Dostal sa mi do rúk text, ktorý má by? zároveň podkladom k nasledujúcim prednáškam. Ide o Občanské sdružení SISYFOS - klub českých skeptiků. Myslím, že je celkom zaujímavé ako sa na memetiku pozerajú dnešní kompetentní.


Memy a memetika

Koncem 20. století se náhle ve vědeckém světě objevil termín mem, po něm memetika, a dnes už slyšel o memech snad každý, i když přesný obsah memetiky zná málokdo. Tvůrcem termínu mem byl evolucionista – darwinista R. Dawkins, který je autorem stejně š?astného (neš?astného?) silně infekčního „memu“ „sobecký gen“. Podle Dawkinse lze Darwinovu geniální myšlenku, že evoluce je procesem výběru z variabilních replikujících se prvků považovat za obecnou teorii, kterou je možno aplikovat i na jiné případy evoluce ve vesmíru, než je ta biologická na naší Zemi, např. na kulturní evoluci člověka. Protože jde o dva speciální případy téže evoluční teorie, měly by být oba procesy analogické a je tedy vhodné použít pro ně i analogické termíny. Za takový navrhl Dawkins slovo mem z řeckého Slovo miméma = napodobení, obraz (zní podobně jako angl. memory a franc. même). Z jednoduchého nápadu o memu se vyvinula rozsáhlá disciplina, módní memetika a objevily se desítky termínů, odvozených od slova mem (memflex, egoplex, memotyp, memoid aj.). Mem je stal běžně používaným termínem, byl přijat i oficiálně do Oxfordského slovníku angličtiny (Mem = základní prvek kultury, o němž lze tvrdit, že je dědičný negenetickou cestou, zvl. imitací), vydávají se knižní publikace i samostatný časopis „The Journal of Memetics“ (jom-emit.cfpm.org), pořádají se konference o memetice a na internetu jsou statisíce odkazů i samostatných stránek. Mnozí memetiku považují za novou samostatnou vědu, jiní se vyjadřují kriticky a odmítají ji. V naší republice upozorňoval na memetiku nejprve F. Koukolík, ale teprve český překlad publikace S. Blackmoreové „Teorie memů. Kultura a její evoluce“ z r.1999 a sborník „Memy ve vědě a filosofii“ z r.2004 nám umožnily seznámit se s memetikou podrobněji
Memy i geny jsou replikátory, schopné množení s chybami, tedy mutacemi, a podléhají výběru. Principiálně se však memy od genů liší tím, že zatímco se geny předávají pohlavním rozmnožováním, memy imitací. Dawkinsova nejasná definice memů a následné rozmanité, často protichůdné interpretace memetiky jiných autorů z ní udělaly hodně diskutabilní téma. Ze skeptického pohledu nemá dokonce daleko k pseudovědě, a proto jí věnujeme podrobnější rozbor, podobně jako např. Polichak v časopise německých skeptiků Skeptiker ((17, 4-12, 2004).
Jaké jsou cíle memetiky? Dawkins nechtěl nic jiného, než povýšit platnost Darwinovy teorie na teorii obecnou a demonstrovat, že ji lze aplikovat i na kulturní evoluci. Netušil, že se jeho nápad stane tak atraktivní a že bude mít záhy tolik následovníků (Brodie, Lynch, Dennett aj.), kteří z memetiky vytvoří novou disciplínu. Blackmoreová pak jejich názory shrnula, doplnila a formulovala jasně cíle memetiky.
Cílem memetiky, jako nové vědy, je ukázat, že „mnohé aspekty lidské přirozenosti lze memetickou teorií dokázat mnohem lépe než v současnosti existujícími konkurenčními teoriemi“. Blackmoreová definovala mem takto: „mem je úplně všechno, pokud se to šíří imitací“. „Pokaždé když promluvíme, vyrábíme memy“. Také vše, co děláme, je memem. Memy jsou sobecké (samozřejmě v metaforickém smyslu) jako geny, hledí jen na to, aby se šířily, nehledí na užitečnost pro jedince nebo druh. My jsme jen jejich hostiteli. Memetika má přispět k pochopení evoluce vědeckých ideí, vztahů mezi geny a memy, má vysvětlit vývoj „přerostlého“ mozku člověka, vznik a evoluci altruismu, sexuálních praktik, adopce, náboženství, mýtu New Age, šarlatánských praktik, komunikace i podstatu osobnosti a vlastního „já“. Aspirace má autorka obrovské, memetika se má stát „novou sjednocující velkou teorií, novým paradigmatem pro pochopení lidské přirozenosti“. Podle Blackmoreové dokonce „nic ve světě ducha nedává smysl bez teorie evoluce pomocí memetické selekce“ (à la Dobzhanského „nic v biologii nedává smysl leč z hlediska evoluce“). Její vysvětlení sice mají povahu spíše zajímavých spekulací a líbivých příběhů než vědeckých důkazů, nicméně výstavba její koncepce nepostrádá logiku a představa o aktivní roli sobeckého memu ji zákonitě dovede až k následujícímu vyjádření: „Veškeré lidské jednání, a? vědomé či nevědomé, vzniká ze složitých interakcí mezi memy, geny a jejich produkty v navýsost složitém prostředí. Lidské „ego“ není jejich iniciátorem, protože nemá „vědomí“, jež by mu umožnilo „vědomě se rozhodnout“. Ani zbla pravdy není na představě niterného já uvnitř mého těla, které by ovládalo mé tělo a mé myšlení. A protože neexistuje autonomní ego, nemůže být ani svobodná vůle“.
