Göbekli Tepe - 11600 rokov stary monoliticky chram postaveny v case, ked sme mali udajne este len zbierat a lovit ;)

vidim ze 2012 nebol koniec casu ale aktualizacie tohto threadu :)

tak aby sme znova zacali, zaujimave, temu rozsirujuce videjko poukazujuc na cyklicky vyskyt, rozkvet a upadok technicky vyspelych civilizacii:

našiel som peknú stránku, na dlhé zimné večery
http://saturniancosmology.org

(Embedding disabled by request)
http://youtu.be/O4X0ybHdfIQ btw, vieme nieco zistit o tej komore pod sfingou? narazil som len na jedno video od typka, co tam vrtaju kvoli vode, ci co a ten povedal, ze nenarazili na nic neobvykle. nothing, zdoraznil.. pritom ten siezmograficky vyskum mi prisiel ako celkom uveritelny v tom dokumente

davam do pozornosti tento "serial"

http://tvnoviny.sk/sekcia/spravy/technologie/do-slnecnej-sustavy-zrejme-pribudne-nova-planeta.html


http://janbraum.unas.cz/fakta/sitchin1.htm

http://www.osud.cz/dalsi-dukazy-v-davnych-dobach-probehla-na-zemi-jaderna-valka

citali ste Soucka-Tuseni stinu, Tuseni souvislosti?
co na to hovorite? ja to teraz citam po par rokoch a revidujem svoje nazory

neviem ci ma o tuto problematiku niekto z vas vobec zaujem, a to je jedna z tych hlavnych veci, ktore ma odradzaju od aktualizovania, tak mi plz dajte vediet. dakujem

PESTRÁ HISTORIE, POCHYBNÁ BUDOUCNOST

Stejně jako před 6000 lety Sumeři, také Egypťané, Řekové a Římané pevně věřili, že veškerý pozemský život založila jakási forma nebeských bytostí, která své dílo korunovala člověkem. Nesmysl? Podivně vytrvalý... Zkusme se na to podívat takto. Když dnes generální ředitel nějaké společnosti vydává příkaz, který by měl být uskutečněn v celé firmě, už předem nepočítá s tím, že dorazí beze změn až do nejnižšího oddělení. Naproti tomu skutečnost, že většina historických kultur, od první známé až po současnou, věřila a v podstatě stále věří ve stejný příběh o stvoření, prokazuje jeho neuvěřitelnou hutnost.

Zásluhou natolik dlouhodobé konzistentní tradice bylo přirozeně extrémně obtížné prosadit jakoukoliv změnu, i když bylo zřejmé, že nahromaděné vědecké důkazy už nemohou být ignorovány. První podnět, požadující racionální prozkoumání schématu božího díla a základů náboženské víry s ohledem na počátky života a lidstva, je obvykle přičítán Charlesi Darwinovi. Ten však v klasickém díle "O původu druhů" (1859) oba problémy takticky obešel ve snaze nepodráždit mocenské struktury organizované víry, tvořící za jeho éry dominantní společenskou sílu. Ačkoli v titulu užil slova "původ", v knize samotné velmi opatrně rozebírá pouze problematiku postupného vývoje druhů z méně vyvinutých předchůdců - ne samotný vznik života. Diskusi o původu lidstva se vyhnul úplně.

Nakonec pod tlakem stoupenců i kritiků, kteří ho nutili, aby se vyjádřil k tomuto ožehavému problému, publikoval v roce 1871 dílo "Původ člověka". Charles Darwin se nikdy necítil dobře na hrotu sociální debaty, jejíž tématiku takto pomohl konstruovat.

Po skutečných kořenech protestu proti církevnímu výkladu božího stvoření se musíme poohlédnout o 65 let dříve. Dva muži - přírodovědec a geolog - publikovali v roce 1795 nezávisle na sobě dvě práce, které doslova šokovaly čtenářské publikum. Zmíněným přírodovědcem nebyl nikdo jiný než Charlesův děd Erasmus Darwin, brilantní intelektuál v pravém slova smyslu. V knize "Zákony organického života" (The Laws Of Organic Life) tvrdil, že populační křivku řídí soupeření o zdroje, a že právě toto soutěžení je možným činitelem fyzických změn. Dále, že lidé jsou příbuzní opicím a lidoopům, a že na přizpůsobení druhu mohl mít vliv sexuální výběr. S výjimkou přirozeného výběru tedy probral téměř všechna významná témata, která později rozšířil jeho vnuk.

Zmíněný geolog byl Skot James Hutton. Ve své teorii o Zemi (Theory Of The Earth) rozvinul převratnou teorii v níž se snažil dokázat, že Země může být mnohem starší, než udával tehdejší všeobecně přijímaný časový rámec 6000 let, který ustanovil o století dříve anglikánský biskup James Ussher. (Většina současných křesťanů hlavního proudu je ostatně dodnes přesvědčena, že toto datum stojí v Písmu svatém. Biskup Ussher k němu ovšem dospěl ryze světskou metodou - součtem délek života osobností uvedených v biblickém rodokmenu.)

Hutton pozorně studoval geologické vrstvy a přitom dospěl k závěru, že erodovaná hmota smývaná z kontinentů deštěm sedimentuje na mořském dně, kde se vlivem vnitřního tepla planety opět mění ve skálu. Za nesmírně dlouhou dobu se tyto nové skály pomaloučku opět zdvihají až na úroveň kontinentů a opět pozvolna formují hory vystavené povětrnostním vlivům, takže z nových vrstev půdy nepřetržitě vznikají nové horniny. Přijetí představy toho nekonečného cyklu tehdy znamenalo dvojí: uznat, že Země není statické těleso, jehož povrch mění jen činnost vulkánů a zemětřesení, a že popsané erozní cykly a následná znovuzvrstvení vyžadují obrovské množství času.

Význam tehdejšího dopadu Huttonovy teorie nesoucí jazykolamný název "uniformitarianizmus" však nelze přecenit. Tak či tak nemohla ohrozit Ussherovo dogma, protože neposkytla žádnou alternativu. Ač si byl Hutton zcela jist tím, že 6000 let je příliš krátká doba na uzavření předpokládaného cyklu, koncem osmnáctého století nebyl znám žádný způsob určení stáří "geologických epoch". Věc tedy musela počkat dalších třicet pět let. Tehdy se tohoto tématu chopil sir Charles Lyell, metodický britský analytik a výzkumník, který povýšil uniformitarianizmus na základ moderní geologie.

Lyell Huttonovo dílo rozvinul a vypracoval třísvazkovou studii nazvanou "Základy geologie" (Principles Of Geology; 1830-1833) a přesvědčivě popsal časový rámec, který Huttonova původní práce postrádala. Ussherovo dogma se sice zapotácelo, ale přesto zásluhou duchovenstva ještě zůstalo v platnosti, i když sílící světová vědecká komunita dávala za pravdu Huttonovi a Lyellovi: Země evidentně musela být stará milióny let. Jak ale přesvědčit převážně nevzdělané masy o neplatnosti Ussherovy představy? Tak jako předtím Hutton, ani Lyell a jeho stoupenci nedokázali prorazit mohutnou hradbu nevědomosti, po věky tmelené a pečlivě udržované maltou náboženského dogmatu. Avšak čas v ní přece jen vytvořil drobné trhliny, takže když 30 let nato přišel Charles Darwin (1859), našel ji téměř připravenou ke stržení. Rachot, který toto borcení vyvolalo, se jako ozvěna ozývá dodnes.

Lyell publikoval první ze svých tří geologických foliantů v době, kdy Darwin dokončoval poslední ročník teologie v Cambridge (přírodopis byl jen jeho záliba) a Darwina silně ovlivnil. Na osudovou plavbu na H.M.S. Beagle si přibalil první díl Lyellovy trilogie a cestou ho doslova zhltal. Mistrně popsaná a přesvědčivě argumentovaná teorie udělala na 22letého Darwina tak silný dojem, že později konstatoval: "Skutečně si myslím, že v mých knihách je obsažena polovina Lyellova mozku. Vidím věci jeho očima." Mladý Charles tedy vyrazil za svým osudem poháněn Lyellovým géniem a nekonvenčním pohledem na přírodu, který mu v dětství vštípil děd Erasmus. V mysli měl návrh pro svou revoluční teorii a v rukou Lyellovu knihu, jíž použil jako nástroje k její realizaci.

Aniž by to řekl otevřeně, vycházel Darwin z představy, že myriády životních forem řídí vlastní existenci od začátku až do konce samy, bez božské pomoci. Boha to sice z rovnice nevyjímalo nadobro, ale omezilo jeho vliv na podstatu každodenního života. Ironií je, že to připustil jen velmi neochotně. Byl to zbožný člověk, který vystudoval na duchovního. Nicméně rozpor vyvolaný mezi evolucí (tento termín sám nikdy nepoužil; hovořil vždy o přirozeném výběru) a Bohem se stal beranidlem, jímž nakonec byla definitivně proražena hrůzná tisíciletá zeď doktrinářské nevědomosti.

