Dýchat znamená žít, aneb co má společného fyzika iontových polí a pránájáma

(toto původně vzniklo jako moje zápisky z přednášky a výpisky/poznámky z knih, ale myslím že byt to mohlo být přínosné i pro ostatní, tak jsem to trochu upravil na takový článek neboco)

nejprve malý slovníček pojmů:

• iont

atom nebo molekula, která je elektricky nabitá; převažuje určitý počet elementárních nábojů kladných (protony) nebo záporných (elektrony).
Podle velikosti (atom, molekula, makromolekula) se dělí na malé (lehké) a velké (těžké).


• potenciálový gradient

Potenciálový rozdíl na metr nadmořské výšky v atmosféře je potenciálový gradient. (V atmosféře stoupá napětí s výškou (poznámka: Zeměkoule je nabitá záporně, ozonosféra (výška 50 km) nabitá kladně, ionosféra obsahuje ionty a těsně u země je kladné pole (přitahuje záporné ionty)) Měří se ve Voltech na metr. Může vystoupit i na několik tisíc V/m (!) a tedy hlava může být někdy vystavena podstatně rozdílnému napětí než dolní části těla. (pozn.: Jeden blesk vybíjí do vzduchu tolik elektrické energie, kolik spotřebuje velkoměsto jako je například Paříž za několik dní.)
Biofyzika podle velikosti potenciálového rozdílu atmosféry rozlišuje tři klimata:




• oblasti velkého klimatu

Atmosférické elektrické pole vysoké, napětí stoupá nejméně o sto voltů na metr. Místa fyziologicky povzbudivá. Např. planiny, rozlehlé roviny, pobřeží moří a oceánů, vegetace není bujná případně převládají jehličnany. Taktéž velké nadmořské výšky.


• oblasti středního klimatu

El. Potenciál mezi 30 až 100 volty na metr. Např. přírodní oblasti u skal či v údolí, lesy, pláně, hluboké zátoky. Vegetace hojnější, mnoho listnatých stromů, hojně pastvin, topolů.


• oblasti malého klimatu

Rozdíl potenciálu klesá pod 30 V/m. Např. hluboká křovinatá údolí, břehy řek v kaňonech. Vegetace bujná, listnaté lesy, kapradiny.



• Faradayova klec

vodivý uzavřený obal (například drátěná klec) odstiňující vnější elektrický pole; volný náboj je rozložen pouze na povrchu vodiče, to jest na vnějším povrchu Faradayovy klece.


• Prána

souhrn všech vesmírných energií. Prána není magnetismem, gravitací, elektrickou energií, ale tyto rozličné jevy jsou projevy univerzální Prány. Všude ve vesmíru kde existuje pohyb se projevuje Prána. Život, "životní energie" jsou rovněž jejím projevem. Prána s malým „p“ je jednou z jejích zvláštních forem, vyskytující se v atmosféře a přijímána do organismu dechem. Je to jemná energie „stejné povahy jako blesk“, ale liší se od samotného vzduchu.


• Pránájáma

Učení o kontrole prány člověka. Podle jóginů je tělo schopno tuto energii shromažďovat a libovolně ji ovládat)

