezi.html

V žádném případě tím nechci snižovat zásluhy našich několika opravdu skvělých popularizátorů vědy. Přijdete-li však do knihkupectví, zjistíte, že jejich seriózní publikace svým počtem zanikají v hlušině desítek, ne-li stovek bohatě barevnými ilustracemi vybavených knih, sešitů, atlasů a jiných tiskovin, které propagují iracionalitu. Jejich lovištěm je území neznáma, otázek, na které věda zatím nezná jednoznačnou odpověď. Tento produkt iracionálního myšlení se pase zejména na výjimkách, které zevšeobecňuje a často zaměňuje příčinu za následek. Jestliže se stařenka někde v Beskydech dožívá sta let a vypráví, že pije každé ráno na lačno stopku slivovičky, nedožila se tak vysokého věku proto, že ji pije, ale přesto že ji pije. Má dobrý genetický kořen a nedýchá denně výfukové plyny.

memetika je uz out (pravom)..
na vedeckej urovni sa tomu nikto uz nevenuje..

Mantra je (podľa hinduizmu) hymnus alebo časť textu, najmä z Véd odriekaný alebo intonovaný ako zariekanie alebo modlitba. Slovná formula slúžiaca na zvukovú vibráciu, napr. aum. Máva rozsah niekoľkých písmen až niekoľko viet, ktoré sa poväčšine mnohokrát opakujú. Nachádzame ju hlavne v hinduizme, ale postupom času prenikla aj do budhizmu a ...

Stabna kultura:

Do node_name dajte prosim originalne (zvacsa sanskrtske) znenie mantry.
Do node_content uvedte prosim preklad do aspon jedneho zo stale zivych jazykov

...

...

Chystam sa robit seminarnu pracu na temu nieco ako .... memetikia - virusy spolocnosti (ideologie, nabozenstva, konzum)

Ma niekto nieake zaujimave podklady ?

Da sa softweare dnesnej umelej inteligencie prirovnat k egoplexu jednoduchzch organizmov na zaciatku ludskej evolucie ? Ako bude pokracovat evolucia dnesnzch `` strojov `` ?

Najnebezpecnejsi mem dnesnej dobz je nabozenstvo.....

http://kyberia.sk/id/2217469 ;O)))

O evolúcii dizajnu

Mohlo by sa zdať že dizajn je istou alternatívou k evolúcii, no dizajn samotný podlieha evolúcii a to hneď dvakrát. Poprvé samotná dizajnérska prax sa vyvíja. Inžinieri nielenže zhromažďujú návrhy ktoré fungujú, zhromažďujú taktiež aj fungujúce metódy ako k týmto návrhom dospieť. Ako vyhlásil Alfred North Whitehead "Najväčší vynález 19.storočia bol vynález metódy vynálezu."

Podruhé - návrh samotný spočíva na základoch variácie a selekcie, inžinieri častokrát užívajú matematické zákony vyvinuté za účelom opisu (napríklad) tepelného toku a elasticity k otestovaniu simulovaných navrhovaných súčiastok ešte predtým ako ich vyrobia. Vyvíjajú tak plány v rámci cyklu návrhu, výpočtu, kritiky, a opätovného návrhu, vďaka čomu sa vyhýbajú nákladom za rezanie kovu. Stvorenie jednotlivého návrhu teda častokrát postupuje vpred vďaka nehmotnej forme evolúcie.

Hookov zákon napríklad opisuje ako sa kov ohýba a napína: deformácia je priamo úmerná tomu ako kov napneme: dvakrát väčší ťah znamená dvakrát väčšie napnutie. Ajkeď je toto pravidlo platné iba veľmi zhruba, je viacmenej platné až dokým sa kov nepoddá pnutiu. Inžinieri môžu využiť formu Hookovho zákona k tomu aby navrhli kovovú tyč ktorá udrží náklad v prípade že sa príliš neohne - a následne je urobia ešte trochu hrubšou aby vykryli nepresnosti v použitom zákone a v ich výpočtoch. Taktiež dokážu využiť formu Hookovho zákona k opisu ohýbaniu a kriveniu sa krídel lietadiel, tenisových rakiet a automobilových karosérií. No ťažko možno použiť jednoduché matematické rovnice na tak rozmanité štruktúry. Inžinieri musia v prvom rade "napasovať" rovnice na jednoduchšie tvary - na jednotlivé časti výsledného návrhu, a následne musia pospájať tieto čiastkové výsledky do výsledného opisu celku. Táto metóda zvyčajne nazývaná "analýza cez konečný počet prvkov" vyžaduje nesmierne množstvo výpočtov a bez počítačov by bola značne nepraktická. No vďaka nim sa stala viacmenej bežnou záležitosťou.

Takéto simulácie nasledujú starobylý trend. Plný nádeje či strachu si už od nepamäti predstavujeme dôsledky našich skutkov keď stojíme pred otázkou ktorú cestu jednania si zvoliť. Jednoduché mentálne modely - či už vrodené alebo naučené - nepochybne riadia aj zvieratá. Pokiaľ sú myšlienkové experimenty podložené vhodným mentálnym modelom častokrát môžu nahradiť oveľa náročnejšie (možno i smrteľné) experimenty na fyzickej rovine. Evolúcia takýto vývoj podporila. Inžinierske simulácie prosto iba predĺžili túto schopnosť predstavovať si dôsledky, túto schopnosť chybovať radšej v myšlienke ako v skutku.

V už spomenutej "Vysoko Vyvinutej Súprave Náradia" diskutuje J.Baldwin o tom ako nástroje a myšlienky splývajú pri jeho remeselníckej práci v jedno: "Začnete si vytvárať vašu sadu náradia v závislosti od toho akú mate predstavu o vytváraní vecí. Každý kto sa zaoberá vytváraním množstva predmetov by vám povedal že vaše nástroje sa za chvíľku stanú automatickou súčasťou vášho tvoriaceho procesu počnúc procesom návrhu...No nemôžu sa stať súčasťou vášho plánu v prípade že si nieste vedomý toho čo máte k dispozícii a čo jednotlivé nástroje zmôžu."

Keď máme pocit že poznanie schopností našich nástrojov je esenciálnou súčasťou pri plánovaní projektu ktorý máme doručiť ďalšiu Stredu; tak je istotne rovnako esenciálne pri tvarovaní stratégie ako zvládnuť zlomové momenty ktoré nás čakajú v najbližších desiatkách rokov. Čím lepší cit získame pre nástroje našej budúcnosti, tým pevnejšie budú naše plány prežitia a prosperity.

Remeselník v dielni si môže jednotlivé nástroje udržať vo viditeľnej vzdialenosti; každodenné narábanie s nimi sa stane familiárne pre jeho oči, ruky i myseľ. Prirodzene pochopí schopnosti jednotlivých nástrojov, a môže tieto znalosti ihneď využiť pri tvorbe. No ľudia ako my ktorí chcú pochopiť budúcnosť stoja pred náročnejšou výzvou pretože budúce nástroje doposiaľ existujú iba ako idea či možnosť implicitne obsiahnutá v prírodných zákonoch. Tieto nástroje nevisia na stene ani sa nedotýkajú našej mysle pomocou našich bežných piatich zmyslov - a ani tak nebudú činiť pokým nebudú existovať ako hmotný hardware. V rokoch ktoré nasledujú sa môžu v našej mysli stať reálne jedine vďaka štúdiu, predstavivosti a myšlienke.

Čo sú nové replikátory ?

História nám ukazuje že hardware sa vyvíja. Skúmavková RNA, vírusy, a psy nám naznačujú že evolúcia prebieha vďaka upravovaniu a testovaniu replikátorov. No dnešný hardware sa nedokáže množiť - kde sú teda ukryté replikátory zodpovedné za evolúciu technológie? Čo sú gény strojov ?

Samozrejme že rozpoznanie replikátorov nieje nutné k rozpoznaniu evolúcie. Darwin popísal evolúciu predtým ako Mendel objavil gény a genetici vedeli mnoho o zákonoch dedičnosti predtým ako Watson a Crick objavili štruktúru DNA. Darwin nepotreboval znalosti týkajúce sa molekulárnej genetiky na to aby videl že organizmy sa líšili a niektoré po sebe zanechali viac potomkov.

