Od nejmenšího věku, kdy jsem se začala rozhlížet po světě, chci změnu. Protože jsem rovnou viděla, že to co je, je špatně. Je špatně, že řeka tekoucí poblíž našeho bytu je otrávená, páchne a za nocí tiše pláče bolestí a volá o pomoc. Je špatně, že když mě vezmou na procházku do města, na mnoha místech je vzduch tak prosycený dusivým jedem, že moje tělo odmítá fungovat, křičí na poplach, nechce tam být – ale dospělí se tváří jako by nic. Je špatně, že mě krmí divnými hmotami, hutnými a lepkavými a mastnými a sladkými, po kterých jsem těžká a otupělá, přestávám vidět, přestávám cítit, bolí mě bříško. A k pití dostávám sladký sliz, ze kterého je mi ještě hůř. Jsem ještě moc malá, abych řekla ne, chci pít vodu, ale už vím, že něco je špatně.
Ale hlavně a především je špatně, v jakém stavu jsou lidé. Většina lidí divně smrdí, zatuchlostí a černými myšlenkami. Nehýbou se. Moc jedí a pak se hýbou ještě míň. Jejich těla jsou deformovaná, opuchlá. Je na nich vidět, že je to bolí, ale nic nezmění, jsou jakoby zamrzlí v tom chování, které jim ubližuje.
A úplně nejvíc je špatně, že maminka s tatínkem nemají nikoho rádi. Sebe. Sebe navzájem. Mě. Jako by byli někde, kde nechtějí vůbec být, zoufalí, ale neschopní něco změnit, nekonečně nespokojení sami se sebou. Maminka mi připadá krásná, ale ona sama má nekonečný pocit, že je ošklivá a tlustá, denně se váží. Už vím, co je tlustá, ona není...ještě ne. Ale je tím posedlá. Tatínek s maminkou se navzájem nenávidí. Přes mou hlavu mezi nimi lítají blesky a někdy i skrze mně. Jeden o druhém mi vyprávějí strašné věci. Kdybych tomu věřila, musela bych umřít strachem z toho druhého. Ale z nějakého zvláštního důvodu tomu dokážu nevěřit. Neberu je vážně. Beru je jako nemocné bytosti. Hloupé na tom ale je, že jsem na nich naprosto závislá. Odkázaná sama na sebe v příbytku šílených, nemocných bytostí, kterým zatím patřím jako majetek – a jako věc si taky připadám. Mě také nemají rádi. Jsem živou příčinou jejich uvěznění. Věří, že kdybych se nebyla narodila, odešli by od sebe a byli by svobodní, teď že už nemůžou. To jejich nekonečné kdyby. Něco je špatně, protože něco už bylo, nedá se s tím nic dělat, ale přesto se o tom neustále mluví, a tím se tvoří veliký oblak bolesti a utrpení. Tvořit utrpení, to je jejich hlavní zábava, dělají to pořád, od rána do večera, pořád je něco a někdo špatně, dusivé síly, které mi probodávají tělíčko. Učím se počítat a vidím před sebou metu, do které musím vydržet, cíl, vysněný ráj v nekonečné dálce, kdy budu moci převzít zodpovědnost a odejít. Patnáct let.

Tak takhle vypadá počátek mých vzpomínek na tenhle život. Já vím, je to extrém. Většina lidí se nenarodí do nejextrémnější verze nemoci světa....kdy už všichni jen nenávidí sami sebe i ostatní. Většinou žijeme v nějaké částečné, mírnější verzi. Někde je dokonce i láska.... A pokud zažijeme tohle, zpravidla ne s tak jasným vědomím, a také si to nepamatujeme, vymažeme to, naše vzpomínky z dětství začínají šťastnými chvílemi v přírodě, s hračkami nebo s kamarády...

I já jsem zažila takové chvíle. Jen jejich celkový rámec tvořilo pořád to velké špatně. Dospělí mluvili o budoucnosti, ale já jsem ji neviděla. Viděla jsem, že už zbývá málo času, než se svět úplně udusí a otráví. Že nic z toho, o co oni se snaží, nedává smysl. K čemu majetek, kariéru, slávu, ve světě, který umírá, kde už není čas, není kde?