Nicméně značně pobořená zeď se nikdy nezhroutila úplně a kolem jejích ruin vypukla nekrvavá, dosud neukončená intelektuálně-ideologická válka darwinistů s kreacionisty. Nemá vítěze, i když její průběh časem přinutil některé zraněné ke kompromisům. Obě strany by mohly být uspokojeny, pokud by byly schopny připustit roli Boha jako iniciátora života, který následně, v rámci moudré politiky "zásadního nevměšování", nechal přírodu kráčet cestou evoluce. To by patrně bylo správně. Obě strany však pohříchu zvolily strategii "vítěz bere všechno" a neexistuje nejmenší náznak ochoty k sebemenšímu ústupku na konto protivníka. Prostor využitelný pro rozumný kompromis obě strany za těchto okolností ponechaly otevřený pro ustavičné útoky, při nichž dochází k intenzívní výměně nelítostných salv. James Hutton a Charles Lyell sice nade vší pochybnost prokázali, že Země je významně starší než 6000 let, nicméně byli přemoženi depresivní mocí církevního vlivu. Za tohoto stavu byla Darwinova argumentace nesmírně vítána: pozvolné změny druhů musely rovněž probíhat ve velmi dlouhých časových úsecích, což byla skutečnost významně posouvající jazýček vah na stranu vědy. Veřejné mínění zakolísalo a zprvu váhavý souhlas stále rychleji přecházel v uniformní odmítání starého smýšlení. (Bylo to období nástupu britského liberalizmu, takže celá záležitost byla navíc i mohutně politizována. Paralela k pozdějšímu nástupu a prosazení marxismu je nepřehlédnutelná. Ostatně sám Marx původně chtěl svůj Kapitál ozdobit dedikací Darwinovi, který to ovšem odmítl. pp)

Alarmující zvrat událostí donutil takřka všechny zanícené kreacionisty pátrat po způsobu, jak utišit kritiky, aby se opět mohli ujmout role, umožňující řídit veřejné mínění. Jenže Ussherova linie 6000 let, již nosili jako řetízek obtočený kolem čela, se ve veřejném povědomí pozvolna stávala symbolem svéhlavého pohrdání skutečností a příval nového vnímání světa jim rval půdu pod nohama. Začali tedy pozvolna upravovat dosud neústupně obhajované tvrzení, že všechno včetně vesmíru vytvořil biblický Bůh. Najednou prý pochopili velkorysou moudrost, která mu umožnila dokončit Jeho zázraky v šesti érách blíže neurčeného trvání, tedy ne doslova jako v bibli v pouhých šesti dnech.

Snahy kreacionistů samozřejmě neskončily tím, že drmolící velebníčci začali opačně šlapat do pedálů. Nejchytřejší z nich se hluboko zažrali do nebezpečné Darwinovy teorie a pátrali po mezerách vhodných k přeplátování děr, vykotlaných vědou v náboženském dogmatu. Jen čtrnáct let po zveřejnění knihy O původu druhů, publikoval J.W. Dawson, geolog a rektor McGillovy univerzity v Montrealu svůj "Příběh Země a člověka" (The Story Of The Earth And Man). Tato kniha je v každém ohledu stejně dobře napsaná a pečlivě argumentovaná jako Darwinovo velké dílo. Dawson mimo jiné poukázal na skutečnost, že Darwin a jeho stoupenci vydávají za platnou v podstatě bludnou teorii, v jejíž argumentaci s ohledem na tehdejší vědecké poznatky zejí tři propastné díry. Lze jen dodat, že zmíněné "tři bludy" beze změn platí dodnes.

Prvním z nich je tvrzení, že život může spontánně vzniknout z organického materiálu. Dawson si v roce 1873 stěžoval: "Lidé, kteří všechno odvozují od fyzikálních sil dosud nevědí, jak tyto síly mohou vytvořit fenomén života, a to dokonce ani v jeho nejnižší formě. Až dosud se toto úsilí (vytvořit umělý život) ukázalo v každém případě jako marné," dodává. A jak to vypadá dnes? Ani po 127 letech intenzivního úsilí vědců celého světa, vysoce dotovaných ze společenských prostředků, se nepodařilo vytvořit ani nejzákladnější zárodek života, takže za rovnítkem zívá jen trapná nula. V každém jiném vědeckém oboru by rozum velel, že je "čas písknout na psa a uhasit oheň zbytkem vody z kotlíku". Ale pokud jde o darwinistickou logiku, poznamenal už Dawson: "Požaduje se po nás, abychom uznávali jako základní princip něco, co zcela odporuje praxi".

Za druhý nevysvětlený bod označil Dawson předěl mez rostlinným a živočišný životem. "Liší se od sebe zcela zásadně, jeden odkysličuje a akumuluje, zatímco druhý okysličuje a spotřebovává. V reprodukci či rozkladu, a jen v těchto případech, rostlina občas napodobuje postup známý u zvířete, ale žádný živočich, ani v té nejjednodušší formě, ani na okamžik nepřevezme funkce rostliny. Myslím, že tato mezera může být vyplněna jen tím, že někdo počítá s obecnou neznalostí."

Platí to dodnes. Jestliže se život vyvinul tak, jak tvrdí darwinisté, musel by existovat minimálně jeden můstek, ne-li dokonce nesčetné mezičlánky, překlenující propastný rozdíl mezi rostlinami a živočichy. Nemá-li věda k dispozici alespoň jeden nepopiratelný příklad takového spojení, stojí opět jen před trapnou řádkou nul.

Třetí dírou, táhnoucí se v našem poznání od roku 1873, je "Mezera, zející mezi libovolným druhem zvířat či rostlin ve vztahu k jakýmkoli dalším druhům. Tuto mezeru, a pouze tuto, se Darwin pokouší vyplnit ve svém rozsáhlém díle "O původu druhů", jenže - nehledě na nesmírné množství prostudovaného materiálu - zůstává stejně široká jako za jeho časů a vědě nezbývá než přiznat, že dosud nebyl zjištěn ani jediný případ přestupu jednotlivce přes hranice vlastního druhu."

Bez ohledu na nepřetržité hlasité protesty vědců, ani v tomto případě neexistuje žádný nezpochybnitelný příklad úplného vývoje libovolného druhu. Aby nedošlo k omylu - nejde o částečné lokální změny vyvolané prostředím, ale o přechod z jednoho na úplně jiný, odlišný separátní druh.

Abychom vůči vědcům byli spravedliví: někteří současní špičkoví odborníci na genetiku a přírodovědu přece jen "vypadli z role" a potvrdili, že Dawsonova tvrzení z roku 1873 platí dodnes. Thomas H. Morgan, nositel Nobelovy ceny za práci na poli dědičnosti, napsal: "Za celou lidskou historii neznáme ani jediný případ transformace jednoho druhu na jiný, i když jsme při rozlišování divokých druhů aplikovali ty nejpřísnější a nejextrémnější testy." Ředitel Britského muzea historie přírody Colin Patterson uvádí: "Nikdo nikdy nevytvořil nový druh pomocí mechanizmu přirozeného výběru. A nikdo se k tomu nikdy ani nepřiblížil." Toto v žádném případě nejsou mimořádná odhalení. Všichni vědci pracující na příbuzných polích jsou si toho velmi dobře vědomi, ale jen ostudně malá hrstka našla odvahu to veřejně vyslovit.

Než Darwin zemřel (1882), vytvořil jeden z jeho nejhorlivějších stoupenců, německý zoolog Ernst Haeckel, sérii kreseb jimiž dokazoval, že vývoj embryí různých savců (králíka, vepře, šimpanze, člověka) je až do jistého stupně gravidity prakticky identický. Darwina to v jeho stáří velice potěšilo, jenže už v roce 1915 vyšlo najevo, že Haeckel kresby padělal. Posloužily však darwinistům tak dobře, že jenská univerzita, na níž Haeckel vyučoval, jeho vědecký podvrh jednoduše přehlédla - a jeho dezinformační evoluci podporující kresby mnohdy straší ještě i v moderních učebnicích. Pravděpodobně každý, koho ve škole učili o evoluci, viděl tyto obrázky v učebnici a byl ústy učitele ujištěn o jejich pravosti.

Snad nejznámějším podvodem sloužícím k zakrytí té největší slabiny ochabující Darwinovy teorie byla proslulá anglická mystifikační kampaň okolo Piltdownského člověka, spuštěná v roce 1912. Padělatelé použili antickou lidskou lebku, kterou opatřili dolní čelistí současného orangutana a přizpůsobili tak, aby vypadala jako velice stará. Zuby opočlověka opilovali, aby se více podobaly lidským. To už bylo mnohem závažnější než Haeckelův podvod, protože padělek byl vydáván za dlouho zoufale hledaný "chybějící článek" mezi člověkem a jeho předpokládaným předchůdcem podobným opici.

Za tímto podvodem stáli téměř všichni tehdejší angličtí špičkoví bojovníci za evoluci! Kolegové z celého světa se k těmto význačným vědcům připojili tak horlivě, že trvalo celých 40 let než byl podvod odhalen. Škoda, kterou tím způsobili pátrání po pravdě, byla neodvolatelná. Svět byl přesvědčen o pravdivosti a správnosti myšlenky darwinistické evoluce a bylo jen otázkou času, kdy se kreacionisté pokusí zarazit tyto podlosti a začnou svolávat své stoupence k poslední rozhodující velké bitvě. K tomuto střetu, který vešel ve známost jako "opičí soud", došlo před 77 lety, v červenci 1925, v zapadlé americké vísce Dayton v Tennessee.

