Václav Bělohradský :: Remember, remember, the velvet November


node:	Václav Bělohradský
template:	4
parent:	spisovatelia
owner:	truce_erizame
viewed by:
created:	18.08.2005 - 16:31:06

cwbe coordinatez:
101
63532
63573
1864338

ABSOLUT
KYBERIA

permissions
you:	r,
system:	public
net:	yes

ach	0
Huto	0
Best boy	0
andos	0
palino	0
esc	0
mrjn	0
truce_erizame	0
edvard gray	0
Zosvof	1
kata mach	1
miloslav	2
martin v	2
rot	4
1744	5
crowd control	7
tigre1981	8
overdrive	8
MARS	21
fung	21

Václav Bělohradský -- filosof, tak zní nejčastější označení tohoto pozoruhodného muže. Nicméně Bělohradský dávno přesáhl hranice akademického světa a v českých zemích působí na jedny jako kulturní fenomén, na druhé jako neřízená střela. [bohumil pecinka]

zivotopis: http://www.jedinak.cz/stranky/txtbelohradsky.html

"... nevím, jaký má smysl to, co říkám, dokud nezakouším to, co jsem svými slovy v druhých lidech vyvolal. Smysl přebývá v našich větách jen jako naše reakce na odpověď druhých."

dielo: http://www.multiweb.cz/hawkmoon/cz-index.htm

0000010100063532000635730186433807621567

Je kríza spätá s kapitalizmom ako systémom, alebo je kríza náhodným fenoménom? Ako skúmať problém systému, keď nemáme odvahu pomenovať ho? Ako súvisí morálka s ekonomickým správaním sa? Sú demokracia a kapitalizmus dvojičky, ako sa navzájom ovplyvňujú? Ekonomická kríza sa mení na krízu myslenia. Hostia: Václav Bělohradský - dlhodobo sa venuje téme krízy v súčasnom svete, je teoretikom postmoderny. Ivan Štefunko - tvorivý priemysel je budúcnosťou, nápad ako hodnota, zodpovednosť podnikateľa za ľudí a spoločnosť a Juraj Karpiš - zameriava sa na hospodársku politiku, verejné financie, sociálny systém a zdravotníctvo. Zámerom diskusie je naštrbiť často nevedomé presvedčenie, že kapitalizmus, najmä v jeho neoliberálnej podobe, je prirodzený a nevyhnutný. Pokúsi sa sprostredkovať pochopenie, že namiesto prirodzenosti ide o konštrukt - pričom toto pochopenie nie je samoúčelné, ale je predpokladom pre diskusiu o možnostiach sanovania systému ako takého v miestach, kde zlyháva.
http://www.rtvs.sk/televizia/program/detail/6177/vecera-s-havranom?subid=46963

0000010100063532000635730186433807099729

000001010006353200063573018643380709972907217360

touche! pravda a laska -
Belohradsky vzdycky udrie klinec po hlavicke.

0000010100063532000635730186433806555675

0000010100063532000635730186433806121318

Václav Bělohradský: Postsekulární společnost I
http://www.novinky.cz/kultura/salon/196992-vaclav-belohradsky-postsekularni-spolecnost-i.html

Václav Bělohradský: Postsekulární společnost II aneb Čtyři formy chaosu
http://www.novinky.cz/kultura/salon/203924-vaclav-belohradsky-postsekularni-spolecnost-ii-aneb-ctyri-formy-chaosu.html

Václav Bělohradský: Postsekulární společnost III
Kleronacionalismus a devět ostrovů odporu
http://www.novinky.cz/kultura/salon/237821-vaclav-belohradsky-postsekularni-spolecnost-iii.html

0000010100063532000635730186433806104630

Na videach tychto dvoch panov v poslednych dnoch celkom fungujem. Uplne dobrodruzne.

Václav Bělohradský

http://www.youtube.com/watch?v=_B2BqnbCqoc (imho nie uplne podareny dokument, ale ako uvod je to ok)
http://www.youtube.com/results?search_query=vaclav+belohradsky&aq=f

František Koukolík
images?q=tbn:ANd9GcRhzx4L3lXzxjloUAyM0incoRN3TR-7yU_hAQqKb5_Io274phQRRA

images?q=tbn:ANd9GcRhzx4L3lXzxjloUAyM0incoRN3TR-7yU_hAQqKb5_Io274phQRRA

http://www.youtube.com/watch?v=aRSZeTPQFAE&feature=player_embedded#at=264 (chvilami nuda, hlavne zaciatok, ale neskor celkom zaujimave)
http://www.youtube.com/results?search_query=koukolik&aq=f

0000010100063532000635730186433805398490

Václav Bělohradský: Vztah vědy a politiky
http://www.youtube.com/watch?v=ps-nVoIyvOo

0000010100063532000635730186433804831480

Václav Bělohradský: Proč nejsem antikomunistou
http://czechtek.bloguje.cz/799032-vaclav-belohradsky-proc-nejsem-antikomunistou-pravo.php

0000010100063532000635730186433804080621

Co svými slovy vyvolal ve Fedore Gálovi:
.týždeň 25/2008 str. 82. (je to aktuálny júnový .týždeň)

Fedor rekapituluje článok V.B. s názvom ĽAvica kontra pravica z Práva (26.6 2007),
ktorý id Miloslav pastol sem 18.8.2007.

0000010100063532000635730186433803963217

http://media.rozhlas.cz/mozaika/setkavani/_audio/00711288.mp3

rozhovor s Belohradskym na radiu Vltava

0000010100063532000635730186433803634964

http://www.sedmagenerace.cz/index.php?art=clanek&id=312

Nenechat se uspat do vlastního světa

Přimět filozofa-sociologa-politologa Václava Bělohradského k publikování (korespondenčního) rozhovoru vyžaduje měsíce trpělivosti, neustálé prosévání témat a řadu osobních setkání. Čítankově roztržitý, těkavě hyperaktivní, úsměvně staromódní, intelektuálně nesmlouvavý, brilantně formulující a zásadově polemický profesor univerzity v Terstu má rád pšeničné pivo, moravského brabce a italskou kávu a nepohrdne posledními filmy Clinta Eastwooda či romány Petry Hůlové. Z řady jiných civilizačních (nedo)statků je autorovi Krize eschatologie neosobnosti, Přirozeného světa jako politického problému či Mezi světů & mezisvětů naopak nevolno.

Proč jste nazval knihu esejů, kterou právě vydalo nakladatelství SLON, Společnost nevolnosti?

Je to kniha vybraných a přepracovaných filozofických esejů z desetiletí 1997—2007, podtitul zní Eseje z pozdější doby. Znakem té „pozdější doby“, která pro mě začala v druhé polovině roku 1996, je rychlé vytlačování kritického rozumu či kritiky vůbec ze hry. Zdálo se, že podstatou té doby je „tranzit“, transformace, přechod k „demokracii a tržní ekonomice“, jak se tehdy říkalo. Věřil jsem až do poloviny devadesátých let, že je to pravda, přes všechny zmatky a rozpory. Od roku 1996 jsem se ale přesvědčil, že ta doba má v sobě zakódovaný tah k obrovské normalizaci, že normalizuje politické obludnosti jako budování globálního amerického impéria, v němž „užitná hodnota všeho tenduje k nule a směnná hodnota všeho k nekonečnu“, jak napsal jeden ze zakladatelů Situacionistické internacionály Raoul Vaneighem. Především je ale v běhu normalizace projevů odporu, kritických idejí.
Je to staré téma spjaté s frankfurtskou školou, Marcuse v knize Jednorozměrný člověk rozvinul tento motiv slavným a dodnes vlivným způsobem — diskurzy a texty, v nichž byla obsažena kritická distance ke statu quo, k univerzu obživy a sebereprodukce, byly zapojeny do konzumního univerza, kde neškodně obíhají jako jeho „produktivní“ součást. Místo kultury máme cultural events, kulturní události sponzorované silami, kterým se kultura ve svém celku snaží klást odpor. Příkladem je pražské každoroční Forum 2000. Americký politik, jehož role v době krvavých vojenských junt v Latinské Americe je třeba předmětem drtivé kritiky, pohovoří o globální bezpečnostní politice, ex-fanatický levičák tam hovoří pravicově, ale zase fanaticky. Ubytování a letenky hradí sponzoři.
Jan Patočka razil formuli „absolutno uprostřed všedního dne“ a měl na mysli totéž — zapojení posvátného do systému růstu výroby a spotřeby; co chce být vně systému, se do něj poslušně včleňuje jako cultural event.

V moderní společnosti, v níž je ekonomický růst jediným zdrojem legitimnosti, mají podle vás už přes století hlavní slovo manažeři a ekonomové znázorňující grafy s růstem či nerůstem HDP. Měl by jim je někdo vzít? A kdo?

Každá kritická idea, každá alternativa přichází z nějakého vně systému, manažeři a ekonomové jsou dnes strážci toho uvnitř, sponzorují cultural events, aby každé možné vně strhli zpět do systému. Samozřejmě, napětí mezi vně a uvnitř je jen zřídka absolutní, jen výjimečně vede k občanské válce nebo revoluci. Ale musí být dost silné na to, aby přivodilo změny ve společnosti, aby změnilo něco uvnitř systému.
Už od Kanta je ideálem moderní společnosti osvícenství. A co je osvícenost jiného než schopnost měnit se v reakci na racionální kritiku sebe sama — a to jak na úrovni individuální, tak na úrovni kolektivní. Změna už nepřichází zvnějšku jako mor, zemětřesení, hladomor nebo nepřátelský nájezd; změnu si přejeme, umíme ji vyvolat (sebe)kritickými obrazy společnosti, které obíhají ve veřejném prostoru a vyvolávají skandál. Mezi schopností společnosti měnit se v reakci na (sebe)kritické obrazy a demokracií je hluboký vztah: jen v demokratické společnosti, v níž všichni mají hlas, nemůžeme přehlédnout kritické obrazy nás samých.
Společnost nevolnosti se vyznačuje komunikační hojností, obrovskou záplavou informací a obrazů, ale ty informace se nemění ve společenskou energii, v masová hnutí, schopná vynutit si změnu. Masová hnutí a reformy, legitimované souhlasem většiny, jsou asi definitivně minulostí, na jejich místo nastupuje nepřehledná síť vlivů a lobbování, které ovšem může být — a často pravdu je — velmi blahodárné a efektivní. Ne všechny menšiny prosazují jen své úzce definované zájmy, některé prosazují třeba estetická kritéria, která většina později uzná za „obecně platná“.
Na obálce knihy čteme: „Satelity neslyšně krouží nad naší planetou, vidíme, co se děje ve všech jejích koutech, a vidíme ji v celku. Ještě nikdy ale lidé nebyli tak lhostejní k obrazům svědčícím o vyvratitelnosti jejich světa.“ Ta lhostejnost je výsledkem obrovských investic do rozptylování pozornosti, do toho, co nazývám bavičským průmyslem. Je mi z toho nevolno.
Otázka je, jak prolomit tu lhostejnost. Jakmile lidé přestanou být lhostejní k vyvratitelnosti jejich světa, vezmou manažerům a ekonomům slovo.

Nesouvisí ona lhostejnost s tím, že všichni dnes chtějí být neideologičtí? Co vlastně dnes znamená být neideologický?

Ano, samozřejmě, souvisí to s tím velmi úzce. Za přívlastkem neideologický se schovává vůle odpolitizovat výkon moci a to znamená vždy jen jedno: tím, že vyhlásím hlediska svých odpůrců za „ideologická“, mohu obejít hledání konsenzu ve veřejném prostoru pro hlediska, která já sám hájím jako hlediska Celku. Demokratická politika je boj o hegemonii, a to znamená, že různé části společnosti mezi sebou bojují o právo vyhlásit své instance za legitimní z hlediska Celku, vystupovat jako lid, demos. Pojmy, jako pravda, dobro, řád, právo, krása, jsou vždy jen dočasnou vítěznou inkarnací hegemonií; jsou to úspěšné rétoricko-mocenské konstrukce, které reprezentují hledisko Celku v určité konstelaci. Každá nová hegemonie vyvrací hegemonii starou, je výsledkem politického boje, střetu mocenských strategií. Nepolitičnost je vždy podvod — předstírá se, že pravda (hlavně garantovaná mašinérií vědy), tělo, moralita, krása jsou nepolitické pojmy, že mají svou věčnou esenci.

Každý pokus o společenskou kritiku, o critical theory, jak se dnes říká, má smysl jen na ostré a zraňující hraně mezi těmito dvěma otázkami. Zaprvé, co musím sdílet se systémem, legitimovaným starou hegemonií, aby to byla kritika, a ne akt nepřátelství, útok z vnějšku, který nelze uvnitř systému nijak legitimizovat; a zadruhé, co nesmím sdílet s představiteli staré hegemonie, aby to ještě byla kritika, a ne kolaborace se systémem. M. L. King hájí občanská práva barevné menšiny rétorikou založenou na americké ústavě, konstrukci bělochů. Je to kolaborace, nebo kritika?

Co si o tom myslíte vy?

Myslím, že hrana mezi těmito dvěma otázkami se dnes strašně zostřila, není možné se na ní udržet, kritika ztrácí své místo ve společnosti, a tím i svou účinnost. Připomeňme si slavnou knihu Naomi Kleinové Bez loga o brandingu, „vypalování značky“. Smyslem brandingu v době první industriální revoluce bylo vyvolat v lidech pocit, že standardizované produkty mají svou jedinečnou duši! Běžící pásy chrlily totéž, ale branding ty stejné produkty ozvláštňoval! Ta kniha sehrála velkou roli, ukázala, že globální kapitalismus získal monopol na příběhy, v nichž jsou zasazeny naše identity a životní styly. Naomi Kleinová ukazuje, že dnes se vypalují značky do nás, ne do zboží. Logo není zárukou kvality zboží, ale nás samých, kdo si kupuje zboží pod ochranou loga, osvědčuje svou kvalitu! Jenže i sama Naomi Kleinová je dnes jen logem. V italské televizi, kde hovořila o své knize, ji moderátor vzrušeně vítal slovy: „Je tu s námi slavná Naomi.“ Publikum nadšeně tleská, přichází půvabná žena, elegantní, odborně učesaná a nalíčená.
Proces vytlačování kritiky ze systému, o kterém tu uvažujeme, může být vyložen jako podřizování starého řeckého logos, společného světa, logům, značkám, jednoslovným mýtům, jak to kdysi nazval Břetislav Horyna. Kritické ideje smějí vstoupit do veřejného prostoru jen jako loga, na kterých se dá vydělat. A na čem se vydělává, toho se systém už nemusí bát, to přispívá k růstu HDP!
Když se člověk stane logem, aby bojoval proti redukci logos na logo, je to ještě kritika, nebo kolaborace se systémem?
V městské knihovně v Praze byla výstava nazvaná HDP. „Tvorba hrubého domácího produktu je součástí velké hry, kterou hraje většina světové populace,“ napsal Ludvík Hlaváček ve své meditaci nad touto výstavou. I knihy Naomi Kleinové jsou tahem v této hře, patří do ní i náš rozhovor. Nikdo z té hry nemůže uniknout, plány na únik z ní mají svá loga, dobře se prodávají, HDP roste.
Je mi nevolno z té obrovské síly systému proměnit každou manifestaci logos, rozumu, zájmu o společný svět, v pouhé logo!

Kam zmizelo kdysi tak viditelné anti- či alter-globalizační hnutí?

Bylo zapojeno do systému jako jeho logo! Kdejaký zpěvák má na tričku obraz nějakého zvířete, proti jehož vyhynutí bojuje svými koncerty. Jedním ze způsobů, jak porazit kritické ideje, je udělat z nich kýč, dojetí z toho, že jsme dojati. Tuto „lest moci“ popsal nesmrtelně Kundera. Co je kýč, je vždy uvnitř systému, ať je ten systém jakýkoliv. I totalitarismy mají své kýčové umění, kdo se pohybuje na území kýče, je v bezpečí, je mimo politiku, a přece nekolaboruje! Jenže kýč je vždy kolaborace!
Boj proti globálnímu oteplování v pojetí Al Gora vidím jako určitou šanci na obrat k lepšímu, k výslovné politizaci zelené kauzy. Pohled na Zemi ze satelitu je nové hledisko Celku, které delegitimizuje soukromé vlastnictví, hranice mezi státy a mezi disciplínami, ocitáme se vně systému v novém slova smyslu: v jednom okamžiku Al Gore ukazuje na fotografii naší planety ze vzdálenosti čtyř miliard mil a říká, že „celé naše dějiny, se svými triumfy a hrůzami se odehrály v té malé skvrnce, v tom pixelu“; kdo se takto dívá na Zemi, už není jen obyvatel Země, ale občan Země, nejen pozemský gens, lidé na Zemi, ale pozemský populus, demos, lid Země, který hájí pozemskou solidaritu jako hledisko Celku proti oligarchii ekonomického růstu. Mezi lidmi na Zemi a lidem Země je zásadní rozdíl!
Gorova víra v efektivnost demokracie a jejich mechanismů — „We must take it on!“ — je naivně americká, ale proč ne, je to lepší stránka americké naivnosti! Zelená kauza, která se vpisuje do tohoto postoje k Zemi, musí být radikálně politizována — je jedinou cestou k obnově politiky v novém tisíciletí. Naše hloupá fanatická pravice to ví, proto tak nenávidí Gorův přístup. Oni chtějí, aby falešná euforie privatizace pokračovala do nekonečna!

Debaty o globálních změnách klimatu často ústí v závěr, že je nutné restartovat jadernou energetiku. Nejsme tak svědky kardinálního nezamýšleného důsledku aktivit environmentálního hnutí?

Samozřejmě je tu nebezpečí, že boj proti globálnímu oteplování se stane v podstatě bojem za nukleární energii. V jistém politickém kontextu bychom mohli přijmout tuto ideu jako strategickou, ale ten kontext by musel být globální energetická politika, ne soukromý trh s energií, který není ostatně než krycím názvem pro různé imperialismy — od Ruska k EU a k bushovským USA.
Hlavní moje námitka proti nukleární energii je historická a sociologická. Nukleární energie nás zavazuje, abychom regulovali její externality po tisíce let. Nechává v našem světě příliš hlubokou stopu. Sociolog Ulrich Beck například někde medituje nad tím, jaký nápis nebo znak bychom museli umístit před skladiště nukleárního odpadu, aby si po tisíc let zachoval význam Pozor, smrtelné nebezpečí! Za tisíc let třeba lebka a zkřížené kosti může znamenat pohřebiště nebo kde se lidé scházeli se svými předky a angličtina bude zapomenutý jazyk nebo slova změní význam.
Nemožnost napsat nebo říci větu, která by měla stejný význam po tisíce let, je silná metafora pro odmítnutí nukleární energie — je nelidská, protože příliš zavazující, její používání nás morálně zavazuje k tomu, abychom zajistili kontrolu nad její nebezpečnou stopou na tisíc let! Dodejme k tomu, že dvacáté století se vyznačovalo obrovským urychlením objevů a inovací, všechna techné rychle stárne, jak se dočteme na prvních stránkách učebnic sociologie vědy. V mém pohledu je nukleární energie v její dnešní formě příliš zastaralá, naděje, že dojde k zásadním objevům v tomto oboru a že její externality budou méně zatěžující, je velká. Vyplatí se čekat.

ODS antiklimatického Václava Klause jste v roce 2001 popsal jako „politický monolit“. Nyní tato strana republice vládne na všech úrovních a její mediální obraz vypadá podstatně lépe než obraz „monolitické, zkorumpované a kryptokomunistické“ Paroubkovy ČSSD. Čím to?

Mediální obraz ODS je jen výsledkem kampaně v její prospěch, který vedou prakticky všechna média, i když nejviditelněji dvojhlavé medium MF Dnes a Lidové noviny. Dvojhlavé, protože má stejného majitele a noviny jsou strategicky propojené. Na jejich stránkách je neustále delegitimizována levicová opozice, o nic jiného přece nejde v tom neustálém útočení na Paroubka, na jeho ženu a na všechny ostatní potenciální představitele opozice. Nepamatuji se, že by se ti pravicoví komentářoví koryfejové zabývali tak soustředěně financemi nějakých pravicových ekonomických mocnářů, jako se zabývají financemi Grosse nebo Paroubka. Kdyby to udělali, našli by mnohem více matérie pro investigative journalism. Ale myslím, že to nehrozí.
Uvědomme si, že to dvojhlavé médium střežící systém má obrovský vliv. Někdy v létě 2007 napsal Adam Drda v kavárně MfD o Novém Prostoru, časopisu pro bezdomovce, který tehdy vedla Eva Hníková a Ondřej Slačálek. Začal být velmi zajímavý, jeden z mála časopisů, v němž jsme se dočetli o mediální moci, o biomoci, o trhu s plastickou krásou nebo o různých formách diskriminace, kupoval jsem vždy postupně mnoho kopií a rozdával studentům a přátelům. Ovšem strážní psi demokracie nikdy nespí, Adam Drda označil časopis za krajně levicový, a tedy zneužívající bezdomovce. Ten článek se nepokusil o kritickou analýzu obsahu, jen známkoval, byl to příklad obecného kulturního udavačství, velmi rozšířeného v současném Česku — udejme někoho jako levičáka, vždyť levice je nelegitimní v naší provincii. A hle, když jsem si po prázdninách koupil NP, už byla redakce vyměněna. Podivná shoda náhod!
V každém případě jakmile nás pravicová komentářová mašinérie začne drtit ve své tlamě, není možné obstát. Když se jí tento rozhovor znelíbí, sežvýká nás oba na mediální nic. Demokracie v Česku je ohrožena právě tím, že většinová média fungují jako strategický nástroj k delegitimizaci levicové opozice.

Koalici Unie svobody s ČSSD jste v minulém volebním období pokládal za „oportunistickou, a proto nemorální“. Podobně kriticky smýšlíte o koalici Strany zelených s ODS. Jaké se podle vás nabízely (a nabízejí) morálnější varianty vládnutí?