Astma, alergie a pár jiných chorob se někdy léčí pobytem v jeskyních (speleoterapie). Vhodných jeskyní je po světě mnoho, u nás např. v moravském krasu, v Rakousku mají zase u Salzburgu jeskynní lázně.
Příznivé účinky v těchto jeskyních jsou jen okrajově způsobeny vlhkostí, teplotou a čistotou vzduchu, jak se dříve myslelo. Hlavní zásluhu mají radonová jezírka. Ve vápenci, z něhož jsou tyto jeskyně tvořeny jsou zhruba dvě promile uranu, který
se rozpadá, čímž vzniká radium a z něj radon – radon je plyn těžší než vzduch – na dně jeskyní vznikají plynná jezírka, ze kterých vyvěrají atomy hélia a ionizují vzduch, zejména kyslík. (Kyslík odebere záporný náboj héliu.) Protože skála samotná je záporně nabitá, tak se kladné ionty drží u stěn a stropů jeskyně a vnitřní prostor je nabit zápornými malými ionty (kyslíku). Koncentrace ionizovaného kyslíku zde dosahuje dvacet až padesát tisíc částic na kubický centimetr. Zatímco v normálním prostředí se koncentrace pohybuje do sto částic na kubický centimetr. (Ve velkoměstech klesá na pár částic)
V takových a podobných jeskyních člověk po dlouhá tisíciletí žil a vyvíjel se. Naše tělo se přizpůsobilo prostředí bohatému na lehké rychlé záporné ionty (kyslíku, které vdechujeme).
(nákres jeskyně)
A druhé přirozené prostředí našeho vývoje – planiny, jsou oblasti velkého klimatu (viz výše), které mají největší potenciálový gradient a kde je tedy rovněž veliké množství příznivých iontů.



Člověk (naše buňky) je nabit záporně. V těle probíhá nejen látková přeměna potravy – metabolismus, ale také látková přeměna vody a elektrické energie. Každý tvor (včetně člověka) se záporně nabíjí přijímáním malých negativních iontů, které složitými cestičkami putují organismem v němž se podílejí na oxidoredukci. Tyto náboje přijímáme vázané s nadechnutým kyslíkem a jejich přebytek většinou vylučujeme kůží.
(pozn.: hlazení kočičí srsti, svlékání svetru přes hlavu)
Jedním z účinků vdechovaného ionizovaného kyslíku je dezinfekce krve. Dalším je zase rozředění krve (vyšší obsah plynu), což má za následek lepší prokrvení mozku a lepší přísun kyslíku. Mnoho pokusů (např. Rocky Mountains institute v USA nebo pokusy skupiny kolem Ing. Zdeňka Buřivala (VUT Brno)) prokázaly velmi výrazně zlepšené mentálních schopností (koncentrace, logické myšlení,..) v prostředí s vysokou koncentrací ionizovaného kyslíku. Ionizovaný kyslík má podobný účinek na naše tělo jako aspirin.
Závěr: Pro člověka je dobré, když je v prostředí bohatém na malé pohyblivé záporné ionty.


Co je špatně s našimi domovy aneb kosmonauti to věděli už před pěti desetiletími , jógíni už před pěti tisíciletími.
Přísně tajný výzkum Spojených států vedený pod názvem „Titre 35 – Code U.S. – 1952. Section 181-188“ (dnes už odtajněn) se zabýval elektrickými vlastnostmi vzduchu, kvůli problému neadekvátně rychlé únavy kosmonautů v kosmických kabinách. Tito se velmi rychle unavili a jejich koncentrace klesla, nálada zmizela a vůbec to s nimi šlo od desíti k pěti. Kdyby se zeptali nějakého jógina, ten by rychle uhodil hřebíček na hlavičku, protože „v kosmické kabině není prána a člověk není propojen s nevyčerpatelnou zásobou univerzální prány a žije jen ze svých rezerv, které se velice rychle vyčerpají.“
Výsledky výzkumu jsou v zkratce tyto:
1. Kosmické kabiny (jako dnes i automobily, budovy, vlaky, letadla, ponorky) mají vlastnosti faradayovy klece a tedy v nich není elektrické pole.
2. Nepřítomnost elektrického proudu je pro člověka vždy nepříznivá a vždy negativně ovlivňuje nejdůležitější fyziologické funkce (srdeční a dechová činnost, trávení, metabolismus,..), koncentraci a produktivitu.
Budovy mohou a nemusí mít příznivé vlastnosti pro elektromagnetické pole. Nejhůř jsou na tom železobetonové paneláky, které jsou vlastně celé velkou faradayovou klecí. Rozhodující vlastností je, zda-li je podlaha uzemněná či nikoliv. Pokud ano, potom v domě existuje podobná iontová atmosféra jako v jeskyni, pokud není, potom přesně naopak – záporné ionty jsou přitahovány kladně nabitou (neuzemněnou) podlahou a uprostřed je mrak kladně nabitých iontů.