John Scopes, 24letý učitel tělocviku a trenér amerického fotbalu na Daytonské střední škole, hlasitě nesouhlasil s novým zákonem, který v Tennessee zakazoval vyučovat evoluci buď namísto, anebo souběžně s biblickým popisem stvoření. Tento zákon úmyslně přestoupil, když suploval učitele biologie. Nebyla to ovšem náhoda. Scopese si vybrala jako místního zástupce Americká Unie za občanská práva (ACLU). Byl svobodný, takže by v případě, že by proti němu byla vznesena obžaloba, nevystavoval riziku rodinu. Šlo o jeden z mnoha takzvaných "soudů století" a přilákal na 200 reportérů, píšících pro 2000 amerických i světových novin, časopisů a deníků. Tento případ už byl popsán ve stovkách knih a zapracován do mnoha her a televizních i celovečerních filmů. George magazine tento případ v roce 1999 dokonce klasifikoval jako "čtvrtou nejdůležitější událost 20. století". Historik Garry Wills událost trefně popsal jako: "Nesoud podle nezákona s neobhájci podporovanými nepodporovateli. V nejdůležitějším okamžiku ho zkomplikovalo nesvědectví neznalce a skončil nevítězstvím kterékoli ze zúčastněných nestran." Bezesporu patří do jedné řady s debaklem kolem O. J. Simpsona, takže prezentuje další "modré oko světového formátu", zdobící tvář amerického právního systému.

Byl to prakticky duel neochvějného darwinisty a Scopova právníka Clarence Darrowa a Williama Jennings Bryana, spolehlivého stoupence kreacionismu, zastupujícím stát Tennessee. Oba byli vynikající advokáti a renomovaní řečníci, z nichž každý by sám o sobě zaručeně dokázal všechny ostatní umluvit a přesvědčit o správnosti svých představ o stvoření. Nicméně Darrow kordem svého ostrovtipu rozcupoval na cáry Bryana, který nedokázal obhájit tvrzení, že bible je doslovným záznamem posvátného Božího slova. Z hlediska zákona ovšem zvítězil Bryan, protože předmětem sporu bylo, zda se Scopes, který se, jak sám přiznal, dlouho snažil tento soud vyprovokovat, dopustil porušení platného zákona státu Tennessee. Scopes byl sice usvědčen a pokutován sto dolary, ale tento rozsudek byl později zrušen pro nedodržení jakýchsi formalit, takže se nakonec vlastně nic nestalo.

Je nad slunce jasné, že "opičí soud" byl sehrán jako veřejná darvinisticko-kreacionistická diskuse. V souboji nejvýmluvnějších advokátů obou stran se mělo v přímém a nepřehlédnutelném slovním duelu svedeným před očima celého světa jednou provždy rozhodnout. Když se prach usadil, bylo jasné, že rolující příliv dějin nelze zastavit. Na kreacionisty se definitivně zřítila tsunami darvinismu, i když asi právem korunovaná zpěněným hřebenem pochyb a mnohdy i výsměchu, a vypláchla je z význačných postavení, jímž se těšili po staletí. Dlouhá desetiletí pak přežívali ve společenských a politických brakových vodách. I když jimi Darrow/Scopesova "rána do zubů" nepochybně řádně otřásla, kreacionisté zdaleka nebyli v koncích. Stáhli se a v období deprese a druhé světové války relativně nečinně vyčkávali, až dokud se společnost v padesátých letech nestabilizovala. Pak jejich opět shromážděné šiky zaútočily na vzdělávací systém, očkující mysl mládeže darwinistickým dogmatem. Tentokrát to ale udělali mnohem lépe. Místo plýtvání úsilím a penězi na lobování legislativy, vstoupili přímo do srdce dění a soustředili se na lokální školské komise. Jejich slogan zněl: Evoluční učení připravuje Ameriku o její víru v Boha a náboženství a ničí morálku i tradiční rodinný život.

Když v šedesátých letech vypukly sociální nepokoje, kreacionisté prohlašovali: "Říkali jsme vám to!" Za jejich primární příčinu označili vyučování "bezbožné evoluce" a požadovali znovuzavedení výuky náboženství ve školách jako nejrychlejší cestu k návratu ke "starým dobrým časům." Současně použili své dosud nejbrilantnější taktiky: formálně zaměnili dosud neochvějně dodržovaný termín "biblického kreacionizmu" za "nauku o stvoření." Nato přešli k dalšímu skvělému úderu: místo aby ovlivňovali školní komise ze zákulisí, nechávali se do nich volit. Jak se dalo předpokládat, sklízeli významné úspěchy zejména v "biblickém pásu", oblasti zahrnující Deep South (nejzazší jih USA).

Mimo zaměstnání se většina vědců vždy dobře baví při zmínce o "vědě o stvoření", již kreacionisté provozují pod hlavičkou téže autority, kterou nezbytně potřebují a marně hledají od doby, kdy mezi ně a zbytek světa položil Darwin hráz z pytlů naplněných pískem. Jenže v přesouvání veřejného mínění z vědci zastávaných pozic, kreacionisté kupodivu dosáhli pozoruhodných úspěchů. Gallupovy průzkumy veřejného mínění z let 1982, 1993, 1997 a 1999 zřetelně ukazují, že počet Američanů, věřících v to, že "lidské bytosti v dnešní podobě stvořil někdy v uplynulých 10 000 letech Bůh", dosahoval v uvedených letech 44, 47, 44 a 47%. Když se Fox News při nedávném průzkumu veřejného mínění dotázaly lidí, co si myslí o původu člověka, 15% akceptovalo darwinistickou evoluci, 50% věří v biblické vysvětlení a 26% cítí pravdu "kdesi mezi tím". Nejvnímavější ovšem asi je skupina zbývajících 9%, která si není jista správností žádného z obou názorů.

Dalo by se jistě argumentovat, že uvedená čísla komentují spíš selhání amerického vzdělávacího systému, než efektivitu strategie stoupenců kreacionizmu. Horečná kakofonie stoupenců kreacionismu ovšem v každém případě dosáhla vrcholu v okamžiku, kdy hlasování Kansaské státní školské rady poměrem 6 : 4 zrušilo status, za kterého se na středních školách vyučovalo pouze o biologické evoluci. Událost se ihned dostala do ohniska zájmu prakticky všech sdělovacích prostředků, protože tento přístup automaticky zahrnuje i staré pojetí "negeologického vzniku" Země a přechod od kosmologie "Velkého třesku" k myšlence univerzálního stvoření. Kansaská školní rada usilovala o to, aby se věda zabývala oběma možnostmi.

Ačkoli toto hlasování vysoce překonalo cíle vytčené novodobou kreacionistickou ofenzívou, neprojevily soudy žádnou ochotu akceptovat jakékoli srovnávání takzvané "vědy o stvoření " s tím, co se obecně považuje za "skutečnou vědu". V roce 1981 sice ještě v Arkansasu a Louisianě prošly zákony vyžadující začlenění výuky kreacionizmu do programu výuky státních škol, ale arkansaský zákon už rok na to deklaroval americký Oblastní soudní dvůr jako neústavní. Louisianský případ v roce 1987 skončil až u Nejvyššího soudu USA (Supreme Court), jehož konečný a nezměnitelný verdikt zněl: Kreacionismus je v podstatě náboženský výklad původu života, nicméně favorizuje jedno z náboženských vyznání (křesťanství) vůči ostatním (islám, hinduismus, atd.).

Po této další porážce se kreacionisté, jako dosud vždy, vrátili k rýsovacímu prknu, aby vymysleli jinou mazanou strategii, která by je přenesla devadesátými lety do nového tisíciletí. Posléze přetransformovali "vědu o stvoření" do teorie, jíž mimo "biblický pás" říkají "nenadálé objevení" a uvnitř něho "inteligentní design". Obě verze se opatrně vyhýbají jakýmkoliv odkazům na Boha a charakteristické stránky náboženského vyznání, ale zato tím důrazněji cílí na Achillovu patu darwinizmu, tedy na skutečnost, že se všechny dosud zjištěné druhy objevují ve fosilním záznamu naráz, v plné dokonalosti, samci a samice, což nenechává otevřenou žádnou hodnověrnou cestu, jak by se mohli vyvinout v rámci darwinovského postupu.

Naštěstí pro darwinisty dnes nad touto Achillovou patou triumfuje právní ochrana poskytnutá Nejvyšším soudem. Avšak příliv se zvedá a mocně narůstá. Nakonec se možná znovu vše obrátí jako v dobách, kdy Darwinovo učení zaplašilo nevědomost šířenou kreacionisty předtím, než se objevil, a později při "opičím soudu". Pokud právní ochrana darwinistického dogmatu zůstane nedotčená, pak mu přinejmenším ve školních lavicích nebezpečná konfrontace s dogmatem kreacionismu nehrozí. Závěr ještě nakonec může být velice diskutabilní, protože mnohé školní obvody reagovaly na nátlak tím, že odmítají vyučovat jedno i druhé, což hrozí velkou a vážnou mezerou ve vzdělání příští generace studentů.

Přes extrémní vrtkavost těchto otázek a okamžité údery, následující poté, když se někdo z toho či onoho pohledu postaví na "špatnou" stranu, končí veškeré pokusy o objektivní analýzu závěrem, že obojí, darwinizmus i kreacionizmus, je významnou měrou scestné. Jak by jinak bylo možné, aby si mohly navzájem předhazovat tak obrovské díry a mezery v teoriích, kdyby byly obě strany tak korektní, jak tvrdí? Einsteinova všeobecná teorie relativity, pomineme-li příležitostný nesoulad s kvantovou mechanikou, nemusela čelit žádné opravdové výzvě. Od doby, kdy ji Einstein vyjevenému světu v roce 1915 předložil, nedošlo k žádné debatě o sporných otázkách: pokud je něco deklarováno jako správné, musí být opak nesprávný a tak to má být. Tak jako všichni dokážeme rozpoznat, co je "dobré", když to vidíme, měli bychom všichni umět rozeznat i to "špatné". Každý má nezadatelné právo akceptovat, že Země je nekonečně starší než 6000 let. Navzdory mnoha důkazům nápadných změn ve stavbě těla, které volají po mikroevoluci, i přes nespočetný počet druhů, neexistuje ani jediný definitivní důkaz o přechodu kteréhokoli z nich na vyšší druh, jak vyžaduje makroevoluce. Jsem přesvědčen o tom, že kdyby Charles Darwin ožil a mohl být konfrontován se skutečnostmi, které se nahromadily od jeho úmrtí, uznal by, že jeho teorie je špatná.