Replikátor je vzor ktorý umožňuje vytvorenie vlastných kópií. Častokrát vyžaduje pomoc; bez bielkovinových zariadení ktoré ju kopírujú by sa DNA samotná množiť nedokázala. No keď sa veci pozrieme takto, niektoré stroje sú replikátory! Spoločnosti častokrát vytvoria stroje ktoré sa dostanú do rúk konkurenčnej spoločnosti, konkurenčná spoločnosť následne pochopí ich tajomstvá a vytvorí kópie. Tak ako gény "využívajú" bielkovinové stroje na svoje rozmnoženie, tak "využívajú" stroje ľudské mysle a ruky k vlastnému rozmnožovaniu sa. Pomocou nanopočítačov ktoré budú riadiť assemblery a disassemblery môže byť automatizované dokonca aj rozmnožovanie hardwaru.

Ľudská myseľ je oveľa jemnejší nástroj imitácie ako ktorýkoľvek bielkovinový stroj či assembler. Hlas, písmo, a kresba môžu prenášať návrhy z mysle do mysle predtým ako získajú hmotnú formu. No a ideje skryté za metódami návrhu sú ešte jemnejšie: abstraktnejšie ako hardware, replikujú sa a fungujú iba v svete rozumu a symbolických systémov.

Zatiaľčo gény sa vyvíjali počas vekov a generácií, mentálne replikátory sa vyvíjajú počas dní a desaťročí. Tak ako gény, aj myšlienky sa rozdeľujú, kombinujú a naberajú rozličné formy (gény môžu byť prepísané z DNA do RNA a späť, myšlienky môžu byť preložené z reči do reči). Dnešná veda stále nedokáže presne opísať nervové štruktúry ktoré sú hmotným podkladom myšlienok v našich mysliach, no každý môže vidieť že myšlienky mutujú, množia sa a súťažia. Myšlienky, ideje, sa vyvíjajú.

Richard Dawkins nazýva tieto jednotlivé replikujúce sa mentálne vzory mémami. Hovorí "príkladom mému je melódia, idea, porekadlo, móda, spôsob výroby hrncov a stavby oblúkov. Tak ako sa gény šíria v genetickom oceáne (gene pool?) pomocou preskakovania z tela do tela - z generácie na generáciu - pomocou spermií a vajíčok, tak sa mémy šíria v memetickom oceáne pri preskakovaní z mozgu do mozgu v procese ktorý môžeme nazvať imitáciou."

Iná cesta do minulosti

Skaly nám slúžia ako archívy minulosti plné dávno zaniknuvších organizmov. Okrem nich však i žijúce bunky nesú záznamy , genetické texty, ktoré dokážeme čítať až dnes. Podobne ako v prípade geológie, aj základné myšlienky evolučnej teórie boli známe už predtým ako Darwin zasadol za pracovný stôl. V lampášmi ožiarených chrámoch a kláštoroch minulosti kopírovali a znovu kopírovali spisy generácie pisárov. Niekedy zle okopírovali slovo či vetu - či už nešťastnou náhodou, z čistej prostopašnosti, alebo pod nátlakom miestneho vládcu - a ako sa tieto spisy rozmnožovali pomocou týchto ľudských kopírovacích zariadení, chyba sa nabaľovala na chybu. Tie najvýraznejšie chyby mohli byť následne spozorované a odstránené takže najznámejšie pasáže ostali nezmenené, no rozdiely narastali.

Máloktoré z pradávnych kníh sa nám dochovali v originále. Najstaršie kópie ktoré máme k dispozícii sú častokrát o mnoho stáročí staršie ako stratené originály. No z mnohých rozdielných kópií ktoré obsahujú rozdielne chyby dokážu učenci odvodiť verzie ktoré sú bližšie k originálu.

Porovnávajú texty.Dokážu vystopovať stopy pôvodu od spoločných predkov pretože jedinečné chybové vzory prezrádzajú kopírovanie zo spoločného zdroja. ( Učitelia sú si tejto metódy dobre vedomí : rovnaké odpovede nie sú dôvodom na znepokojenie - samozrejme v prípade že sa nejedná o kreatívnu esej - no beda študentom ktorí sedia v jednej lavici a odovzdajú testy s rovnakými chybami ! ) Tam kde sa všetky dochované kópie zhodujú možno predpokladať že originál ( alebo aspoň posledný spoločný predok ) obsahoval tie isté slová. Tam kde sa texty líšia študujú učenci kópie ktoré boli nezávisle od seba odvodené od vzdialeného predka, keďže oblasti v ktorých sa texty zhodujú naznačujú spoločný pôvod .

Gény sa podobajú na spisy zapísané pomocou štvor znakovej abecedy. Tak ako môže mať v bežnej reči správa mnoho podôb ( prepísať myšlienku pomocou úplne iných slov zväčša nepôsobí prílišné ťažkosti ) , tak môže rozlične zapísaný genetický kód usmerniť konštrukciu potrebných bielkovín. A čo viac, bielkoviny rozdielnej skladby môžu poslúžiť rovnakému účelu. Zbierka génov v bunke je ako kniha, a gény - podobne ako starobylé spisy - boli kopírované nepresnými pisármi.

Učenci študujú pradávne zväzky zatiaľčo biológovia zväčša pracujú s modernými kópiami ich materiálu (bohužiaľ nemajú k dispozícii Zápisky od Mŕtveho Mora z obdobia vzniku života). Porovnávajú organizmy podobného výzoru - levy a tigre, kone a zebry, potkany a myši - a nachádzajú rovnaké odpovede na esejové otázky týkajúce sa ich génov a bielkovín. Čím viac sa dva organizmy líšia - levy a plazy, ľudia a slnečnice - tým viac sa tieto odpovede samotné líšia , dokonca aj v prípade molekulárnych strojov ktoré plnia rovnaké funkcie. Mnoho sa dozvedáme taktiež z toho že v prípade rovnakých druhov nachádzame rovnaké nedostatky - všetkým primátom napr. chýba enzým na výrobu vitamínu C - čo je nedostatok ktorý je okrem primátov prítomný iba u ďalších dvoch druhov cicavcov - morčiat a netopierov. Toto nám naznačuje že dávno pradávno sme my, primáty, odkopírovali naše genetické odpovede od spoločného zdroja.

Rovnaký princíp ktorý nám svieti na cestu pri odhaľovaní pôvodu starobylých textov - a umožňuje nám tiež opravovať chyby v nich obsiahnuté - nám teda umožňuje odhaliť pôvod dnešného života. Vskutku je nám naznačené že všetok nám známy život zdieľa jediného spoločného predka.

O nástupe replikátorov

Prvé pozemské replikátory si vyvinuli schopnosti ktoré siahajú ďaleko za možnosti RNA molekúl množiaciach sa v skúmavkách. Už predtým ako sa dostali na úroveň baktérií si vyvinuli "moderné" systémy využívajúce DNA, RNA a ribozómy schopné vyrábať bielkoviny. Mutácie pozmenili nielen samotnú rozmnožovanú DNA, ale i bielkovinové zariadenia a živé štruktúry nimi budované a tvarované.

Zoskupenia génov utvárali čoraz dokonalejšie bunky a následne sa chopili riadenia spolupráce na medzibunkovej úrovni vďaka čomu boli utvorené komplexné organizmy. Variácia a selekcia uprednostnila zoskupenia génov ktoré utvorili príšerky s ochrannými obalmi a lačnými papuľami ktorými sa pohybovalo pomocou nervov a svalstva a ktoré boli riadené okom a mozgom. Ako hovorí Richard Dawkins , gény s postupom času utvárali dômyselnejšie a dômyselnejšie stroje na prežitie aby si uľahčili a zabezpečili proces rozmnožovania.

Keď sa množia psie gény, častokrát sa zmiešajú s génmi iných psov ktoré boli vybrané ľuďmi ktorí následne vyberú ktoré šteniatka uchovať a kŕmiť. Počas tisícročí takto ľudia vytvarovali vlkom podobné zvery do chrtov, teriérov a bernardínov. Výberom génov ktoré prežijú dokázali ľudia vytvarovať ako psie telo, tak psí temperament. Sú to ľudské chtíče a požiadavky ktoré určujú úspech psích génov; naopak iné tlaky určujú úspešnosť vlčích génov.

Mutácia a výber génov dokázali počas dlhočizných vekov zaplniť svet trávnatými porastmi i stromami, hmyzom, rybami i ľuďmi.No v nedávnej dobe sa zjavili a začali množiť i iné veci - nástroje, domy, lietadlá a počítače. Podobne ako neživé RNA molekuly, i toto ústrojenstvo, tento hardware, sa vyvinul.

O evolúcii technológií

Podobne ako ukladá Zem informácie o stále komplexnejších a schopnejších formách života, tak nám relikvie a spisy minulosti ukazujú ako sa vyvíjali stále komplexnejšie a užitočnejšie nástroje. Tie najstaršie boli založené na samotnom kameni, pochované v zemi spolu s pozostatkami našich predkov; tie najnovšie v tichosti spočívajú na obežných dráhach nad našimi hlavami.