tohoto se vyvarovat:


takto je to ok:


Vodivé uzemněné podlahy jsou mimo jiné podlahy keramické nebo dřevěné. Nevodivé jsou linolea, koberce a zejména koberce zespodu pogumované (faradayova klec).
Bohužel většina domů je navržena a postavena nevhodně. Existují ale dva triky jak to alespoň částečně napravit: 1. Po okrajích podlahu polepit aluminiovou fólií a tím ji spojit se zdí (ta už uzemněná většinou je) 2. Občas (dvakrát do týdne, po umytí podlahy (haha)) natřít podlahu roztokem silanu ve vodě – 10 % silanu ve vodě způsobí, že podlaha bude vodivá a bude přitahovat kladné ionty.

Další důležitou věcí je oblečení které nosíme a ve kterém spíme. Oblečení s velkou permitivitou (bavlna, permitivita 20) je OK, ničemu nebrání, naopak oblečení s nízkou permitivitou (polyester, permitivita 3) nás elektricky izoluje a odstiňuje od iontů. Únava a vyčerpání na sebe nenechají dlouho čekat.

Problém jsou také zaprášená (prach pohlcuje ionty) velkoměsta, ve kterých panují nepříznivé elektromagnetické podmínky. Pokud člověk žije ve špatném prostředí a moc s tím udělat nemůže, je částečným řešením koupit ionizátor vzduchu, přístroj k vytváření malých záporných iontů a čištění vzduchu. Má to ovšem jeden háček. Tyto přístroje vyrábí ionty metodou koronového výboje, při kterém vzniká ozón. Ozón je prudce jedovatý plyn, jehož i malé množství má na člověka negativní vliv. Proto si dobře zjistěte množství ozónu, jaké daný ionizátor produkuje. Více viz zde ( http://osel.cz/index.php?obsah=6&clanek=1929 )
Další možnost jak ionizovat vzduch je například svíčkou. Plamen ionizuje mocně. Vytváří kladné i záporné ionty a proto je vhodné prostředí připravit tak, aby se ty záporné dostaly na správné místo.
Nejlepším ionizátorem však i nadále zůstává obyčejný listnatý strom.
Jiným příkladem jak se záporně nabíjet je kladně se vybíjet. To se děje v sauně. Kromě otevření vlásečnic a zrychlení krevního oběhu dochází také k pocení, tím k vylučování kladných iontů, tedy v těle zůstává záporný náboj.


Dech
Nejíst vydrží člověk týdny, nepít dny, nedýchat minuty. A přesto denně sníme dva kilogramy tuhé potravy, vypijeme čtyři litry vody a vdechneme šest kilogramů plynů ze vzduchu (které slouží jako energie pro spalování (jiný druh spalování než oheň v kamnech:)
Vdechujeme kyslík, vdechujeme ionty, vdechujeme energii, vdechujeme život. Jsme to co dýcháme. Kolik užitku a energie z toho budeme mít, záleží na tom JAK budeme dýchat.
Správné dýchání je popsáno pěkně tady: http://kyberia.sk/id/21908 kdo nevěří ať tam běží.

Opravdu doporučuji přečíst, ale pro jistotu v zkratce - úplný jógový dech: Dýchání se dělí na tři části 1. abdominální (brániční, břišní), 2. kostální (hrudní), 3. klavikulární (podklíčkové oblasti). Dýchací cyklus začíná úplným vyprázdněním plic, následuje nádech zdola nahoru a výdech shora dolů. Dýchá se nosem. Dýchání je plynulé, pomalé, tiché, nenucené ale hluboké a úplné. Vždy se soustředíme na dýchání – dýcháme vědomě.
(pozn.: brániční dýchání je důležitým mechanismem pro návrat krve do srdce. Srdce pumpuje krev do cév, tento tlak však zdaleka nestačí na to, aby se vracela žílami zpět, toto způsobuje jednak bránice která opakovaně stlačuje při nádechu (bránice klesá) spodní dutou žílu, která vrhá krev do srdce, druhak mechanismus rytmického svírání žil v určitých místech)