Pokusme se tedy podpořit tvrzení, že se darwinisté i kreacionisté natolik mýlí, že jsou obě příslušné teorie zralé k zavržení. Je jen otázkou času a okolností, než se vynoří jeden či více důkazů, které budou tak jasné v podrobnostech a s tak drtivou platností, že oběma stranám nezbude nic jiného než odložit své obřadní trouby či laptopy a odplížit se do popelnice dějin, tak jak to už udělala spousta podobných zkrachovalých teorií. Jenže než se tak stane, co s těmi, kteří si chtějí ke studiu a prozkoumání zvolit objektivnější a zřejmě mnohem přesnější scénáře o stvoření života, a lidského především?

Zásluhou zarputilé strategie "buď - anebo" se darwinisté a kreacionisté vyboxovali na protilehlé strany velmi širokého intelektuálního spektra, přičemž uprostřed ponechali obrovský pruh země, jakési "středozemí" přístupné komukoliv, kdo má odvahu ho prozkoumat. Ukazatele směru rozmístěné v tomto pásmu jsou nadto četné a překvapivě snadno sledovatelné. To co potřebujete, je vůle a ochota pohlížet na věci otevřenýma očima a vnímat otevřenou myslí.

Co se týče počátku života, staví darwinistický postoj na myšlence "spontánního oživení," proti níž reptal J.W. Dawson už v roce 1873. Podle této představy začal život existovat spontánně, "jaksi úplně sám od sebe", když se k sobě dostala ta správná směsice organických a anorganických složek. Touto cestou měla být překonána imenzní propast mezi živým a neživým. Na základě toho, co jsme se od roku 1873 až dosud naučili o technických aspektech takového procesu, lze zcela bezpečně tvrdit, že teze o spontánním oživení má menší šanci na přetrvání než příslovečný jarní sníh.

Nevšímejme si skučivých protestů těch, kteří budou zleva i zprava tvrdit, že k tomu nemáme patřičné zplnomocnění. Na území nikoho mezi oběma tábory platí pouze pravidla reality. Tato realita říká, že jednoduše neexistuje žádný způsob, jímž by mohla náhodou vzniknout byť i nejjednodušší životní forma; povězme subvirální mikroorganismus, který náhodou začal fungovat coby živá bytost poté, když se hrstka složek RNK a DNK sama od sebe dala dohromady s náhodným zákvasem chemických sloučenin. Žádná laboratoř nikde na světě nikdy nenašla ani cestičku, jak přesvědčit už hotové lipidy, aby samy vytvořily funkční buněčnou membránu nezbytnou pro zapouzdření jakéhokoliv živého mikroorganizmu. Pak je tu ještě její prostupnost, jež rovněž musí být součástí výchozí směsi, aby buňka mohla přijímat živiny a vylučovat odpad.

Brilantní anglický astronom a matematik Fred Hoyle předložil možná nejdokonalejší analogii průběhu takového procesu, když řekl: "Bylo by to stejné, jakoby náhodné tornádo rozvířilo smetiště, a přitom z materiálů, které se na něm náhodně povalovaly, zcela náhodně smontovalo funkční tryskové letadlo." Je to tak, protože při spatření nesmírné složitosti patrné i na té nejnižší úrovni života, mysl snadno odvrávorá do náručí náboženské víry. Zkrátka, nemohlo a nestalo se to tak, a kdokoli tvrdí něco jiného se buď mýlí, anebo chce uvést do omylu jiné, nebo ho prostě děsí cokoli, co by mohlo vést ke ztrátě hodnoty myšlenek tvořících jeho světonázor.

Jestliže je tedy spontánní oživení nemožné, jak tedy život vznikl? Jak k tomu mohlo dojít? Zde je dobré obrátit se na starého známého Sherlocka Holmese. Ten razil poučku, že by se člověk při každém hledání pravdy měl postupně zbavit všeho, co je rozhodně vyloučeno. To, co pak zbude, i když se o tom stále ještě může pochybovat, je pravda. Vyřadíme-li spontánní oživení, zbývá jako jediná další schůdná alternativa intervence, kterou na jakési úrovni provedla nějaká entita nebo bytosti. (Nedbejte teď oboustranných erupcí vzletných: "No nazdar!?" a hysterických výkřiků z okolí.)

Dříve než teď někdo z naší skupiny průzkumníků "středozemí" přeběhne na stranu pseudovítězů si ujasněme, že touto "entitou či bytostmi" není myšlen "Bůh" v kreacionisty zastávaném antropomorfním smyslu. Jsou tím míněny některé stránky nebo aspekty daných skutečností, které sice dosud formálně neuznáváme, což ovšem nic nemění na jejich existenci, působí na nás, jsme s nimi v interakci způsobem, jemuž právě začínáme rozumět.

Všechny lidské bytosti jsou odjakživa vázané třídimenzionálním světem. Rodíme se do něj, žijeme v něm a nakonec v něm umíráme. Po celý život zápasíme o to, abychom vyhověli svým vlastním životním zkušenostem. Nicméně někteří z nás už měli jisté zážitky nebo se jim dostalo náhledů signalizujících možnou existenci dalších úrovní reality. Takové věci se nemanifestují v obvyklém hmotném (tělesném) smyslu, ale mají čistě éterické formy, které nicméně mají dostatek substance, aby byly postřehnutelné i bytostmi, uzavřenými do tří známých rozměrů.

Někomu, kdo se snaží proniknout do metafyziky, se to zpočátku může jevit jako letmé jemné záblesky; vytrvejte prosím a podívejte se na to trochu blíž. Pozvolna se ustavuje odvětví "nové" vědy, která se zabývá dalšími rozměry. Pod názvem hyperdimenzionální fyzika jsou vymýšleny a uskutečňovány experimenty, které - stručně řečeno - poskytují letmé pohledy do dalších oblastí reality. To se nijak moc neliší od nejranějších Einsteinových studií času a pohybu v období, kdy se chystal roztrhnout 200letou akademickou svěrací kazajku newtonovské fyziky. Mezitím se stejnou kazajkou stala i tehdy revoluční einsteinovská fyzika, ale i ta hyperdimenzionální nakonec najde způsob, jak z ní vyváznout a posunout lidstvo na mnohem vyšší úroveň povědomí, k porozumění skutečné realitě.

Podrobnosti o těchto experimentech jsou obilím určeným pro jiný mlýn; stačí říct, že největší břímě dnes nesou "strunoví teoretici", jejichž subatomární "sjednocovací teorie" vyžaduje deset či více nových rozměrů, aby ji bylo možné považovat za platnou. Tito a jiní lidé v pravý čas jistě udělají potřebné pokroky a od pouhých letmých pohledů, jichž docílili už nyní, dospějí až k úplnému otevření dveří do dalších dimenzí. Až to udělají, pravděpodobně je naleznou obydlené jakýmsi druhem entity nebo bytostmi, o nichž jsme hovořili předtím. Tyto bytosti nejsou nezbytně "Bohem" s velkým "B," ale spíše "bohy" s malými "b". Možná, že jsou to titíž plurální "bohové" zmínění v Genesis ("Pojďme, udělejme člověka podle našeho obrazu, podle naší podoby.") Ale i toto je melivo pro jiný mlýn. Přivádí nás to ale k analýze toho, jak se člověk vlastně stal tím, čím je.

Tato úloha se zdá být jednoduchá, jenomže nikdo v libovolném myslitelném mocenském postavení nemá zájem na konfrontaci, která by mohla definitivně odhalit pravdu o našem původu. Žádný vědec, žádný politik a žádný duchovní nemůže doufat, že si uchová svou moc - v jakémkoli postavení - pokud aktivně vystoupí s pravdou o této brizantní věci. Všichni už měli možnost pozorovat, jak rychle "zmizeli" z pozice jejich kolegové, kteří se odvážili vystoupit z řady, takže je jim jasné, že odveta přijde rychle a zaručeně.

Jak už jsem uvedl, trvají kreacionisté na tom, že Bůh (v tomto případě jediný muž, redukovaný z bezpohlavního plurálu v původním biblickém textu) vytvořil prvního muže podle svého vlastního obrazu a své vlastní podoby. Dobře, ale je-li to tak, musel mít přímo nahromadění dnů v nichž se nic nedaří, protože my, lidé, jsme prachmizerně navržený druh. Pravda, máme sice mozek s vysokou kapacitou, ale z nějakého podivného důvodu z ní smíme užívat jen relativně malou část. (Nyní opět slyšíme zběsilé vytí protestů vědců po pravici, ale nevšímejme si jich. Jestliže nám kterýkoliv ze sta takzvaných "chytrých blbců" /savantů/, kteří mají jakýsi přímý přístup ke stovce rozdílných částí mozku, může předvádět úžasný intelektuální festival, pak tytéž části musí být i v našich mozcích, ale naše "normálnost" nám přístup k nim blokuje.) Morálně představujeme příšerný mišmaš funkcí; jsme schopni být ztělesněným zlem v jednom a vtělenou láskou v příštím okamžiku, přičemž je pokryt i úplný rozsah mezi tím rozprostřených emocí. V těle ustavičně nosíme více než 4000 genetických poruch, každý z nás jich má v genofondu průměrně 50 (mnozí mnohem víc, někteří méně). A regulérní výzkum objevuje nové a nové. Těch vážných nemá žádný jiný živočišný druh víc než hrstku, ale zároveň také neexistuje takový, který by zahubil jejich nositele dříve, než dosáhnou reprodukční zralosti. My jich máme tucty. Jenže, jak jsme k nim přišli? Lépe řečeno: Proč v nás zůstávají? Jestliže jsou některé z nich stoprocentně smrtící ještě předtím, než je postižený jedinec schopen reprodukce, jak se jim podařilo rozlézt po celém našem genofondu?