Blackomoreová tedy popírá Dawkinsův názor, že díky memům „my jediní na Zemi se můžeme vzbouřit proti tyranii sobeckých replikátorů“ (genů). Podle Blackbournové není kdo by se mohl bouřit, protože my sami jsme přece jen souborem memů, egoplexem. Nic takového, jako svobodné já, neexistuje.
Memetika je tedy velice ambiciózní, leč příliš spekulativní a obsahuje tolik rozporů, že se stala hned od počátku předmětem ostré krinitiky se strany sociologů, psychologů i evolucionistů. Slavný S.J. Gould ji dokonce prohlásil za sbírku „nesmyslných metafor“.
Uvedu alespoň ty hlavní námitky: Jestliže máme považovat memetiku za vědu analogickou genetice, pak musí být analogie mezi nimi přesnější a obsáhlejší, než jen v replikační schopnosti memů. Na problém narazíme už při definici memu. Není jasné, co je to mem a zda je skutečně analogický genu. Dawkins ve výčtu příkladů uvádí několik memů, (písně, nápady, chytlavé fráze, móda, způsob výroby hrnců nebo stavby oblouků), které jsou ovšem svou povahou nesouměřitelné. Některé Dawkinsovy memy jsou návodem k výrobě nějakého prvku (hrnce, oblouku), což skutečně odpovídá genům, na druhé straně je memem prvek sám, tedy nápad, píseň, móda, tedy zřejmě také hrnec nebo oblouk. Neznáme také sídlo memu. Je jím přímo recept na hrnec, nebo hrnec sám, nebo informace sídlící v mozku jako konkrétní neuronová struktura? Nejasná definice memu je základním problémem analogie memetiky s genetikou. Nikomu z memetiků se jej nepodařilo vyřešit.
Mezi geny a memy je jeden zásadní rozdíl. Přirozeným výběrem individuí jsou zdatné geny vybírány nepřímo prostřednictvím interaktora, vehikla, a tím je jedinec (fenotyp). Jeho změny, vyvolané vnějšími vlivy, nejsou přenosné do dalších generací. Memy a jejich změny jsou však předávány přímo, a? už jako návod nebo jako hrnec. Takový způsob výběru se liší od darwinistického, jde o dědičnost získaných vlastností, lamarckistickou. A to je rozdíl principiální, protože přístup darwinistický a lamarckistický stojí ostře proti sobě jako zcela odlišné teorie. Není proto srozumitelné, proč Dawkins a další memetici vydávají kulturní evoluci za proces darwinistický. Je to matoucí, protože dnes pod pojmem darwinismus rozumíme neodarwinistickou, syntetickou teorii, slučující genetiku s přírodním výběrem.
Ani směr přenosu memů neodpovídá přenosu genů. Geny se přenášejí jen vertikálně do další generace, memy třeba i zpětně generaci předchozí, ale také horizontálně jedincům téže generace, a to přímým napodobováním. V případě kultury a její evoluce jde tedy spíše o proces infekční, epidemický, než o biologickou selekci genů.
Ještě jedna analogie kulhá. Evoluce je adaptivní, vede k výběrů znaků nejvhodnějších, účelných, zatímco mnohé memy jsou neutrální (a přesto podléhající výběru na rozdíl od genů) nebo i škodlivé a mohou pak ohrozit biologickou zdatnost druhu (kouření, drogy, celibát aj.). Geny a memy tedy často působí v protichůdném směru.
Chybnost analogií by snad ani tolik nevadila jako velice sporné výklady kulturní evoluce.