Lokajsky nedůstojný způsob, kterým Martin Bursík postavil zelenou stranu do služeb ODS, je urážkou tisíců lidí, kteří se v minulosti obětavě angažovali ve jménu zelené kauzy, na místních a jiných úrovních, a museli bojovat proti ekologickému cynismu odéesáckých funkcionářů. SZ využila váhy, kterou zelená kauza získala v systému díky těmto lidem, a zneužila ji k podpoře ODS, strany především antizelené a teprve potom antikomunistické!
ODS stála v roce 1997 — v době takzvaného „Sarajevského atentátu“ — na křižovatce jako celá naše politika: zvolit si kritický rozum, na-zvat chybu chybou, začít napravovat nezamýšlené důsledky privatizace, a tak přispět k růstu politické kultury národa. Ale místo toho navázala na české sebeoslavné libido, které se chce za každou cenu vyhnout sebereflexi. Voliči ODS přijali tento postoj za svůj, politická kultura v Česku spadla o mnoho schodů níž. Troufám si říci, že bez odmítnutí sebereflexe z roku 1997 by se ta strana vyvíjela jinak a sehrála by pozitivnější roli v naší politické kultuře.
Po loňských volbách se hned ukázalo, že na „vládnutí“ je pro zelené příliš brzy, v systému není strana, která by byla ochotna dát ve svém programu bezvýhradně zelenou zelené kritice systému růstu Růstu. Nicméně ČSSD hlasovala v minulosti „zeleněji“ než ODS, to bylo třeba vzít v úvahu, je to objektivní informace. Říká se o SZ, že je to „zlatá zelená mládež“. Myslím, že se to říká právem. Ostatně ani ve svých politických cílech nemají jasno. Proč například SZ pro sebe reklamovala funkci ministra zahraničí? A proč Bursík navrhl na místo ministra zahraničí Schwarzenberga? Snad proto, že je největším soukromým majitelem lesů v zemi?
Jediné „morálnější“ východisko z povolební situace bylo vystupovat v parlamentu jako strana, která neusiluje v první řadě o podíl na vládnutí, ale o to, aby zde zastupovala „zelené hnutí ve světě“, tu pomalou ale neoblomnou transformaci politické kultury v celém „impériu růstu Růstu“, kterou nazýváme „přechod k druhé modernosti“. Strana měla zůstat stranou-hnutím, udržet se na hraně mezi těmito dvěma dimenzemi politické angažovanosti. A ne stát se stranickou stranou, která hlas zelených hnutí ignoruje nebo i cenzuruje.
Plyne z toho ovšem jedno zásadní poučení: není u nás (ale možná v celé Evropě) ještě čas na zelenou politiku, ale jen na zelenou antipolitiku.

Má tedy být Strana zelených blíže levici, když si podle říjnového průzkumu agentury STEM 69 % jejich voličů přeje Václava Klause za staronového prezidenta? Mimochodem, o čem tento paradoxní jev podle vás vypovídá?

Moje idea je, že dnes neexistuje levice, k níž by se zelení mohli přidat — skrze zelenou angažovanost se levice musí teprve obnovit. Co zůstalo z levice v Česku, když navrhuje na prezidenta liberálního ekonoma, kterého si jinak samozřejmě vážím jako kolegy?
V mé knize je úvaha nazvaná Pravice kontra levice. Snažím se v ní ukázat, že všechny etablované strany systému jsou v epoše globalizované ekonomiky pravicové, soutěží se stranami pravicovými o to, aby přesvědčily voliče, že jejich programy zaručují rychlejší „růst Růstu“. Liší se snad jen tím, že kladou větší důraz na „spravedlivou distribuci“ pozitivních i negativních externalit ekonomického růstu. Prvním krokem k obnovení levicového diskurzu v evropské kultuře je považovat rozdíl mezi levicí a pravicí v současných systémech za uzavřený: vůči politice růstu Růstu není dnes žádná opozice, je to společný cíl pravolevé politiky.
To, že většina voličů SZ hájí heslo Klaus for president, se dá snadno vysvětlit: nejsou to voliči zelené kauzy, ale sirotci různých unií svobody, různých virtuálních „stran slušných lidí“ nebo dokonce pohrobci různých „opravdových pravicí“ a hnutí za právní stát atd. Kdykoliv vznikne nějaká strana v tomto podivném meziprostoru, přitáhne hlasy této typicky české politické fauny.

Jak tedy obnovit levici?

Německý sociolog Claus Offe zachycuje nejdramatičtější rozpor pozdní průmyslové modernosti metaforou o „současném růstu“ ledu a páry. Modernost je přírůstek páry, těkavosti, možností každého jednotlivce zvolit si sám sebe, modelovat své tělo, mysl, zvolit si místa pobytu a také čas a rychlost pohybu do těch míst, vybrat si náboženství, stranu, druhy zboží, někdy třeba i pohlaví. Jednotlivci ale mohou volit jen mezi alternativami, které jsou uspořádané přehledně v nějakých sjednocujících strukturách, jako je supermarket nebo dálnice. Ta dálnice sama není ale předmětem svobodné volby ve stejném smyslu jako výjezd z ní, je to led, který nelze rozpustit. Každý přírůstek páry je vykoupen přírůstkem ledu, růst práv znamená růst byrokracie nebo něčeho, co se jí podobá, růst svobody pohybu znamená růst dálnic, růst spotřebitelských možností znamená růst supermarketů. Politici nám slibují stále více páry, o ledu, který pomalu prorůstá pozdní průmyslovou společností, mlčí. Toto mlčení o ledu, které všichni přece slyšíme, toto patologické privilegování páry v diskurzu modernosti — a všichni se na něm nějak podílíme — je nutné prolomit. Levice se musí obnovit právě z toho, že prolomí mlčení o ledu, navrhne politický program „proti ledu“. Musí ale mít odvahu „slyšet led růst“. To, co si dneska říká levice, je pravice s pozlátkem žvástu o sociálním státu.
V hlubším smyslu, obnovení levicového diskurzu začíná u otázky etiky. Pravice žádnou etiku nezná, zná jen efektivně vymahatelná utilitaristická pravidla, jejichž respektování si vynucuje pomocí mocenských aparátů. Etika ale nemá nic společného s pravidly, s obranou statu quo. Začíná tam, kde se mezi našimi cíli a jejich smyslem otevřela propast; etika je péčí o smysl našich cílů, ne o efektivitu jejich dosahování.

Právě na onu efektivitu odkazující pojem mo-dernizace je jedním z klíčových slov politických kampaní. Strana zelených, ODS i ČSSD se předhánějí, aby modernizovaly lépe a rychleji než ostatní. Co slovo modernizace vlastně označuje, co naopak zastírá?

Ano, to slovo hraje stejnou roli jako rouška v rukou kouzelníka — přehodí se přes opozici a nechá se zmizet. Pod heslem modernizace se levice stala pravicí. V mém pohledu to slovo zastírá přechod od starodemokracie založené na hledání konsenzu k novodemokracii založené na efektivním lobbování. Podobně novodemokratická věda nehledá pravdu, usiluje o získání výhodných patentů. Patenty byly původně císařská či královská privilegia, přibližně od roku 1790 jsou to smlouvy, které zaručují autorovi či vynálezci vlastnická práva na to, čeho je vynálezcem. Existují patenty na geneticky manipulované rostliny, na nové živé bytosti atd. Může být „objevený gen“ soukromým statkem? To, že univerzity zrazují smysl slova univerzální a pracují stále častěji v režimu „získat patenty na své objevy a vydělat na nich“, je hrůzné.
Ve starodemokracii se bojovalo o konsenzus v radikálním smyslu: v politických sporech ve veřejném prostoru si celá společnost otvírala přístup k vlastní symbolické sebekonstituci, ke své historicitě, jak říkal Tourain; novodemokratická moc nehledá konsenzus, ale způsoby, jak jej efektivně obejít či lépe, jak se bez něj obejít! Legitimizuje se z jiných zdrojů — odbornost, efektivita, síť privilegovaných vztahů, nátlak, monopol na jednání s americkým hegemonem a jeho imperiální mocí.
I v novodemokracii je možné klást odpor oligarchiím, ale ještě nevíme jak, teprve se v ní učíme žít.

Došlo během posledních deseti let, během nichž vznikaly eseje Společnosti nevolnosti, k nějakému zásadnímu posunu ve vašem promýšlení „zeleně světa“?

Ano, je to vznik amerického impéria, Impéria Světového Demokrátora — pro mě nečekané vyústění konce bipolarismu. O tom už mluvit nemůžeme, ale přece jen pár slov. Klíčem k pojmu impérium je rozdíl mezi populus a gens, respektive extra muros a intra muros. Uvnitř hradeb Říma, intra muros, je lid, populus, a ten je politickým subjektem, v jeho sporech se prosazuje hegemonie, která legitimizuje a orientuje imperiální moc — moc nad lidmi. Extra muros neexistuje, jen lidi, gens, kteří nemají impérium, ale jen potestas, moc lokální a klanovou, kterou impérium toleruje. Stát, jako je Česko (a většina dalších států), není svrchovaný v tom smyslu, že by lid vykonával impérium — mají jen potestas. Jsou lidem ve svém státě, ale pouhé gens v impériu.
My Evropané jsme jen lidi, gens v impériu, ale měli jsme šanci být populus v Evropě. Rozšířením jsme ji však promarnili, protože noví členové EU jsou proti politické Evropě, chtějí raději být gens pod ochranou imperiální moci Světového Demokrátora.
Americké impérium musí být rozvaleno novými barbary a přetvořeno v impérium založeném na nějakém novém jus gentium. Ale kdo jsou noví barbaři? Jsme jimi my, lidi z Evropy? A co znamená být barbarem v tomto impériu?
O tom se uvažuje v mezinárodním politologickém bestselleru Empire z roku 2000 autorů Negriho a Hardta. Tvrdí se v něm, že novými barbary jsou „zástupy“, multitudes, lidé vypadlí ze struktur národních států v důsledku obrovského nárůstu mobility a komunikace, šancí na uplatnění uvnitř impéria a ne uvnitř států, kde jsou definované hranice a hierarchie. Prostě impérium je pro autory prostor, v němž jsou hierarchie neudržitelné a „zástupy“ se rychle učí využívat nové možnosti komunikace ke kooperaci napříč všemi hierarchiemi a hranicemi. Vzniká tak před našima očima democracy of multitudes, demokracie zástupů. V internetové encyklopedii Wikipedia nalezneme mnoho informací o tomto politickém konceptu a hnutí. Jeho šance odhadnout neumím, nedohlédnu tak daleko.

Proč jste ve své knize napsal, že „kvůli tomu, co se dá přeložit do angličtiny, nestojí za to žít“? Copak byste neuvítal, kdyby se do ní přeložila Společnost nevolnosti?

Angličtina je jazyk impéria, zatahuje intra muros spory nás lidí extra muros. Jenže přeložit opravdu nějaký text znamená udělat z něj položku ve sporech, skrze které se formuje populus impéria. To se ale podaří jen vzácně, vlastně jen Milan Kundera byl přeložen v tomto smyslu, jeho texty získaly váhu v lidotvorných sporech uvnitř zdí impéria.
Neusiluji o to a ani nemám šanci, chci zůstat barbarem za zdmi Říma. Chtěl bych, aby mé texty vydaly svědectví o jedné poražené intelektuální tradici, je to podivná smíchanina středoevropské úzkosti, zážitku kulturní diskontinuity vnesené do naší vlasti komunismem a staré evropské nedůvěry k technokracii. Jsou to vzkazy v láhvi hozené do rybníka, napsal jsem v předmluvě k mé knize, třeba je někdo vyloví, něco málo z nich vezme za své a předá je dále. Na víc jsem nikdy neměl, byl jsem vždy periferní autor. A to jako autor český i italský; nikdy jsem se nesnažil „dostat se na Harvard nebo Oxford“, mluvit v režimu „centrálních diskurzů“.

Napsal jste také, že o budoucnost už se nebojuje: „Vše se automaticky restrukturalizuje, obnovuje, přestavuje, budoucnost nás už nepotřebuje.“ Přesto na závěr položím letošní tradiční otázku: Je pro dnešní mladou generaci lehčí než dříve rozpoznat, co je dobré a co má smysl?

Vaculík v Českém snáři napsal, že „potřeba harmonického soužití ve společnosti vede člověka k tomu, že místo aby řešil problémy společnosti, vytváří si svou vlastní společnost“. Myslel tím na nebezpečí, že paralelní polis by se stala uzavřeným světem hrdinů, která nahrazuje polis skutečnou, společný svět lidí za jejími (přísně definovanými) hranicemi. V epoše virtuality dávám té větě jiný, radikálnější smysl. Společnost komunikační hojnosti nám dává možnost nahradit nepoddajný společný svět poddajným soukromým světem, střiženým, abych tak řekl, na míru.
Myslím, že žijeme v epoše akční nabídky vlastních světů: místo abychom se angažovali ve světě společném, emigrujeme do světů vlastních, dobře vybavených. Na obálce knihy cituji jeden z nejznámějších filozofických zlomků, Herakleitovu větu: „Pro bdící je svět jeden a společný, ale každý ze spících se obrací k světu vlastnímu.“ Jeden společný svět pro bdící se dnes propadá do tmy, zato akční nabídka vlastních světů pro spící roste závratně. Jen je instalovat a uvelebit se v nich. Nový Marx bude muset ve věku globalizace trochu změnit vstupní větu své kritiky politické ekonomie: „Na první pohled se globální bohatství jeví jako ohromný soubor vlastních světů, každý si může zvolit, do kterého se nechá uspat a kým se nechá uspat.“
Největší problém mladé generace je nenechat se uspat do vlastního světa, ale hádat se o svět společný. Uspávači jsou dnes strašně mocní!

0000010100063532000635730186433803318283

Knihy dokážou otřást světem

* DORA KAPRÁLOVÁ
VÁCLAV BĚLOHRADSKÝ

* Je podle vás možné ve zjednodušující zkratce vybrat – snad kromě Evangelia v evropském kontextu – desítku titulů ze světové literatury a doložit, že skutečně dějinami nějak zásadně hnuly?

Nevím, zda je možné vybrat deset knih, které otřásly světem. Zaprvé: jednalo by se vždy o boj jedné knihy proti druhé – třeba Rabelais proti středověké metafyzice, které se vysmívá, knihy kacířské proti knihám pravověrným, knihy pro uražené a ponížené proti knihám pro vladaře, knihy metafyzické bránící nároky celku proti knihám existencialistickým hájícím práva částí, Marx dogmatický proti Marxovi kritickému, Haškův antihrdinský Švejk proti knihám o hrdinech-budovatelích atd. Vždy jedna kniha otřásá druhou uvnitř veřejného prostoru, kde pluralita slovníků spolu navzájem soutěží o právo být slovníkem nejbližším skutečnosti. Říkám tomu polylogie. Zadruhé: to otřásající vždy vnášejí do knih jejich velké interpretace; například Hegel udělal z Antigony epochální spor mezi obcí politickou a pokrevní, Rabelais je dnes neoddělitelný od interpretace ruského vědce Bachtina, který ukázal, že modernost vyrůstá také z římského smíchu, z ducha frašky. Kafkovo dílo otřáslo světem díky interpretacím existencialistů.

* V jakém smyslu kniha vlastně může pohnout dějinami?

Dějiny jsou křesťanský vynález a křesťanství je náboženstvím knihy. Kniha tu funguje jako nosič absolutna, jehož povinné vyznávání definuje hranice takzvané „světové říše pravdy“. Kniha v rukou kněží, vladařů a generálů je seznam absolutních výnosů, které ospravedlòují moc, překračující všechny morální normy – služebníci absolutna se smějí dopustit čehokoli! Americký spisovatel Michael Cunningham řekl nedávno: „Literatura je nepřítelem absolutna. Literatura nám připomíná, že svět je tak veliký a složitý a že v něm žije mnoho duší tak propleteným způsobem, že slovo absolutno … nemá žádný smysl tam, kde se jedná o porozumění věcem lidským.“ Ano, literatura sice je nepřítelem Absolutna s velkým „A“, avšak i velcí spisovatelé vnášejí do našich životů jakési absolutno, kterým je snaha vidět i místo, odkud se díváme na svět, vidět, kdo je pánem toho, co nevidíme. Strach, předsudek, podvědomí, Dějiny s velkým D? Slovo „absolutno“ pochází od latinského „ab-solutus“ – nespoutaný. Knihy otřásají světem, protože vnášejí do našich životů absolutno, které nás odpoutává od toho, čím se většina nechává spoutat, od toho, co většina považuje jednoduše za daný rámec života normálních lidí. Je to závratná zkušenost. Náboženství knihy podřizuje relativitu našich životů normám, odvozeným z absolutna, ale literatura hájí jako absolutno právě vědomí životní relativity. Díky vlivu literatury jsou říše postavené na náboženství knihy vždy vratké.

* Jakou vidíte souvislost mezi Gutenbergovým vynálezem knihtisku a fenoménem internetu. Jakých proměn došlo psané slovo v souvislosti se změnou z tištěného v elektronické médium?

Nejdůležitějším důsledkem vynálezu knihtisku je vznik „imagined communities“ neboli společenství lidí, kteří nejsou svázáni sdíleným časem či místem, nýbrž čtením a vykládáním stejných textů. Všechna moderní hnutí jsou taková „imaginární společenství“, ale nejdůležitějším z nich je „národ“. Národy jsou stvořeny knihami, jejich interpretacemi, povinnou školní četbou, konstrukcí fiktivních minulostí, jako například národ český, který se ustavil na Jiráskově převyprávění díla Josefa Palackého a na národotvorné interpretaci ruralistického kýče Boženy Němcové. Národní identita je chrám postavený na privilegování některých knih státní mocí – a kdo se odvážil bourat jejich národotvornou funkci, býval vylučován „z národa“. Internet je něco radikálně jiného, jeho jádrem je komunikativní hojnost. Přináší proto problémy typické pro epochu hojnosti, jako je například zamoření veřejného prostoru komunikačním odpadem. Všude se množí nerelevantní sdělení, ale jak rozlišit mezi relevantním a nerelevantním v epoše „přemíry informací a znaků“? Může nějaká legitimní autorita vnést závaznou hierarchii do dravého proudu, který odplavuje všechny znaky někam do moře, v němž se každý smysl rozpouští? Na blogu či blozích – je-li ten plurál legitimní – nelze založit národy, ale to je dobře. Jenže jaký typ společenství vznikne z internetu? Považuji za nebezpečný fenomén Second Life, celý ten virtuální paralelní svět, kde můžeme žít „druhé životy“ skrze naše avatary. Znám pár lidí, kteří tomu obětují všechen volný čas. Vycházejí už i průvodci po tom paralelním světě, který má ostatně svou měnu i policii. Ve Švédsku je prý v běhu proces proti člověku, jehož avatar znásilnil avatar nějaké ženy, a ta ho udala. Myslím, že internet do sebe svět knih nezadržitelně, ale užitečně vsává. Například Wikipedie je velmi dobrá encyklopedie, a to nejen díky tomu, že ji neustále tisíce lidí upřesòují, ale hlavně proto, že výklad hesla je tu propojen se sítí odkazů na místa a texty, které k němu patří – Gauguin a třeba seminář o jeho díle v Paříži. Co je tedy pak „společenství Wikipedie“? Jakýsi „Kulturnation“? Proč ne?

* Co musí kniha, z níž její interpreti dokážou vyhmátnout jakýkoliv impulz k revoluci, především obsahovat?

Politická moc je svrchovaná, když rozhoduje o tom, co „všichni normální lidé“ musí považovat „za normální, zdravé, slušné“. V politické filozofii označujeme moc vykonávanou skrze „odpolitizovaná slova“ výrazem „hegemonie“. Ale jakmile se odpolitizovaná slova zpolitizují a lidé přestanou považovat za normální třeba zamoření řek a vzduchu, začíná se rodit alternativní hegemonie. Tak například kdo hledá práci a potí se při sepisování svého „strukturovaného životopisu“ a je pak různě vydírán majitelem, považuje svou situaci za normální, nevnímá své ponížení jako politický problém. Existují však literární díla schopná zpolitizovat odpolitizovaná slova, a tak otřást hegemonií vládnoucí oligarchie. Učeněji bychom mohli říci, že světem otřásají knihy, jejichž čtením si určitá společnost otevřela přístup k vlastní historicitě, tedy k příběhu své vlastní identity, k důvodům, proč je taková, jaká je. Společnosti si rozumí v silném slova smyslu jen v dialogu s knihami, které otřásají zakládajícími mýty, jež si společnosti o sobě vyprávějí. Podle Kundery romanopisci jako žháři „podpalují předinterpretace světa“, prudce osvětlují zákulisí většinových definic světa, odhalují, kdo je jejich pánem a čemu slouží. Před-interpretace světa je jen účinnější výraz pro to, co jsem nazval „hegemonie“ neboli vláda slov, jejichž politická služebnost je zamaskována. Knihy mění svět tím, že jej interpretují. Interpretovat znamená vidět, že vše, co jsme a co děláme, je odpovědí na otázky těch, s nimiž sdílíme svět. Svět nelze nikdy definovat poprvé.

* Téma našeho rozhovoru zní: deset knih, které změnily svět. Jaký by byl váš osobní kánon desítky takových titulů?