Připustíme-li, že Bůh, ve dnech, kdy se nás rozhodl stvořit, dělal to nejlepší svým obvyklým neomylným způsobem, neexistuje žádná legitimní omluva na to, že tento projekt dopadl tak uboze. Rozhodně by nám nedal do vínku více fyzických poruch, než našim nejbližším genetickým příbuzným, gorilám a šimpanzům. Trocha albinizmu nikdy nepoškodí žádný druh, ten není jako tucty ostatních poruch, které s sebou nosíme. Takže proč by nám je nechával? Jaký by mohl mít důvod udělat nás geneticky mnohem méně robustními, než všechny ostatní druhy jejichž se cítíme být pány?

Žádný takový důvod neexistuje, a to je další opěrný bod pro tvrzení, že to jednoduše muselo být jinak.

Pojďme teď zkontrolovat, oč se opírá darwinistické dogma tvrdící, že se lidé vyvinuli z primátů (šimpanze a gorily) postupným vývojem trvajícím čtyři milióny let, přes dlouhou sérii předchůdců, známých jako australopitekové (viz Lucy, atd.) a rané homo (homo habilis, homo erectus, a tak dále.). Třebaže australopithekové nepochybně chodili vzpřímeně (tento druh zanechal proslulý pár 3,5 miliónu let starých stop dvojnožce v tanzanské Laetoli), jejich lebky jsou natolik podobné opičím, že jsou jako eventuální předchůdci člověka naprosto nepoužitelní. Přesto pro tuto chvíli předpokládejme, že nějak přemostili evoluční mezeru k nejranějším homo, kteří už skutečně snesou tělesné přirovnání k lidem.

Na jakékoli sérii snímků lebky homo předcházejícího člověku si lze povšimnout, že ji čas změnil jen málo, s výjimkou velikosti mozku, který se u tohoto druhu skokově zvětšil z původních zhruba 200 kubických centimetrů. Všechny kosti těchto lebek jsou ovšem mnohem hutnější a těžší než lidské, lebky nemají téměř žádné čelo. Zato zde jsou obrovské nadočnicové oblouky a velké, okrouhlé oční důlky, v nichž patrně byly uloženy bulvy schopné nočního vidění. Dále tu jsou široké lícní kosti a nosní pasáže naznačující, že nos musel být naplocho roztažen přes celý obličej (nemají žádnou nosní přepážku, která náš nos vyztužuje a vysunuje z tváře). Jejich ústa byla pregnantně rozšířena přes celou tvář a neměli bradu.

Všechny tyto rysy jsou typické pro vyšší primáty, dominující ve fosilním záznamu až do období před asi 120 000 lety, kdy se geologicky vzato doslova "přes noc" objevují současnému člověku velmi podobní kromaňonci, kteří se absolutně ve všem ostře odlišují od domnělých předchůdců. Ve skutečnosti je seznam těchto rozdílů tak dlouhý, že je spolehlivější říct, že lidé nikdy nebyli primáty! (Právě zazněl další řev potupených po naší pravici, ale prosím zůstaňme i nadále mezi frontami a zvažujme pouze důkazy.)

Podle naší mitochondriální DNK existujeme jako druh asi 200 000, plus-mínus několik tisíc let. To je ovšem zapeklitý problém pro darwinisty, prosazující, že jsme součástí předlouhé sekvence, táhnoucí se až k australopithekům žijícím před čtyřmi milióny let. Kromě toho bychom se měli objevit hned po neandertálcích, následujících po homo erectus. Jenže mitochondriální vzorky neandertálců, kteří žili před asi 300 000 léty a ještě před 100 000 lety se kupodivu překrývali s kromaňonci, ukazují, že neandertálci nebyli dostatečně těsně příbuzní lidem, aby mohli být považováni za naše přímé předky. S tím je spojen ještě jiný vážný přechodový problém, protože lidský mozek je v průměru o 100 kubických centimetrů menší než mozek neandertálce! (Výzkum také ukázal, že neandertálec měl dokonale vyvinutou jazylku, takže byl stejně jako my schopen dokonale mluvit a třeba i zpívat. pp) Kdo ví, co by se stalo, kdybychom s nimi byli v přímé dědičné linii? Antropologové mezitím opustili rovněž myšlenku, že možným přímým předkem člověka byl homo erectus. Homo erectus pravděpodobně vyhynul už před 300 000 lety, to znamená o 100 000 let dříve, než jsme se tu objevili. Očividně se kdysi - ostatně jako v každé válce - stala první obětí pravda. Antropologové nedávno začali přehodnocovat indonéské fosílie homo erectus - a hádejte, na co přišli? Usoudili, že je možné je datovat do doby před nanejvýš 30 000 lety! Žil tedy ještě 120 000 let poté, když se ve fosilním záznamu objevil první kromaňonec. To je překvapení, co? Vědci ovšem musí ještě vysvětlit naše "nenadálé objevení" a také odůvodnit širokou sadu nových charakteristických vlastností, které u primátů nikdy nebyly zjištěny.

Pochopte: Lidé primáty nikdy nebyli! Ano, do jisté míry jistě odpovídáme odbornému popisu, protože máme flexibilní ruce a nohy s pěti prsty, ale pak už nelze dělat žádná další rozumná přirovnání. Nemáme silné kosti jako primáti (jejich jsou mnohem robustnější než naše) ani jejich svalovou sílu (jsou ve stejném váhovém poměru 5 až 10krát silnější než my), ale na rozdíl od nich máme čelo, minimální oční oblouky, malé, podélně formované oční důlky pro oči, které v noci takřka nevidí, úzkou nosní pasáž a nos vyčnívající z tváře, plochá malá ústa, bradu a jsme dvounožci.

Kromě kostí máme řadu dalších odlišností: nemáme mozek primátů (zdrženlivě řečeno!), máme odlišný jícen (nemůžeme jíst či pít a současně dýchat; oni mohou), hlas (primáti mohou vydávat hlasité skřeky, ale my můžeme modulovat zvuky a tvořit z nich slova), pokrývku těla (všichni primáti mají kožešiny z chlupů od hlavy až po prsty na nohou, husté na zádech a lehčí na přední straně těla; my nemáme žádný kožich a náš vzor hustoty tělesného ochlupení je úplně opačný); ochlazujeme se hojným pocením (zatímco oni funěním, ačkoli někteří se i slabě potí); při pohnutí pláčeme (to nedělá žádný primát); neregulujeme náš příjem soli (všichni primáti to dělají); máme s vnitřní stranou pokožky spojenou vrstvu tuku proměnné síly, kterou primáti nemají; tato tuková vrstva ovšem brání hojení při poranění pokožky, takže kůže primátů se hojí rychleji; lidské ženy nemají žádný estrus cyklus (cykly útlumu a sexuálního vzrušení) jako všechny samice primátů; ale prvořadý rozdíl mezi lidmi a primáty spočívá v tom, že člověk má pouze 46 chromozómů, zatímco všichni vyšší primáti jich mají 48!

Tato poslední skutečnost skrývá velmi pádný důkaz. Nelze totiž jen tak ztratit dva kompletní chromozómy (pomyslete kolik je to DNK!) zděděné po domnělých "rodičovských" druzích a "nějakým způsobem" se nakonec přesto stát lepším. A nejen lepším, ale lepším asi tak o světelný rok! Odporuje to logice věci a každý rozumný člověk by měl být ochoten připustit, že se v případě člověka muselo stát cosi "mimořádného", něco, co se vymyká řádu obvyklých procesů pozemského života. A právě to se stalo. Ukázalo se, že se "chybějící" chromozómy ve skutečnosti neztratily. Druhý a třetí chromozóm vyššího primáta byl "jaksi spleten dohromady" (neexistuje pro to jiný termín) pomocí naprosto nevysvětlitelné, a nebojme se to říct, přímo "zázračné" techniky.

Jako jediné přijatelné vysvětlení se opět nabízí pouze umělý zásah. Ale čí? Šlo o tutéž hyperdimenzionální entitu, nebo o bytosti, které možná položily základ všeho pozemského života? Ne nevyhnutelně. Jistěže to můžeme považovat za jednu z možností, ale člověk byl v porovnání k započetí života a naplánování všech jeho následujících forem vytvořitelný mnohem snadněji. To otevírá prostor pro asistenci z našeho třírozměrného prostoru. Jinak řečeno, takovými jací jsme, nás mohly vytvořit jiné bytosti z nám dostupného prostoru, které se z účelových důvodů rozhodly udělat nás "podle vlastního obrazu a vlastní podoby."

Připustíme-li toto kacířské vysvětlení, budeme muset vyrazit na dlouhou cestu, abychom si opatřili důkazy. Snad k tomu přispěje snaha vyřešit následující anomálie:

(1) mnoho nevysvětlitelných rozdílů mezi námi a primáty;
(2) naše velice nenadálé objevení ve fosilním záznamu;
(3) příliš nedávný vznik člověka jako druhu;
(4) proč náš druh nemá zřejmého prapředka;
(5) ohromující množství genetických vad; a
(6) evidentně umělé vzájemné propletení našeho druhého a třetího chromozómu.