Porozmýšľajme chvíľu nad predchodcami raketoplánu. Z letového hľadiska možno raketoplán odvodiť od hliníkových turbínových lietadiel rokov šesťdesiatych, ktoré sú potomkami hliníkových stíhačiek druhej svetovej vojny, tie boli zkonštruované na základe dvojplošníkov z dreva textílii užívaných počas prvej svetovej vojny, od nich sa dostávame k motorizovaným rogalám bratov Wrightových až napokon končíme pri hračkárskych rogalách a šarkanoch. Z raketového hľadiska smerujeme od rakiet lietajúcich na Mesiac k vojenským raketám nesúcim hlavice, od nich k balistike artilérií a kanónov až napokon ukončujeme svoju púť u ohňostrojov. Tento raketovo-letecký hybrid lieta a vďaka neustálemu zdokonalovaniu dizajnu a preskupovaniu komponent možno očakávať že budú inžinieri vyvíjať stále kvalitnejšie raketoplány.

Inžinieri hovoria o "generáciách" technológií; japonský projekt "piatej generácie" počítačov nám ukazuje ako rýchlo niektoré technológie rastú a rozširujú oblasť svojej pôsponosti. Inžinieri taktiež hovoria o "hybridoch", o "súťažiacich technológiách" a o ich "množení". Riaditeľ výskumu IBM Ralph E. Gomory zdôrazňuje evolučný charakter technológií, píšúc "rozvoj technológií je oveľa viac podložený na evolúciou ako zásadnými prelomami či revolúciou, no väčšina ľudí si i tak myslí opak". (Vskutku, aj prelom tak zásadný ako je vývin molekulárneho assembleru bude odvodený z množstva drobných krokov). V citáte ktorý sa nachádza v hlavičke tejto kapitoly Profesor Herbert A. Simon z Carnegie-Mellon University pripomína "Pochop že proces návrhu spočíva vo vytvorení alternatív a následného testovania týchto alternatív zoči-voči mnohým požiadavkám a obmedzeniam". Vytváranie a testovanie alternatív sú synonymami pre variáciu a selekciu.

Niekedy už sú rozličné alternatívy na svete. O "Vysoko Vyvinutej Súprave Náradia", v Katalógu pre ďalšiu celistvú Zem píše J.Baldwin: "Naša prenosná dielňa sa vyvíja už niečo cez 20 rokov. Nieje na nej nič špeciálne až na to že spojitý proces odstraňovania nadbytočných a nevhodných nástrojov a vymieňania ich za vhodnejšie dospel k výsledku ktorý sa stal systémom vhodným na tvorbu vecí a nie iba hromadou neužitočného náradia".

Baldwinovo použitie slova "vyvíja sa" nieje chybné. Ľudská kreativita a tvorivosť vyprodukovala počas tisícročí množstvo možných nástrojov a Baldwin zožal súčasný úspech vďaka selekcii, ponechávajúc si nástroje ktoré najlepšie slúžia svojmu účelu. Proces pomocou ktorého sa jeho systém počas rokov vyvinul, proces ktorý odporúča aj ostatným je založený na variácii a selekcii. Dokonca hovorí že by sa človek nemal nikdy púšťať do nákupu kompletnej sady náradia. Naopak odporúča nakúpiť náradie ktoré si človek často požičiava, výber je tak riadený nie teóriou ale skúsenosťou.

Technologické zdokonalenia sú častokrát veľkou vzácnosťou v tom zmysle že je inžinierom platené za to aby vymýšľali a testovali. No mnoho noviniek je dieťaťom náhody ako napríklad objav hrubej formy Telfónu vo valci ktorý mal byť naplnený tetrafluorénethylénovým plynom: napriek tomu že bol ventil otvorený zostal valec rovnako ťažký, po svojom otvorení odhalil zvláštnu voskovitú hmotu. Iné novinky sú dieťaťom systematizovaného pokusu a omylu. Edison sa snažil zuhoľnatiť všetko papierom a bambusom počnúc, pavúčími sieťami končiac pri hľadaní vhodného vlákna pre žiarovku. Charles Goodyear sa niekoľko rokov motal v kuchyni keď sa snažil premeniť gumovitý prírodný kaučuk do dlhotrvajúcej substancie, až sa mu nakoniec podarilo nakvapkať sulfurizovaný kaučuk na horúcu pec. Tak prebehla prvá umelá vulkanizácia histórie.

V inžinierstve je zdrojom pokroku najma metóda osvieteného pokusu a omylu a nie plána neomylného intelektu; práve preto inžinieri stavajú prototypy. Peters a Waterman v ich knihe Hľadanie dokonalého ukazujú že to isté platí aj v prípade pokroku vo firemných produktoch a pravidlách. Práve preto tie najúspešnejšie spoločnosti častokrát vytvárajú "prostredie a množinu prístupov ktoré podporujú experimentovanie" a prečo sa uberajú "Darwinistickou cestou".

Aj fabriky prinášajú poriadok vďaka variácii a selekcii. Systémy na kontrolu kvality testujú a vyraďujú chybné časti ešte predtým ako dochádza k skladaniu celého produktu, mnohé z týchto sofistikovaných systémov na kontrolu kvality používa štatistické metódy aby vystopovali zdroj chýb , pomáhajúc tak inžinierom pri pozmeňovaní výrobného procesu za účelom minimalizácie výskytu chýb. Japonský inžinieri výchadzajúc z práce W.Edwardsa Deminga o štatistickej kontrole kvality urobili z tejto priemyselnej procedúry založenej na variácii a selekcii základný piliér ekonomického úspechu ich krajiny. Nápodobne by mali aj naše tvariteľské systémy vyhodnocovať výsledky za účelom odstránenia chýb.

Kontrola kvality je istou formou evolúciou ktorá nesmeruje k zmene ale k odstráneniu nevhodných variácií. No tak ako môže Darwinistická evolúcia ochrániť a rozšíriť výhodné mutácie, tak môžu systémy na kontrolu kvality pomôcť manažérom a zamestnancom uchrániť a rozšíriť efektívnejšie procesy, či už sa k nim dospeje na základne náhody alebo návrhu.

Všetko toto hemženie inžinierov a výrobcov pripravuje produkty na ich vrcholnú skúšku. Tam vonku - na svetovom trhu - súťažia o zákazníkovu priazeň nepreberné množstva automobilov, ponožiek a počítačov. Informovaný zákazník má slobodu voľby čo by malo viesť k tomu že produkty ktoré robia príliš málo alebo stoja príliš veľa nakoniec prestanú byť vyrábané. Tak ako v prírode však robí súťaživosť z víťaza dneskajška vykopávku zajtrajška. "Ekológia" a "ekonómia" spolu zdieľajú oveľa viac ako len spoločný linguistický koreň.

Ako na trhu tak aj na skutočných či predstavovaných bojových poliach vedie celoplanetárna súťaž jednotlivé organizácie k tomu aby vymýšľali, kupovali, žobrali a kradli stále schopnejšie technológie. Niektoré organizácie statočne bojujú preto aby ľuďom ponúkli čo najdokonalejší výrobok, iné chcú ľudí ohúriť dokonalou zbraňou. Tlaky evolúcie riadia obé.

Globálny technologický pretek sa zrýchľoval miliardy rokov. Slepota pozemského červa nemôže zabrániť vzniku ostrozrakého orla. Malý vtáčí mozog a nemotorné krídla zas nedokázali zabrániť vzniku ľudských rúk, myslí a brokovníc. Nápodobne ani miestne zákazy nemôžu zabrániť vzniku vojenských a komerčných technológií. Zdá sa že musíme riadiť tento technologický pretek alebo umrieme, a tak sú pri predstave sily tohto prúdu technologického pokroku jednotlivé antitechnologické hnutia takmer na smiech: demokratické hnutia pre miestny zákaz môžu viesť k zákazu vnútri svetových demokracií, no nie k zákazu na celom svete. História života a potenciál nových technológií nám naznačujú možné riešenie, no o ňom viac až v časti tretej.