Můj kánon snad mohu zachytit takto (kdoví jestli nějaký student to nezačne analyzovat statisticky podle počtu citací v mých článcích):

Apologie Sokratova, Antigona v interpretaci Hegelově, Evangelia jako anarchistické míšení stylů v interpretaci Auerbacha, Vyznání svatého Augustina v kontextu teorie „technologie sebe sama“ vypracované Foucaultem, Galileovy dopisy Otci Castellimu, v nichž brání knihu přírody psanou jazykem matematickým před autoritou filozofů, jejichž moudrost je postavena na citacích z Aristotela, Cervantes v interpretaci Kunderově, ale také De Unamuna, Rabelais v interpretaci Bachtinově, Flaubert a francouzský román vůbec v interpretaci Girarda, vyložené v knize Lež romantismu a pravda románu, Nietzsche a Freud v kontextu filozofie interpretace, Faustus a Kouzelný vrch Thomase Manna, Náměsíčníci Hermanna Brocha a celá středoevropská literatura – Hašek, Hrabal, Kundera (především velkolepý Život je jinde) v interpretaci, kterou jsem vyložil v jedné kapitole své knihy Přirozený svět jako politický problém. Toto je rámec, v němž je zasazeno moje psaní a čtení od pozdních let šedesátých až do mého stáří.

* Hitler vydal Mein Kampf už roku 1924, a ačkoliv se v něm nejednalo otevřeně o fyzickou likvidaci Židů, jejich vyřazení ze společnosti bylo z této knihy evidentní. Nemyslíte, že evropští intelektuálové už v druhé polovině dvacátých let selhali tím, že nedali jasné znamení toho, co tato bible nacistů v sobě ukrývá? A je hypoteticky dnes – v době internetu – něco podobného možné?

Špatně tu otázku kladete. Knihy, jako je Mein Kampf, vycházejí neustále, jenže zůstávají na okraji zájmu společnosti, jsou to projevy periferie, která umožòuje vzpouru proti konformismu centra, a proto v sobě ukrývá sice velké tvůrčí možnosti, ale také nebezpečné démony, kteří čas od času „ovládnou celou společnost“. Stává se to zejména v dobách morální paniky, kdy lidé mají dojem, že jejich „všecko“ je ohroženo vetřelcem zvnějšku, ať už je to Žid, islám, levičák nebo zelený aktivista. Není to přece tak dávno, co demokratická Francie dala hodně hlasů Le Penovi nebo Liga severu získala většinu v italských městech „ohrožených“ přistěhovalci. Podobné věci se dějí i v příkladně demokratickém protestantském Holandsku. Nezapomínejme nikdy, že Hitler nebyl Němec a Stalin nebyl Rus, přišli z periferie. Knihy, jako je Mein Kampf, nemá smysl vyvracet, je třeba usilovat o to, aby se nestaly v určité dějinné situaci výrazem obav většiny. Myslím, že v Česku příkladem takové mentality periferie je ideologická pravice vykřikující svá zjednodušující klišé z osmdesátých let na komentářových či publicistických stránkách deníku MF DNES.

* Která kniha v dějinách byla podle vás nejvíce zneužita nebezpečnou či přímo zhoubnou dezinterpretací a proč tomu tak bylo?

Na to opravdu odpovědět nemohu, chtělo by to dlouhé rozbory dopadu podvratného či ortodoxního čtení knih v kontextu politické moci. Nejvíce zneužitou knihou v české historii byla podle mě Babička. Tento katolický, prorakouský, ruralistický kýč, vytrysklý z životní tragédie vzdělané české ženy (skvěle zachycené v jejích úžasných dopisech), se stal v kanonizované nacionál-komunistické interpretaci „nevysychajícím pramenem národní síly a optimismu“. Najdeme v něm všechny skladebné prvky českého populistického kýče: z oken paláců shlíží panstvo s porozuměním dolů na lid poctivě pracující na jejich velkostatcích. Životním pravdám lidu panstvo naslouchá s úctou, ba od lidu se učí! Mezi panstvo a lid se sice vloudili proradní rádci, kteří nepřejí jejich vzájemné lásce, ale nakonec dobrý král Miroslav zkrotí všechny pyšné princezny a nastolí spravedlivé polední království v české zemi. Formulí populistický kýč označuji českou podezíravost k dělbě moci, tedy k institucím, které stojí mezi „panovníkem a jeho lidem“ a jsou nejdůležitější podmínkou reálné demokracie. Babička je terapeutický kýč ženy pošlapané pokryteckou českou společností. Nejedlého vynalézavé propojení komunismu s národotvorným kýčem udělalo z kýčové Babičky „nejmoudřejší českou ženu“ a komunisty postavilo do role „dědiců nejlepších tradic národního obrození“. Stálý masový úspěch filmových pohádek o pokoření pyšných princezen a dobrém lidu z vesniček střediskových by nás měl varovat. To propojení stále doutná v české politické kultuře a v plamen je může rozfoukat vítr vanoucí zprava i zleva! Rozhovor babičky s císařem Josefem, vladařem s modrýma očima, krásným, jako by ho namalovali, podezíravým vůči konšelům – ti zlí úředníci! – je matkou všech českých politických kýčů – a že jich bylo hodně! V roce 1856, kdy vyšla tato kniha „očí před skutečností bojácně zavřených“, vyšla ve Francii Madam Bovary, kniha „očí před skutečností odvážně otevřených“. A ta otřásla světem.

http://www.multiweb.cz/hawkmoon/knihy-dokazou-otrast-svetem.htm

0000010100063532000635730186433803317693

Levice kontra pravice (Proč má ten spor ještě smysl)

Po poslední dvě století formule „společenský pořádek“ označuje vzájemné prolínání tří osových principů – hierarchie, trhu a sítě. Modernost je posun od primátu hierarchie k primátu trhu, postmodernost od primátu trhu k primátu sítí; a slovem „reakce“ či „zpátečnictví“ označujeme pak různé pokusy obnovit primát hierarchie nad trhem a sítí. Příkladem zpátečnictví budiž nedávné znovuzavedení tridentské mše v katolické církvi: celebrující kněz je obrácen zády k věřícím, nikdo z nich nepředčítá úryvky z Bible, nemodlí se společně, hostii dává kněz věřícímu přímo do úst, jediná povolená hudba je gregoriánská, židé jsou „perfidní“ (v roce 1962 formule pozměněna). Je to popření II. vatikánského koncilu, který vyhlásil primát živého společenství věřících nad hierarchickou mocí církevní byrokracie.
Primát hierarchie nastoluje „posvátný řád“. Na vrcholu pyramidy je moc, před níž musíme mlčet, moc posvátná, dole pak to, co jí poslušně slouží. Postmoderní obdobou posvátného řádu je nedotknutelná moc hyperburžoazie ze zemí G8 + Čína; je to slitina specializovaného vědění a finanční oligarchie, legitimovaná kulturou, kterou si sama sponzoruje.
Řád tržní nastoluje „otevřenou společnost“. Vzniká ze svobodné soutěže jednotlivců a skupin v rámci dohodnutých pravidel o nejlepší řešení problémů, do nichž zabředáme jako jednotlivci i celek. Je to sice řád vítězů v té soutěži, ale vítězové nemohou změnit pravidla hry ve svůj prospěch, každý tu má právo vstoupit do hry – neviditelná ruka trhu pak úspěchy jednotlivců obrátí v úspěch všech. Nerovnost mezi lidmi je legitimní, protože odráží reálnou distribuci schopností ve společnosti. Filosof Karl Popper oslavil tržní řád ve své proslulé teorii „otevřené společnosti“: v otevřené společnosti nejde o nastolení vlády pravdy a ctnosti, ale o nastolení podmínek, za nichž chybná idea či nízká hodnota nemohou přežít.
Řád sítě nazvu „wikiřád“ – podle slavné, všem přístupné a spontánní spoluprací vznikající internetové encyklopedie Wikipedia (www.cs.wikipedia.org). Všichni účastníci tu spolupracují uvnitř sítě, která nemá ani nahoře, ani dole, ani napravo, ani nalevo, ani střed, ani periferii. Všechno v té síti na sebe navzájem odkazuje, vznikají nepředvídatelné synergie, drží se tu nepřetržité symposium, ustavují se překvapivé aliance.
Vzájemné „stýkání se a potýkání se pravice s levicí“ patří k tržnímu řádu, je klíčem k porozumění moderní společnosti: průmyslové národní státy vyrostly z konkurence pravicových a levicových diskurzů v rámci sdíleného režimu.
„Wikiřád“ spor pravice a levice archaizuje, ale něco podstatného z něho je stále aktuální. O tom tu chci uvažovat.

xxx

Řekl jsem „konkurence pravice a levice v rámci sdílených pravidel“. Budu tedy mluvit o levici a pravici v demokratické společnosti, protože jen ta je založena na přesvědčení, že konkurence na trhu idejí přináší nejlepší řešení nejen v ekonomice, ale i v politice: díky svobodné konkurenci politických stran se na nepokojné agoře nové informace, nová hlediska a nové zkušenosti občanů přeměňují na programy politických stran a ty pak dávají racionální formu potřebě změny. Toto pojetí demokracie ale už dávno není než pohádkou, kterou nám vyprávějí různé kliky falešného vědomí, s jejichž komentáři se u nás nejčastěji setkávám na stránkách MfD.
Dovolte malou vzpomínku. Byl rok 1968, pozdní jaro, já byl studentem filosofie a právě jsem šel po Praze po boku svého milovaného profesora. Byl plný nadějí, věřil, že systémové změny vrátí komunismu jeho historický smysl, že se konečně splní očekávání několika československých generací. Poslouchal jsem ho mlčky, v možnost demokratizovat komunismus jsem nevěřil, nechtěl jsem ale obdivovaného profesora ranit, má generace měla ještě jakousi úctu k důvodům, pro které se intelektuálové po válce přihlásili v naší zemi ke komunismu. On ale mé mlčení pochopil a za svou naivní víru v komunismus se začal omlouvat.
Uplynulo téměř čtyřicet let od té chvíle. Šel jsem po Terstu se svým milovaným studentem. Byl otřesen politickým vývojem v Evropě, zoufalý z dopadu amerického unilateralismu na EU, ze služebnosti tisku, z autoritarismu katolické církve pod vládou papeže-inkvizitora, z ekologické bezohlednosti systému. Vyprávěl jsem mu o logice otevřené společnosti, o přeměně informací v sociální energii, schopnou vynutit si rozhodující změny. Poslouchal mě mlčky, v možnost podstatných změn už nevěřil, ale nechtěl mě zranit, jeho generace má ještě jakousi úctu k politickým uprchlíkům minulého století.
Já jeho mlčení pochopil a za svou naivní víru v demokracii jsem se začal omlouvat.

xxx

Čeští anarchisté vylepili v pražských tramvajích během poslední volební kampaně toto heslo: Kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali! Prvoplánové poselství toho hesla je jasné: kdyby volby ohrozily zájmy vládnoucí nadnárodní hyperburžoazie v jakémkoli západním státě, došlo by pod záminkou obrany svobody a demokracie k vojenskému převratu v americké režii. Důležitější ale je otázka skrytější: Proč demokratická společnost už není schopná změn inspirovaných racionální kritikou sebe sama?
V demokratické politice si konkurovaly pravicové a levicové strany v soutěži o souhlas většiny se změnami, které měly v programu. Naděje v blahodárné důsledky těch změn byla často nakažena virem pověr, lidé věřili „v zázrak“, v příchod „geniálního Vůdce“, který změní od základu stav světa. Jenže „zítřek není nikdy nový den“, přinese jen to, co zbývá z dneška. I zelená kritika náboženství růstu Růstu není než přijetím odpovědnosti za to, co tu zítra zbude z dneška. Sociální demokracie přispěla zásadně k přežití demokracie ve století extrémů tím, že uhájila racionální reformismus před vírou v zázraky, která dělala z boje o racionální změny systému „revoluční boj“ předvoje lidstva za „totálně jiný svět“.
V postmoderní společnosti lidé už na možnost politických stran prosadit radikální změny nevěří a k volbám nechodí. Věří ale na malé sřetězené změny toho, co je na dohled, na dosah, na doslech. Zájem o politiku prudce klesá, ale boje o tuto jabloň, o tuto řeku, o tohoto božího tvora „zde a nyní“ se rozhořely všude a stále jich přibývá. Odehrávají se daleko „za pravolevým obzorem“ moderní politiky.
Ano volby nemohou nic změnit, naše ohrožené „zde a nyní“ nezachrání. Změna musí být v demokratické společnosti sdíleným cílem většiny, ale kde se má taková většina zformovat, když veřejný prostor je vyprázdněn mocným bavičským průmyslem?
Řešením není změna volebního systému, řešením je volba systému, který umožňuje změnu. Můžeme si takový systém ještě zvolit?
Na tu otázku odpovědět neumím. Bez pokusu porozumět smyslu „pramoderního“ rozdílu mezi pravicovým a levicovým diskurzem, z něhož po dvě století vyrůstal evropský (ne)pořádek, ale odpověď nenajdeme.

xxx

Pravice a levice spolu navzájem soutěžily o nejlepší řešení tří epochálních sporů, které ohrožovaly jednotu průmyslové společnosti. První z nich nazvu sporem o legitimní míru bezohlednosti.
Zamysleme se nad tímto krátkým textem: Je tak velký rozdíl mezi soukromým bytem a soukromou restaurací? Není. Obojí je totiž soukromé vlastnictví, a tudíž rozhodování o nakládání s ním přísluší výhradně a jen jeho majiteli. Právo svobodně disponovat soukromým vlastnictvím je v hierarchii individuálních práv nadřazeno všem ostatním požadavkům, ať už je to vymýcení rasismu ve společnosti nebo třeba emancipace žen. Autorem těchto vět je místopředseda Mladé pravice, přebírám je ze studentských novin Agora. Podle autora majitelé mají právo „ve svých podnicích“ neobsloužit černocha nebo cikána, protože vlastnické právo je nadřazeno všem ostatním právům. Restaurace ale není soukromé vlastnictví, je to „soukromě provozovaný veřejný podnik“. „Soukromé vlastnictví“ je konvence, jedno z uměle vytvořených práv, výsledek dlouhých politických bojů stejně jako rovnost občanů všech ras, jazyků a náboženství ve veřejném prostoru. Každá soukromá moc musí „v nějaké míře“ brát ohled na svůj veřejný rámec – na hranici, kde ji nejen zákon, ale i sdílené etické zásady omezují, protože se dotýká druhých lidí.
Systém založený na soukromém vlastnictví má své „velké špinavé tajemství“ – kapitalisté nikdy neplatí celý účet za své „soukromé“ podnikání. Velkou část nákladů vždy hradí lidé, kteří jsou nějak zasaženi tím, jak kapitalista nakládá se svým majetkem, nemají ale legální možnost jeho činnost ovlivnit. Podnikatel využívá vodu v řece, ale do výrobních nákladů nezahrnuje výdaje vyvolané tím, že se druzí lidé museli přizpůsobit důsledkům jeho podnikání – třeba změnám kvality vody. To je začarovaný kruh demokratické politiky: oligarchie, které získaly hegemonii ve společnosti, podporují vlády, ochotné jim výměnou za tuto podporu umožnit přenášet jejich soukromé náklady na celou společnost. Využitím státní a policejní moci vlády preventivně zbavují občany práva legálně protestovat proti nezaplaceným účtům kapitalistů.
V demokratických společnostech ale většina o svá práva bojuje a dosahuje významných dílčích úspěchů. Stav životního prostředí je dnes lepší než za komunismu, nejen díky tomu, že mnoho neefektivních podniků zaniklo, ale také proto, že se lidé naučili využívat svých občanských práv a účinně omezovat právo podnikatelů neplatit své účty.

xxx

A nyní to samé ale učeněji. Slovem „externality“ označme různé způsoby přenášení nákladů na jiné a slovem „internality“ naopak různé způsoby nápravy takové formy nerovnosti. Formulí „legitimní míra bezohlednosti“ označme pak to, že lidé nemají legální právo zabránit podnikání, jehož externality je poškozují.
Boj za co největší míru legitimní bezohlednosti je pak vlastním obsahem pravicové ideologie a politiky. Pravicové strany pomocí svých ideologických aparátů usilují o většinový konsensus pro vlády, které umožňují oligarchii, v jejímž zájmu vládnou, přenést co největší část svých nákladů na celou společnost.
Václav Klaus napsal: Svět není dominován externalitami. Ty představují pouze malou část prostoru lidských interakcí. Jsou jevem doplňkovým, nikoli základním. Fundament je v internalitách (jakkoli se to slovo téměř nepoužívá).
Tyto věty nejsou než profesorskou variací mladické víry v soukromé vlastnictví místopředsedy Mladé pravice. Samozřejmě, že externality „dominují“, stačí jen spočítat škody způsobené na mořském pobřeží havárií nějakého tankeru anebo se zeptat obyvatel Mělníka na důsledky říčního překladiště na kvalitu jejich života. Noviny přinášejí každý den informace o planetárních „vedlejších důsledcích“ ekonomického růstu, podložené fotografiemi Země ze satelitu. Z tohoto planetárního hlediska je svět „dominován“ (sic!) externalitami, jen nemáme právo je jako takové legálně definovat.
Slovo „svoboda“ znamená v pravicovém diskurzu právo soukromých majitelů disponovat svým majetkem s co největší mírou bezohlednosti vůči druhým. Dodejme ale, že nějaká míra bezohlednosti vůči druhým je předpokladem občanské svobody: moje přítomnost na Zemi je negativní externalitou pro mnoho mých spoluobčanů a někteří z nich mi to dost důrazně naznačili, ale „vlády“ jim dosud úspěšně upírají právo mé přítomnosti na Zemi účinně zamezit.
Když omezíte naše právo přenášet část nákladů na druhé, je ohrožena svoboda všech, protože svoboda podnikat je nejdůležitější formou svobody ve společnosti! – volá pravice. A levice odpovídá: Neustále rozšiřujme právo „občanů“ protestovat proti nezaplaceným účtům kapitalistů, i vy budete jednou zasaženi důsledky podnikání nějakého „majitele“, nebýt bezbrannou obětí je nejdůležitější formou svobody ve společnosti.

xxx

Druhý epochální spor mezi levicí a pravicí nazvu sporem o evoluční teorii práv. Mluvil jsem o něm už mnohokrát, nicméně ještě jednou.
Britský ekonom Alfred Marshall navrhl vyprávět dějiny posledních tří století jako postupnou evoluci ideje občanství. Nejdříve práva první generace – práva občanská. Ta omezila svévolnou politickou moc ústavou, tou slavnou „konštitucí“, a z poddaných tak udělala občany – výkon moci na všech úrovních je omezen ústavními zárukami a dělbou moci.
Pak přišel úspěšný boj o práva politická – práva druhé generace. Politická moc už není mocí nad občany, ale mocí občanů, kteří si ji zvolili. Vláda je legitimní jen v té míře, v níž „reprezentuje lid“, který má možnost ji odvolat, když neplní program, pro který ji většina volila.
Ve dvacátém století přicházejí práva třetí generace – práva sociální. Lidé jsou nejen svobodní „od“ útlaku, ale také svobodní „k“ tomu, aby mohli realizovat své plány. Stát jim zaručuje podíl na vyprodukovaném bohatství společnosti, dává jim prostředky ke vzdělávání se, k péči o sebe sama, nikdo nemůže „zůstat bez prostředků“, a být tak postaven mimo společenství národního státu.
Ve století jednadvacátém se ohlašují práva čtvrté generace, spojená s obranou životního prostředí, s právem lidí bránit svou kulturní identitu, evoluce demokracie se dovršuje.
Levice vidí v této evoluci občanských práv smysl moderních dějin. Práva všech generací se navzájem doplňují a obohacují. Pravice naopak vytvořila rétoriku, kterou americký historik idejí Albert Hirschman popsal v knize The Rhetoric of Reaction: Perversity, Futility, Jeopardy (volně přeloženo: Rétorika reakce: nezamýšlené důsledky, marnost, hrozba). Podle ní práva generace následující vždy vyprazdňují a ohrožují práva generace předchozí – politická práva podkopávají dělbu moci, sociální práva přinesou „pravý opak“ toho, co slibují, přispějí k růstu nerovnosti mezi lidmi (mají perverse effects). Práva čtvrté generace se pak podle této rétoriky zcela míjejí s podstatou pojmu „právo“.
Tato ostražitost vůči evoluci práv má svou oprávněnost, vždyť každý úmysl má své „perverse effects“. Každé nové opatření se může ukázat jako zbytečné – futile, protože se lidé rychle naučí je obcházet – vždyť lidská přizpůsobivost je opravdu nekonečná. A pokrok často ohrožuje podstatu toho, co jsme získali v minulosti.
V knize Modrá, nikoli zelená planeta shromáždil Václav Klaus citace různých pravicových ideologů na podporu svého přesvědčení, že změny klimatu nejsou planetární externalitou ekonomického růstu. Jsou to příklady „rhetoric of reaction“: dopad Kjótského protokolu bude nulový, společnost se mění nejrychleji v důsledku technických inovací, proto je každé politické opatření neužitečné, každé omezení trhu má perverzní důsledky atd. atd. – rétorický kolovrátek spuštěný v minulém století se točí a točí.
Žijeme nicméně ve snesitelně nespravedlivé a snesitelně nesvobodné společnosti jen díky tomu, že většina lidí se vrčení toho kolovrátku nezalekla a vybojovala si nová práva. A ta neměla jen perverse effects, a nebyla jen futile, a jen neohrozila (put in jeopardy) práva minulá; naopak zvýšila demokratickou kvalitu celé společnosti jako třeba občanská práva Afroameričanů v USA nebo různé regulace trhu.