U posledních dvou jistě nepřekvapí, že jde o charakteristické průvodní znaky geneticky manipulovaných hybridů, o nichž jako o původních lidských bytostech hovoří dávní Sumeři! Začali jsme jimi tento esej a u nich také skončíme.
Jak už jsem poznamenal, na počátku byli Sumeři první velkou pozemskou kulturou. V celé své kráse se jakoby z ničeho vynořila v "době kamenné", zhruba před 6000 lety (viz datování biskupa Usshera!). Přinesla s sebou přes stovku "nej" (primárních objevů, použití atd.), která nyní přisuzujeme vysoké kultuře. Patří k nim mimo jiné i první písemnosti zapsané znaky klínového písma na hliněné tabulky, které pak vypalovali v peci (další z "nej") na kámen. Tisíce jich přečkalo až dodnes, a na mnohých z nich Sumeři vylíčili dobu, v níž na Zemi přišly stovky "bohů" (s malým "b"). Pocházeli z jiné planety, obíhající Slunce po protažené elipse po směru otáčení hodinových ručiček, tedy opačně než všechny další oběžnice.

Když tyto nesmírně nadřazenější bytosti byly na Zemi už delší dobu, rozhodly se vytvořit si skupinu otroků a služebníků, jimž říkali Adamu. Do kamene bylo před 4000 lety (tzn. 1500 let před Starým zákonem) zapsáno, že tito "bohové" schválili "vytvoření Adamu podle své vlastní podoby." Popsané postupy se pozoruhodně podobají genetickému inženýrství, oplodnění in vitro a hybridizaci. Možná nejvýznamnější je to, že ze záznamů vyplývá, že se tak stalo před zhruba 200 000 lety, tedy přesně v období, do něhož ukazují hodinové ručičky naší mitochondriální DNK. Ta nedávno proti všemu očekávání prozradila, že náš druh vznikl právě tehdy!

Když byla práce na Adamu dokončena, byli první z nich zapřaženi do práce v Dolním světě, v horkých důlních šachtách jižní Afriky. Neodpustím si poukázat na to, že téměř každá moderní autorita souhlasí s tím, že lidstvo pochází právě odtamtud. Případný přebytek otroků a sloužících byl k dispozici, takže další skupina byla poslána na práci v luxusním Horním světě, kde byl E.Din ("domov spravedlivých") sídlo údajných stvořitelů, lokalizovatelné do údolí Tigrisu a Eufratu na území dnešního Iráku.

Až do konce poslední doby ledové před asi 15 000 lety se všechno dařilo, když tu bohové zaznamenali, že se obrovská ledová čepice pokrývající Antarktidu začíná rapidně rozpouštět, a že se v blízké budoucnosti její masivní okraje zhroutí do okolního oceánu, což vyvolá obrovské přílivové vlny, které zametou nížiny, v nichž byla jejich města. Jelikož všichni Adamu nemohli být ušetřeni, bylo vybráno několik nejlepších, jimž bylo umožněno přežít údery tsunami ve speciálně konstruované lodi.

Když nastal čas, bohové ve své kosmické lodi vzlétli k nebesům, odkud šokováni rozsahem zkázy sledovali kataklyzma dole na Zemi. A pak, když vody dostatečně ustoupily a bylo možné přistát v pohoří Zagros, nad dřívějším údolím E.Din, teď ovšem pokrytým bahnem a usazeninami, připojili se k přežilým Adamu a společně začali s obnovou decimované civilizace.

Opět si neodpustím vypíchnout, že většina vědců souhlasí s tím, že moderní civilizace (osídlení, zemědělství, atd.) nevysvětlitelně započala asi před 12 000 lety v pohoří Zagros (Toto pohoří je součástí "úrodného půlměsíce". pp), kde by dnes bylo mimořádně obtížné stavět a udržovat obydlí a provozovat jen špatně zavlažované terasové zemědělství. Řídká horská půda (a navíc velmi suché počasí) by vyžadovala mnohem víc vody než půda v úrodných nížinách. Titíž vědci ovšem za žádnou cenu nepřijmou existenci jakéhosi druhu celosvětové záplavy, která patrně zapříčinila, že předchozí civilizace musela začít znovu na (dnes) vyprahlé vysočině.

Většina moderních vědců se vysmívá všem odkazům korelujícím se sumerskými texty, protože je nepovažují za nic víc, než rozšířenou sérii náhod. Tvrdí, že Sumeři byli "až příliš tvořiví" při vytváření svých neuvěřitelně důmyslných, bohatými detaily zdobených "mýtů". Vždyť přece nesčetné podivuhodné věci, které popsali před čtyřmi tisícovkami let, jednoduše nemohou být přesnými záznamy jejich "primitivní reality"...

Nemohou?

pred casom sa mi ozvala komi, ked som potreboval poradit s Nefelímami a dalsou habadurou.. bolo to pre jeden serial, ktory zacina bezat od soboty na markize, od 0.35 su tento vikend prve 2 diely.. trosku lahkej duchariny nezaskodi..

Omne animal triste post coitum.

http://janbraum.unas.cz/fakta/fakta.htm

Bylo staroindické město Mohendžo-daro, jehož stáří se datuje do 2.-3. tisíciletí př. Kristem, vybombardováno nebo bylo epicentrem výbuchu atomové bomby? Byla zde použita ještě jiná neznámá ničivá síla. Vykopávky tohoto města dokazují, že jeho zkáza přišla z nebes. Lidé byli evidentně čímsi náhle zasaženi. Na fotografii je vidět, že se někteří i po smrti stále drží za ruce. V okolí bylo nalezeno velké množství spečené keramiky a dokonce roztavené kamení. Ve staroindických bájích je zmiňováno použití létajících strojů - viman ke svrhávání zbraní hromadného ničení.

STAROINDICKÉ LÉTAJÍCÍ STROJE A JEJICH KONSTRUKCE

Vimanika šastra

Historikové a archeologové vycházejí z představy, že vývoj lidské civilizace postupuje přísně od jednodušších forem ke složitějším. Tato úvaha je však jen teoreticky oprávněná, protože nepočítá s náhlými zvraty a narušením civilizace ať již zásahem člověka samotného (např. invazní vpády "barbarů") nebo přírodními vlivy (zemětřesení, sopečná činnost, srážka Země s jiným tělesem apod.). Zejména po katastrofách velkého rozsahu by společnost nezačala tam, kde byla před tragickou událostí. Nejlépe to vystihl Albert Einstein, když řekl, že pokud dojde k atomové světové válce, následující světová válka již bude vedena pouze kamennými zbraněmi.

Pokud by k podobné tragedii skutečně došlo a někdo ji přežil, můžeme na základě etnografických znalostí a ze starých legend, které dávají tušit, že se tak i stalo, usuzovat na následující vývoj. Společnost by se technologicky vrátila do doby kamenné a mohla by propadnout i kanibalismu. V myslích lidí by se však zachovaly různé vzpomínky na svět před katastrofou. Historické údaje by se staly základem mýtů a technické by se přeměnily na "tajnou vědu". Tajná by byla z toho důvodu, aby se údaje uchovaly pokud možno v nezkreslené podobě. Jak by postupovalo zapomínání významu starých technik, jedinou cestou, jak zachránit dávný odkaz, by bylo prohlásit dávné nauky za svaté a po generace je opakovat slovo od slova, bez toho, že by bylo nutné, aby jim bylo rozuměno. Protože se lépe pamatují básně než-li próza, je vysoce pravděpodobné, že by byly předávány ve formě velkých epických básní. To by pokračovalo až do doby, když by přišel někdo, kdo by jim porozuměl...

Je tento myšlenkový model jen spekulace anebo se něco podobného již na Zemi stalo? Máme stále více důkazů, že k podobným katastrofám, po nichž začínala civilizace znovu, došlo dokonce několikrát.

Zatímco mnohé archeologické nálezy je dosud možno chápat jen jako indicie velkých dávných civilizací, máme k dispozici literární díla, která nepřipouští žádných pochyb. V tomto článku bych rád čtenáře seznámil patrně s nejvýznamnějším z nich, s legendární Vimanikou šastrou.

Tento staroindický spis v sanskrtu byl tvořen 3000 verši a jeho předmětem byla konstrukce letadel a raket. Zatímco s létajícími stroji se setkáváme v pověstech všech národů, zde se jedná o tak detailní technické údaje, že není pochyby, že před sebou máme odkaz prastarých supertechnologií. Popisy jsou tak přesné, že někteří vědci dokonce dokázali jednotlivé létající stroje (vimany) rekonstruovat a to i přes to, že nevíme jak velká část této knihy se dochovala. Kniha, kterou máme nyní k dispozici, je totiž pouhým torzem původní Vimaniky šastry a téměř třiceti dalších spisů, pojednávajících o problematice létajících strojů. Je však značná naděje, že se původní kompletní text Vimaniky šastry podaří nalézt v některé ať již indické nebo tibetské knihovně (mnohé dnes již ztracené texty indické vědy se totiž zachovaly v tibetštině).

I když máme nyní k dispozici "pouhé" torzo, přece pro nás má nedocenitelnou hodnotu. Vedle úžasně přesných vědecko-technických údajů nesmírně vysoké úrovně z knihy plyne, že není jediným, byť geniálním, dílem o letectví, ale že ve staré Indii existovala celá rozsáhlá literatura k dané problematice.