Mám za to, že pro pořádek se hodí nejdřív upozornit na některé předběžné momenty problematiky (= memetiky); ta vstoupila do našeho slovníku spíše jen jako významově neostrý termín, navíc s některými významovými konotacemi, které jsou přinejmenším diskusní; pokud nejsou přímo sporné svou závádějící etymologií, založenou na věcně nenáležité analogii.
Lidská řeč má totiž také tu vlastnost, že umí tvořit výrazy, jimž nutně nemusí něco konkrétního či určitého v reálném světě odpovídat. Je-li nějaký výraz často citován, ještě to nemusí znamenat, že spolu s ním se zrodil nový koncept. Pakliže vzniká nový termín na základě analogie, rizika spojená s porozuměním jeho případnému významu rostou měrou, s níž taková analogie kulhá (je-li vůbec přiměřeně adresná!).
...
Než přejdeme přímo na vlastní teritorium „memetiky“, pokusím se nejdřív přímo z biogenetiky stručně poněkud rektifikovat ony výchozí předpoklady k té podle mého soudu nikoli šťastné analogii. (Nejenže analogie svádějí k falešným asociacím; má-li odvolávka na ně působit místo formálního/věcného důkazu, je to nekorektní a politováníhodná argumentace.)
Za východiště celé problematiky lze považovat víceznačný termín „přenos“. Jeho konceptuálním zázemím může být jak představa o přesné kopii (totožné s originálem), tak třeba představa o nějak některými vlastnostmi oslabené kopii (vinou „šumu“ v prostředí „kopírování“). Nelze ani vyloučit — zřejmě jinak paradoxní — zesílení některé složky přejímané informace (např. díky vlastnostem prostředí); pak se tak zřejmě stane na úkor dalších některých vlastností oné očekávané „kopie“, která už nebude věrným duplikátem originálu. Zde začíná diskusní téma o kritériích pro případné „variace“ (tj. pro přibližné obdoby, jež už nejsou přímo „kopiemi“). Výraz „variace“ ovšem připouští významově celou škálu rozmanitých odstupňování menších či větších rozdílů, přičemž při jistém rozptylu od výchozího vzoru/standardu/modelu už vůbec nemusí být shledána podoba derivátu s počátečním „substrátem“.
To, co bylo řečeno v předchozím odstavci, se také plně týká biologických procesů (z nichž vychází a na něž se odvolává Dawkins). Má-li nastat v žádoucím sledu replikace celého řetězce tripletů bazí DNA, je jí při uskutečňované transkripci pouze přímá shoda jejich umístění/pořadí v obou postupně se dělících větvích šroubovnice (tj. jak v kodonovém, tak i v anti-kodonovém pásu), do nichž se odpovídajícím způsobem kooptují navazující sledy/úseky mRNA. Z takto kopírovaného řetězce DNA pak vzniknou dvě jeho shodné kopie. Jinak řečeno: při postupném doplňování kodonového a antikodonového pásu nastala „replikace“. Naprotitomu pokud se např. realizuje ve specializované buňce (jíž se říká „zygota“) kompletace genomu z obou jeho složek (tj. ze samčí a samičí poloviny genetické výbavy nesené v chromosómech), takové spojení sice umožňuje vzájemné spojení míst se stejným geneticky významem (a nazývá se „rekombinací“), přičemž nový rekombinovaný celek je řadou vlastností odlišný od DNA obou rodičů; sám proces rekombinace může být zdrojem rozmanitých nečekaných variant, ba i přímo nežádoucích chyb. Tento nyní jen letmo a jen dílčím způsobem naznačený proces je východiskem ke zrodu zcela nového jedince odpovídajícího druhu.
Je jistě zřejmé, že replikace je věcně i funkčně zcela odlišným procesem ve srovnání s rekombinací. Replikace je (a má být) přesnou kopií originálu. Není pouhou „imitací“ (viz výše i ony Dawkinsovy náběhy k „mimésis“!); zároveň jistá „nápodoba“ není — přísně vzato — „replikou“. Ale ani „replika“ nezaručuje automaticky jen a jen bezvadně a přesně všechny charakteristiky originálu (přičemž navíc případné další řetězově vzniklé „repliky“ vždy podle předchozí „repliky“ se mohou stále více vzdalovat od původního vzoru; vzpomeňme také na známou zkušenost „tiché pošty“).
Čím má výchozí a biologicky zajisté specifická „replikace“ (ne-li „sebereplikace“) navozovat jisté žádoucí intuice vedoucí k nějakému blíže nespecifikovanému „memofondu“, nejenže není jasné, ale navíc je to rozhodně matoucí. Kupodivu ono zvláštní sklouznutí na klamavé scestí zcela evidentně dokládá i ... citát ze str. 175 Dawkinsovy knihy (= české vydání v Mladé frontě z roku 1998), kdy nějak (zřejmě ve stínu sugestivně autorem vnímaného pojmu toho, co je terminologicky označováno jako „replikace“) jako příklady „memů“ intuitivně uvádí mj. písně nebo chytlavé fráze, a módu v odívání či způsob výroby nádob, což všechno jsou v horizontálním časovém průřezu artefakty, které i na vertikální (diachronické) časové ose vykazují jistou setrvačnost a tíhnutí ke standardizaci, a tedy jen „replikaci“ (a pokud by měla být ta „replikace“ ne dost dokonalá, Dawkinsem uplatněný výraz „imitace“ je v záloze pro případná další různočtení v rámci „memetiky“).
Už z toho, co tu zatím bylo napsáno o „replikaci“ (i o „rekombinaci“), je snad dostatečně patrno, že výraz „mem“ (v onom Dawkinsem exponovaném biologickém zarámování) etymologicky neobstojí ani při případné odvolávce na anglický výraz “memory“ (tj. „paměť). Neboť ani paměť není přímou „replikací“ podnětů, na jejichž základě mozek zaregistroval jejich neuronově fixovanou stopu.
Je asi zbytečné — a nefunkční — dál nějak uvažovat o biologické motivaci pro vznik termínu „mem“. Koneckonců termín nikterak nepotřebuje ke svému uplatnění nějakou etymologii či doprovodnou zprávu o historii svého zrodu. K tomu, abychom se zabývali „memetikou“, nepotřebujeme nic vědět o biologii. Ani o darwinismu. Tím méně o replikaci.
Kdyby šlo jen o tu „memetiku“, pak těch pár stránek, které najdeme v rámci Sobeckého genu, je jen svérázným a jen okrajovým vyšinutím ze zcela jinak zaměřené a plodně provokující tématiky. Výraz „mem“ ničím nenutí k četbě knihy, v níž byl Dawkinsem uplatněn.
Poslední douška v této části tohoto biologicky inspirovaného textu: Má-li se odehrávat celá tato diskuse jakoby pod darwinistickým zastřešením, pak tu je navíc jako principiální problém evoluce jeho vlastní nositel, či spíše a adekvátněji garant. Je jím gen? Tak to aspoň vypadá podle ústřední teze Dawkinsova Sobeckého genu. Už jsme tu předběžně uvedli, že samotná replikace (jako jeden z možných procesů realizovaných organickým systémem) není evolučním modelem. Tím je (a často velmi dramaticky) mutace. Tu ovšem (včetně případného „přírodního výběru“) nezajistí jako součást inovačního přežití sám o sobě žádný individuální gen, nýbrž až organismus. Přitom samozřejmě základním předpokladem pro případný proces mutace (jako její „materiál“) jsou geny; jednotkami výběru se stávají individuální organismy (jako nositelé těchto genů); přičemž, mají-li být určité znaky pro další vývoj signifikantní, musí překonat omezující bariéru života jedince a časem se prosadit v rámci druhu.
...