xxx

Třetí epochální spor mezi pravicí a levicí je sporem o legitimní míru regulace prostředí. Jde v něm o podstatu západního pojetí rozumu.
Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Amartya Sen navrhl považovat darwinismus za převratné rétorické přerámování toho, co lidé považují za relevantní ve „správě věcí svých“, tedy v politice. Pojem „přírodní výběr“ přitáhl totiž pozornost na nekonečnou schopnost živých bytostí spíše se přizpůsobit danému prostředí než regulovat to prostředí samo. (Přírodní výběr) pozoruje bedlivě celé dny a hodiny po celém světě i tu nejmenší variaci, odmítá to, co je neužitečné a odměňuje, co je prospěšné, pracuje tiše a nepozorovatelně… pro zdokonalení každé živé bytosti ve vztahu k jejím životním podmínkám organickým i neorganickým. – napsal Darwin.
Objev mechanismu přírodního výběru, neosobní síly, která vybírá to, co se v daném prostředí osvědčilo, a odsuzuje k zániku, co se v něm neosvědčilo, změnil do hloubky naši představu o tom, co je racionální. Racionální je vše, co zvyšuje schopnost jednotlivců přežít v určitém prostředí; regulovat prostředí je naopak neracionální, má perverzní důsledky, je to futile, je to abuse of reason nebo fatal conceit – osudová pýcha rozumu. Ve své knize Václav Klaus o tajemné, nadlidské schopnosti jednotlivců přizpůsobit se prostředí hovoří neustále a vyčítá Zeleným, že se spoléhají na „politickou akci, nikoli na spontánní nepolitickou, nikým neorganizovanou aktivitu miliónů svéprávných a – ve vlastním zájmu – racionálně se chovajících lidí“. A dodává adresně: „Přesvědčení, že lidské ideje a um (na které sází přesvědčený liberál) vždy nějaké řešení najdou, je podle Martina Bursíka bezstarostnou tezí, se kterou není ochoten se spokojit.“ Lidská schopnost adaptace na nové nečekané události je nevyčerpatelná, v ni musíme věřit a lidem zajistit co největší svobodu co nejefektivněji se přizpůsobit měnícímu se prostředí. Starý kolovrátek rétoriky reakce se znovu rozhrčel.
Patří k rétorice sociálního darwinismu představa, že prostředí se mění a my to neovlivníme – „prostě nesedí na zadku“ a „s ledovci se něco děje“ (biolog Jan Zrzavý). Prostředí je mimo dobro a zlo, mimo politiku, té přísluší jen péče o to, aby jednotlivcům nikdo nepřekážel v jejich racionálním úsilí „přizpůsobit se“. Člověk je ve vztahu ke svému prostředí vždy nevinný, nemůže je ovlivnit ani v dobrém, ani ve zlém – globální oteplování je hysterie, náboženství, humbuk.
Pravicový diskurz oslavuje „neuvěřitelnou schopnost člověka přizpůsobit se prostředí“; naopak hanobí jako ve svých důsledcích perverzní každý pokus společnosti o regulaci prostředí, jemuž se občané – z morálních, sociálních či biologických důvodů – přizpůsobit nechtějí. Příkladem aplikace (neo)darwinistické rétoriky na pozdní průmyslovou společnost jsou různé „politické“ úvahy biologa Stanislava Komárka. V Německu například do poloviny 40. let prakticky všichni věřili, že Němci mají nedostatek životního prostoru… Po válce se plocha Německa velmi zmenšila, hustota obyvatelstva zvýšila a přesto bylo najednou místa dost. – toto Komárkovo vylíčení německé zkušenosti s prostorem je falešné ve svém uklidňujícím potenciálu: na dno nenápadného slůvka „najednou“ tu spadly miliony mrtvých druhé světové války, holocaust, regulace světového prostoru bipolarizací světa a následný prudký pokles schopnosti Německa ovlivňovat prostředí! Neodarwinistická rétorika, sešitá z navzájem propojených příkladů toho, jak se lidé (nebo žirafy) nakonec všemu přizpůsobili, nás má přesvědčit o tom, že není nikdy dostatečný důvod k regulaci prostředí. A kdyby byl, byla by stejně neúčinná, vždyť veškeré „minulé obavy“ přítomnost nakonec vyvrátila.
Levicový diskurz naopak hájí užitečnost a racionalitu regulace prostředí. Proč by se měli lidé přizpůsobovat třeba globalizaci pracovního trhu? Proč by neměla být racionálnější vůle občanů některým změnám prostředí zabránit regulací, než se jim přizpůsobovat?

xxx

Tři poznámky místo závěru.
Za prvé celosvětová krize demokratické levice je nevyhnutelným důsledkem neprůhledně postmoderní společnosti, v níž legitimovat co nejnižší míru bezohlednosti, neustálou evoluci práv a účinnou regulaci prostředí je velmi obtížné. Připomeňme si osud Kjótského protokolu. Na základě jakého nesporného poznání a jaké „univerzální“ společenské smlouvy by tento program regulace prostředí mohl být legitimní pro většinu lidí na planetě Zemi?
Pravolevé schéma v politice se rychle hroutí především v důsledku rostoucí role sítí, které přeměňují tržní ekonomiku a demokratickou politiku v jednu velikou „wikiekonomiku a wikipolitiku“, v níž mezi sebou kooperují hybridní menšiny na základě nejistých vědění a dočasně sdílených programů.
Za druhé světová levice musí hledat nové zdůvodnění své základní aspirace – smířit racionalitu kolektivních rozhodnutí s racionalitou individuální. Jsme šílená společnost racionálních jedinců: racionální rozhodnutí jednotlivců se tu mění v kolektivní šílenství ničení například evropských měst ekologicky nesmyslně nákladnou soukromou dopravou.
Kolektivní racionalita je především pokusem o regulaci sdíleného prostředí na naší planetě na základě nějakého kulturního modelu, nějaké sdílené představy o nás samých. Globalizace například není jen „změnou prostředí“, které „nesedí na zadku“ a kterému se jako „racionální lidé“ můžeme jen přizpůsobit. Je to prostředí, které privileguje určitou oligarchii a které je nutné regulovat v zájmu většiny.
Za třetí levicový diskurz se musí opřít o kritiku kapitalismu, inspirovanou pojmem „meze růstu“, a levice hledat spolupráci se stranami Zelených; pokus těchto stran o legitimování regulace prostředí odvoláním se na pozemskou biosolidaritu hraje dnes stejně klíčovou roli jako kritika kapitalismu, inspirovaná pojmem „sociální rovnost“ v minulém století. Zelená politika navazuje sice na levicové instance, v epoše „wikipolitiky“ se ale kolem kritiky civilizace růstu Růstu formuje silný transversální konsensus. Pokud ovšem strany Zelených svou kauzu – podobně jako ta česká – nerozředí.

Salon, 26. 7. 2007

http://www.multiweb.cz/hawkmoon/levice-pravice.htm
http://vulgo.net/index.php?option=com_content&task=view&id=800&Itemid=1

0000010100063532000635730186433803022485

Charta 77 jako filosofický problém

Všechny systémy jsou totiž pokrevní bratři. Sametová revoluce neměla vyměnit jeden systém za jiný. Musíme začít znovu u skutečného významu slov… (systémy) lžou samy sobě, počínaje označením sama sebe – socialismus, demokracie…, říká jedna z postav ve hře Toma Stopparda Rock'n'roll.
Úvahy o Chartě 77 po třiceti letech mají pevný symbolický rámec, z něhož je nelze vytrhnout. Je jím mlčení Václava Havla a Alexandra Vondry, prvního a posledního z mluvčích (pronásledované) Charty 77, o zločinech vítěze v soutěži mezi pokrevně příbuznými systémy zvané „studená válka“; vítěz spolkl kanibalsky svého pokrevního bratra a už sedmnáct let se jej snaží v sobě rozpustit jako anakonda králíka.
Mlčení o zločinech vítězného systému (minulých a současných) v Latinské Americe a ve třetím světě, o nenasytnosti amerického zbrojního průmyslu, o katastrofickém unilateralismu, o Abú Ghrajb a Guantánamu, o válce založené na lži, o odmítnutí Kjótského protokolu prezidentem Bushem, o degradování spojenců USA na ochotné pomahače, o zneužívání touhy geopoliticky křehkých postkomunistických států po všemocném ochránci k oslabení EU, o prázdnotě postdemokratické Evropy, k jejímuž sebeuvědomění Charta 77 chtěla původně přispět – alespoň v pojetí Jana Patočky a Václava Havla.
Charta 77 nebyla jen projevem nesouhlasu s politikou komunistické strany v Československu, měla svůj nadpolitický smysl. Bylo jím hledání východiska z krize západní civilizace, kterou vítězství kapitalismu nijak neřeší, protože „všechny systémy jsou pokrevní bratři ve lži“. Po roce 1989 většina nejznámějších chartistů přeběhla na stranu systému, který „lže o sobě samém“ už jen tím, že se prohlásil za vítěze studené války, jako by bipolární svět nebyl dohodou mezi dvěma velmocemi o „vládě nad světem“.
V pojetí Václava Havla-prezidenta síly NATO a USA jednají z hlediska vyššího principu mravního, jak dokazuje jeho podpora bombardování Srbska a vojenské invaze do Iráku. Bylo toto fundamentalistické přesvědčení o nadřazenosti kauzy vítězů zakódováno v Chartě 77 od počátku? Byla od počátku slepá na jedno oko?
Myslím, že ne.
Myslím, že kritický, etický a filosofický odkaz Charty 77 byl většinou mediálně a politicky aktivních chartistů v „nových mocenských poměrech“ jednoduše opuštěn jako neužitečný. Připomínají mi ty statečné komunisty, kteří během protinacistického odboje riskovali své životy, ale po roce 1948 neměli odvahu kritizovat vítěznou stranu.
Nalezli ji až po dvaceti letech. Rok 2009 se blíží, díkybohu.

xxx

Ondřej Slačálek, představitel nové generace radikální politické opozice v Česku, vidí příčinu krachu Charty 77 po roce 1989 v tom, že hledala společnou řeč s mocí. Napsal: (V systému), který je podle ekologů neudržitelný, podle antimilitaristů válečnický, podle hnutí za globální spravedlnost hluboce sociálně nespravedlivý, podle feministek patriarchální, podle „barevných“ rasistický… v podmínkách hluboké mocenské asymetrie (kdy ti, kdo mají moc, mají zároveň zájem na pokračování ničivých trendů)… revoluční hnutí musí dělat pravý opak hledání společné řeči s mocí – musí se učit svou vlastní řeč, co možná nejnezávislejší na jazyku moci, vytvářet vlastní revoluční kulturu, která je alternativou vůči kulturnímu průmyslu moci. (Perspektivy, č. 4, 2007)
Nostalgie po jazyce totálně jiném, vytvořeném „zdola“, po řeči civilizací nezkažených divochů, je ale lstí rozumu: Nelze uniknout společenství řeči, máme řeč společnou s mocí, Hitler s Grassem, Čapek s Gottwaldem, Woody Allen s Bushem. Řeč společná s mocí je human condition, musíme ji přijmout jako historické východisko každého politického hnutí. I Marie Antoinetta, když na popravišti šlápla katovi na nohu, se mu omluvila francouzsky a on jí rozuměl.
Máme společnou řeč s našimi katy, ale řeč společná s mocí není řečí moci, řeč společná s katem, není řeč kata.
Nevím, z jakých záhadných důvodů byla v dějinách marxismu otázka neredukovatelnosti řeči na pouhou nadstavbu ekonomické základny, na pouhé zájmy vládnoucí třídy, postavena nejostřeji ve Stalinově stati Marxismus a otázky jazykovědy. „Mladí soudruzi“ se ptají koryfeje, zda jazyk je nadstavbou. Odpověď „geniálního Vůdce“ zní: Řeč není produktem té či oné nadstavby, staré či nové… je produktem dějin celé společnosti a dějin všech různých základen ve střídání věků. Není stvořen nějakou třídou, ale celou společností, všemi třídami společnosti, úsilím stovek generací. Byl utvořen, aby uspokojil potřeby ne nějaké třídy, ale celé společnosti, všech tříd společnosti… jako jeden jazyk celé společnosti, jako sdílený jazyk celého národa... funkcí řeči… se jeví ne to, že slouží jedné třídě na úkor tříd jiných, ale naopak to, že slouží stejným způsobem a stejně dobře všem třídám společnosti. …umírajícímu režimu starému jako vznikajícímu režimu novému… jak vykořisťovatelům, tak i vykořisťovaným.
Vezměme si z té gadamerovské a habermasovské obrany přirozené řeči krvavým tyranem toto poučení: je-li řeč nad rozdílem základna–nadstavba, pak ji vítězové i poražení, mocní i bezmocní musejí sdílet spolu navzájem a s celou společností, nemohou ji jednoduše zredukovat jen na řeč moci či protestu. Pojem „lidská práva“ s tím úzce souvisí: ze společné řeči vždy plynou nároky, jejichž platnost je obecně srozumitelná všem lidem, a proto i obecně závazná.
Řeč společná s mocí, ale ne řeč moci! Co znamená ten rozdíl?
Ve svém proslulém rozboru krize výchovy Hannah Arendt odvozuje autoritu učitele z odvahy vyslovit rozpory světa, který zastupuje. Podobně autorita intelektuála je vždy spojena s tím, že využívá společnou řeč s mocí k tomu, aby vnesl do vědomí všech rozpory mocenského uspořádání společnosti, do níž jeho dílo patří. Vyslovené rozpory se stávají historickou silou, protože jejich dopady ohrožují celou společnost nerovnoměrně, takže ti více ohrožení začnou bojovat za politické změny.
Využít společnou řeč s mocí k odhalení její rozpornosti je předpokladem každé účinné kritiky společnosti; řeč moci naopak potlačuje „vědomí rozporů“ jako projev nepřátelské mentality – antiamerikanismu, levičácké nezodpovědnosti nebo intelektuálského narcisismu. Příkladem budiž způsob, jímž obránci systému založeném na růstu Růstu negují ekologickou katastrofu, k níž nevyhnutelně vede.
Nejviditelnější část chartistů po roce 1989 přejala řeč moci a zamlčuje rozpory v systému, který spolkl svého pokrevního bratra. (Havlova tragédie je v tom, že) jeho autentický kritický postoj … skončil službou těm, kdo „realisticky“ argumentují, že jakákoli skutečná změna dnešního světa je nemožná… přejímá právě ten cynismus, proti němuž se původně stavěl. – napsal Slavoj Žižek.

xxx

Charta 77 byla jednou z významných forem odporu vůči tyranské moci ve dvacátém století extrémů. Rozeznávám v ní pět vrstev.
První vrstvu nazvu „utopie socialistické legality“. Například mluvčí Charty Jiří Hájek napsal, že společným cílem chartistů je dosáhnout toho, ...aby orgány socialistického státu důsledně dodržovaly socialistické zásady a normy, vůči všem občanům v souladu s tím, co vedení státu proklamuje. Je to naivní pokus o vnesení principu dělby moci do komunistického státu, postaveném na permanentním výjimečném stavu, který vyžadují úkoly revolučního boje za novou společnost. Dodržování legality je odsunuto na dobu „po“ vítězství dělnické třídy jako nějaký happy end.
Představa, že komunistická strana uzná nezávislost moci soudcovské, nadřazenost moci státní nad mocí svou a nezávislost veřejného prostoru, byla utopie. Režisér Fritz Lang vypráví ve svém posledním rozhovoru, jak si ho hned po Hitlerově nástupu k moci předvolal Goebbels a požádal ho, aby řídil německý film. Na otázku „A nevadí vám, že jsem poloviční Žid?“ odpověděl: „O tom, kdo je Žid, rozhodujeme my!“. Podobně v komunistickém státě strana rozhoduje o tom, kdo je třídní nepřítel, a tuto výhodnou moc nepustí dobrovolně z rukou.
Podmínkou účinnosti této tradiční formy boje proti moci, která svévolně překračuje své vlastní zákony, bylo uznání historické legitimnosti socialismu. Nebojuje se tu proti systému, ale proti jeho degeneraci. Socialistické hodnoty samy mají svou historicky přesvědčivou sílu, nelze proto klást rovnítko mezi nacismus a komunismus: nacismus je zlo, zatímco komunismus je na později odložené dobro.

xxx

Druhou vrstvu nazvu „boj o deliberativní demokracii“. Liší se od první vrstvy především tím, že připisuje každé moci, i té demokratické, tendenci k tomu, redukovat ideje a hodnoty, z nichž čerpá svou legitimnost, na zájmy vládnoucí elity. Na toto dědictví Charty 77 výslovně navazuje občanská iniciativa Jsme občané! – otevřené společenství lidí… které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o obranu a prohlubování demokracie a občanství ve všech jeho rozměrech v naší zemi i ve světě, protože každý občan nese svůj díl odpovědnosti za obecné poměry, tzn. i za dodržování ústavního pořádku i mezinárodních závazků České republiky. Tato iniciativa (českým tiskem téměř zamlčená) ukazuje, že nadpolitické dědictví Charty 77 v české společnosti nebylo opuštěno zcela.
Formulí „deliberativní demokracie“ označujeme v politické vědě demokracii, která usiluje o zasazení procesu rozhodování do co nejotevřenějšího veřejného prostoru, v němž rozdíl odborník-neodborník, politik-nepolitik, vlastník-nevlastník, straník-nestraník, manažer-zaměstnanec je stále a masově překračován. Rozhodnutí, která se formují v takové společnosti, jsou racionálnější (více hledisek a informací), legitimnější (větší reprezentativnost) a zvyšují kvalitu společnosti (účast na rozhodování vychovává). To ovšem vyžaduje, aby občané kladli neustálý odpor obecné tendenci každé politické moci vyloučit z účasti na rozhodování ty, kdo nejsou „shareholders“ v obecném smyslu, to znamená že nemají dostatečné „legální oprávnění“ k podílu na rozhodování, jakým je například vlastnictví akcií. Jsou ale „stakeholders“ – to, co je v sázce v tom rozhodnutí, se jich přímo týká jako například ekologické důsledky určitých soukromých rozhodnutí.
Mezi idejemi a institucemi je rozpor, který nelze nikdy zcela překonat. Nikdy nevládnou hodnoty, ale elity, které vidí v nadvládě těch hodnot příležitost k prosazení svých zájmů. Co je legitimní, není nikdy zcela legální, co je legální, není nikdy zcela legitimní. Napětí mezi legitimností a legalitou se neustále vybíjí a řeší ve veřejném prostoru, a to je jeho nejvlastnější funkcí. Charta 77 byla také jednou z možných cest k deliberativní demokracii.
Po roce 1989 Václav Havel nahradil odpovědnost intelektuála za rozpory světa „zde a nyní“ za odpovědnost před jakýmsi vznešeným zásvětím – transcendentním „tam a potom“. Jeho odpor vůči referendu o otázce, která se týká všech občanů, ukazuje, že morální odpovědnost před transcendentním „tam a potom“ je často v ostrém rozporu s politickou odpovědností před občany „zde a nyní“.

xxx

Třetí vrstvou v Chartě 77 je pokus o „život v pravdě“. Za touto formulí se skrývá nejdramatičtější otázka „století extrémů“: Jak žít, když naše svědomí je v totálním rozporu se státem, jehož jsme občané? Co smíme a co nesmíme sdílet s mocí, abychom nebyli kolaboranty? Je jím třeba masově úspěšný herec či zpěvák? Tu otázku vyostřil například István Szabó ve filmu Taking Sides natočeném na motivy Harwoodovy hry uvedené v Česku pod názvem Na miskách vah: Dirigent Furtwängler považuje německou hudbu za nejdůslednější negaci „ducha Osvětimi“. Je to ale pravda v okamžiku, kdy Goebbels tleská v hledišti? Byl duch Smetanovy Vltavy negací nacismu, i když v Národním divadle dirigoval Tallich a Goebbels seděl v čestné lóži? Je osvobozující síla Hrabalova díla dostatečným důvodem ke kompromisu s normalizační mocí? Szabó dává ve svém filmu za pravdu vulgárnímu americkému důstojníkovi, který si neváží umění natolik, aby byl ochoten připustit, že zůstává osvobozujícím, když je provozováno pro utlačovatele.
V totalitním státě jsme všichni vinni, nevina je tu vždy jen iluzí, proto právě mu říkáme „totalitní“. Ta iluze o nevinnosti má dvě krajní podoby. Tou první je „vůle být jen luštitelem hádanek“, jak jsem ji kdysi nazval. Narážel jsem tehdy na epizodu z filmu Roberta Begniniho Život je krásný, kde se německý lékař, jehož vášní je luštit hádanky, setká v koncentráku, kam je za války dosazen, se svým italským přítelem, také vášnivým luštitelem hádanek. Lékař je i zde ponořen jen do luštění hádanek a překvapeného přítele – vězně, který se ho chystá prosit o pomoc pro sebe a svou ženu – prosí o pomoc s řešením hádanky, kvůli níž „nespí a nejí“. Jako by neviděl děsivou geometrii celku, v němž spolu hovoří. Kolik vědců bylo ve století extrémů jen „nevinnými luštiteli hádanek“ uvnitř celku obehnaného ostnatým drátem a dnes je luští dále za jinými, nenápadnějšími dráty.
Druhou krajní podobou iluze nevinnosti je „pábitelství“ – útěk před krutostí doby do krásných míst, skrýší a prostůrků, které zbyly v zemi, jejíž celek byl přebagrován Dějinami. Falešná nepolitičnost této „kondelíkovské“ stránky obrazu života v takových nereálných meziprostorech je klíčem k masovému úspěchu filmů Jiřího Menzela ze sedmdesátých a osmdesátých let. Nevinní „hodovníci u prostřeného stolu života“, vdechující nadšeně vůni zabijačky, jsou ve skutečnosti ve stejné situaci jako ti luštitelé hádanek – často musejí mít pevně zavřené oči. Ano, ani Hrabalovo vzpurné a tragické dílo, ani „pábení“ nemůže zůstat nevinné ve století extrémů.
Život v pravdě může znamenat jen jedno: nikdy nepředstírat, že jako luštitelé hádanek nebo pábitelé můžeme uniknout z kruté sounáležitosti s celkem, ten prosakuje vším; vědomí té souvislosti na lidi někdy padá náhle a krutě, nadpolitická „vědeckost“ nebo „vůně sněženek“ se prudce politizují. Intelektuálové všech druhů plní svou skromnou roli v systému, když využívají společnou řeč s mocí k tomu, aby probudili v luštitelích hádanek a v pábitelích smysl pro kruté hledisko celku. Kdo se z takového hlediska na sebe „jen jedním očkem podívá“, zhrozí se. Jan Patočka věřil, že probuzení luštitelé hádanek – vědci – budou rozhodující kritickou silou postindustriální doby.
Politická moc se vždy vykonává po proudu toho, co lidé považují za přirozené, za svůj obyčejný život. Nazvěme proud, který nese politickou moc, „hegemonie“; to slovo označuje fakt, že většina občanů považuje hodnoty a ideje vládnoucí menšiny za ideje a hodnoty normální, pravdivé, přirozené, univerzálně platné. Hegemonii lze vyvrátit jen tím, že jí porozumíme, a to znamená, že si uvědomíme historicky omezený obsah slov, které vnímáme jako nepolitická; že největší politickou moc má ten, kdo rozhoduje o tom, co „se sluší“ považovat za nepolitické – třeba volný trh, duševní chorobu nebo křehkou hranici mezi normálním a nenormálním, objektivním a subjektivním.

