Heidegger ve své analýze následně opouští oblast rozumu a vydává se podstatu Ničeho hledat tam, kde jedině je nám podle něj umožněno zachytit jsoucno v celku - totiž v našich subjektivních prožitcích a pocitech. Žádné jsoucno nedokážeme uchopit v jeho celku objektivně, zvenčí, avšak občas se nám stává, že se můžeme ocitnout jakoby uprostřed nějákého jsoucna, které se v celku odhaluje všude kolem nás a my jej můžeme takto zevnitř nazírat. Toto se děje právě v některých specifických lidských pocitech. Heidegger uvádí jako příklad pocit opravdové nudy, která propuká, až když je nám tak, že „všechno je nuda“. V hluboké nudě, jež se jako hustá mlha mlčky válí v propastech pobytu, slévají se všechny věci a lidé i my sami do podivné lhostejnosti. Tato nuda zjevuje jsoucno v celku. Jiným příkladem může být intesivní prožitek chvíle strávené s člověkem, kterého milujeme. I ta se nám pak jeví jako věčnost.
...
Na závěr Heidegger podává jakýsi shrnující návod k tomu, jak uvést do chodu filosofické tázání: Předně poskytnout prostor pro jsoucno v celku; dále uvolnit se do Ničeho, tzn. osvobodit se od model, které každý má a ke kterým se obvykle odplíží; a konečně nechat ono kymácení, které nám bere půdu pod nohama, aby nás vrhlo vždy zpět do základní otázky metafyziky, kterou si Nic samo vynucuje: Proč je vůbec jsoucno a ne spíše Nic?