Cvičení první - načerpání energie
Například v autobuse cestou z práce domů nebo kdekoliv jinde kde máme nerušenou chvilku. Posadíme se tak, abychom měli rovnou páteř (to je důležité) a sedělo se nám pohodlně. Zavřeme oči. Vydechneme. Plynule nabíráme vzduch, postupně do bříška (bránice klesá), potom rozevřeme hrudník a nakonec do podklíčkové oblasti. Krátká spontánní zádrž dechu (nic násilného, dýchání nesmí unavit). Následuje výdech, nejprve podklíčkové oblasti, potom vyprázdníme hrudník a nakonec bříško. Opakujeme stále dokola. Během cvičení máme zavřené oči a soustředíme se plně na dech. Nepřemýšlíme a nenecháme se rušit. Až chytneme svůj přirozený rytmus, můžeme si představit jak s každým výdechem odchází z těla únava, napětí, toxiny, a s každým výdechem přijímáme energii. Můžeme si například vizualizovat jak do oblasti solárního plexu s každým nádechem proudí energie a přináší sebou světlo a teplo.
Stačí deset minut a člověk se cítí mnohem líp.

Cvičení druhé – nasávání vzduchu
Když zvíře nadechuje – nasává vzduch, rozšiřuje se mu chřípí nosu, aby vzduch co nejlépe „uchopilo a ohmatalo“ protože ve vzduchu je spoustu důležitých informací na kterých závisí jeho přežití. My většinou už jen nadechujeme, umíme však i nasávat. Rozdíl je nejen v cirkulaci vzduchu v nosu ale i v činnosti průdušek a plicních sklípků. (pozn.: propojenost celého dýchacího ústrojí, např. kýchnutí)
Zkusme toto: zhluboka a energeticky nadechnout s uvolněným nosním chřípím. Zjistíme, že sání při nádechu chce k sobě nosní chřípí přiblížit a zmenšit tím průchod nosních dírek při vstupu vzduchu. Dokonce se stává, že se jedna dírka zcela ucpe.
Teď zkusme toto: představme si, že před sebou máme růži a zhluboka k ní chceme přivonět, vědomě roztahujme chřípí nosu a nasávejme vůni růže. Když se takto několikrát nadechneme, zjistíme, že vzduch vstupuje mnohem snadněji, vydatněji a stejnoměrněji. Nasát vzduch roztažením chřípí napomáhá nejen zvýšenému přísunu vzduchu, ale aktivně řídí proud vzduchu, jenž proniká do nosní skořepy, k oblastem protkaným nejcitlivějšími nervovými zakončeními. Takovéto nasávání vede k přirozenému, harmonickému a rovnovážnému dýchání.