xxx

Čtvrtou vrstvu nazvu „pokus o kritické hledisko, z něhož kapitalismus a komunismus jsou pokrevní bratři, i když ten první je o tolik lépe oblečen“. Ani jeden ale nenabízí řešení krize průmyslové modernosti, to přinese snad až třetí, nejmladší bratr, jak se vypráví v pohádkách.
Václav Havel napsal v Moci bezmocných: Planetární krize lidského postavení prostupuje ovšem západní svět stejně jako svět náš, pouze v něm nabývá jiných společenských a politických podob… Dalo by se dokonce říct, že oč více je v ní (západní demokracii) ve srovnání s naším světem prostoru pro skutečné intence života, o to lépe jen před člověkem krizovou situaci skrývá a o to hlouběji ho do ní ponořuje.
A pak položil tuto klíčovou otázku: (Nejsou) šeď a pustota života v posttotalitním systému jen karikaturně vyhroceným obrazem moderního života vůbec… jakýmsi mementem Západu, odkrývajícím mu jeho latentní směřování? Dnes je odpověď snadná: Ano, i když úděsná pustota globálního kapitalismu je velmi barevná!
Černá kniha kapitalismu má stejný počet hrůzných stránek jako černá kniha komunismu, jen jsou více rozloženy v čase. Komunismus byl budováním průmyslového státu v kruté zkratce, úzká mocenská elita, osvícený předvoj dělnické (ještě neexistující!) třídy, se choval k vlastnímu národu stejně bezohledně jako kolonizátoři, zástupci „vyšší civilizace“, k národům cizím. Spor mezi komunismem a kapitalismem je rvačka mezi sourozenci uvnitř jedné civilizace růstu Růstu.

xxx

Pátá vrstva Charty 77, úzce spojena s filosofickým dílem Jana Patočky, je nejradikálnější. Je možná nějaká alternativa k civilizaci růstu Růstu? Krize politiky je vždy krizí naděje, všechno dnes nás nutí odpovědět: Ne, globální kapitalismus je historická nutnost, k níž není alternativy.
Patočka nazývá západní průmyslovou modernost „nadcivilizace“. Jejím znakem je to, že vyloučila ze hry otázky smyslu a soustřeďuje se jen na akumulaci stále větších a mocnějších prostředků k ovládání lidí a přírody. Růst technické moci tu není veden žádným výkladem světa, žádnou zkušeností, žádnou nadějí. Naopak růst Růstu si podřizuje všechny zdroje smyslu, řeší se jen otázky prostředků, otázky smyslu jsou vyloučeny ze hry jako „nereálné“.
Patočka má v tomto ohledu velmi blízko k bibli šedesátých let, ke knize Jednorozměrný člověk Herberta Marcuseho. Vzpomínám si ostatně, že jeho dílo Patočka dobře znal, právě o něm jsem s ním vedl jednu z našich posledních diskusí na schodech pražské filozofické fakulty. V pojetí Marcuseho pozdní kapitalismus vtáhl „druhý rozměr člověka“ – vztah k posvátnému, který mu umožňoval kritický odstup od všedního dne „pouhých prostředků“ – do všedního dne. Evangelium v kapesním vydání leží na kuchyňské lince vedle mixéru, dostali jsme je s ranními novinami jako přílohu, a ničím jiným než přílohou všedního dne také Evangelium už být nemůže.
Jan Patočka napsal: Veliká distinkce, která… prochvívá lidský život, distinkce tušené celkové náplně života a života pouze daného, pracujícího v oblasti pouhých prostředků, nadlidského a lidského, slavnostního a všedního, smyslu a prostředků života, má být úplně škrtnuta, ať tím, že obojí splyne, či tím, že první složka se prostě vyškrtne. Absolutno tak už nestojí proti všednímu dni, ocitá se naopak „uprostřed všedního dne“, prozařuje jej světlem posvátného vytržení a proměňuje supermarkety v chrámy, jak ukázal dokument Český sen.
Odkud může přijít nějaká alternativa k systému růstu Růstu, který zapojil i posvátno do svých služeb? Tato otázka, na kterou lidé jen váhavě začínají hledat nějakou odpověď, je nejživějším odkazem Charty 77.

xxx

Na závěr jedno varování. Jak někde říká Nietzsche: vody náboženství opadly příliš rychle a nechaly za sebou bahniska, v nichž západní „nadcivilizace“ hledá ospravedlnění své světové hegemonie. Ve špinavé vodě ze dvou takových bahnisek se dnes utápí každý pokus o alternativu k nadcivilizaci růstu Růstu.
Prvním je křesťanský fundamentalismus ve stylu prezidenta Bushe, laciná teologie promítnutá do politiky, pokřik o „hodnotách, které nám dal Bůh“, o jedinečném poslání USA a Evropy v dějinách světa, které dělá z každé vojenské okupace „osvobození“ nebo alespoň „peace-keeping operation“ a z každého bombardování bombardování „humanitární“.
Druhým bahniskem pak je povýšení práv obyvatel euroamerické „nadcivilizace“ na práva „lidská“, na posvátné hodnoty, z jejichž univerzální platnosti „nadcivilizační“ vojenský aparát odvozuje legitimní nárok na neustálý Růst.
Řešení vnitřních rozporů průmyslové „nadcivilizace“ nenajdeme ve stojatých vodách takových bahnisek. Návrat posvátna do západní nadcivilizace přinese až vědomí katastrofy, k níž nás vláčí neudržitelný rozpor mezi logos a bios, mezi pozemským celkem, jehož jsme částí, a technickou mocí nad ním.

SALON č. 510, Právo 15. 3. 2007

http://vulgo.net/index.php?option=com_content&task=view&id=712&Itemid=1

0000010100063532000635730186433802905709

V prozaických poměrech

Mezi první a druhou moderností.
Co je globalizace? Nový „velký příběh", který si vyprávíme na konci epochy národních států, jejichž expanzi všechny velké příběhy minulých dvou století sloužily? Nová „poznaná nutnost", jíž mohou vzdorovat jen k smrti odsouzené třídy či nezodpovědní extremisté?

Zaprvé slovo „globalizace“ označuje prudký posun dělicí čáry mezi sférou politickou a před-politickou. Všechno je dnes zpolitizováno: vzduch ve městech je dýchatelný jen díky politickým rozhodnutím omezujícím jedovaté emise, technologicky asistované početí vyžaduje, aby pojem „matka“ byl vymezen parlamentem. Informace o živočišných druzích ukryté v DNA jsou politikum stejně jako naše potřeby. Diskurz a dohoda suplují moc staré přírody klást meze našemu jednání. Odtud to všeobecné blouznění o etických kodexech - síla etického přesvědčení má kompenzovat slabost přírody.

Zdroj: Juraj Horváth Globální ekonomice vládne globální biomoc, nadnárodní aparát spravující „živé masy“ (human i non-human) podle tržních a administrativních kritérií; prudce expandující oblast instalovatelného/reprodukovatelného/programovatelného – Gestell, jak Heidegger označil podstatu techniky, do sebe vsává všechny formy života. Například společnost Applied Digital Solutions vyrábí verichips, které lze voperovat do těl živých bytostí se všemi informacemi o jejich zdraví, finanční situaci a preferencích. Není správné říci, že do těla nám byl voperován chip, ale naopak: naše těla byla digitalizována a vhozena do počítačové sítě.
Není daleko doba, kdy takové verichips budou do těla každého občana instalovány povinně. Ti by pak nepotřebovali pasy, detektory by jim automaticky daly či odmítly dát právo na vstup. Od citizenship k citizenchip. Takový detektor by se hodil i v soukromí: je přítel mé dcery pro ni vhodným partnerem, podle kritérií stanovených počítačem pro mou sociální vrstvu a zájmovou skupinu, zeptá se starostlivý otec a podívá se mu na chip(ek)!

Zadruhé pak slovo „globalizace“ odkazuje na slovo „postmodernost", kterým označujeme dobu mezi první a druhou moderností. První modernost byla obrovská mystifikace, provozovaná mocnou diskurzivní mašinerií, kterou řídili funkcionáři moderní pastýřské moci – vychovatelé, učitelé, básníci, psychiatři, odborníci na vědy o člověku, angažovaní intelektuálové, ideologové. Ti pečovali o to, aby formule „průmyslový růst“ a všechny z ní odvozené subformule měly také vyšší, vnitřní, přenesený smysl, nejen ten doslovný , materiální, nižší, vnější – rozvoj výrobních prostředků a kumulace výrobků ve formě zboží. Díky jejich práci metafora, vepsána do toho slova dunivými verši a ozdobným písmem, byla stále živá a přenesený smysl slova „růst“ vládl smyslu doslovnému (vyšší nižšímu, duchovní materiálnímu). Vznik společnosti komunikační hojnosti, v níž se stále větší počet subkultur dostává ke slovu, učinil všudypřítomné pokrytectví této mystifikace masově zřejmým. Mocní zástupci „nároků ducha proti nárokům materiální základny“ se zredukovali na groteskní kazatelskou mafii a první modernost skončila.

Moc poměrů

Metaforické pole, ustavené slovem „Osvícenství", je tvrdým jádrem první modernosti: do „elektrického světla", do materiální základny, byl vepsán přenesený duchovní smysl. Pak přišla globalizace, uhasila metaforické světlo ve slově „Osvícení“ a nastolila vládu prozaických poměrů; „průmyslový růst“ ztratil svůj přenesený smysl, není už cestou k žádné emancipaci národů, jen koloběhem výrobků, směny a odklízení odpadků. Z poetického vnitřku slova Osvícení zbyl jen prozaický vnějšek — „elektrická energie“ vyráběná v Temelíně.

Allan Schnaiberg nazval „Treadmill of Production“ prozaické poměry, ten začarovaný kruh výroby a spotřeby, který nepřipouští žádný jiný smysl než sebereprodukci. Big buz (velké podniky) volají: „Come on you guys! We‘ve got to speed it up to keep everyone happy,“ a big labor (odbory) volají: „Keep my wages high so I can keep up with inflation,“ a big govt (velká vláda) chce více moci a váhy ve světě. Nikdo nemůže změnit poměry, „všichni normálně uvažující lidé“ se jim podřizují, žádná metafora jim nemůže dát přenesený smysl, podřídit je „vyššímu principu". Přišla epocha prózy, v níž činy, myšlenky a vůle jednotlivců nic nezmohou; úsilí odvážných jedinců je donquijotské, komické, groteskní, podivínské, dojímavé, velkolepé, ale poměry nezmění. „To jsou poměry pane Kohn,“ říká se v mnoha židovských anekdotách.

Zdroj: Martin MarečekZdroj Martin Mareček dokumentuje ve svém filmu „Zdroj“ nezvratitelnou moc poměrů, které „Treadmill od Production“ nastoluje: automobilová doprava v Praze nastoluje vládu naftařských elit v Ázerbájdžánu, všichni se na tom podílíme, všichni v tom jedeme: „Zdroj“ (aparát, Ge-stell, instalace) si vynucuje kdekoli na světě vládu stejných prozaických poměrů. Nejde jim dát žádný „vnitřní smysl". Starý mýtus naftařů těžících „černé zlato“ pro sovětskou vlast je v roce 2006 zvlášť groteskní.

Doba postmoderní

Dobu postmoderní mezi první a druhou moderností charakterizuje roztržitá nepozornost k vyhasnutí metafor, které dávaly dříve vyšší smysl všem dějům, nepoznáváme ještě v tom novém temnu „náš velký příběh", nedávno vyhlášený „konec velkých příběhů“ nás zastrašuje. Rozběhla se disneylandizace světa, sametová diktatura bavičství, které se obejde bez metafor, stačí když blikají v jazyce reklam. Rozběhla se také ofenzíva neocons, bushismu, budování říše na vyhořelých metaforách, vyhrabaných z popele a restaurovaných. Nad prozaickými poměry, které nepřipouští žádný přenesený smysl, ale nelze zvítězit oživením staré modernosti, vnucované celému světu pod heslem manifest destiny.

V době mezi první a druhou moderností jsou všude skládky odpadků první modernosti. Ty odpadky mají svou krásu, v náhodné hře tvarů, zvuků a obrazů zaleskne se v nich často starý „přenesený smysl", zkresleně, nepatřičně, zbytečně. Ano, nestabilita dějů, opuštěných velkými metaforami první modernosti, je estetikou postmodernosti. Instalace vyhaslého smyslu odhaluje nejen neoblomnou prozaičnost globálních poměrů, ale i masovou nostalgii po metaforickém „světle", které kdysi zářilo ve slově „Osvícenství". V Zelenkových „Příbězích obyčejného šílenství“ sochařka instaluje v galerii muže, který namlouval filmové týdeníky v letech normalizace, obecenstvo fascinuje řeč, která tu zbyla po těch obrazech, opakuje s dojetím jeho slova. To je alegorie našeho vztahu k vyhaslému smyslu mezi první a druhou moderností.

Postmoderní prostor imploduje, nejsou v něm místa, ale jen přechodná umístění, nejsou v něm zvuky ale jen dozvuky, co je vyšší se stále někam propadá a chřestí v tom pádu, co je celkové se tříští a usedá na nás jako prach. Dozvuky celků a vyššího smyslu. Příkladem postmoderního prostoru je Itálie pod první Berlusconiho vládou v popisu amerického minimalisty Davida Leavitta (Chronicle Books, 1996), který vypadá asi takto: Manželé Greenovi z Bodega Bay, Kalifornia, turisté v Itálii, jsou přepadeni bandity na pobřežní dálnici v Kalábrii, jejich syn Nicholas zavražděn, oni darují italským dětem jeho orgány, takový důkaz odpuštění a absence nenávisti k zemi, v níž ztratili jediného syna, promění Greenovi v posvátný symbol, vrací se do USA ve vojenském letadle, který jim poskytl Berlusconi, pod dojmem této události prudce vzrostl počet dárců orgánů v Itálii, připomíná to svatou Lucii, které pohani vyloupli oči a je proto zobrazována s očima na talířku, které nabízí tak jako malý Nicholas, v Itálii žije také Moana Pozzi, slavná pornostar se seversky přísnou tváří, její kult se blíží náboženství, jiná pornostar Cicciolina je zvolena do parlamentu za Radikální stranu, Pozzi umírá po návratu z Indie na rakovinu jater, jejím posledním přáním bylo, aby její popel byl rozptýlen v moři, ale soudce to zakázal, protože v katolické zemi se pohrdá životem, ale tělo je zbožněno, v televizním show „Odpusť mi“ stará paní objala konečně svého starého bratra, s kterým desetiletí nemluvila a diváci pláčí.

Italská modernost byla slabá , rozpadla se v prázdnu mezi první a druhou moderností do fragmentů, které Berlusconiho mediální moc slepila do nespočtu krátkých scének, a ty si kdokoli může kdykoli namíchat v jakémkoli poměru a konzumovat je. Je to prostor, kterému nelze vládnout, protože jej nelze odnikud přehlédnout a dát mu sjednocující smysl. Jsou to půvaby Itálie (Piaceri dItalia se jmenuje Leavittova kronika), pod jejichž povrchem houstne degradace krajiny, společnosti a státu.

Kultura Druhé Modernosti vzniká v prostoru, vymezeném heslem „není žádná kultura", a nový velký příběh vzniká v prostoru, vymezeném heslem „není žádný velký příběh". Druhá Modernost začne, až se vyhasnutí metafor, náhlé setmění velkých hesel, proliferace nedohledných periferií, překvapivé výkyvy a míšení míst a věcí stane naším novým velkým příběhem.

Společnost jako text

Pojem „vláda prozaických poměrů“ zavedl Hegel. V druhém dílu své Estetiky, v proslulé úvaze o románu jako buržoazním umění, napsal: "Jednou z nejobyčejnějších, pro román nejvhodnějších kolizí je proto konflikt mezi poezií srdce a prózou poměrů, která stojí proti ní spolu s nahodilostí vnějších okolností: rozkol, který je řešen buď tragicky, nebo komicky a vyřizuje se tím, že povahy, které se zprvu zpěčují obyčejnému běhu světa, naučí se sice uznávat to, co je v něm pravého a substanciálního, smíří se s jeho poměry a vstoupí do něho účinnou spoluúčastí, … Co do podání vyžaduje vlastní román stejně jako epos totalitu nazírání na svět a život, jehož mnohostranná látka a náplň vychází najevo v rámci individuální události, která je středem celého díla. …musí zde být básníkovi ponechána tím větší vůle, čím méně se může vyhýbat tomu, aby do svého líčení pojímal prózu skutečného života, aniž tím sám uvízne v tom, co je každodenní a prozaické."

Co je relevantní v globálních prozaických poměrech, co tu má vyšší smysl? Formulí „vpisovat do našich výpovědí vyšší smysl“ označujeme v sémiotice různé textové strategie neboli stopy a znaky, které autor zanechává ve svých textech či diskurzech, aby jejich čtenáři, posluchači či diváci poznali, jak je mají správně číst. „Rétorika“ se tomu kdysi říkalo, ale to slovo zní dnes příliš starodávně. Nicméně žádné sdělení není nerétorické, to bychom je přehlédli, přeslechli, minuli, ztratilo by se v množství znaků a sdělení, které nás obklopuje. Z rétoriky není úniku, vždyť svět popisujeme v relevantních, ne pravdivých větách.

Společnost je síť textů a diskurzů, které dělají ze skupiny lidí „jeden celek", jednu společnost. Některé textové strategie jsou „osové", určují obecná pravidla komunikace, jiné jsou jednoduché, zacílené, přechodné - říkáme jim informování veřejnosti nebo „propaganda“ a každý z nás je někdy používá . Tak například čtu v mnoha západních novinách, že kancléřka Merkel prohlásila, že Západ nesmí ustoupit Íránu, protože nás k tomu zavazuje „vzpomínka na tragédii Mnichova". Taková textová strategie vpisuje do slova „Írán“ znak, podle kterého máme poznat, že v dané situaci je relevantní neústupnost, připravenost k válce, protože ústupky posilují nepřítele. Do slova Írán je tak vepsáno jeho povinné čtení: všechny jednotlivé události – events – mají jeden „vyšší celkový význam“ - „boj Západu proti zlu". Strategie jiných textů je složitější, jejich „správné čtení“ je v nich vepsáno ve větší hloubce. Například v dokumentu Víta Janečka „Pravidla hry – Vymezení prostoru“ jsou dvě scény, které dávají filmu „celkový smysl": jedna z dívek, které se podílejí na přípravě summitu NATO, říká , že věří lidem, kteří uvnitř této struktury „mají vysoké postavení", protože je jisté, že je nemají zadarmo, jejich pozice v hierarchii zaručuje jejich důvěryhodnost; autor její větu pak zopakuje a shrne. Druhá scéna, která vpisuje do dokumentu modelového diváka a rámuje jeho celkový smysl, je zpěv rockerů ve prospěch NATO a věta „Když jsou politici jako Havel a Clinton, je pro umělce přirozené, že se za ně angažují". Celkový , relevantní smysl filmového textu je tak otázka konformismu: může platit v demokratické společnosti jako jedno z „pravidel hry"? A čím se liší od konformismů, které známe z našich nedávných dějin?

Textová strategie, která dává smysl průmyslovému růstu, té nekonečné síti textů, diskurzů, aktérů, věcí a obrazů, je podobná : vpisuje do něj přenesený „celkový “ smysl pomocí strategicky vybraných příznaků. Metafory světla například.

Formy celku

Ve všech svých historických podobách a na všech úrovních skupin, států, mezinárodních organizací - je politika bojem o prosazení zájmu celku proti omezeným hlediskům a falešnému vědomí částí, proti jejich zaslepenosti a sobectví. Celek je ale vždy jen metaforou, je vepsán do textů a obrazů jako přenesený smysl dějů a vztahů, z nichž celek společnosti sestává; je vždy jen metaforickým odkazem na vyšší hledisko. Politika se proto jeví ve veřejném prostoru jako boj o důvěryhodnost „přenesení smyslu“ určitých dějů a efektivitu kulturního aparátu vybudovaného na ochranu toho přeneseného smyslu.

Každá politika a každá kritika politiky je proto spojena s nějakou mírou násilí či hrozbou násilí – „celek se prosazuje jako násilí na svých částech,“ napsal Hegel. Násilím svého druhu je i veřejná diskuze, jejímž cílem je přinutit její účastníky ke kritickému odstupu od falešných představ o sobě samých a o světě – vzít jim jejich iluze.