Pak tu ovšem zbývá už jen přímý dotaz, zda (bez ohledu na problematické, ne-li zcela neprůkazné vazby na mikrobiologii) sám nezvyklý a inovující výraz (re)prezentuje nějaký nový obor, anebo aspoň nějaký nový pohled na dříve takto možná nezaštítěnou — byť již frekventovanou — disciplínu.
Nemá přece jen výraz „mem“ nějaký orientačně zajímavý (možná že ne hned na první pohled patrný) dosah? Není dokonce anticipací něčeho, co jsem možná jen vinou svého předsudečného čtení přehlédl? Není „memetika“ užitečným modelem majícím svou neotřelou explanační sílu díky svému nezvyklému (byť vágnímu) propojení přírody a kultury?
Zdálo by se, že v „memetice“ přišlo na svět nové paradigma. Dokonce disponující nečekanou explanační způsobilostí, tím, že zdůrazněnou paralelou „gen – mem“ kulturní artefakty a jejich život svérázně „naturalizuje“?
Není to naopak pokus o svým způsobem „atomizující“ (a přitom rozpačitý) redukcionismus? Vzpomeňme znovu na Dawkinsovu „memetickou“ úvahu nad Beethovenovou hudbou. Jak vymezit „memy“ v hudebně specifických horizontálních (melodie, rytmus) a vertikálních (harmonie, výsledná „barva“ souzvuku) strukturách takové skladby?
Jiný Dawkinsův příklad v původním textu uvádí „představu boha“ (str. 175). Hned ji začlení do „memofondu“. A její vznik připisuje „mutacím“! Ano, mutacím (zavedeným do textu bez bližšího vysvětlení dokonce v uvozovkách). A že se pak „replikuje“ (!) pomocí slov, za podpory hudby a umění. Pak s tím dodatkem, že „mem boha“ přežívá díky svému velkému psychologickému vlivu. Dawkins si přitom stěžuje na to, že jeho někteří oponenti chtěli nadto vědět, proč tomu tak je; a jak nábožensky ovlivněný mozek zlepšuje přežití genů. Odvolá se znovu na „replikaci“ a dokonce svého čtenáře ujistí o tom, že „[s]tará evoluce, selektující geny, připravila vytvořením mozků ‘polévku’, ve které vznikly první memy” (str. 176). Ty se podle Dawkinse „kopírovaly“ a odstartovaly svou vlastní „o hodně rychlejší evoluci“ (tamtéž). Písnička se opakuje. Kde se vzaly, tu se vzaly, jsou tu memy, ty se („v širokém smyslu“ imitací, str. 176) replikují, přičemž o jejich případných nositelích není sebemenší zmínka.
Takže (podle Dawkinse): a) „Memy“ samy hrají svou životní hru o úspěch či přežití. „Memy“ jsou jaksi autonomní, svéprávné, rozhodující. b) Přitom ty „memy“ díky nepřehlédnutelně zdůrazňované „replikaci“ mohou vytvářet výlučně přesné kopie sebe sama, a tudíž nic nového (nic, co by bylo možno označit jako změnu). – Znovu to raději zopakujme: Replikací v rámci řetězce DNA nevzniká nic nového. To umožňuje až případná mutace; ta je biologicky odlišným procesem; je prostředkem, jak navodit změnu, a tedy předpoklady pro vysledovatelný vývoj.
Přitom Dawkins napíše, že „kdykoli vzniknou podmínky, ve kterých by se mohl množit nový replikátor, nový replikátor vezme vše do svých rukou a odstartuje svůj vlastní nový druh evoluce…“ (str. 176). Dawkins opět nebere v úvahu, že do diskuse nezavedl kromě replikace taky mutaci (takže odkud a jak by se vzal nový replikátor?), a že na rozdíl od vazby mezi DNA a jejími složkami na úrovni jednotlivých genů je postulovaná vazba mezi mozkem a „memy“ zcela jiné provenience. Mozek je zřejmě substrátem našich lidských myšlenek, zatímco jednotlivá lidská myšlenka (byť jako případný „mem“) není přímo na stejné kvalitativní úrovni složkou mozku, nýbrž jeho specifickým derivátem!
Pokud bychom se v tomto textu znovu chtěli uchýlit k tomu významovému vymezení „memu“, jež tu již bylo výše citováno, že „mem (myšlenka) může být definován jako věc, která je schopna přenosu z jednoho mozku do dalšího“, pak bychom snad mohli vnímat „mem“ jako svéráznou jednotku informace. Jenže jak „mem“ kvalifikovat jako významotvorný fenomén? Neboť přenášet z mozku do mozku — ať už s vědomím jeho nositele nebo podprahově — lze také takové údaje, které nemusí mít (ať už vůbec, anebo aspoň pro adresáta) žádnou smysluplnou interpretaci. Zároveň bychom neměli ignorovat otázku případné kvantifikace té zatím mlhavě vymezované „informace“.

***
Nechť je mi prominuto. Vážím si mnohaletého Dawkinsova úsilí o adekvátní interpretaci tohoto světa na podkladě detailních znalostí (mikro)biologických procesů. Ale jeho explanační krunýř pro výklad fenoménů lidské kultury nepovažuji za přesvědčivý (tím méně za adekvátní) ani teoreticky, ani prakticky.
V tomto ohledu si nemohu nevzpomenout na to řešení, jež v rámci dislokace lidské reality do tří „světů“ předložil Karl Popper. Tím „prvním“ světem mu byl nám všem společný materiální exteriér. Jako „druhý“ svět pak vnímal onu „karteziánskou komnatu“ každého vnímajícího a reflektujícího člověka, to, co představuje ve zkratce „já“ nebo „(sebe)vědomí“. Popperův „třetí svět“ má vůči Dawkinsovu „memofondu“ jednu nepřehlédnutelnou přednost: není spjat s žádnou další apriorně jako vzor pojatou teorií a navíc nepředstírá modelovou vazbu na nějakou případnou naturalisticky prezentovanou strukturu, jejíž by byl paralelní odnoží. Popperův „třetí“ svět je sféra lidské kultury (a civilizace, pokud je pojímána jako samostatná její technická větev) ve všech jejích formách, produktech, projevech, a to zároveň s ohledem jak na samotné její aktéry, tak i případné zvěcnělé jejich výtvory. Ten „třetí“ svět je nesmírně flexibilní. Ač není založen dogmaticky, umožňuje bez mučivých úvah jasná rozlišení, případně přirozené kumulativní přesahy do druhých dvou světů. Ty problémy, jaké má Dawkins např. s Beethovenovou IX. symfonií, u Poppera vůbec nastat nemohou. Jednotlivé hudební myšlenky a jejich zpracování byly nejdřív v hlavě skladatelově („svět 2“), dostaly se na partituru (spadající do „světa 1“ jako hmotný materiál a do „světa 3“ jako mnohovrstevnatý doklad hudební kultury) a pokud došlo/do-chází k reprodukci této v notách zapsané skladby, samotnou produkci lze vnímat v projekci na všechny tři popperovské „světy“. Potom místo koncertu a jeho interpreti jsou časoprostorově situováni ve „světě 1“; jak hudebníci, tak posluchači mají individuální psychicky vnímané zážitky v rámci „světa 2“; a součástí „světa 3“ pochopitelně pak je řada často vícevrstevnatých a prolínajících se fenoménů, jako hned samotná hudba jako výraz potřeby umělými a postupně kanonizovanými — a přitom tvůrčími — prostředky vyjádřit „něco navíc“ (co tu ani předmětně, ani obecně esteticky, ani přímo hudebně nebylo), tj. kulturou konzervovaný zápis skladby vnímaný jako lidsky adresná estetická hodnota, koncertní sál jako prostředek specifického kulturního prožitku (i když jen jako součást nějaké stavby pochopitelně spadá do kategorie „světa 1“), speciálně školení hudebníci svým zaměřením a uměleckým výkonem pak představující jeden z výsledků navozené a stále obohacované kulturní tradice a potřeby jejího uchovávání (i když zároveň ti lidé svou existencí spadají do „světa 1“ a jako reflektující a autoreflektující bytosti vykazují, co spadá do „světa 2“)
Doufám, že ten jakoby jen „popperovsky“ naznačený hrubý náčrt některých očividných souvislostí, jaké můžeme okamžitě a kdykoli evidovat při pokusu o reflexi kultury, nebude nikdo interpretovat jako nastrčenou prezentaci Popperových postojů či úvod k jejich propagaci. Bylo to ale malé praktické cvičení rámcové inventarizace některých fenoménů, s jakými musíme počítat vždy, když chceme popisovat kulturní „produkty“ či naznačovat, jaké obecné charakteristiky se k nim váží. Nepokoušeli jsme se zatím o nějakou klasifikaci. Ale už v té výchozí fázi předběžného orientačního pohledu na jeden kulturní útvar, hudbu, a v něm na jedno jediné dílo, skladbu Beethovenovu (ostatně přímo Dawkinsem zmíněnou), jsme si nemohli neuvědomit, že jakýkoli případný pokus o využití Dawkinsova naturalisticky motivovaného a přitom až příliš unifikovaného klíče musí selhat už při prvém kroku.
U genů samozřejmě víme, jak díky možným kombinacím základních organických sloučenin (v horizontální vazbě A-T a C-G, a zároveň případně v opačném pořadí) na obou vertikálních řetězcích šroubovnice sled každých tří „písmen“ je základem pro kódování jednotlivých aminokyselin, což je směrodatné pro případnou navazující tvorbu odpovídajících řetězců kódem určených proteinů. Pokud jsme ale díky Dawkinsovi zdědili jako levobočka genu jakýsi „mem“, nemáme k dispozici vů-bec nic pro byť jen vzdálenou aplikaci současné biotechniky v kulturní oblasti. „Mem“ nemá ani rozrůznění vnitřní obdobné genu, ani stejně tak přirozeně navozené vazby pro případnou tvorbu dalších závazně určených „látek“ předpokládaných tou výchozí genovou výbavou (jež ostatně nejednou jistí to zakódované poselství na různých dalších místech šroubovnice). A pokud bereme v úvahu, že garantem vývoje není gen, nýbrž až biologický druh, pak nevím, jak lze ke schématu gen — jedinec — druh rovnocenně přiřadit jako podklad pro kulturní evoluci neprůkaznou dubletu, v níž je mlhavý postulát „memofondu“ opřen o nevyvoditelně svými principy odlišný koncept genofondu. Neboť pokud má „memofond“ zástupně sloužit jako kolbiště, na němž a) memy se nejen setkávají a spolu žijí, nýbrž b) také - ve vazbě na člověkem měněné a také nekontrolovaně se měnící parametry celkového životního (jak čistě přírodního, tak kulturou hominizovaného) prostředí a díky specifickým předpokladům lidského mozku —vznikají „memy“ zcela svým věcným dosahem nové, pak bychom měli v kontextu „memetiky“ přiznat, že její součástí je „deus ex machina“, tj. navrhovaným systémem nedoložený mechanismus vývoje, kvůli němuž byl sice předložen, ale vůči němuž není adekvátně artikulován.
Letmo jsme se zmínili o Popperově globálním přístupu k realitě. Lze jej charakterizovat jako přístup „filosofický“. Dawkinsova „memetika“ jako přívěsek výkladu orientovaného převážně na tématiku (mikro)biologickou není přitom naproti tomu už kvůli kontextu řešením přírodovědně kotveným a takto věrohodně prezentovaným. Je to sice zajímavý pokus o paralelu mezi biologií a její kulturní „nadstavbou“, ale ač naturalisticky inspirovaný, zůstal kupodivu zcela mimo evoluční souřadnice, jež zřejmě měl pro kulturní sféru nastavit. Říci teď ovšem, že „memetika“ zůstala pouhou „filosofií“, znamená zároveň ne zrovna povzbudivě pod filosofickou střechu začlenit něco, co kredibilitu takového „zastřešení“ (a statut toho, co označujeme výrazem „filosofie“) ne zrovna podnětně znehodnocuje.
„Memetika“ je ovšem poučným příkladem toho, jak — když jednou vznikne výraz — nějaká fabulace pro něj se při troše dobré vůle vždycky najde. Pokud Dawkins v Sobeckém genu napsal, že „zdá se, že memy nemají nic, co by odpovídalo chromosómu nebo alele“ (str. 178), pak zároveň „memetika“ nedisponuje instrumentářem a mechanismy, které by aspoň obrazně odpovídaly genům (a genofondu).
Takže — Shakespearovými slovy — „mnoho povyku pro nic“? Podle mého soudu (byť bohužel) – ano.