Když jsou dírky zavřené
Během dne se člověku periodicky střídá otevřenější a uzavřenější nosní dírka. Uzavírání nosních dírek se mění asi po dvou hodinách a probíhá po celý den, v závislosti na více faktorech včetně psychického stavu a stavu jater. V medicíně se tomu říká "houpací rýma".
Existuje více metod jak nosní dírky uvolnit. Nejprve je potřeba vyčistit hleny a jiné velké překážky. K tomu poslouží například nosní sprcha:
Do misky s vlažnou čistou vodou dáme malou lžičku soli. Misku držíme vodorovně a ponoříme nos do vody. Učiníme malý pohyb hrtanem působící jako pumpa. Voda postupně vnikne do krku, takže po několika pohybech "pumpou" ucítíme slanou chuť v krku. Vzduch nesmí proniknout do organismu spolu s vodou. Počkáme několik vteřin s nosními dírkami ve vodě a necháme vodu pomalu vytéci. Opakujeme několikrát, potom silným prudkým výdechem vypudíme vodu z nosu a hotovo.
Existují další metody pročiš'tování nosu:
1. lehneme si na opačný bok než je uzavřená nosní dírka, po několika minutách (tři až deset) se dírka sama začne uvolňovat
2. druhá technika je rychlá ale není tak snadná - spočívá v tom, že si palcem stlačíme určitý bod na šíji u krčních obratlů u spodní části lebky. Jemný ale stálý tlak v tomto místě bez obtíží otevírá obě nosní dírky i při prvních příznacích rýmy. Tato technika je rychlá, je potřeba však znát přesné místo na šíji, které je potřeba stlačit. (pozn.: jde o stejné místo které zastavuje krvácení z nosu - při krvácení z nosu je nutné ho rychle ochladit např. studenou čepelí nože nebo sněhem)
3. Abychom uvolnili nějakou nosní dírku, silně přitlačíme opačné podpaží k opěradlu od židle. Opět musíme najít přesné místo, ale jde to snadněji, je mnohem citlivější.
4. Pro strýčka příhodu je fajn mít sebou vincentku ve spreji.

Horolezci a viagra
Penis a plíce sdílejí jeden významný fyziologický regulační prvek. Rozšíření cév v těchto orgánech je potlačeno aktivitou enzymu fosfodiesterázy. Proto v nich lze zablokováním tohoto enzymu docílit rozšíření cév. Lék známý pod komerčním označením Viagra funguje právě na tomto principu. Jak uvádí vědecká stať německých fyziologů z university v Giessenu zveřejněná nedávno ve vědeckém časopise Annals of Internal Medicine, pomáhá Viagra horolezcům, kteří trpí ve velkých nadmořských výškách silným stažením cév v plicích a následně i vážnými dechovými potížemi. K horolezcům se ještě vrátím, napřed další cvičení.

Cvičení třetí - skrytý okamžik
Podle libosti si pustíme příjemnou hudbu, vhodnou na relaxaci. Ležíme na zádech. Uvolněně. Oči jsou zavřené. Ruce podél těla dlaněmi vzhůru, páteř co největší plochou na podložce (nenásilně). Nohy jsou natažené a nejsou překřížené. Svaly relax. Můžeme provést vědomé uvolnění svalů a kloubů postupně od nohou až po vršek hlavy. Nezapomeneme na obličej, čelo a krk. "Tělo je těžké a je přitahováno gravitací k zemi. Ruce i nohy jsou těžké. Vůbec je neovládám, vnímám jen že jsou těžké a že tu leží přitahovány k zemi." Můžeme představovat že ležíme v teplém písku a propadáme se do něj. Stále hlouběji a hlouběji se propadáme do písku.
Začneme pozorovat svůj dech. Jen pozorovat, nijak ho neměníme, neprohlubujeme, jen pozorujeme. Je klidný a stálý. Nádech a výdech. Snažíme se dech pozorovat, ale neovlivňovat. Svou pozornost zaměříme na krátký okamžik mezi nádechem a výdechem. Je to jen nepatrná chvíle, ale je tam. Moment kdy se plíce přestanou naplňovat, ale ještě se nezmenšují. Neprodlužujeme ji. Výdech. Nádech. Teď. Výdech. Nádech. Teď. Snažte se tu chvíli najít a pozorovat ji. Najít ji v oblasti solárního plexu. Tento krátký okamžik může být úžasně krásný.



Horolezci podruhé
Tajemství úspěchu vysokohorských horolezců tkví v dýchání sladěném s chůzí. Jde o variantu jóginského dýchání doporučovaného v ásanách, tedy dýchání kdy nádech trvá stejně dlouho jako výdech. S jediným rozdílem pro chůzi podstatným: po každém nádechu a výdechu následuje malá přestávka.
Příklad:

• nádech, 4 kroky,


• zádrž, 1 krok,


• výdech, 4 kroky,


• zádrž, 1krok

Uvedený počet kroků je jen příkladem, zkuste najít svůj rytmus. Skutečné tajemství však spočívá v tom, že se nádech a výdech postupně prodlužují (trvání zádrže se nemění - 1 doba). Jde tedy o to najít rytmus, při kterém dýchám vyrovnaně a co nejpomaleji.