V postmoderní době je celkový smysl jen těkavým nárokem fragmentů textu, vzniká náhle, nepředvídaně, jen zabliká a už se tlačí na jeho místo jiný fragment. Přenášení smyslu je v postmoderní době proces groteskní, váhavý , labyrintický . Ve filmu „Ene Bene“ Alice Nellisové se vážný prostor voleb a posvátná jedinečnost volebních lístků ukazuje jako přenesený smysl jakýchsi papírků definovaných jako volební jakousi konvencí, když byly omylem zničeny, jejich přenesený smysl odvodíme z papírků jiných, nic se nemění. Americký literární teoretik Frederic Jameson popisuje postmoderní prostor v americké literatuře a architektuře jako „principiálně nezmapovatelné teritorium". Každé místo se tu mění s tím, jak a kdy jím procházíme, rozdíl mezi různými místy netrvá, každé místo se mění v závislosti na místech, od nichž se liší, a mísí se s věcmi, které se v něm vyskytují. Není žádná vertikála, odkud by byl přehledný a uspořadatelný . Mapy takových teritorií se samy stávají teritoriem, splývají s nimi.

Disonance

Zdroj: Archív LtNLeon Festinger Americký sociální psycholog Leon Festinger vypracoval v padesátých letech vlivnou teorii, kterou nazval „teorie kognitivní disonance". Je jednoduchá: každý člověk hledá koherenci mezi tím, co ví, a tím, co dělá; když je mezi těmito dvěma elementy jeho vědomí rozpor, trpí a snaží se své utrpení zmírnit. Například kuřák přejde na druhý chodník, aby se vyhnul pohledu na fotografie rakovinou prožraných plic vystavených ve stánku bojovníků. Může snížit svou disonanci tím, že začne tvrdit, že protikuřáčtí fanatici využívají statistiku jednostranně nebo tím, že přestane kouřit.
„Struktury“ mají nevyčerpatelnou schopnost potlačit každou disonanci, proto to slovo zní tak hrozivě. Pohybují se ve svých začarovaných kruzích, zprávy zvnějšku ztrácejí uvnitř struktur svou váhu. V dokumentu „Un Specialisté, portrait d‘un criminel moderne", který Eyal Sylvan sestříhal z 350 hodin procesu v Jeruzalému, Eichmann vzpomíná na konferenci ve Wahnsee. Mluvilo se tam o způsobech zabíjení (Tötungsarten) Židů: „Řekl jsem si, podívej ten Stuckhart, vždy takový puntičkář a teď mluví tak unparagraphenmässig, paragrafům nepřiměřeně.“ Možnost mluvit o zabíjení „přiměřeně paragrafům“ je výhodné zjednodušení života, které struktury nabízejí svým posluhovačům. Je to ostatně starý problém, kdo mluví „unparagraphenmässig", je vždy prohlášen za extremistu a zbaven hlasu: kdo mluví o chemických zbraních či masových vraždách v Iráku, je extremista, a Biska se o něj začne zajímat, kdo mluví o boji s terorismem, řeší technický problém. Každá koherence vzniká represí neochočených slov, vyvolávajících kognitivní disonanci ve funkcionářích struktur. Dobu mezi první a druhou moderností vyznačuje zvýšená hladina tolerance ke kognitivní disonanci v jednotlivcích, třídách a národech. Rozpory se tu nevylučují, jen se sametově prolínají a otírají se o sebe. Tato tolerance není důsledkem přísné terminologie a neutrality odborníků, ale nové nepřehlednosti, odhierarchizování všech hledisek, komplexnosti prozaických poměrů postmoderní doby, v níž každý „zástupce celkového smyslu textů“ vypadá vždy jako nositel „staré“ ideologie, jako „starý “ intelektuál se sklonem k utopii, k přepisování prozaických poměrů do „masy zavádějících“ veršů.

Labyrintická krása postmoderních prostorů nás ale nevysvobozuje ze situace, kterou Brecht zachytil ve své básni Exil:

Pilou přeřezávali větve, na nichž seděli
A s pokřikem si vyměňovali zkušenosti
Jak rychleji řezat, a s praskotem
Sjeli do hloubky, a ti, kdož jim přihlíželi
Zavrtěli při řezání hlavou a
Řezali dál.

Zvuk řezání a praskání větví se rozptyluje a ztrácí v prostoru, který nemá střed ani nahoře a dole. Jednou ale budeme muset uznat, že zvuk řezání a praskání je důležitější než jiné zvuky, že je celkovým smyslem toho, co děláme.
A tak nastane Druhá Modernost.

Text vyšel v Literárních novinách 2006-10 na straně DR.
Publikováno online 11.3.2006

http://www.literarky.cz/?p=clanek&id=1660

0000010100063532000635730186433802717315

Tyranie hodnot (a hony na čarodějnice)
Written by Václav Bělohradský
Friday, 27 October 2006

Uprostřed Václavského náměstí visela dlouho reklama firmy Adidas. Byla na ní velká fotografie boxera Muhammada Aliho v bojovné póze a pod tím nápis: Nemožné je jen silné slovo, které kolem sebe rozhazují malí lidé ... Nemožné není fakt, je to postoj. Nemožné neexistuje.
Za nejcitovanější sociologický text dvacátého století byla vyhlášena studie Anomie a sociální struktura amerického sociologa Roberta K. Mertona. Popisuje v ní tyranii hodnot, ovládající nejmodernější společnost na Zemi – americkou. Být Američanem znamená mít velké cíle a zápasit neúnavně o jejich uskutečnění. Cíle jsou ale jen jedním pólem každé sociální struktury, druhým pólem jsou cesty, kterými lidé smějí k těm cílům jít – normy. Merton ukázal, že american way of life vyznačuje tragická nerovnováha mezi cíli, pro které stojí za to žít – hodnotami, a způsoby, jimiž je dovoleno těch hodnot dosáhnout. Označil ji slovem anomie, které přejal od francouzského sociologa Emila Durkheima. V průmyslových velkoměstech, v těch chrámech modernosti, se káže přísná etika velkých cílů: Jdi dál, usiluj houževnatěji, dosáhni všeho! Jakými cestami jdeš za svým cílem, je vedlejší starost, hlavně k němu dojdi! „Kulturní manifest (americké společnosti) je jasný: člověk nesmí házet flintu do žita, musí se stále snažit, nesmí slevovat ze svých cílů, protože ne nezdar, ale malý cíl je zločinem,“ píše Merton.
Od první světové války je obecným pozadím moderní společnosti přesvědčení, že smysl není než velký cíl, jehož uskutečnění je záležitostí síly a rozhodnosti – všeho lze dosáhnout, stačí jen vůle a síla. Takovým cílem bylo i budování komunistické či nacistické říše, dnes jím je americký zápas o mocenský monopol nad světem a vtahování všech historických světů do univerzální říše ekonomického růstu. Moderní lidé jsou tyranizováni velkými cíli, kterým říkáme hodnoty. Když ta tyranie ovládne stát a promění jej v nástroj nesmlouvavé obrany nejvyšších hodnot, když političtí vládci začnou odvozovat legitimnost své moci z velikosti cílů, začnou se chovat jako modelový čtenář reklamy na adidasky – protože „naše cíle nám dal bůh“, považují za etické jít za nimi všemi cestami. Nemožné nesmí existovat, o nemožném mluví jen líní lidé nebo sabotéři a nepřátelé „našich hodnot“.
Po 11. září 2001 vláda prezidenta Bushe vyhlásila globální válku na obranu „západních hodnot“. Neocons, neokonzervativní ideologové, vyhlásili příchod New American Century. „Světová hegemonie USA je dobrem pro svět i Ameriku,“ hulákali. „Jen Američané mohou být vítáni celým světem jako osvoboditelé od neplatných hodnot!“ Ti, kdo je jako osvoboditele vítat nechtějí, budou svrženi do právních černých děr, vyhloubených narychlo v různých koutech světa. Vězni tam ztrácejí nárok na svou tvář – temné brýle, kápě, plátěná maska, řetězy, rukavice, klece, ani oči, ani ruce, ani kůže, nic nesmí ve strážcích probudit pocit, že předmět v právní černé díře je člověk.
Uskutečňovatel hodnot hodnotí všechny bytosti a věci z hlediska jejich užitečnosti pro realizaci cílů, které považuje za nejvyšší. Hodnota a hodnocení jsou ekonomické pojmy, „problém proto není úpadek hodnot, ale to, že vše se stalo jen hodnotou,“ řekl německý filosof Martin Heidegger, guru českého disentu. A Milan Kundera svedl ve svém románovém díle zápas s člověkem citů (homo sentimentalis), který „povýšil cit na hodnotu“. V epoše evropského nacionalismu ovládli stát homines sentimentalis, kteří zasívali vítr vlasteneckých citů, aby mohli sklidit bouře, které hnaly pochodující masy do „posledních bitev za zničení starého světa“. Budování průmyslové moci národních států se stalo „velkým cílem“, k němuž byli lidé hnáni „svým vlastenectvím“, které manažovali ve stínu oceláren a těžních věží „vůdci národa“.
Tyranie hodnot v průmyslové společnosti si vynucuje kolonialismus, koncentrační tábory, genetickou manipulaci všeho živého, proměnu přírody v pouhý zdroj síly, laboratoře, osazené pokusnými zvířaty, jako je oncomouse TM, myš, která je geneticky zmanipulována tak, že se už rodí nemocná rakovinou, aby se hodila k pokusům. Cíle musí být větší a větší, aby sféra prostředků k jejich dosahování – technická moc – mohla stále růst.
Ohroženy terorismem západní státy vyhlásily bezpečí za nejvyšší hodnotu a začaly překračovat normy, jimiž kdysi omezily svou moc.
Jean Jacques Rousseau v úvaze o původu nerovnosti mezi lidmi přisuzuje lidstvu jednu jedinou přirozenou ctnost – pietas neboli soucit: Její projevy pozorujeme někdy i u zvířat, kůň nechce šlápnout na živé tělo. Přirozená vloha k soucitu předchází všemu rozumovému uvažování a všem etickým systémům, lidé by byli jen obludy, kdyby jim příroda k podpoře rozumu nebyla dala soucit, z něhož vznikají všechny společenské ctnosti jako velkomyslnost, lidskost, štědrost. Soucit je tím silnější, čím více se zvíře pozorující ztotožňuje se zvířetem trpícím, tvrdí Rousseau.
Alexis de Tocqueville ve své Demokracii v Americe odhalil hluboký vztah mezi rovností a demokracií: základní charakteristikou rovnosti je představivost, která nás hned postaví na místo druhých lidí, protože když panuje v nějaké společnosti rovnost stavů, každý člověk rozumí pocitům všech ostatních, stačí mu jen vrhnout rychlý pohled na sebe sama.
Ve společnosti rovných převažuje lidskost, protože lidé si jsou navzájem srozumitelní. K té vzájemné srozumitelnosti ale přispívá rozhodujícím způsobem umění, které neustále rozšiřuje hranice vzájemné srozumitelnosti, bez níž by výraz „občanská společnost“ neměl žádný smysl.
Milan Kundera razil slovo „lyrismus“ ve zvláštním silném smyslu: být uzavřen vůči zkušenosti, která říká Ne našim cílům, které nejsou než zrcadla nás samých; kdo je nakažen lyrismem, vidí v druhých lidech jen nástroj k uskutečnění svých cílů a neúspěch připisuje jen zlovolnosti nepřátel. Naše veliké cíle připouštějí jen dojetí, kdo na ně pohlédne střízlivýma očima, znesvětí je.
Vypůjčím si to slavné Kunderovo slovo a dám mu politický smysl. Označím jím doktrínu, která zdůvodňuje právo „nositelů hodnot“ překročit pietas, tu jedinou přirozenou ctnost, kterou Rousseau přiznal lidstvu, či demokratickou představivost, v níž de Tocqueville viděl historický důsledek rovnosti. Politický lyrismus nejenom zdůvodňuje překročení všech mezí moci, ale proměňuje je v morální povinnost – kdo ji odmítne, je zrádce, pomahač terorismu.
Reklama na adidasky, kterou jsem začal svou úvahu, je lyrická – nemožné přece existuje, zkušenost nám říká Ne často a kdekoli. Mít rozum znamená smířit se s tím, co už nelze měnit, co musíme přijmout, s čím se jen setkáváme. Politický lyrismus naopak umlčí či zavraždí lidi, kteří to Ne zprostředkovávají, kteří dávají hlas tomu, co je nemožné.
Morální filosof Peter Singer napsal v jedné své úvaze o hodnotě života: Minulý měsíc namířily vojenské jednotky (...) raketu na dům v Damadole, pákistánské vesnici nedaleko od afghánských hranic. Při útoku zahynulo osmnáct lidí, z toho pět dětí. Cíl útoku a muž číslo dvě sítě al-Kajdy Ajmán Zavahrí mezi mrtvými nebyl (...) Bush se za útok neomluvil (...) naděje na zabití významného teroristického vůdce je dostatečným ospravedlněním pro odpálení rakety, která téměř s určitostí zabije nevinné lidské bytosti (...) Senátor Trent Lott, konzervativní republikán – a význačný odpůrce potratů – o útoku řekl: „Rozhodně jsme to měli udělat.“ – Tak funguje politický lyrismus.
Režisér Nanni Moretti zachytil ve filmu Kajman nejnebezpečnější aspekt kumulované mediální a politické moci Berlusconiho vlády. V závěrečné scéně stojí odsouzený premiér na schodech soudní budovy, je pobouřen, považuje výrok soudu za urážku lidu, kterým byl zvolen, vyzývá ke vzpouře. Je to lyrické! Zadním oknem odjíždějícího auta vidíme rozbouřený dav házet zápalné láhve na budovu soudu. Veřejný žalobce ve skutečném procesu Ilde Bocassini, prohlásila, že „ve hře byla sama možnost vést proces proti politické moci, sama legitimnost soudní moci. – V okamžiku, kdy zazněl rozsudek, jsem myslela jen na jedno: Ten, kdo chtěl zničit schopnost státu zaručit rovnost občanů před zákonem, byl poražen!“
Proti lyrické tyranii hodnot nalezli zakládající myslitelé demokracie jedinou účinnou obranu: dělbu moci.

Dělba moci má dvě hlavní funkce. První nazvěme kritický odstup a druhou skeptická relativizace. Za prvé nám vnucuje odstup od našich nejvyšších cílů, aby nás skutečnost mohla opravit, když ve svém zaslepení například nevidíme, že cestou k takovým cílům, bychom museli „pošlapat mnoho živých těl“ a stát se druhým lidem nesrozumitelnými.
Za druhé je v dělbě moci zakódováno přesvědčení, že hodnota vždy závisí na hledisku hodnotitele, na historických okolnostech, že obsahuje rozpory a je vždy jen nedostatečně zdůvodněna. Dělba moci proto staví proti naší moci moc jinou, která zkoumá naše cíle z jiného hlediska, odhaluje jejich rozpornost; celý proces formování úsudku, jeho vynesení a uplatnění je tak zpomalen, odložen, dříve než se rozhodneme, jsme donuceni vzít v úvahu závislost všech hodnot na lidských zájmech, historickou podmíněnost každého úsudku, rozpory každého zdůvodnění a tak ochladit své dojetí z nejvyšších hodnot.
V dějinách Západu je politický lyrismus úzce propojen s „honem na čarodějnice“. Rozpoutat hon na čarodějnice je nejrychlejší cesta k podlomení dělby moci.

K úspěchu vedou tři kroky.
Prvním krokem je Malleus maleficarum (Kladivo na čarodějnice). Slovem malleus označujeme literární žánr, který má klíčové místo v západním kánonu. Obecně můžeme říci, že legitimuje „likvidační opatření“ proti nějaké skupině lidí, stigmatizovaných jako škůdci našich nejvyšších hodnot – kulaci, buržoazie, Židé nebo třeba „traviči studní“. Cílem kladiva je vědecky definovat seznam rysů, podle nichž poznáme „nepřítele hodnot“, proti němuž je „nutno“ bojovat „všemi prostředky“ – spojence Satana, který krupobitím a mandelinkou bramborovou ničí naši úrodu, komunistu, který ohrožuje naše svobody, Žida komplotujícího proti árijské rase či teroristu, který nenávidí „západní hodnoty“.
Kladivo na čarodějnice, jeden z nejhrůznějších nástrojů represe v evropské civilizaci, vzniklo původně na objednávku politické moci – později vychází na stejnou objednávku ještě Malleus Iudeorum a Malleus hereticorum (Kladivo na Židy a Kladivo na heretiky). Roku 1486 papež Innocenc VIII. vydává bulu proti čarodějům a vyzývá dva dominikány, Sprengera a Kramera, k sepsání závazné rukověti ke studiu čarodějnictví, v níž by byly systematicky zpracovány způsoby „vyhledávání, trestání, věznění a nápravy osob, které se provinily čarodějnictvím“. Dílo vychází v roce 1487 a má velký úspěch. Je přesvědčivé, slovům vymučeným z pomatených žen dává váhu vědecky podložených, a proto právně platných důkazů spojenectví se Satanovou říší. Je sestaveno z prvků, ze kterých vědecká díla té doby sestávala: citace z Aristotela, z Tomáše Akvinského, z Bible, otázky a odpovědi pojednané ve stylu učených univerzitních hádání.
Autoři se hned v úvodu vypořádávají s nejsilnější a nejjednodušší námitkou proti čarodějnictví: Jak by mohl všemocný Bůh dát Satanovi a čarodějnicím moc dostatečnou k tomu, aby mohli měnit bytosti jím stvořené? Ďábel nemůže přece být silnější než Bůh, jak tedy může znesvětit a manipulovat například posvátný svazek manželský „Bohem požehnaný“? Žádné čarování se nemůže podařit bez božího svolení, ale proč by Bůh měl takové svolení dát?
Odpověď mnichů je vědecká: Bůh to připouští jen proto, že tak zvyšuje ďáblovo utrpení, protože Satanova zlá vůle se stává součástí celkového procesu, v němž věrní budou odděleni od nevěrných, a tedy Satan spolupracuje na božím plánu a posílení víry.
V traktátu je mnoho překvapivých tezí, jedna z nich je podivuhodně aktuální v epoše postkomunistických privatizací: Je nutno definovat jako ďáblem zasažené jen ty, kdo se náhle stanou chudými, ne ty, kdo se náhle stanou bohatými.
Jakkoli směšné nám dnes úvahy o schopnosti čarodějnic rodit ďábly incubia succubinebo a lítat povětřím mohou připadat, dílo obou mnichů odpovídalo tehdejšímu kánonu vědeckosti a zaručovalo odbornou legitimitu řadě krutých praktik. Traktát je proto také příkladem historické podmíněnosti statutu vědeckosti, který přiznáváme různým věděním.

Jeden příklad vědeckého rozboru čarodějnické moci: Ve městě Waldshut na Rénu byla čarodějnice tak nenáviděná lidmi ve městě, že nebyla pozvána na jednu svatbu.
Protože ale téměř všichni obyvatelé byli přítomni, rozzlobila se a přísahala pomstu. Zavolala ďábla, vysvětlila mu důvod svého hněvu a poprosila ho, aby vyvolal krupobití, a tak rozehnal všechny tančící svatební hosty. Ďábel souhlasil, zvedl ji ze země a přenesl vzduchem na blízký vršek, což vidělo několik pastevců. Tam, jak řekla později, neměla vodu, kterou by vylila do příkopu, což je metoda jak vyvolat krupobití; vyhloubila tedy malý důlek, vyčurala se do něj, pak před ďáblem moč zamíchala prstem, ten tu tekutinu vyhodil do vzduchu, a tak rozpoutal silné krupobití, které ale zasáhlo jen tančící. Ti se schovali a povídali si mezi sebou o příčině toho jevu, když tu zahlédli čarodějnici vracet se do města. Když pak pastýři vyprávěli, co viděli, jejich podezření se stalo jistotou, zatkli čarodějnici a ona se přiznala k tomu, co udělala a proč. Pro to a pro mnoho jiných čarodějných skutků byla upálena...

Druhým krokem k podlomení dělby moci je systematické zastrašování skeptických instancí ve společnosti.
Označuji tak společenství lidí, které spojuje hledání důvodů ke „zdržení se soudu“ ve jménu relativity, rozpornosti a historické omezenosti každého lidského hlediska. Univerzity, soudy, kritika poměrů intelektuály nepodřízenými politické moci – to vše jsou příklady skeptických instancí, kterým dělba moci umožňuje uplatnit se ve společnosti, a brzdit tak sklon fanatiků vyžadovat pro své soudy absolutní platnost.
Jak ukázal britský historik Trevor Roper, hon na čarodějnice začínal v 15. a 16. století vždy zastrašováním soudců, kteří nejdříve odmítají vynášet rozsudky na základě tak „imaginárních“ důkazů, ale ustupují, když i jim hrozí obvinění z čarodějnictví: Zpovědníkům a soudcům byly rozdány rukověti, které obsahovaly nejčerstvější zprávy o čarodějnictví, místní nenávisti byly využity k udavačství, mučením se získala úplná doznání a skeptičtí soudci byli hned udáváni jako nepřátelé božího lidu, jako spící strážci obléhaného města, kteří jsou možná sami čarodějníci! V hodině smrtelného ohrožení, kdy Satan téměř dobyl svět... je třeba jeho agenty hledat všude, dokonce v křeslech soudců, na univerzitních katedrách či na královských trůnech.
Stalinský soudce Vyšinskij postupoval stejně: soudní proces, který je klíčovou skeptickou instancí v každé společnosti, a proto vyžaduje důkazy, postavil na doznání. Pro zločin čarodějnictví v 16. století (podobně jako pro zločin terorismu dnes) řádné soudní normy o důkazech neplatí, důkazy potřebují jen „přisluhovači čarodějnic (teroristů, komunistů, darebáckých států)“ – řádným občanům stačí doznání viníka.
Zastrašování skeptických instancí, jako jsou soud, akademie, novináři (embedded information!) nebo radikální intelektuálové (mladí komunisté či anarchisté v Česku třeba), je hlavním znakem „inkvizitorského postoje“, který je produktem politického lyrismu: Kdo a proč a ve spojení s jakými silami ohrožuje naše hodnoty a splnění našich cílů? – ptá se inkvizitor. Chce být soudcem soudců, profesorem profesorů, kritikem kritiků, kteří polévají studenou vodou jeho politickou vášeň.
Hon na čarodějnice začíná vždy útokem na roli skeptických instancí ve společnosti. Když mu odolají, nebezpečí na čas pomine.