Vzhledem k tomu, že v Indii a ostatních starověkých kulturách byly vědecké informace tajeny a přístup k nim měl jen úzký okruh zasvěcených, byly udržovány pouze ústně. K tomuto účelu byli určeni vybraní jedinci, kteří si pamatovali celé knihy do nejmenšího detailu nazpaměť. Tato tradice existuje dodnes. Mimo to byla skutečná díla uložena v archivech na bezpečných místech, jejichž existence byla vybraným jedincům rovněž známa. A tak se tedy stalo, že text Vimaniky šastry nadiktoval v sanskrtu v letech 1918 až 1923 významný indický učenec Subbaraja Sasta panu Sarmovi, který jím zaplnil23 sešitů. To by plně odpovídalo indickým tradicím. Tyto sešity po více než 20 let opatrovala dcera pana Sarmy. V roce 1973 byl rukopis přeložen do angličtiny špičkovým expertem na sanskrt, ředitelem a zakladatelem International Academy of Sanskrit Research (Mezinárodní akademie pro výzkum sanskrtu) G. R. Josyerem. Překlad byl výhradně určen elitě, což potvrzuje okolnost, že v roce 1980 byl tento překlad objeven v Indii v Královské knihovně Baroda.

Zatímco indický vydavatel určil vydání pro "elitu", americké vydání z roku 1991 bylo určeno pro nejširší veřejnost. Díky velkorysosti nakladatelství Adventures Unlimited Press a Davida Hatchera Childra je možné, aby se český čtenář mohl seznámit s tímto dílem bez složitých jednání s vydavatelem.

Již v roce 1923 byly pořízeny prvé rekonstrukce viman podle pokynů učeného Subbaraja Sasty.

Vimanika šastra je 40. svazkem dnes ztraceného encyklopedického díla Maharišiho Bharadvádže "Vše o strojích". Ten dílo rozdělil na 8 kapitol, které za zabývaly 100 otázkami. Při sepisování díla vycházel z ještě starších pramenů, které podle jeho slov tvoří základ pozůstatků staroindické vědy.

Vimanika není zdaleka jediným zachovaným dílem o starověkých technologiích. Dochovala se např. pojednání, jak přeměnit trávu anebo různý biologický odpad na hodnotnou potravu. Ve starověku se této technologie využívalo při neúrodě, aby se zabránilo hladomorům, a i dnes by tyto znalosti mohly vyřešit stejný problém v Africe a mnoha rozvojových zemích. I když se děl tohoto druhu zachovala řada, zdá se, že právě Vimanika je tím nejdůležitějším z nich, protože jí dokážeme nejlépe porozumět. Existence těchto knih a nepochybně mnoho hmotných nálezů, které nebyly správně zhodnoceny, opravňuje k domněnce, že historický výzkum zaměřený tímto směrem by se mohl stát klíčovým pro náš současný rozvoj.

Pokud jde o význam samotné Vimaniky, její překladatel ze sanskrtu ji hodnotí následujícími slovy: "Můžeme říci, že ve 20. století bylo dosaženo dvou významných výsledků: byl přinesen měsíční kámen z vesmíru a byla vydána Vimanika šastra, pocházející z neznámé minulosti. Měsíční kámen je pouhým kamenem a nikoli shluk lesklých oblázků z Kimberley v Jižní Africe. Vimanika šastra je však klíčovým kamenem vzácných předpisů, jak stavět létající stroje, které by uvedly v úžas i Lindbergha, Rollse, Zeppelina, De Havillanda, Tupoleva i Harolda Greye z Pan American. Bude-li správně pochopena, může se stát základem vývoje nových technologií a tedy nové éry lidstva."

Při překladu díla narazil G. R. Josyer na nepřekonatelný problém. Vimanika je vysloveně technickou příručkou a je zde do detailu popsána řada technologických postupů. Je zde uvedeno mnoho látek a postupů, které prostě nedokážeme přeložit. Ve výkladu celého díla nám mohou pomoci jen pokusy prováděné podle zde uvedených postupů, abychom zjistili, o jaké látky se jedná.

Aby si čtenář mohl učinit sám alespoň hrubou představu o tomto mimořádně důležitém díle, předkládám dále popis celého díla, založený na uvedeném americkém vydání. V tomto obsahu jsem se ne všude držel rozčlenění knižního vydání, protože jsem se snažil co nejvíce se přiblížit k původní podobě díla.

Protože předmětem tohoto článku je skutečně jen seznámení s tímto významným textem, vypustil jsem všechny technické údaje, které by čtenáře jen vyčerpávaly a nebyly by skutečným přínosem. Jen pro srovnání, knižní vydání má 124 stran. K technickým detailům jednotlivých součástí viman i k nim samotným se vrátím v samostatných článcích. Do článku jsem zahrnul jen všeobecné charakteristiky v knize popisovaných viman, protože skutečný obrázek o těchto výsledcích indické supertechnologie dávných dob si lze učinit jen na rekonstrukcích.

Vimanika šastra a stručný komentovaný obsah díla

První kapitola

Úvod

Autor vzdává úctu Božské bytosti, která je popisována v indických Védách (soubor nejstarších indických literárních památek náboženského a filosofického obsahu) a jejíž příbytek je dosažitelný jedině za použití létajících strojů (Viman). Dále uvádí stručný rozvrh celého díla. Je jasné, že Božská bytost není nadpřirozený duch, ale tvor z jiné planety, který učil lidstvo. Vimany totiž nejsou nějaké nadpřirozené útvary, ale hmotné stroje (viz následující definice).

1. Verš - definice
Popisované stroje jsou nazývány vimany, protože létají tak rychle jako ptáci.

1. Vimana je přístroj, který létá na obloze rychlostí srovnatelnou s ptáky.
2. Co se rychle pohybuje na zemi, ve vodě a vzduchem svou vlastní silou jako pták se nazývá vimana. (Vimany byly tedy univerzální dopravní prostředky.)
3. Co létá vzduchem z jednoho místa na druhé je vimana.
4. Co létá vzduchem z jedné země do druhé, z jednoho ostrova na druhý a z jednoho světa na druhý je vimana. (Přístroje sloužily tudíž i jako kosmické lodi.)

2. Verš - Pilotem je ten kdo zná tajemství
Při troše fantazie možno říci, že to platí i o dnešních pilotech. Jistě si nikdo z nás nesedne do letadla, které byl měl řídit někdo zcela bez výcviku. Autor vypočítává následujících 32 tajemství, které musí pilot znát. Všechny se týkají vojenského využití viman a vzdušné bitvy musely být proto velmi četné.

1. Jak stavět nezničitelné létající stroje.
2. Znalost pohonných sil.
3. Znalost stavby různých létajících strojů.
4. Jak poznat a jak se vyhnout nebezpečným vzdušným vírům, které mohou letadlo ohrozit.
5. Jak učinit letadlo neviditelné v "temné složce" slunečních paprsků. Užívalo se v leteckých soubojích.
6. Jak vytvářet maskování letadla za použití elektřiny a síly větru.
7. Jak učinit letadlo neviditelným zahalením do oblaku.
8. Jak ochromit nepřátelské letadlo silou čerpanou z ovzduší.
9. Zviditelnění všeho před letadlem použitím zvláštního světelného paprsku (laser?).
10. Jak stáhnout části letadla, letícího plnou rychlostí s roztaženými křídly pomocí 7. vypínače v letadle.
11. Jak vhodně roztáhnout letové plochy pomocí vypínače v 11 . oddíle letadla, dostane-li se do víru v první a třetí rovině.
12. Jak opticky, za použití zvláštního kouře z oleje změnit tvar letadla, aby nahánělo hrůzu.
13. Jak děsit přihlížející použitím zvláštního oleje z nejrůznějších látek a zkreslujících zrcadel, aby letadlo nabylo tvaru nejroztodivnějších hrozných zvířat. (Nelze řadu podivných vidění zvířat a dalších útvarů na obloze popisovaných v kronikách všech dob připsat takovému maskování létajících strojů?)
14. Jak učinit, aby se vimana zdála pokrytá květinami a šperky.
15. Jak vytvářet záři jako slunce. 16. Jak způsobit v poledne nejhlubší noc.
17. Jak vše zničit.
18. Jak navodit celkovou necitlivost a bezvědomí.
19. Jak promítat hvězdnou oblohu. 20. Jak vytvářet ohlušující hromy. 21 . Jak chránit vimanu, aby se ne vzňala při průchodu jednotlivými vrstvami atmosféry (analogie tepelného štítu raket, když vstupují do atmosféry?).
22. Jak způsobit, aby se vimana pohybovala vlnivě jako had (často pozorováno u UFO).
23. Jak vytvořit vlnění o frekvenci 4087 cyklů za hodinu, aby byla otřesena nepřátelská vimana.
24. Jak provádět rychlé akrobatické manévry, je-li vimana napadena celou letkou.
25. Jak odposlouchávat rozhovory v cizích vimanách. Popsáno v monografii o elektronice.
26. Jak získat obraz vnitřku cizí vimany.
27. Jak sledovat pomocí přístroje (jednalo se o monitor?) vše, co se děje na Zemi.
28. Jak zjistit směr, z něhož se blíží nepřátelská vimana (měli už radar?).
29. Jak učinit, aby vimana splývala s okolím.
30. Další způsob, aby vimana vypadala jako oblak.
31. Jak přivodit lidem v ostatních vimanách bezvědomí.
32. Jak zapálit cizí vimanu.

3. Verš - letové koridory a pět oblastí
V pěti vrstvách atmosféry je 519 800 letových koridorů, spojujících sedm světů (kontinentů). Dnes jich existuje jen pět. Legendy však hovoří o dvou potopených kontinentech: Atlantis v Atlantském oceánu a Mu v Tichém oceánu. Lemůrie byla pouze rozsáhlý ostrov poblíž Indie.