Zádrž dechu
Tuleni a mroži jsou velmistři v zadržování dechu. Sice jsou savci a mají podobnou fyziologii jako my, ale dokáží zadržet dech na půl hodiny i více. Když vědci zkoumali reakce těchto zvířat a uměle je, přivázané na prkně, potápěli do bazénu, zjistili, že ponorný reflex se plně spustil až po několika ponorech. Jakoby tuleni potřebovali nějakou dobu aby pochopili, že se pokusy podobají skutečnému ponoření. Přístroje ukázaly, že se okamžitě po spuštění reflexu prudce zpomalil srdeční tep. Z 80-90 úderů za minutu na 12 úderů za minutu. Tento náhlý útlum krevního oběhu, z důvodu úspory kyslíku, by mohl mít vážné následky na srdce a mozek, pro nějž delší nepřítomnost kyslíku způsobuje nevratné poškození. V organismu tuleně se uzavírají vlásečnice ocasu a ploutví, aby se krev bohatá na kyslík dostala k důležitým orgánům - srdci a mozku. Aby zásoboval ploutve a ocas kyslíkem, uvolňuje jej ze svalů, v nichž má obvykle velkou rezervu. Ponořený tuleň mění svůj metabolismus, jímž částečně rozkládá cukr, aby uvolnil energii a nemusel sahat k omezeným zásobám kyslíku.
Výzkumy ukázaly, že u člověka rudimentární ponorný reflex existuje, snad zakrněl, protože není používán. A jelikož jej má každý, může se tréninkem posílit. Vědci požádali jednoho starého lovce perel, aby ponořil hlavu do vědra s vodou; také u něj klesl puls na dvanáct úderů za minutu tak rychle, že ho experimentátor, zatahal za vlasy, aby hlavu vyndal a ujistil se že je v pořádku.
Podle fyziologických účinků na organismus lze délku zádrže rozdělit do tří skupin:
1. zádrž dechu do dvaceti vteřin
Při normálním dýchání člověk "spotřebuje" pouze 6 % z 21 % kyslíku obsažených ve vzduchu (pozn.: proto funguje dýchání z úst do úst při první pomoci). Krátká zádrž dechu podporuje lepší vnitrobuňěčné dýchání, dochází k lepšímu "trávení" kyslíku a také se lépe zbavuje CO2.
2. zádrž dechu do devadesáti vteřin
Tuto zádrž je dobré provádět v nějaké pozici, kdy je omezený krevní oběh v dolních končetinách, např. v lotosovém sedu.
Mění se metabolismus - částečné rozkládání cukru k přímému získávání kyslíku. Zvyšuje se hladina CO2 v krvi. Zvyšuje se teplota organismu (pozn.: může dojít k ochlazování kůží - pocení)
Hlavní účinky však nastávají ve vegetativním nervovém systému na úrovni dýchacího centra v míše, ve vyboulenině v dolní části mozku, jež se nazývá "mozkomíšní bulbus" a kde je "životní uzel". Pouhý vpich jehly do tohoto místa zabíjí. Toto dýchací centrum v prodloužené míše je v přímém spojení s celým nervovým systémem: je v propojení s míšními centry, s bloudivým nervem i s vyššími mozkovými centry. Každá vnější (vše co zaznamenají smysly, změny CO2 nebo ph krve, krevní tlak v cévách) nebo vnitřní (vědomá mozková činnost, emoce, afektové reakce) změna se okamžitě odráží v tomto dýchacím centru a to reaguje změnou dechu. Toto vegetativní dýchací centrum většinu času pracuje autonomně, ale má tu výsadu, že ho může řídit vědomé já, že s ním může spolupracovat (když (ne)dýcháme vědomě). Při vědomé zádrži dechu, kdy dochází k souboji vůle a autonomie tohoto centra, které chce spustit nádech, je stimulován pneumogastrický nerv.
Nervový systém vegetativního života se skládá ze sympatického nervového systému, který se táhne podél páteře a jehož uzliny jsou roztroušeny podél obratlů. Je to systém akce: mobilizuje a uvolňuje rezervy organismu a využívá je k jednání ve vnějším světě. Na druhé straně existuje bloudivý neboli pneumogastrický nerv, jenž vychází z bulbu dýchacího centra a inervuje hltan, hrtan, průdušnice, plíce, aortu, srdce, jícen, žaludek, tenké střevo, slinivku břišní, játra, slezinu, ledviny, tlusté střevo, vnitřní cévy, zkrátka všechny orgány jako jeho antagonista sympatikus. Tyto dva by měly být v rovnováze, ale spěch, stres, starosti atd. způsobují, že sympatikus u mnoha lidí převládá. Pomalé dýchání a zádrže dechu tedy pomáhají obnovovat neurovegetativní rovnováhu.
3. zádrže delší než devadesát vteřin
Toto (stejně jako např. holotropní dýchání, pokročilou pránájámu atd.) by měli provádět pouze ti, kteří velmi dobře vědí co dělají. Dlouhými zádržemi dechu lze dosáhnout kontrolovaných předkomatických stavů, při nichž dochází k hlubokým fyziologickým reakcím. Vzkratce: "Když se nějaká tkáň udržuje v podmínkách pro přežití nepříznivých, ale nikoli smrtících, její biochemická činnost se mění v tvorbu nespecifických biostimulantů, tj. schopných povzbudit všechny životní reakce organismů" (profesor Filatov, odborník na transplantace očních rohovek)
Při jakémkoliv cvičení se zadržováním dechu se musí dodržovat tato pravidla:
1. mít zdravé tělo v dobrém stavu
2. rovná a svislá páteř
3. provádět nalačno
4. Výdech musí být plynulý a pomalý.
5. Nejde o to se nafouknout co nejvíc.
Pokud je zadržení dechu prováděno správně, měl by se tep se zpomalit, nikoli zrychlit.