Dnes věřím, že si duše volí svou novou rodinu vědomě, aby udělala určitou zkušenost. Já si zvolila dva rody, ve kterých nemoc světa už dostoupila vrcholu. Dva lidi, kteří byli prakticky jen nátlakem a neuvěřitelnými okolnostmi schopni chvíli spolu vydržet a počít dítě a pár let poté se rozešli v ohňostroji strašné nenávisti, která trvá dodnes. Znám nemoc od samého začátku a do hloubky. Až právě od těch vysněných patnácti jsem pomalu začala poznávat něco jiného, zdraví, normální bytosti, přátelství, lásku. Ve světě mé rodiny nebylo nic takového, pojmy jako zdraví, láska, přátelství nebo matka tam byly zneužité, prázdné a mrtvé......

Naučili mě spoustu věcí o životě. Nemohla jsem se tomu bránit, dětské vědomí je prostě otevřené a přijímá vzory. Dělala jsem, co jsem mohla, abych si udržela vědomí, že takhle to není, že je to lež. Četla jsem, dívala se na filmy, bojovala o kontakt s jinými lidmi (zakazovali mi ho, žádní kamarádi, do patnácti jsem byla vězněm ve stísněných bytech). Přesto jsem to přijala do sebe, celé. Všechnu tu nenávist, strach, ten návyk tvořit oblaka utrpení a proměňovat sama sobě v utrpení každou minutu. A tisíce vzteklých vět směřovaných na mě, o tom, jak jsem špatná, zlá, neschopná. Prostě to byl celý můj svět. Uvěřila jsem, že tak to musí být, a právě až jako náctiletá jsem začala pomalu objevovat, že si to dělají a volí úplně sami.

Takový byl můj úkol. Nakazit se nemocí v její nejhorší podobě a pak se z ní uzdravovat – a přitom ji pochopit, dozvědět se o ní co nejvíc, o všech jejích souvislostech. A podvědomě jsem na něm pracovala, a časem stále vědoměji. Nebudu tu vyprávět celý příběh, ale je krásný, plný štěstí. Začíná jako horor, a pak se zlepšuje, pořád dál, protože všechno dobré, co je pro ostatní lidi samozřejmé, třeba důvěra k jinému člověku nebo volnost pohybu, mě přináší nekonečnou extázi.

Hledala jsem, co by tu mělo smysl. Napřed, dokud jsem byla pod vlivem těch jejich vzorců, jsem si myslela, že jediné co dává smysl je stát se tak bohatá a mocná, abych přežila nevyhnutelnou ekologickou katastrofu, až už příroda nebude moci dál. Zařadit se k těm, kdo ji šéfují, namísto těch, kdo v ní budou trpět a umírat. Pustila jsem se do toho, a bývala bych to dokázala. Už jsem vydělávala hromadu peněz, měla kontakty, viděla možnosti. A pak se ve mně něco zlomilo a nemohla jsem dál, a místo abych pokračovala v pilné práci, začala jsem sama sebe ničit. Došlo mi, že je to k ničemu. Že to nechci. Došlo mi, s jakými lidmi bych musela trávit čas někde v luxusních chráněných komplexech. Ten nekonečný pocit prázdnoty, který by mě pohltil.
Nějakou dobu jsem chtěla jen umřít – a pak jsem objevila freetechno, a poprvé v životě potkala lidi, kteří něco dělali z jiného důvodu než pro osobní prospěch. A od té doby potkávám další a další, kteří uprostřed toho velkého šílenství dělají poctivou a dobrou věc na tisíc způsobů. A došlo mi, že do toho světa patřím, a že je mi jedno jak to dopadne, nepotřebuju nic mít pod kontrolou.

Začala jsem v tom bodě, na jaře posledního roku 20. století, hledat svůj úkol, svoje místo – a už ho mám. Je to jasné. Jsem síla, která zkoumá realitu a hledá způsoby, jak ji změnit, a snaží se je popisovat a šířit, písmem, slovem, graficky, tělem i dalšími, nefyzickými způsoby. A nabourává stávající chybnou realitu, jak kde a komu jen může
Pochopila jsem, že stav vnějšího světa přímo vyplývá ze stavu světa vnitřního. Důvod, proč naše Země je na pokraji smrti všeho života, je v lidských rodinách a myslích. V chybném vztahu k životu. Chybném na mnoho způsobů. K nejhorším bodům patří vlastnictví, kořistnictví a otrokářství, násilí, znásilňování a zneužívání, bezohlednost, nepřítomnost respektu k lidem a slepota ke všemu ostatnímu životu.