Tento text je úryvkem ze sborníku Memy ve vědě a filosofii (Filosofia, Praha, 2004)

http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/1C423E53229CA7FFC12570120065E28E?OpenDocument&cast=1

Dostal sa mi do rúk text, ktorý má by? zároveň podkladom k nasledujúcim prednáškam. Ide o Občanské sdružení SISYFOS - klub českých skeptiků. Myslím, že je celkom zaujímavé ako sa na memetiku pozerajú dnešní kompetentní.


Memy a memetika

Koncem 20. století se náhle ve vědeckém světě objevil termín mem, po něm memetika, a dnes už slyšel o memech snad každý, i když přesný obsah memetiky zná málokdo. Tvůrcem termínu mem byl evolucionista – darwinista R. Dawkins, který je autorem stejně š?astného (neš?astného?) silně infekčního „memu“ „sobecký gen“. Podle Dawkinse lze Darwinovu geniální myšlenku, že evoluce je procesem výběru z variabilních replikujících se prvků považovat za obecnou teorii, kterou je možno aplikovat i na jiné případy evoluce ve vesmíru, než je ta biologická na naší Zemi, např. na kulturní evoluci člověka. Protože jde o dva speciální případy téže evoluční teorie, měly by být oba procesy analogické a je tedy vhodné použít pro ně i analogické termíny. Za takový navrhl Dawkins slovo mem z řeckého Slovo miméma = napodobení, obraz (zní podobně jako angl. memory a franc. même). Z jednoduchého nápadu o memu se vyvinula rozsáhlá disciplina, módní memetika a objevily se desítky termínů, odvozených od slova mem (memflex, egoplex, memotyp, memoid aj.). Mem je stal běžně používaným termínem, byl přijat i oficiálně do Oxfordského slovníku angličtiny (Mem = základní prvek kultury, o němž lze tvrdit, že je dědičný negenetickou cestou, zvl. imitací), vydávají se knižní publikace i samostatný časopis „The Journal of Memetics“ (jom-emit.cfpm.org), pořádají se konference o memetice a na internetu jsou statisíce odkazů i samostatných stránek. Mnozí memetiku považují za novou samostatnou vědu, jiní se vyjadřují kriticky a odmítají ji. V naší republice upozorňoval na memetiku nejprve F. Koukolík, ale teprve český překlad publikace S. Blackmoreové „Teorie memů. Kultura a její evoluce“ z r.1999 a sborník „Memy ve vědě a filosofii“ z r.2004 nám umožnily seznámit se s memetikou podrobněji
Memy i geny jsou replikátory, schopné množení s chybami, tedy mutacemi, a podléhají výběru. Principiálně se však memy od genů liší tím, že zatímco se geny předávají pohlavním rozmnožováním, memy imitací. Dawkinsova nejasná definice memů a následné rozmanité, často protichůdné interpretace memetiky jiných autorů z ní udělaly hodně diskutabilní téma. Ze skeptického pohledu nemá dokonce daleko k pseudovědě, a proto jí věnujeme podrobnější rozbor, podobně jako např. Polichak v časopise německých skeptiků Skeptiker ((17, 4-12, 2004).
Jaké jsou cíle memetiky? Dawkins nechtěl nic jiného, než povýšit platnost Darwinovy teorie na teorii obecnou a demonstrovat, že ji lze aplikovat i na kulturní evoluci. Netušil, že se jeho nápad stane tak atraktivní a že bude mít záhy tolik následovníků (Brodie, Lynch, Dennett aj.), kteří z memetiky vytvoří novou disciplínu. Blackmoreová pak jejich názory shrnula, doplnila a formulovala jasně cíle memetiky.
Cílem memetiky, jako nové vědy, je ukázat, že „mnohé aspekty lidské přirozenosti lze memetickou teorií dokázat mnohem lépe než v současnosti existujícími konkurenčními teoriemi“. Blackmoreová definovala mem takto: „mem je úplně všechno, pokud se to šíří imitací“. „Pokaždé když promluvíme, vyrábíme memy“. Také vše, co děláme, je memem. Memy jsou sobecké (samozřejmě v metaforickém smyslu) jako geny, hledí jen na to, aby se šířily, nehledí na užitečnost pro jedince nebo druh. My jsme jen jejich hostiteli. Memetika má přispět k pochopení evoluce vědeckých ideí, vztahů mezi geny a memy, má vysvětlit vývoj „přerostlého“ mozku člověka, vznik a evoluci altruismu, sexuálních praktik, adopce, náboženství, mýtu New Age, šarlatánských praktik, komunikace i podstatu osobnosti a vlastního „já“. Aspirace má autorka obrovské, memetika se má stát „novou sjednocující velkou teorií, novým paradigmatem pro pochopení lidské přirozenosti“. Podle Blackmoreové dokonce „nic ve světě ducha nedává smysl bez teorie evoluce pomocí memetické selekce“ (à la Dobzhanského „nic v biologii nedává smysl leč z hlediska evoluce“). Její vysvětlení sice mají povahu spíše zajímavých spekulací a líbivých příběhů než vědeckých důkazů, nicméně výstavba její koncepce nepostrádá logiku a představa o aktivní roli sobeckého memu ji zákonitě dovede až k následujícímu vyjádření: „Veškeré lidské jednání, a? vědomé či nevědomé, vzniká ze složitých interakcí mezi memy, geny a jejich produkty v navýsost složitém prostředí. Lidské „ego“ není jejich iniciátorem, protože nemá „vědomí“, jež by mu umožnilo „vědomě se rozhodnout“. Ani zbla pravdy není na představě niterného já uvnitř mého těla, které by ovládalo mé tělo a mé myšlení. A protože neexistuje autonomní ego, nemůže být ani svobodná vůle“.
Blackomoreová tedy popírá Dawkinsův názor, že díky memům „my jediní na Zemi se můžeme vzbouřit proti tyranii sobeckých replikátorů“ (genů). Podle Blackbournové není kdo by se mohl bouřit, protože my sami jsme přece jen souborem memů, egoplexem. Nic takového, jako svobodné já, neexistuje.
Memetika je tedy velice ambiciózní, leč příliš spekulativní a obsahuje tolik rozporů, že se stala hned od počátku předmětem ostré krinitiky se strany sociologů, psychologů i evolucionistů. Slavný S.J. Gould ji dokonce prohlásil za sbírku „nesmyslných metafor“.
Uvedu alespoň ty hlavní námitky: Jestliže máme považovat memetiku za vědu analogickou genetice, pak musí být analogie mezi nimi přesnější a obsáhlejší, než jen v replikační schopnosti memů. Na problém narazíme už při definici memu. Není jasné, co je to mem a zda je skutečně analogický genu. Dawkins ve výčtu příkladů uvádí několik memů, (písně, nápady, chytlavé fráze, móda, způsob výroby hrnců nebo stavby oblouků), které jsou ovšem svou povahou nesouměřitelné. Některé Dawkinsovy memy jsou návodem k výrobě nějakého prvku (hrnce, oblouku), což skutečně odpovídá genům, na druhé straně je memem prvek sám, tedy nápad, píseň, móda, tedy zřejmě také hrnec nebo oblouk. Neznáme také sídlo memu. Je jím přímo recept na hrnec, nebo hrnec sám, nebo informace sídlící v mozku jako konkrétní neuronová struktura? Nejasná definice memu je základním problémem analogie memetiky s genetikou. Nikomu z memetiků se jej nepodařilo vyřešit.