future? what.what.what.shall.it.be?

Budoucí medicínské nanoroboty mohou mít překvapující podoby. Před několika lety byl pod názvem respirocyt popsán umělý erytrocyt, kulatý nanorobot velikosti bakterií. Může se skládat asi z 18 miliard atomů, které jsou přesně zasazeny do krystalické struktury, přestavující miniaturní tlakovou nádobku. Tato může pohltit až devět miliard molekul kyslíku a oxidu uhličitého. Po vpravení respirocytů do krevního oběhu senzory na jejich povrchu mohou detekovat hladinu obou plynů v krvi. Signalizují pak potřebu dodávky kyslíku nebo odčerpání oxidu uhličitého v plicích nebo ve tkáních. Pohyb těchto plynů by ovládaly miniaturní molekulární čerpadla respirocytů. Mohly by tak být mnohem účinnější než erytrocyty, neboť dokážou skladovat a transportovat 200x více plynů na objemovou jednotku. Větší dávka respirocytů by mohla bezpečně udržovat okysličení tkání celé čtyři hodiny po zástavě srdce. Podobně by bylo možné vydržet stejně dlouho nedýchat pod vodou, nebo spurtovat nejméně 15 minut bez nadechnutí.


Doporučená Literatura:
Buřival Zdeněk: Fyzika iontovych poli (VUT, Brno)
André Van Lysebeth: Pranájáma. Technika Dechu
Fred Vlése: Biologicke stavy vyvolane elektrickymi vlastnostmi atmosfery (Les Conditions biologiques ceréées par les propriétés électriques de l'atmosphére)
Stanislav Grof: Holotropní vědomí : Tři úrovně lidského vědomí, formující naše životy
http://kyberia.sk/id/21908