Každý člověk má jiný vzorec nemoci, potřebuje léčit trochu jiné věci. Většina lidí se potřebuje uzdravit z různých forem nedostatku lásky a psychického násilí, které je naprogamovaly na poslušnost a nešťastnost. Někdo zase třeba dostal lásku a je relativně zdravý, zato ale vůbec nevidí, že něco je špatně, a vesele se řítí budovat kariéru.....

Ve světě, kde všem bezprostředně hrozí pomalá a strašná smrt uprostřed toxické pustiny, by logické bylo, aby každý ze všech sil pracoval na odvrácení katastrofy – a na odstranění jejích příčin uvnitř sebe. Bohužel ale většina je slepá a šílená. O to důležitější je, aby se snažil ten, kdo vidí.

Velice důležitý je mimo jiné způsob života, třeba nekonečně destruktivní zvyk neustále sedět a překonávat přirozenou potřebu pohybu....nebo to, co se tu stalo zvykem jíst – to docela dost určuje stav vědomí a především schopnost vnímat. A ze všeho nejhlavnější je osobní svoboda. Uvolnit se, především vnitřně, ze struktury, která člověka nutí, dělat pořád to samé, den za dnem, přestože vůbec nechce.

Je toho mnoho, co se dá udělat a změnit. O tom všem ani tenhle text být nemá, o tom jsou jiné, moje i od tisíců dalších lidí s podobným posláním. Ale základem je uvědomit si potřebu změny, akutní, naléhavou, životně důležitou.

Často mluvím s někým, kdo žije v bolesti. Vidím, co by mohl udělat, a řeknu mu to. A zjistím, že on se ale vůbec nechce změnit. Nechce se zbavit bolesti. Ne za cenu, že by byl jiný, z toho má příliš velký strach.

Mnohdy vůbec nechápu. Přijde mi to jako jeden ze základních kamenů nemoci. Udržovat to, co je, i když je to nesprávné, jedovaté, ničivé, strašně to bolí. Raději donekonečna poslouchat maminku a trpět, než ji v jediném konfliktu odkázat do patřičných mezí a začít žít vlastní život, podle vlastních představ.

Pro mě je změna absolutním cílem. Na konci je svoboda, stav, kdy odložím celou civilizační slupku a budu už jen volně projevovat vůli své duše. Někdy už se toho stavu dotýkám.
Cokoli, co napomůže změně, je dobré. I když to bolí, i když to je nebezpečné, i když tomu nikdo nerozumí.

Hodně lidí mě vůbec nechápe. Nechtějí žádnou změnu. Chtějí se stát tím, pro co byli naprogramování. Dobrá práce, domek na předměstí. Nevidí umírající les za enklávou novostaveb. Neslyší Zemi, jak šeptá, že pokud to takhle půjde dál, bude nucena restartovat Život.

Hledám lidi jako jsem já, absolutně oddané změně. Pro experimenty, hry, pro nekonečnou radost z nových a nových trhlin v plášti, za kterým je živý svět a volný obzor.

:))
----------------------------------
P.S. Pokud vás tento text naštval, je velice zajímavá otázka proč a čím.

Nevěděla jsem, že budu až takhle otevřená. Mělo to být jen malé zamyšlení nad touhou po změně a nechutí některých lidí k ní.
Přivedl mě k tomu kamarád, který bojuje s několika destruktivními závislostmi. Ale nechce vidět a přiznat, že je zraněný, že má nemoc, natož začít ji léčit. Nechce nic zkoumat, nechce se měnit, raději se bude pořád pokoušet žít ten „správný“ naprogramovaný život, přestože mu to vůbec nejde, bolí ho to a nepřetržitě ho to táhne do zapomnění v drogách. Navíc je to šaman, někdo, kdo by měl talent udělat velkou věc pro Zemi, kdyby se probudil...a pak by byl i spokojený a šťastný.... Ale dokud nechce, nedá se dělat nic, celý vesmír pro něj nemůže nic udělat...

Sedím tu s horečkou, probíhá nějaký drsnější očistný proces, asi proto mám méně zábran... Moje slabá část to nechce zveřejnit, kvůli téměř nevyhnutelnému nesouhlasu některých čtenářů...ale to je přesně část mého osobního boje, mojí nemoci. Buď se můžu věčně bát, a žít napůl....nebo budu říkat to, co přichází, a budu svobodná...
Každý z vás má takové dvě části. Tu hodnou a poslušnou, systémovou, a pak tu druhou, která je vaše opravdové já.
Vždycky je otázka, co chce dělat ta druhá.