Třetím krokem je vyvolání morální paniky. Každá společnost prochází čas od času obdobím morální paniky, její spouští mohou být zprávy o ptačí chřipce, AIDS, šíření drog, radikálních ideologií, BSE, terorismu, o vpádu cizího kapitálu, řádění technařů na soukromých českých luzích a hájích, klonování člověka, sektách... Když panika pomine, zůstanou po ní stopy v lidové kultuře či kolektivní paměti – mor, traviči studní, pátá kolona, agenti nepřítele, rasové předsudky. Někdy naopak jsou přijata nová sociální či právní opatření, která mění celou společnost.
Morální panika se v moderní společnosti rozbíhá v okamžiku, kdy média vyvolají přehnanou a nakažlivou masovou reakci vůči jedné osobě, skupině nebo události tím, že ji definují jako totální ohrožení naší identity. Veřejný prostor je náhle zaplaven experty a důvěryhodnými autoritami, které varují před „nebezpečnými menšinami“. Skeptické instance zmlknou, experti, soudci, politici a „obyčejní lidé“ začnou mluvit „jedním hlasem“ o smrtelném ohrožení „našeho všeho“.
Stereotypní a zkreslená nadreprezentace ohrožení živí postupnou eskalaci reakcí na ně a ta rychle mění morální klima ve společnosti. V něm se pak masová aplikace mučení nebo bombardování celých městských čtvrtí může zdát „morálně oprávněnou reakcí“ na nenávist nepřátel; nové formy kontroly společnosti jako Patriotic Act jsou přijímány jako nutné.
Důležitým prostředkem k vyvolávání panických reakcí je používání zavádějících metafor v médiích jako například „Saddám Husajn je nový Hitler“, „bombardování Srbska je výsledkem poučení z Mnichova“, „bez raketové základny USA jsme v dosahu útoku z Íránu“, „bojujeme proti islámskému fašismu“ atd.
Ohrožení terorismem vyvolalo vlnu politického lyrismu, který stojí na třech axiomech: zaprvé nepřítel ohrožuje „hodnoty, díky kterým jsme silní“, jak řekl nedávno britský ministr vnitra; zadruhé bezpečí občanů je nejvyšším cílem státu; zatřetí preventivní válka je legitimní formou boje – zničit nepřítele dříve, než se projeví, podobně jako otec zbaví svého syna preventivně svobody volby, aby ho ochránil před jejími nebezpečnými důsledky.

Rozsáhlému útoku na dělbu moci, který tato vlna politického lyrismu rozpoutala, soudní moc a jiné skeptické instance v západní společnosti kladou silný odpor – nejvyšší soud USA prohlásil definitivně věznici Guantánamo za neslučitelnou s ústavou USA, akademie a kritičtí novináři se nenechali zastrašit, soudci omezili používání odposlechů, soudní moc v Itálii odolala útoku Berlusconiho vlády, média stále odolávají ekonomickému tlaku, menší nezávislost oficiálního tisku je kompenzována vznikáním blogů a alternativních internetových novin.
Skeptické instance v západní společnosti jsou silné, dělba moci odolává. Je to ta nejlepší z mála dobrých zpráv v prvním desetiletí nového tisíciletí. A důvod, proč se často cítím vlastencem Západu.

Právo 14. září 2006

http://www.vulgo.net/index.php?option=com_content&task=view&id=587&Itemid=1

000001010006353200063573018643380271731502785600

vdaka

000001010006353200063573018643380271731502717616

hmmm...veľa materiálu na premýšľanie. žiadne presvedčenie nie je nespochybniteľné, všetko je otázka argumentov

0000010100063532000635730186433802694847

Kunderův sen o absolutním autorství Print E-mail
Written by Václav Bělohradský
Sunday, 15 October 2006

Po téměř půl století Milan Kundera píše eseje, v nichž rozvíjí svou filosofii románu jako klíčového žánru evropské modernosti – Umění románu, Praha 1960; L'art du roman, Paříž 1986; Testamentes trahis, Paříž 1993; Le rideau, Paříž 2005; texty vydávané česky postupně v časopise Host a od roku 2004 nakladatelstvím Atlantis.
Romanopisci v ní připisuje zvláštní „ontologické“ poslání – odkrývat pod pozlátky veršů životní prózu: Každý člověk se snaží ustavičně proměňovat svůj život v mýtus, snaží se ho tak říkajíc přepsat do veršů (většinou špatných)... Jestliže je román samostatné umění a nikoli jen literární žánr, je to proto, že objevování prózy je jeho ontologické poslání. Romanopisci také přísluší být jediným pánem nad rozdílem mezi podstatným a nepodstatným: ...dílo není všechno, co romanopisec napsal... Dílo je završení dlouhé práce na estetickém projektu… Dílo je, co romanopisec uzná za hodnotu ve chvíli bilancování… Počínaje sám sebou, každý romanopisec by měl vyřadit všechno, co je druhořadé, hlásat pro sebe i pro jiné morálku podstatného.
Není ale taková představa o romanopisci sama mýtem? Nepřepisuje tu Milan Kundera do veršů svou roli autora? Není znakem „lyrického věku“ považovat druhé lidi – čtenáře – jen za pohyblivá zrcadla toho, co „autor sám uzná za hodnotu ve chvíli bilancování“?
Na počátku románového díla je antilyrická konverze autora, který „poodstoupiv od sebe sama, vidí se náhle zdálky a je udiven, že není tím, za koho se měl.” Z této zkušenosti se rodí neúprosná pravda románu, „že žádný člověk není tím, za koho se má, že toto nedorozumění je všeobecné, základní, a že vrhá na lidi něžný svit komična.” Prozaická pravda románu jako by ale neplatila o samotných objevitelích životní prózy, o romanopiscích. Autor jako by měl jediný mezi všemi „ontologické“ privilegium zůstat „tím, za koho se má“.
Zkušenost vrhá na takovou představu autora o sobě samém „něžný svit komična“: tak, jako nikdo nesplývá se svými skutky, ani romanopisec nesplývá se svým dílem. Když Ludvík v románu Žert medituje nad svou komunistickou minulostí, říká: ...co mne na hnutí (komunistickém) nejvíc okouzlovalo… byl volant dějin… byli jsme opojeni tím, že jsme vyskočili na hřbet dějin a cítili je pod sebou… člověk… je bude dirigovat a tvořit. Myslím, že malá tříska z toho dávno rozpadlého volantu dějin se zadřela Milanu Kunderovi do slova „autor“. Výraz „estetický projekt“ je jen jednou z jeho nekonečných variant; autor jej pevně uchopí a v čele svých postav vyjede z lesku života pozlaceného verši na denní světlo prozaické pravdy, zatímco stopy po jeho lyrickém bloudění ukryje navždy tma.

***
Ve svých Smutných tropech Claude Levi-Strauss píše, že jediný jev, který objevení písma věrně provázel, je utváření měst a říší, tj. vřazení značného počtu jednotlivců do určitého politického systému a jejich rozvrstvení v kasty a třídy... Psané texty se po vynálezu knihtisku obracejí k těmto „značným počtům jednotlivců“, kteří od 17. století začali vytvářet „imaginární společenství čtenářů stejných textů“ – Encyklopedie, Marxe, Sartra nebo Kundery. Ta imaginární společenství čtenářů chtěla někdy na svém čtení určitých textů postavit světové říše, na Bibli třeba nebo na Marxovi. Projektovali do čtení svou vůli k moci, svou naději, hledali v nich lék na pomíjivost „vezdejšího světa“.
Umělecké dílo, říká Kundera, vzniklo z individua, z jeho jedinečnosti, je logické, že toto jedinečné individuum, autor, má nad tím, co cele vzešlo z něho, všechna práva. Michel Foucault říká naopak, že v psaní ustupuje do pozadí individuální charakter píšícího subjektu… znakem spisovatele je jen jedinečnost jeho nepřítomnosti. Dílo vždy enigmaticky přesahuje autora.
Autor není „jedinečné individuum“; je naopak neustále se proměňujícím výtvorem zástupů stvořených písmem a knihtiskem a proudících průmyslovými metropolemi; je odleskem jejich od tradice osvobozeného čtení textů. Autorizovaní mluvčí těch zástupů – intelektuálové – se chovají v dílech autorů „jako doma“; díky jejich „interpretacím“ se ta díla stávají hlavním pramenem nové „národní identity“ a zdrojem nového sebevědomí mas. Jiný domov než díla velkých „národních“ mistrů ty zástupy ani mít nemohou, jsou bezdomovci.

***
Literární díla nejsou chrámy k vyznávání „estetických projektů svých autorů“. Vyznává se v nich naopak nový pramen identity – národní literatura, z níž se rychle rodí jedna „literatura světová“. Ty chrámy mají své kostelníky a své velekněze, své farizeje a proroky, mají ale i své bořitele, třeba právě čtenáře Marxova díla, kteří odmítají „národní identitu“ ve jménu identity „třídní“. Vyznávají ji v jiných chrámech, u jiných oltářů, svým bohům přinášejí jiné oběti, svou vůli k moci opírají o jiné texty. Může Marx za to, co z jeho textů vyčetly zástupy nahnané průmyslovou revolucí do měst? Nevím, ani k dějinám literatury žádný volant není.
Elektronické povětří, které dnes do sebe vsává všechny hlasy, psané texty a obrazy minulosti, zrušilo už navždy panský vztah autorů k smyslu jejich děl. Rozsévač, házející své texty do toho těkavého prostředí, neví, do jaké půdy padnou, jaký význam a pro koho z nich vzklíčí. Neví, k jakým duším se obrací, proto Sokrates odmítá psaní jako nepřirozené, chce zasévat jen do duší, které má „na doslech“, které si na setbu slov může připravit hovorem.
Sláva znamená, napsal Milan Kundera, že mě zná mnohonásobně více lidí, než znám já sám. Kdo píše, chce být slavný, chce, aby ho četlo mnohem více lidí, než on sám zná; sláva spisovatelů je výtvorem hesel, která pro zástupy průmyslových metropolí vymysleli intelektuálové v literárních kavárnách a profesoři literatury je šířili ze stupínků gymnázií. Slavné dílo vyznačuje „jedinečná nepřítomnost“ empirického autora.

***
Jeden z Kunderových nejobdivovanějších mistrů, Gustave Flaubert, napsal v roce 1846 v dopise milované Luise Colet, že opravdoví mistři odhazujíce do smetí svou osobnost, aby se zcela ponořili do osobnosti druhých, zpodobují svět, který se zrcadlí v jejich dílech… Ta slova (Kundera je cituje už v roce 1960) jsou manifestem „estetického projektu“, který jsme se ve škole naučili nazývat „realismus“. Autor chce být „neviditelný jako nějaký bůh“, který promlouvá jen skrze své postavy a jejich činy ve světě.
Balzac a Marx objevili „epochu buržoazie“, té ničitelky všech iluzí o světě a našem místě v něm, všeho, co tryská „z čistého srdce“. Prozaické poměry přinutily masy v průmyslových městech odhodit do smetí své zveršované životy a dívat se „na své životní postavení a vzájemné vztahy střízlivým pohledem“.
Pravdou románu je vůle k próze. Ta naplnila novou energií pokojné do té doby slovo „interpretace“. Marx, Nietzsche a Freud do něj vnesli nesmiřitelnou podezíravost vůči sebe-vědomí, které jako by neustále chtělo přepisovat do veršů to, co „střízlivý pohled“ realisty odhalil.
Staré latinské slovo „interpretatio“ obsadila vůle k prohlédnutí všech léček, které na nás naše sebe-vědomí strojí. Je nenapravitelně lyrické, chce, abychom zapomenuli, že prozaické poměry rýsují kolem nás nepřekročitelný kruh a odcizují nám tak vše, čemu říkáme „já“, „my“ nebo „naše“. Začal dlouhý příběh „odcizeného člověka“.

***
Podívejme se „střízlivým pohledem románu“ na to, čemu autoři říkají „dílo“. Začněme u podezření, že to, co autor odhazuje jako nepodstatné, je ve skutečnosti klíč ke smyslu jeho díla. Estetickému projektu autora vládne sebe-vědomí a tedy vůle k veršování; „interpretace“ díla musí začít od toho, co autoři (epocha, společnost, moc) odhodili do smetí. Interpret díla musí hledat jeho smysl na periferii vědomého, v poznámkách, v tom, co autor vnímá jako nepodstatné – připomeňme si například status, který dali Freud vtipu či přeřeknutí, Foucault subjektivitě či Derrida sporu myšlení s písmem.
Bez přehrabávání se ve smetí nelze porozumět žádnému lidskému dílu ani činu.
Interpretace má své ontologické poslání – prolomit pýchu autorů, kteří věří, že rozhodují o smyslu svých děl. Žádné větě nelze rozumět o sobě samé, ale jen když ji čteme jako odpověď na otázku, která ji vyvolala v život a je v ní skryta. Jen pýcha autorům nedovoluje přijmout nezrušitelnou závislost jejich vět na větách druhých lidí, historickou podmíněnost jejich estetického projektu. „Vůle k rozumění“ je především odvaha vidět své vlastní věty jako odpovědi na věty druhých. V tom, co spisovatel (a každý člověk) odhazuje do smetí, jsou ukryty otázky, na které svým dílem odpovídá, ale sám je nechce slyšet.
Milan Kundera cituje z Kafkova deníku záznam „dnes vypukla válka, odpoledne plovárna“. Je takové využití poznámky z deníku neúctou k „estetickému projektu autora“? Nevím, ale nedostatek smyslu pro rozdíl mezi časem války a plovárny, typický pro středoevropské provinciální „nepolitično“, je jednou z hlavních příčin, proč válka střední Evropu rozmetala. Vyjměme tu větu ze smetí, v němž jsme ji našli, a interpretujme ji třeba takto: Válka byla estetickým projektem 20. století, velkým pokusem o vzpouru proti životní próze, proti stírání rozdílu mezi vznešeným a každodenním. Byla projevem nostalgie po životě přepsaném do veršů, která udělala z 20. století „století extrémů“.

***
Málokdo by se dnes dovedl nadchnout pro Pohorskou vesnici, kdežto intimní dopisy Boženy Němcové jsou nám geniálním básnickým dílem. – napsal Roman Jakobson v proslulé stati Co je poezie. Dílo Boženy Němcové je nepodstatné, je spjato s mýty obrozenecké doby; to podstatné vyjádřila v dopisech milovanému příteli. Ty přetrvaly chatrný estetický projekt jejího díla i chápání svého adresáta a otevírají nám cestu k hlubšímu porozumění dramatu tvůrčích žen v 19. století; odhalují něco podstatného z dějin „gendru žena“ ve střední Evropě. Byla by velkou evropskou spisovatelkou, kdyby hodila do smetí Pohorskou vesnici a vydala své intimní dopisy.
Jakobson také vypráví, jak Lva Nikolajeviče Tolstého pohoršilo, když Puškin napsal o jedné a téže dámě verš: Pamatuji se na divukrásný okamžik – ty zjevila ses přede mnou jak prchavá vidina, jako génius čisté krásy a v dopise příteli pak: Dnes jsem s boží pomocí přeřízl Annu Michajlovnu. Je ten verš pod ochranou „estetického projektu autora“, zatímco pasáž z dopisu byla právem hozena do smetí?
Jaroslav Hašek odhaluje napětí mezi básnickým dílem a prózou života stručným rozborem dopisu nadporučíka Lukáše paní Kakonyiové. „Přál bych si pohovořit s Vámi soukromě o čistém umění...“ – napsal nadporučík básnicky; „zde v hotelích to nepůjde, budu ji muset zatáhnout do Vídně...“ – pomyslel si prozaicky.
Myslím, že z Čapkova literárního odkazu přežije jen Obyčejný život a Život a dílo skladatele Foltýna. Oba romány vyprávějí o životech, v nichž se smetí míchá s dílem: zaměstnanec státních drah odhazuje do smetí své verše z mládí, za dílo považuje svůj spořádaný život, ale jakýsi literát ty verše vyhrabal a nalezl v nich převratný smysl. Skladatel Foltýn je spalován „estetickým projektem“, ale jeho dílo je jen slátanina pospojovaná z ukradených melodií, z nichž některé jsou krásné.
Tvrdým jádrem epochy prozaických poměrů je neoblomný fakt, že smysl díla se ukazuje jen v troskách estetických projektů autorů.

***
Vraťme se na chvíli k terminologii Umberta Eca, kterou jsem použil v úvaze Epocha tvůrčího čtení. Autor vepisuje do textu určité strategické odkazy s nadějí, že čtenář při interpretaci textu využije stejný soubor kompetencí, jakého autor využil při jeho konstrukci. Čtenář, takto zakódovaný autorem do textu, je „modelový čtenář“. To, co Milan Kundera nazval „estetický projekt autora“, je textová strategie, jejímž cílem je nalézt čtenáře, který by svým poučeným čtením vytrhl text z anonymity, do níž každý psaný text upadne, když mu zástupy neporozumějí. Způsobů, kterými autor buduje svého modelového čtenáře, je mnoho: výběr jazyka (který vylučuje samozřejmě každého, kdo jej nezná), výběr encyklopedie určitého typu (když Kundera začíná svou Nesnesitelnou lehkost bytí meditací nad Nietzscheovou ideou věčného návratu, omezil počet možných modelových čtenářů svého textu), výběr lexikální a stylistický (styl Haška, Vančury nebo Hrabala). Text je past na čtenáře v tom smyslu, že je motivuje k tomu, aby se snažili stát se čtenáři modelovými.
V Kunderově přitažlivě hluboké interpretaci je idea věčného návratu například blízká Kantovu kategorickému imperativu, který vyžaduje, aby člověk vždy jednal tak, jako by se jeho čin měl stát univerzálně platným zákonem. Nietscheova idea věčného návratu vyžaduje, aby člověk jednal vždy tak, aby mohl odpovědět „Ano“ démonovi, který se ho ptá, zda by chtěl žít „vždy znovu to, co žije nyní“. Nietzsche opravdu formuloval svou ideu způsobem, který se kategorickému imperativu podobá: „Otázka Chceš toto donekonečna znovu a znovu? bude ležet na tvém jednání jako největší tíže.“ Poznali jsme okamžiky tak plné smyslu, abychom přitakali jejich věčnému návratu? Slavili bychom Robbespierra a guillotinu, kdybychom démonovi odpověděli „Ano“?
Kunderovo exordium je lep, na který sedají čtenáři empiričtí, snaží se porozumět odkazům autora, a tak se stávají (ti, kdo vytrvají) čtenáři modelovými. Já například jsem si znovu přečetl v knize Pavla Kouby Nietzsche. Filosofická interpretace pasáž o věčném návratu, která je prý namířena proti fanatismu smyslu celku na straně jedné i proti jednoduché negaci smyslu na straně druhé. Člověk musí přijmout to, z čeho je tento svět udělán, ne jej vidět jako pouhé pomíjivé znamení nepomíjivého „světa jiného“.

***
Proč líčí autoři pasti na modelové čtenáře? Protože jen skrze jejich interpretace budou vyloveni z toku času a stanou se autory modelovými. Učitelé pak o nich budou říkat zástupům školou povinné mládeže, že „zachytili ve svém díle důsledky byrokratizace světa“, nebo „odcizení člověka v epoše techniky“ či „zklamání z budování socialismu“. Jen autoři modeloví svítí v dějinách literatury zdálky viditelným světlem, o které pečují jejich modeloví čtenáři.
Exulant Milan Kundera například vynalezl velkolepou past na své západní čtenáře – střední Evropu. Zástupy čtenářů v ní chycených začaly číst ve Francii nepříliš známé středoevropské autory, Brocha a Musila především, a stávaly se tak modelovými čtenáři Kunderových textů. Svět, v němž se v polovině 70. let romanopisec Kundera ocitl, byl vystavěn z myšlenkového panelu bipolarismu, čtenáři hledali v dílech z „východní Evropy“ svědectví o životě za železnou oponou, nic víc. Kundera to zpolitizované čtení vyvrátil vynalézavou strategií – interpretoval „východní Evropu“ jako jakousi zradu na Evropě, pouhé imaginární místo vytvořené sovětskou vojenskou mocí, které v dějinách evropské civilizace neexistuje. Existuje Rusko se svými démony a se svou velkou literaturou, a pak střední Evropa se svými úředníky a mnohonárodní kulturou. Už slovo „střední“ metaforicky rozvrací myšlenkový panel bipolárního světa: střední Evropa je „unesená Evropa“, podstatný kus evropské kultury, odhozený po válce do smetí.
Zmizení střední Evropy z paměti Evropanů se tak stalo vinou, zradou na sobě samých, od níž se západní čtenáři Kundery snažili očistit. Myšlenkový panel Východ – Západ pukl a za ním se objevila Evropa Kafky, Freuda, Krause, Wittgensteina, Brocha, Musila, Haška, k níž autor Kundera v očích svých západních čtenářů začal patřit – a stal se tak autorem modelovým.
Boj, který Milan Kundera svedl s bipolárním panelákem, je velký dar evropské kultuře.