Mezi geny a memy je jeden zásadní rozdíl. Přirozeným výběrem individuí jsou zdatné geny vybírány nepřímo prostřednictvím interaktora, vehikla, a tím je jedinec (fenotyp). Jeho změny, vyvolané vnějšími vlivy, nejsou přenosné do dalších generací. Memy a jejich změny jsou však předávány přímo, a? už jako návod nebo jako hrnec. Takový způsob výběru se liší od darwinistického, jde o dědičnost získaných vlastností, lamarckistickou. A to je rozdíl principiální, protože přístup darwinistický a lamarckistický stojí ostře proti sobě jako zcela odlišné teorie. Není proto srozumitelné, proč Dawkins a další memetici vydávají kulturní evoluci za proces darwinistický. Je to matoucí, protože dnes pod pojmem darwinismus rozumíme neodarwinistickou, syntetickou teorii, slučující genetiku s přírodním výběrem.
Ani směr přenosu memů neodpovídá přenosu genů. Geny se přenášejí jen vertikálně do další generace, memy třeba i zpětně generaci předchozí, ale také horizontálně jedincům téže generace, a to přímým napodobováním. V případě kultury a její evoluce jde tedy spíše o proces infekční, epidemický, než o biologickou selekci genů.
Ještě jedna analogie kulhá. Evoluce je adaptivní, vede k výběrů znaků nejvhodnějších, účelných, zatímco mnohé memy jsou neutrální (a přesto podléhající výběru na rozdíl od genů) nebo i škodlivé a mohou pak ohrozit biologickou zdatnost druhu (kouření, drogy, celibát aj.). Geny a memy tedy často působí v protichůdném směru.
Chybnost analogií by snad ani tolik nevadila jako velice sporné výklady kulturní evoluce.
Pochybný je už výklad, že se memy přenášejí jen přímou imitací. Vždy? všechny informace jsou podle poznatků kognitivní psychologie zpracovávány mozkem při příjmu i výstupu do mozku v závislosti na okolnostech přenosu, a v mozku potom podléhají neustálému přepracovávání a změnám. Vzpomínky jsou proto nepřesné, mění se časem, mnohdy jsou i zcela falešné. Neexistuje přece vzpomínka jako něco uchopitelného, jde o aktivní plastický proces mezi neurony v mozku. Vzpomínky jsou stále nově rekonstruovány. To se výrazně liší od představy pasivních, sobeckých, okopírovávaných jednotek, jakými mají být memy. Memetici jdou tak daleko, že vše považují jen za kopírování. Slavná je věta Dennettova: „Odborník je jen způsob, jakým nějaká knihovna vytváří další knihovnu.“. Kritici také protestují proti představě memetiků, že jsme otroky memů a že neexistuje svobodná vůle, tvořivost, vlastní vědomí. Kdyby totiž byla kulturní evoluce závislá jen na hře starých nebo i nově mutovaných memů a nebyl zde žádný řídící činitel, tak by ke kulturní evoluci lidské společnosti, o jejíž existenci pochybovat nelze, nemohlo dojít. A lze vůbec vysvětlit kulturní evoluci samotnou memetikou? Snad jen z malé části, protože kulturní evoluce má dvě složitě kooperující složky, genetickou i memetickou. Sociobiologové dokazují přesvědčivě, že chování jsme do značné míry převzali od našich předků, primátů, a že je tedy velkou měrou podmíněno geneticky. Kromě toho je kultura nesmírně složitým a košatým fenoménem, kde se sice s prostým kopírováním, které lze narazit na genetické kopyto, sice setkáváme, ale vedle imitace se uplatňuje prosté učení, sociální učení, aktivní výběr, přenos memů nařízením aj.. A jak by memetici hodnotili masivní šíření memů v dobách totalitních? Dobrovolnou imitací? Memetici kromě toho nedokázali, že memetika je vhodnějším nástrojem ke studiu kulturní evoluce než vědy ostatní a nevíc jednoduše ignorují cenné poznatky takových věd, jakými jsou kognitivní psychologie a sociální psychologie. Stavět na dosažených znalostech je ovšem samozřejmostí při jakémkoli řádném vědeckém bádání.
Ani na vědu a její evoluci nelze memetiku aplikovat, jak vysvětluje např. Fajkus. Podle něj „teoretická a experimentální činnost je determinována přijatými teoriemi a nové poznatky se rodí v konfrontaci právě s těmito teoretickými předpoklady“. Jednoduše řečeno, smyslem vědy je produkování nových poznatků, dejme tomu „memů“, „mutací“, což nemá s pouhým imitováním nic společného. Ani šíření vědeckých „memů“ nemá charakter imitace. nebo infekce, naopak nové vědecké poznatky se často jen obtížně probojovávají proti memům zastaralým.

Memy si samozřejmě konkurují, nebo? pokud nesou protichůdné informace, nemůžou koexistovat v jednom vehiklu – mozku, nejedná-li se o schizofrenika, či člena strany z Orwellova 1984 používající metodu doublethinku.

Pochyby o memetice narůstají, a když se při jejím výkladu setkáváme s módním zneužíváním prvků a termínů moderní vědy, jako jsou teorie chaosu, samoorganizace, termíny z oblasti informatiky i kybernetiky, dokonce i geometrie fraktálů, tak se pochyby o serióznosti memetiky ještě zvětšují.
Takže, jak hodnotit memetiku? Těžko za vědu, když převážně jen spekuluje a když je sporné, zda jsou její ojedinělé předpovědi testovatelné, když se memetici neshodli ani na těch nejzákladnějších definicích pro mem a jeho sídlo, když memetika nemá vlastní metodiku ani svůj vlastní předmět, když nezná a neopírá se o poznatky ostatních humanistických věd, které kulturní evoluci studují. Tak daleko, abychom ji museli považovat za pseudovědu, jít snad nemusíme, ale více než filosofickou spekulací zatím memetika není. Nové poznatky ani výklady kultury ještě nepřinesla. Snad jí ale přece jen můžeme něco přičíst k dobru, že totiž zvýšila zájem o studium kulturní i biologické evoluce u odborné a snad i laické veřejnosti
A jaká je budoucnost memetiky? Mnozí jí sice věští další vývoj směrem k exaktní vědě, ale tomu dnes nasvědčuje jen málo. Převážná většina vědeckých pracovníků z přírodovědné i humanitní oblasti pochybuje o jejím explanačním potenciálu nebo ji přímo odmítá.
A nic dobrého pro budoucnost memetiky nevěstí ani to, že zájem o ni, po bouřlivém rozvoji koncem 20. století, v posledních letech podle citačních indexů naopak prudce klesá, jak ukazuje graf B. Edmondse (J. of Memetics 9, 2005).

Autor/Author: Blackmore, Susan
Nazov/Title: Teorie Memů
Jazyk/Language: czech
Medium: PDF
Velkos?/Size: 1990KB
Klucove slova/Keywords: evolúcia, gén, mém, memetika

http://en.wikibooks.org/wiki/Consciousness_studies

From Wikibooks, the open-content textbooks collection

Consciousness studies embraces the neuroscience and philosophy of consciousness.