Pochybný je už výklad, že se memy přenášejí jen přímou imitací. Vždy? všechny informace jsou podle poznatků kognitivní psychologie zpracovávány mozkem při příjmu i výstupu do mozku v závislosti na okolnostech přenosu, a v mozku potom podléhají neustálému přepracovávání a změnám. Vzpomínky jsou proto nepřesné, mění se časem, mnohdy jsou i zcela falešné. Neexistuje přece vzpomínka jako něco uchopitelného, jde o aktivní plastický proces mezi neurony v mozku. Vzpomínky jsou stále nově rekonstruovány. To se výrazně liší od představy pasivních, sobeckých, okopírovávaných jednotek, jakými mají být memy. Memetici jdou tak daleko, že vše považují jen za kopírování. Slavná je věta Dennettova: „Odborník je jen způsob, jakým nějaká knihovna vytváří další knihovnu.“. Kritici také protestují proti představě memetiků, že jsme otroky memů a že neexistuje svobodná vůle, tvořivost, vlastní vědomí. Kdyby totiž byla kulturní evoluce závislá jen na hře starých nebo i nově mutovaných memů a nebyl zde žádný řídící činitel, tak by ke kulturní evoluci lidské společnosti, o jejíž existenci pochybovat nelze, nemohlo dojít. A lze vůbec vysvětlit kulturní evoluci samotnou memetikou? Snad jen z malé části, protože kulturní evoluce má dvě složitě kooperující složky, genetickou i memetickou. Sociobiologové dokazují přesvědčivě, že chování jsme do značné míry převzali od našich předků, primátů, a že je tedy velkou měrou podmíněno geneticky. Kromě toho je kultura nesmírně složitým a košatým fenoménem, kde se sice s prostým kopírováním, které lze narazit na genetické kopyto, sice setkáváme, ale vedle imitace se uplatňuje prosté učení, sociální učení, aktivní výběr, přenos memů nařízením aj.. A jak by memetici hodnotili masivní šíření memů v dobách totalitních? Dobrovolnou imitací? Memetici kromě toho nedokázali, že memetika je vhodnějším nástrojem ke studiu kulturní evoluce než vědy ostatní a nevíc jednoduše ignorují cenné poznatky takových věd, jakými jsou kognitivní psychologie a sociální psychologie. Stavět na dosažených znalostech je ovšem samozřejmostí při jakémkoli řádném vědeckém bádání.
Ani na vědu a její evoluci nelze memetiku aplikovat, jak vysvětluje např. Fajkus. Podle něj „teoretická a experimentální činnost je determinována přijatými teoriemi a nové poznatky se rodí v konfrontaci právě s těmito teoretickými předpoklady“. Jednoduše řečeno, smyslem vědy je produkování nových poznatků, dejme tomu „memů“, „mutací“, což nemá s pouhým imitováním nic společného. Ani šíření vědeckých „memů“ nemá charakter imitace. nebo infekce, naopak nové vědecké poznatky se často jen obtížně probojovávají proti memům zastaralým.

Memy si samozřejmě konkurují, nebo? pokud nesou protichůdné informace, nemůžou koexistovat v jednom vehiklu – mozku, nejedná-li se o schizofrenika, či člena strany z Orwellova 1984 používající metodu doublethinku.

Pochyby o memetice narůstají, a když se při jejím výkladu setkáváme s módním zneužíváním prvků a termínů moderní vědy, jako jsou teorie chaosu, samoorganizace, termíny z oblasti informatiky i kybernetiky, dokonce i geometrie fraktálů, tak se pochyby o serióznosti memetiky ještě zvětšují.
Takže, jak hodnotit memetiku? Těžko za vědu, když převážně jen spekuluje a když je sporné, zda jsou její ojedinělé předpovědi testovatelné, když se memetici neshodli ani na těch nejzákladnějších definicích pro mem a jeho sídlo, když memetika nemá vlastní metodiku ani svůj vlastní předmět, když nezná a neopírá se o poznatky ostatních humanistických věd, které kulturní evoluci studují. Tak daleko, abychom ji museli považovat za pseudovědu, jít snad nemusíme, ale více než filosofickou spekulací zatím memetika není. Nové poznatky ani výklady kultury ještě nepřinesla. Snad jí ale přece jen můžeme něco přičíst k dobru, že totiž zvýšila zájem o studium kulturní i biologické evoluce u odborné a snad i laické veřejnosti
A jaká je budoucnost memetiky? Mnozí jí sice věští další vývoj směrem k exaktní vědě, ale tomu dnes nasvědčuje jen málo. Převážná většina vědeckých pracovníků z přírodovědné i humanitní oblasti pochybuje o jejím explanačním potenciálu nebo ji přímo odmítá.
A nic dobrého pro budoucnost memetiky nevěstí ani to, že zájem o ni, po bouřlivém rozvoji koncem 20. století, v posledních letech podle citačních indexů naopak prudce klesá, jak ukazuje graf B. Edmondse (J. of Memetics 9, 2005).