***
Karl Kraus, nesmiřitelný kritik modernosti napsal: Zpotvoření reality ve zprávě je pravdivá zpráva o realitě. Zachytil tak monopolní moc tisku určit, co bude platit jako skutečné: co nemá formu zprávy, neexistuje, zkušenosti a city se mění v pouhé zprávy o zážitcích a citech. To zpotvoření reality ve zprávě je ale důsledkem víry v očistnou moc zveřejňování, na níž stojí modernost a demokracie: moderní rozum se formuje ve veřejné sféře, zveřejňování je podmínkou naší svobody, projevem odhodlání „dozvědět se o sobě i to, co jsme vědět nechtěli“, které Marx, Nietzsche a Freud postavili do středu slova „interpretace“.
Krausův aforismus platí i takto: Zpotvoření našeho života v literatuře je pravdivá literatura o životě. V jednoaktovce Literatura Arthur Schnitzler popisuje začarovaný kruh mezi estetickým projektem díla a tím, co se v něm zveřejněním zpotvořuje – zkušenosti a vztahy, o nichž dílo „je“. Nebyly už i ty zkušenosti součástí estetického projektu autorů, nedělali je v rámci literárního záměru? Žili, nebo psali román?
Zápletka Schnitzlerovy hry je vídeňsky fraškovitá: Spisovatelka se chce vdát za šlechtice, pro kterého je skandálem, že „dáma mluví o svém erotickém vzplanutí“ v knize. Zveřejňování takových zážitků mu připadá horší než „ty ženské u Ronachera, které se ukazují nahé“. Kniha proto musí do stoupy ještě před svatbou, i když snoubenka se brání, že je to všechno „pouhá umělecká fantazie“. Milenec, s nímž prožila ty „nezapomenutelné chvíle“, ji ale navštíví a věnuje jí svůj román, v němž jejich milostný vztah také popsal. „Pro tebe, Markétko, není dnes náš poměr nic víc než vzpomínka na několik vášnivých nocí, ale já z toho udělal umělecké dílo,“ říká. Zveřejnil v něm své i její milostné dopisy. „Ale kde jsi vzal ty svoje? Ty mám přece já!“ – ptá se dotčeně spisovatelka a bývalá milenka. Ukáže se, že si je opisoval, některé i vylepšil v druhé verzi. Hrdinka se cítí uražena, ale neprávem, ve své knize učinila totéž, i ona psala své dopisy na nečisto a nechávala si je. „Miláčku, oči se mi klíží, ještě poslední slovo...“ – a pak s těma sklíženýma očima je přepsala na čisto. Věřila, že vytvořila „román svého života, zašifrovaný tak, aby nebyla k poznání.“ Šlechtický snoubenec dostane milencův román darem, bude to předposlední literární dílo, které si přečte – slibuje. Poslední bude totiž kniha jeho budoucí paní, jejíž jeden exemplář ze zvědavosti zachránil před zničením. Kruh zveřejňování se uzavřel, autoři se prozradili.

***
V epoše zveřejňování jsou hranice mezi estetickým projektem díla a zkušeností, z nichž dílo vzniká, také jen fraškou. Rozdíl mezi deníkem a dílem je tu stejně vratký jako rozdíl mezi životem a vyprávěním o něm, mezi životem přepsaným do veršů a prózou života.
Jak dlouhá pauza by musela dělit Puškinův verš „o géniu čisté krásy“ od poznámky „s pomocí boží přeřízl jsem Annu Michajlovnu“, abychom mohli oddělit jedno od druhého ve jménu „morálky podstatného“?
Takovou pauzu v dějinách literatury udělat nelze.

Salon č. 488, Právo 12. října 2006

http://vulgo.net/index.php?option=com_content&task=view&id=575&Itemid=1

0000010100063532000635730186433802169724

Martin Škabraha: Václav Bělohradský a jeho nepřátelé

Když jsem byl požádán, abych se zamyslel nad texty a (nutně i) osobností filozofa Václava Bělohradského, nejdřív jsem to bez váhání a radostně přijal jako poctu. Vzápětí jsem však svého rozhodnutí litoval. Jak má žák psát o svém učiteli? Může to skončit jinak než pochvalnou ódou, anebo nudným školským pojednáním, psaným ve snaze neurazit a nerozzlobit? Abych sám sebe uklidnil, namluvil jsem si, že ve filozofii žádné takové vztahy neexistují, nebo? učiteli i žáky jsme všichni, vzájemně a bez ohledu na věk. Ve filozofii existuje pouze přátelství.

V nádherném, literárně snad svém nejzdařilejším dialogu Symposion vypráví řecký filozof Platón pozoruhodný mýtus. Je to příběh o tom, jak byly původně lidské bytosti oboupohlavní stvoření, jež byla až později „rozseknuta“ na dva různé „gendry“. Hlavním tématem přitom není rozdílnost pohlaví, ale skutečnost, že v samém jádru lidství přetrvává od mytického okamžiku prvotního oddělení zvláštní napětí. Sókratés, jehož ústy se Platón nejčastěji vyjadřuje, popisuje toto napětí slovem ERÓS, aniž by měl na mysli vysloveně sexuální kontext. Jedná se o touhu v nejobecnějším a zároveň nejhlubším slova smyslu — o touhu po splynutí s původním celkem, touhu, jež vede filozofa k překročení jevů tohoto světa a k nahlédnutí Ideje. Zde je klíč k tvrzení, že filozofie je svou podstatou láska či přátelství.

Myslím si však, že nejadekvátnějším ztělesněním tohoto našeho scházení, této naší opuštěnosti, této prázdně ve vlastním nitru je paradoxně postava nepřítele — postava toho, kdo je nám nejvíce vzdálen a nejvíce cizí, aby se nám takto, ve zvláštním dialektickém gestu, nejvíce přibližoval. Spojujíce tradici sókratovskou a ježíšovskou, můžeme pak o filozofii mluvit jako o výsostném typu přátelství, jehož podstatou je láska k nepřátelům.

Nepřítel první: svatý Václav

Jméno. Máme tendenci vidět v něm pouhé civilní označení, identifikační znaménko z občanského průkazu. Toužíme je odkouzlit, zbavit dávné magie, vyhnout se mytologickým říším, do nichž nás proti naší vůli zatahuje. Jenže odkouzlení není jen pozitivní, emancipační strategie. Absolutní zcivilnění, byrokratizace jména je v moderních dějinách spjata také s totalitními režimy, jež odkouzlení zaměnily se znesvěcením. Alespoň zbyteček starého kouzla pak pod smetištěm banálního zla vyhlížíme jako záblesk naděje.
Svého prvního nepřítele poznal Václav Bělohradský ještě dříve, než měl možnost se s ním vědomě konfrontovat. Dostal ho do vínku se svým jménem. Může být výmluvnější symbol původní jednoty než národní světec, vévoda rodné země? Nikde jinde než pod jezdeckou sochou legendárního knížete se Čechové nescházejí s takovou spontaneitou a tu a tam i odvahou k činu. Je to místo, na němž jako by se zpřítomňovaly dějiny, zachvacující čapkovské mikropříběhy do velkého vyprávění masarykovských, ale také haškovských dějin národa a světa. Vědomí vlastní historie a jejího smyslu, vztaženého k budoucnu, začleňuje jednotlivce do kolektivu, zmnožuje jeho sílu a nabádá ho k hrdinství.
„Neš?astná to země, která potřebuje hrdiny!“ můžeme však zvolat s Bertoltem Brechtem. Václava Bělohradského jsem jednou slyšel ohnivě vyznávat svou nechu? k Beethovenově Ódě na radost. Ten chorál — a mohli bychom si zde dosadit i jiné chorály: husitský, internacionalistický a dnes třeba evropský — prý vyjadřuje typickou touhu západní moderny kráčet ruku v ruce, v jednom celku, pod imperativem optimismu a očekávaného happy endu. Kráčet totalitárně a terorizovat ty, kdo nekráčejí s námi, nebo kráčejí jinak, ve svém vlastním rytmu, jurodivě…
Není ničivější lidské touhy než znovu nastolit původní jednotu, jejímž roztržením jsme přišli na svět. Tuto neskonalou a infantilní neřest popisuje Milan Kundera, když její lyrickou, kýčovitou tvář spojuje s nejhorší a nejodpornější brutalitou. Jedním z vrcholných postřehů slavného spisovatele je pasáž v předmluvě k Jakubu a jeho pánu. Kundera zde líčí sovětského důstojníka, který se mu vyznává z lásky k Čechům, pro kterou — a pro nic jiného — musí vpadnout do naší země a okupovat ji.
Nejhorší brutalita není ta nepřátelská, ale ta lyrická, brutalita z lásky, z nedohledné hloubky vlastního citu, jež odhazuje i svou čest. Nepřítel naproti tomu čest zachovává a zaslouží si respekt. Je symbolem a uznáním toho, že původní jednota je navždy ztracena a zbyla po ní jen touha. Nemožnost návratu, která je krutá, ale bez jejíhož vědomí nelze opravdu vyzrát a dospět, líčí opět Milan Kundera, když v románu Nevědomost popisuje pocity emigranta marně usilujícího o návrat zpět. Jen opatrně, zřídka vyslovované, ale podstatné téma i pro našeho filozofa.
Podle Jana Patočky, Bělohradského učitele, bylo dvacáté století stoletím válek. V našich úvahách je můžeme popsat jako století usilující o svět bez nepřátel, o svět jako „tábor míru“. Smyslem filozofie je pak právě nepřátelství.

Nepřítel druhý: ekonom na trůně

V dějinách filozofie existuje cosi, co bychom mohli nazvat syrakuský syndrom. Jeho původ musíme hledat opět u Platóna. Ten proslul mimo jiné úvahami o ideální obci, takové, v níž by moudré lidi — jako byl jeho učitel Sókratés — neposílali na smrt; takové, v níž by moudří lidé vládli. A nemělo zůstat jen u představy. Na důkaz toho, že ani geniální myslitel neunikne genu lidské blbosti, hledal porozumění u jistého tyrana vládnoucího v italské kolonii Syrakusy. Tyran měl ovšem své vlastní zájmy a záměry, a tak se zrodil archetypální filozofický trapas.
Od té doby některý filozof čas od času podlehne pokušení zasáhnout do politiky, aby pomohl spasit svět. Ani Václav Bělohradský neodolal. Z Itálie, odkud Platón poněkud operetně prchal, přišel dobrovolně, ba s pocitem jisté mise. Ve stínu vítězné jezdecké sochy, jež nedlouho předtím trůnila nad pádem komunismu, pomáhal pak do sedla malému českému tyranovi, který nabízenou šanci chytil a dodnes nepustil. Hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere, tak zní první a základní pravidlo volnotržní ekonomiky.
„Po roce 1989 jsme my, evropští liberální intelektuálové, svěřili lehkomyslně (nostra maxima culpa) úkol položit na náš stůl předměty k popisu nejnebezpečnějším idiotům minulého století — ekonomům; zahaleni v umělé mlze své pseudomatematiky nepopisují svět, ale arogantně přikazují, co má pro nás světem být.“ („Každý může být stou opicí: co je ‚objektivita‘ a co objektivita“) K tomu je třeba dodat, že slovo „idiot“ má ve filozofické tradici velmi specifický význam: vztahuje se na člověka, který neumí rozlišovat mezi světem a svou verzí tohoto světa. Není zlý, jenom si neumí představit jiný úhel pohledu a na základě znalosti svého oboru si myslí, že rozumí všemu.
Bělohradského omyl, tak jako všechny velké omyly, vycházel samozřejmě z dobrých úmyslů. Ze snahy otřást pomocí pragmatického myšlení, jež je ekonomům vlastní, tradičním českým lyrismem, představou, že pravda a láska prostě musí vyhrát nad lží a nenávistí. Připravit Čechy na to, že lež a nenávist si umějí nakoupit make-up, kterým se v pravdu a lásku snadno promění — až nakonec samy uvěří, že se jimi staly…
Liberální relativismus, který je eticky založený a je maximální realizací, nikoli zlehčováním zodpovědnosti, se ale během devadesátých let proměnil před očima filozofa v bezuzdný relativismus trhovců, kteří podle toho, jak se jim to hodí, relativizují dopad vskutku relativizujících, naše imperativy zpochybňujících zkušeností, jako je ekologická krize.
O Václavu Klausovi nicméně v předvečer prezidentské volby náš filozof napíše, že přese všechno vnesl do českého veřejného prostoru užitečná semínka — stručně řečeno: učil Čechy oceňovat institucionální rozměr společenské transformace, učil je smyslu pro relativitu každého postoje a také kladl odpor morální, zejména křes?anské pravici, jakou dnes představuje Bushova Amerika se svou doktrínou humanitární a spravedlivé války.
Na druhou stranu Bělohradský zdůrazňuje toto: „Myšlenkový odkaz se musí svěřit následovníkům, aby se mohl stát pevnou tradicí. Václav Klaus se na prezidenta nehodí, je příliš konfliktní, a další desetiletí nevyhnutelných mediálních a jiných půtek by Klausova semínka zcela jistě zadusilo v málo úrodné půdě, v níž jsou zaseta. Byla by to škoda.“ („Klausovská tradice: tři semínka“) Hlas bezmála prorocký.
A moudrý až šalamounsky. Varování před nepřítelem, jímž se Klaus-prezident nutně musí stát, je ve stejném okamžiku snahou zachránit to, co je na něm Bělohradskému drahé a blízké. Touha zachránit nepřítele před tím, aby beze zbytku ztratil tvář přítele.

Nepřítel třetí: filozof na trůně

Tady je tomu nejinak, i když příběh se odvíjí odlišně. V Bělohradského textech z posledních let, tedy v těch, za které si od části čtenářů vysloužil označení „levičák“, je Václav Havel přítomen poměrně často. A to ve dvojí podobě. Nejdřív explicitně — Bělohradský s oblibou cituje Havla-disidenta. Mezi řádky je tu však jako cíl nesmlouvavé polemiky přítomen Havel-prezident, český symbol morální pravice, nepřítele z největších. Ale stejně jako v případě Václava Klause je cílem nepřátelství stvrdit původnější vrstvu přátelskou, která v paměti Havla samého jako by zanikla v důsledku poplácávání po ramenou amerických prezidentů a duchovních superstars z Fóra 2000.
Proč je ale Bělohradského polemika s Havlem, na úrovni idejí tak zjevná, zároveň tak nepřímá, jaksi tajná? Je to z úcty k symbolu předlistopadového disentu a listopadového převratu? Posvátné chvění, stín jezdecké sochy? Nebo naopak taktní mlčení nad tím, že autor Zahradní slavnosti docela obyčejně, lidsky zblbnul a dnes pořádá své vlastní slavnosti, kde obhajuje ptydepe „evropské ústavy“ a „nového amerického století“?
Nevím. Jasné je, že Havel se po roce 1989 stal především kazatelem kýčovitě humanistické morálky. Na rozdíl od Klause, který je prostě nepřipouští a fundamentalisticky trvá na hayekovském kánonu, Havel uznává a demonstrativně se snaží řešit alarmující rozpory současné civilizace. Jeho odpověď na ně však k jejich neřešení přispívá snad ještě silněji než ta Klausova. Příčinou rozporů je prý „duchovní krize lidstva“. Jinak řečeno: pokud budeme slušní, soucitní, zodpovědní atd. atd. atd., řešení se najde… Takto nejenže se nic neřeší, protože nabízené „řešení“ je politicky impotentní, ale kazatelským zdáním nějakého řešení se jeho možnost ještě oddaluje, nebo? povaha situace je zfalšována zhruba tak, jako to v marxistické teorii dělá falešné vědomí — „kritika“ není kritikou, ale produktem systému, dokonce jeho pozlátkem. Havel předem delegitimuje každou opravdovou revoltu, dávaje svým pozváním revoltujících antiglobalistů k hradnímu pohovoru najevo, že kritiku bere jedině v konstruktivní podobě…
Ale možná je jádro kauzy ještě někde jinde. Neznamenají opakované Bělohradského citace Havla-disidenta, používané téměř proti všemu, co hájí Havel-prezident, neznamenají tyto citace ironickou, ba sarkastickou výtku, že i ty disidentské texty nakonec nebyly nic jiného než dramaticky dobře zvládnuté, ve skutečnosti ale neškodné plky? Pokud ano, tak je ten sarkasmus hluboce a zrádně dvojznačný: není Bělohradského poloviční mlčení v kauze Havel projevem obavy, že jakákoliv filozofie, nejen ta Havlova, je na tom v našem světě úplně, ale úplně stejně? Nemlčí Bělohradský tím, že nehovoří o Havlu-prezidentovi, nutně i sám o sobě?
Přítel disident jako obrana proti nepříteli hradnímu pánovi…

(Ne)přítel čtvrtý a největší: Václav Bělohradský

„Nesnáším vítězné ideje,“ prohlásil Václav Bělohradský v rozhovoru pro Krásný ztráty. A je třeba dodat: „I když jsou mé vlastní.“ To by mohla být odpověď na naznačené otázky.
Do třetice Platón: myšlení je rozhovor duše se sebou samou. Filozofie je tedy současně monologem i dialogem. Monologem proto, že se odehrává v nitru, v ústupu ze světa a v reflexi nad ním. Dialogem proto, že filozof ve svém nitru nachází právě ten svět, ze kterého utekl, a nachází jej tam dokonce v koncentrovanější podobě, kdy není jeho divákem, ale aktérem, ba množstvím aktérů — a těmi aktéry nejsou než rozličná jeho alter ega, s nimiž bojuje. Jeho nepřátelé.
Nemá ale monolog převahu? Platónovy dialogy jsou například velmi zmanipulované, úloha partnera v rozhovoru se zde často redukuje na pouhé přitakání filozofovým vývodům a na konci nebýváme svědky prolnutí dvou svébytných stanovisek, ale pohlcení soupeřova diskursu diskursem Sókratovým, respektive Platónovým. Dialog je cestou k porážce nepřítele, oklikou k monologu.
Nelze tak nakonec pochopit i Sókratovu smrt? Není jeho odmítnutí útěku z cely smrti a odhodlané vypití číše bolehlavu podřízeno právě této logice pohlcení protivníka vlastním „já“? Soupeř sice právně zvítězil, morálně však prohrál a odsouzením Sókrata k smrti se sám odsoudil… V pozdějším zpracování vkládá dokonce Platón na tomto místě Sókratovi do úst výklad o posmrtném životě jako obcování s vytouženou Ideou. Číše bolehlavu stává se tak z nástroje kata nástrojem hodovním, v podivné paralele k dialogu Symposion, citovaném v úvodu.
Jako by mezi touto vizí návratu do jednoty bytí a vztahem nepřátelství, jež mu předchází, existovalo intimní spojení. Čím prudší je protiklad mezi námi a našimi protivníky, třeba mezi Sókratem jako hledačem pravdy a sofisty jako jejími falšovateli, tím silnější je potřeba protiklady sjednotit. Může to mít jinou podobu než pohlcení jednoho druhým? Těžko, je-li nepřítel jen projekcí, jejímž rituálním zničením potvrzujeme sami sebe, své jméno, své autorství.
Je však i jiná cesta. Do třetice a naposledy Milan Kundera, autor-přepisovač: „Můj maličký pane, naše příběhy se jaksi směšně podobají…“

Martin Škabraha (*1979)
vystudoval filozofii a historii na FF UP v Olomouci, kde nyní působí jako interní doktorand Katedry filozofie. Kromě esejistiky se věnuje i povídkové tvorbě

http://www.hostbrno.cz/casopis.php?body=clanek&clanek=1139256114

0000010100063532000635730186433802135200

nema niekto prepis tej prednasky, ktoru mal tusim niekedy na jesen v kinosale SNG? bol som tam, ale stratili som poznamky :(. thx

0000010100063532000635730186433801961675

http://www.czech-tv.cz/program/detail.php?nzv=V%E1clav+B%EClohradsk%FD%3A+Nikdo+neposlouch%E1

mam zachytene v siritelnej podobe, uploadnem niekam a dam sem
velmi dobry doc, zhanam directors cut ;)

takze tuna mozete stiahnut:
server:kryton.core.ignum.cz
login: sofja_temp
pass: 42hesel

enjoy :)

(je to zaznam z tv a na zaciatku i konci je nejaky iny prog (reklamy/nakonci cosi ine)
ak by niekto vedel orezat bolo by fajn ;)

0000010100063532000635730186433801884156

zo životopisu Anny Gramovej --
1992 - obdivuji italská saka a originalitu myšlení profesora Bělohradského
1994 - pobyt v Londýně, díky stipendiu T. G. Masaryka zjiš?uji, že prof. Bělohradský toho většinu oprásknul od Lyotarda, Derridy, Deleuze a Guatarriho
-)
http://www.reifova.info/odkazy/annazivotopis.htm

neviem o ňom zatiaľ ale nič, tak len fwd bez komentára

000001010006353200063573018643380188415601884166

nejaka hodne nevyrovnana ;)
kto to je?

00000101000635320006357301864338018841560188416601885424

vyrovnáva sa prednáškami na fsv uk pha, kde učí mediálne štúdiá, vl.m. irena reifová, http://reifova.info/

0000010100063532000635730186433801866894

typek si dost odporuje, hlavne ked som cital jeho clanok z prava o eu ... a porovnal ho s tym zivotopisom, tak mi nebolo jasne ze to pisal ten isty clovek

000001010006353200063573018643380186689401866942

myslim ze v tom zivotopise sa to spomina, "Žralok musí od narození do smrti plavat, nebo se udusí. Stejně tak Václav. Jeho myšlenky musí neustále cválat všemi směry, jinak by nemohl dýchat. To, co někteří vidí jako zradu idejí, je prostě jeho životní potřeba."
- je mi sympaticky, ze nie je strnuly

0000010100063532000635730186433801864903

Deset knih, které pokazily svět?

a tu je ten zoznam ktory komentuje

000001010006353200063573018643380186490301864937

hmm

0000010100063532000635730186433801864354

web venovany jeho dielu - je tu viac veci

http://www.multiweb.cz/hawkmoon/cz-index.htm

0000010100063532000635730186433801864348

Angazovana kultura

http://www.csaf.cz/co_pisu_inde.php?sprava=35

0000010100063532000635730186433801864347

na zaciatok
belohradskeho prispevok ku kauze czektek2005
http://www.csaf.cz/co_pisu_inde.php?sprava=52&PHPSESSID=59460adfae1b80c6f7c4079f85def3ea