****

a jeste jeden odkaz k tematu

http://www.sci-con.org/

zasa raz som si precital knizku co zmenila moj pohlad na svet.
tina mi viacmenej nahodou doniesla z prirodovedeckej kniznice SUSANE BLACKMORE: DIE MACHT DER MEME (the meme machine vo originali zevraj) v slovencine bohuzial asi nie.

odporucam.

aj ked po precitani mam taky divny pocit, ono to totiz vsetko kurva sedi, co pise. a ona je velmi skepticka co sa tyka ludskeho vedomia, inteligencie a vobec. teraz sa citim ako nejaky stroj na replikaciu memov, a vsade okolo seba vidim replikatory namiesto stromov a ludi... ale myslim ze je prospesne sirit mem tejto knihy. sranda, mem ktory vlastne v konecnom dosledku nabada na rozoznanie nasho otroctva a oslobodenie sa od memov... a sranda ako sa to vsetko pozoruhodne kryje s myslienkami budhizmu a tak...
aj ked to oslobodenie asi az taka horuca zalezitost nebude vzhaldom na to ze okolo seba veselo dalej rozosievam memy, vid tieto riadky...

brana nebrana.. ak uz raz pride apokalypsa tak nas odjebe vsetkych naraz.. jednym poriadnym vybuchom nas vyslobodi z hmoty a fseci budeme fri. Pripravenost ci nepripravenost by sa dala teoreticky vyriesit. A to tak ze clovek "nepripraveny" je len jednou zo skorsich inkarnacii cloveka "pripraveneho". Ak nehladime na ludsky cas. Skratka inkarnacie zijuce paralelne. V tom pripade je apokalypsa akesi vyprsanie casoveho limitu. A hraci sa len presunu do dalsieho levelu.
BTW Najjednoduchsie je povedat ze vsetky existujuce bytosti su jednotlive inkarnacie jednej a tej istej bytosti (boha). Cize vsetci sme jeden a ten isty (ked ma napr. niekto zmlati tak si poviem - aky som bol kokot v hentom zivote...:)) Takze apokalypsa je len taka ostra zatacka v smerovani duse boha/vesmiru/cloveka/mna/teba/bla bla bla..
takze mi je jedno ci budem v tom case v Prahe ci na inom prahu, hlavne ze chcipnem romanticky s frajerkou v naruci.. :) co viac chciet.. :)

'Neni to zvlastni jak se to nekdy semele?'
Colombo

Lubomierov dotatok
'Je prilis vela indicii aby to bola nahoda...'

v roku 2012 nastane armageddon. predpovedal to nostradamus aj mckenna. vyvoj tazby ropy naznacuje ze okolo roku 2005 vyvrcholi tazba ropy a prave okolo roku 2012 uz definitivne nebudu lacne zdroje ropy a pravdepodobne nastane boj o pristup k zvyskom suroviny ktora pohana cely civilizacny boom za poslednych 100 rokov..
pametajte - 2012. iba ti co budu pripraveni prejdu branou alebo preziju fallout. 2012.

dam vam tu do placu nove slovo s velkym potencialom: mrdka je to

"kyba", iba nedavno zasiata, sa uspesne siri...

all your base are belong to us wolowee

http://www.dune2k.com/forum/index.php?topic=15197.0

Tiphereth

...

The illusion of Tiphereth is Identification. When a person
is asked "what are you", they will usually begin with statements
like "I am a human being", "I am a lorry driver", "I am Fred
Bloggs", "I am five foot eleven". If pressed further a person
might begin to enumerate personal qualities and behaviours: "I am
trustworthy", "I lose my temper a lot", "I am afraid of
heights", "I love chessecake", "I hate dogs". It is extremely
common for people to identify what they are with the totality of
their beliefs and behaviours, and they will defend the sanctity
of these beliefs and behaviours, often to the death - a person
might have behaviours which make their life a misery and still
cling to them with a grip like a python. This inability to stand
back and see behaviour or beliefs in an impersonal way produces a
peculiar ego-centricity: the sense of personal identity is
founded on a set of beliefs and behaviours which are largely
unconscious (that is, a person may be unaware of being
grotesquely selfish, or pompous, or attention-getting) and at the
same time seem to be uniquely special and sacred. When behaviour
and beliefs are unconscious and incorporated into a sense of
identity it becomes impossible to make sense of other people. If
I am unaware that I regularly slip little put-downs into
my conversation, and Joe takes umbrage at my sense of humour,
then rather than change my behaviour (which is unconscious) I
interpret the result as "Joe doesn't have a sense of humour; he
needs to learn to laugh a little". There are many behaviours
which may seem innocuous to the person concerned but which are
irritating or offensive to others, and when the injured party
reacts appropriately it is impossible for me to make sense of
this reaction if my behaviour is unconscious and tightly bound to
my sense of identity. Our sense of identity thus becomes a kind
of "Absolute" against which everything is compared, and
judgements about the world become absolute and almost impossible
to change, even when we realise intellectually the subjectivity
of our position. Referring to this projection of the unconscious
onto the world Jung [5] comments:

"The effect of projection is to isolate the subject from his
environment, since instead of a real relation to it there is
now only an illusory one. Projections change the world into
one's unknown face."

In summary, the illusion of Tiphereth is a false identification
with a set of beliefs or behaviours. It can also be an
identification with a social mask or Persona, something
discussed in the section on Netzach. So to return to the orginal
question: "what are you?". Is there an answer? If the answer is
to be something which is not an arbitrary collection of emphemera
then you are not your behaviours - behaviour can be changed; you
are not your beliefs - beliefs can be changed; you are not your
role in society - your role in society can change; you are not
your body - your body is continually changing. Out of this comes
a sense of emptiness, of hollowness. The intellect attempts to
solve the koan of koans but has no anchor to hold on to. Is there
no centre to my being, nothing which is *me*, no axis in the
universe, no morality, no good, no evil? Do I live in a
meaningless, arbitrary universe where any belief is as good as
any other, where any behaviour is acceptable so long as I can get
away with it? This sense of emptiness or hollowness is the
Qlippoth or shell of Tiphereth, Tiphereth as the Empty Room with
Nothing In It. Jung [6] provides a memorable and moving
description of how his father, a country parson, was
progressively consumed by this feeling of hollowness. There can
be few fates worse than to devote a life to the outward forms of
religion without ever feeling one touch of that which gives it
meaning.

The Stockholm syndrome is a psychological state in which the victims of a kidnapping, or persons detained against their free will - prisoners - develop a relationship with their captor(s). This solidarity can sometimes become a real complicity, with prisoners actually helping the captors to achieve their goals or to escape police.

The syndrome develops out of the victim's attempts to relate to their captor or gain the kidnapper's sympathy.

The syndrome is related to "bride capture," and similar topics in cultural anthropology.

http://en.wikipedia.org/wiki/Stockholm_syndrome

evil memetic infection par excellance

rozmyslal som preco mi ostane hrat v hlave vzdy ta najblbsia pesnicka ktoru nahodou zacujem niekde hrat. preco prave ta najblbsia pesnicka a nie pesnicka ktora je celkom v pohode.
a zda sa mi ze to je prave koli tomu ze to je skratka ta "najblbsia" pesnicka a ja si ju vdaka tomu dokonale vsimnem.
a nic nic nic ju odtial podla zakonov memetiky nedostane. 3dni bude stale hrat dokola enriqueee mixnuty s michalom davidom. jedina sanca je pocut este vecsiu sracku..
ach priroda aka si niekedy kruta.

Mozno par zaujimavych veci:
http://www.calresco.org/papers.htm

hi vsetci:) som nedavno taku 'infosku' zaxytil: preco padol babylon? lebo si tvorca myslienky neskor vraj uvedomil, ze keby bol jediny jazyk, memy by sa mohli sirit uz uplne bez barier... a potom mi na to nekto povedal, ze len preto, ze to stavali z hliny a slamy..:)))

preco sa popsongy siria lepsie ako narocnejsia hudba? preco sa z narocnej novatorskej hudby neskor stanu popsongy? preco mi hraju v hlave posrane produkty mtv a nie warp records?
ak sa niekomu chce muoze sa zamysliet.)

hudobny motiv je imho dobry mem na skumanie. nema logicky vyznam ale ma silny rytmus zasahujuci podvedomie. v hlave je ho zretelne pocut a pritom si ho nepustam vedome. a pre pokrocilych existuje prepracovana hudobna teoria ktorou mozno hudobny mem rozobrat az na atomy.

Zajtra postnem vysledky studijnej prace "ako presvedcit trojclennu poloodbornicku komisiu o existencii postacujucich poznatkov aj v pripade, ze sa fakt nezhoduje s realnym stavom veci".