Jednotlivé vrstvy atmosféry jsou vhodné pro různé typy viman. Různí autoři udávají různý počet letových tras (koridorů), které se vztahují k jednotlivým kontinentům. Údaje

o místních letových trasách se týkají jen pěti kontinentů, a proto pocházejí nejspíše z doby, kdy již Atlantis a Mu neexistovaly.

Mimořádně vysoká čísla odrážejí velmi čilý letecký provoz a z toho důvodu tyto koridory vůbec i vznikly.

4. Verš - Vzdušné víry
Je popsáno pět typů vzdušných vírů a jak se jim vyhnout. Pro vimanu představují nebezpečí.

5. Verš - Třicet jedna částí vimany Zde je uvedeno 31 součástí, které má většina viman.

6. Verš - Oblečení
Přesně je popsáno oblečení pro různá roční období a materiály, z nichž je vyrobeno.

7. Verš - Potrava
Potrava je přesně dána ročním obdobím. Není užíváno maso, protože všichni piloti jsou výlučně ze tří kast bráhmínů (nejvyšší indická kasta).

8. Verš - Různé vlivy působící v různých obdobích
Jsou popsány prospěšné i ničivé síly a jak se s nimi musí pilot vypořádat.

9. Verš - Kdy jíst
Je přesně popsáno, kdy má pilot jíst.

10. Verš - Stravování v létajícím stroji
Užívá se výživných extraktů podávaných v tabletách.

11. Verš - Jak vyrábět výživné tablety
Výroba výživných extraktů s vysokou vitamínovou hodnotou. Užívá se 16 druhů zelenin a 32 druhů ovoce a řada látek bohatá na stopové prvky a enzymy.

12. Verš - O trávě, bylinách
Postup, jak z biologických látek pro člověka těžko stravitelných vyrobit výživné extrakty.

13. Verš - Kovy na výrobu vimany
Ze tří základních kovů lze vyrobit 16 slitin pohlcujících teplo. Na výrobu vimany jsou vhodné kovy, nevodící teplo. Dále je popsán výskyt, těžba a využití jednotlivých kovů. Jsou zmíněny i druhy sil, působící v nitru Země.

14. Verš - Čištění kovů
Popsány postupy, jak čistit kovy za použití zvláštních olejů, kyselin a přetavování.

Druhá kapitola

1. Verš - Výroba teplovzdorného kovu
Popis výroby teplovzdorného kovu pro plášť vimany. Nazýval se Óšmapá.

2. Verš - O mísení
Jak vyrábět speciální slitiny

3. Verš - Kompozitní materiál~r
Existovalo 407 kompozitních materiálů, které se dělily do 12 skupin. Jedná se o slitiny různých hmot. Do směsí různých poměrů kovů byly přidávány i soli, organické látky a další přísady, z nichž mnohé jsou dosud neznámé. Vznikaly tak látky velmi lehké a současně mimořádně odolné. Kompozitní materiály jsou v rámci našeho poznání nejžhavější novinkou a víme toho o nich neskonale méně nežli staří Indové. Je citováno dílo, zabývající se pouze výrobou kompozitních materiálů.

4. Verš - Tavicí pec
Podle starých mistrů existovalo 532 druhů tavicích pecí. Všechny byly uspořádány do systému rozčleněného do sedmi tříd, z nichž každá měla 76 typů. Kovy pro využití ve vimanách je nejlépe tavit v peci tvaru želvy číslo 9 ze sedmé třídy. Na každé straně byl prostor pro dřevěné uhlí a mechanismus pro přijímání roztaveného kovu. Je citováno dílo, zabývající se jen pecemi.

5. Verš - Měchy
I měchů existovalo 532 druhů a byly rozčleněny do 8 tříd. Pro použití s výše uvedenou pecí se hodí měch číslo 16 z 8. třídy. Je popsána výroba měchů a citováno dílo věnované výlučně výrobě měchů.

Třetí kapitola

1 . Verš - O zrcadlech
Jsou zde popsány zrcadla a čočky, které se užívají ve vimanách, stejně tak jako jejich výroba. Mnohé z těchto zrcadel byly z kompozitních materiálů. Některé sloužily k ochraně vimany před okolními vlivy (např. pohlcovaly tepelnou energii), k pozorování okolí a k ničení nepřátelských viman. Používaly se čočky do laserů? Doslovný překlad sánskrtského textu, který toto zařízení popisuje, zní: Míšením rudrií (druh energie nebo záření?) a slunečních paprsků vzniká ničivá síla nazývaná Máriká, která usměrněná sluneční elektřinou ničí nepřátelské vimany.

Čtvrtá kapitola

1. - 3. Verš - sedm druhů energie
Vimany užívaly sedm druhů energie, které byly generovány v sedmi druzích generátorů. Charakteristiky těchto energií lze shrnout do následující tabulky. Díky těmto silám měly vimany manévrovací schopnosti zcela totožné s manévrovacími schopnostmi UFO (pohyb vymykající se zákonům zemské přitažlivosti).

4. Verš - Dále o tomtéž
Sedm sil, které vimana užívá (někteří autoři uvádějí až 12), jí umožňuje provádět ve vzduchu 32 různých pohybů.

Pátá kapitola

2. Verš - Mechanická zařízení
Zde je vyjmenováno 32 hlavních mechanismů viman. Kompilátor textu, který máme zatím k dispozici, uvádí, některé technické popisy ve verši, který následuje.

Některým, zde uvedeným návodům, bude věnován zvláštní článek, neboť by příliš zatěžovaly tento obecný popis technickými detaily, které jsou vskutku neuvěřitelné.

Šestá kapitola

1. Verš - Jsou tři základní typy viman
Mimo typů viman jsou zde také zmíněny čtyři minulé epochy života na Zemi. Všechny byly ukončeny katastrofami velikého rozsahu, které zasáhly celou planetu. Shrnout je můžeme do následující tabulky.

1. Krita
1 728 000

2. Thethá
1 296 000

3. Dvápara
864 000

4. Kali
432 000

Vimany byly užívány teprve od druhého věku. Tento oddíl knihy velmi dobře vystihuje prolínání duchovních a čistě technických znalostí minulosti. Je tudíž jasné, že ti, kdož budou starověké texty studovat, musí být na vysoké úrovni po technické i duchovní stránce. Musí se orientovat v exaktních vědách a technických oborech stejně jako v parapsychologii a náboženstvích celého světa. Jakýkoli jednostranný pohled může vést jedině ke zkreslení těchto nesmírně cenných spisů.

2. Verš - V třídě ..mántrika" bylo 25 typů viman
V různých spisech se udává různý počet viman. Konkrétně 25 v Šunaka verš a 32 v Mánibhadrakáriká. Tyto rozdíly lze nepochybně přičíst tomu, že jednotlivé spisy vznikaly v různých dobách, jak byly jednotlivé vimany vynalézány. Všechny texty existovaly paralelně vedle sebe, neboť byly "zakonzervovány" jako posvátné, aby se na maximální míru snížila možnost ztráty těchto vysokých technických znalostí minulosti.

3. Verš - V třídě ..tántrika" bylo 56 typů viman
Zde jsou uvedeny sanskrtské názvy všech 56 viman bez jakéhokoli bližšího určení.

4 Verš - V třídě ..šakuna" bylo 25 typů viman
Zde jsou uvedeny sanskrtské názvy všech 25 druhů viman bez bližšího určení jednotlivých typů. Všechny měly stejný stav i stejné manévrovací schopnosti a lišily se jen konkrétním užíváním.

5 Verš - Vimany, které mají být postaveny z královského kovu"
25 viman z předchozího verše bylo vyrobeno výlučně z královského kovu. Jednalo se o slitinu zcela odolnou vůči vysoké teplotě. Následuje popis výroby královského kovu. Byla to slitina tří kovů v poměru 3:8:2, k níž se přidal borax, a vše se tavilo při teplotě 272 stupňů. Patrně existovaly i další poměry, případně se přidávaly další příměsi, protože královský kov existoval v 16 druzích.

Sedmá kapitola

1. Verš - vimana šakůna
Šakůna vimana sestávala z 28 částí. Všechny jsou zde vyjmenovány. Následuje popis konstrukce. Jednalo se o mohutný stroj o třech palubách, který dokázal létat i pohybovat se po zemi na kolech vysokých 4,65 m. Křídla byla dlouhá 20 metrů a bylo možné je skládat k trupu.

Jako zajímavost uveďme, že tato vimana se pozoruhodně přibližuje popisu stroje, který Jules Verne popsal ve svém románu "Pán světa".

2. Verš - vimana sundara
Vimana sestává z 8 hlavních součástí. Byla poháněna spalovacím motorem a elektřinou. Následují podrobné popisy jednotlivých klíčových částí, včetně generátoru elektřiny. Tato vimana dokázala létat rychlostí 5760 km/hod.

3. Verš - vimana rukma
Vimana byla zlaté barvy a nejprve je udán popis, jak docílit, aby se královský kov takto zbarvil. Základní paluba byla více než 300 metrů dlouhá. Její hnací silou byla elektřina a létala rychlostí 1000 km/hod.

4. Verš - vimana tripura
Tento více než 30 metrů dlouhý stroj měl tři relativně samostatné části a byl poháněn slunečními paprsky. Vimana byla svou univerzální konstrukcí technicky tak dokonalá, že se dokázala pohybovat po zemi, ve vodě, pod vodou i ve vzduchu. Následuje podrobný popis tří hlavních částí, následovaný popisem podvozku, elektrického generátoru a elektrického motoru. Jednotlivé hlavní součásti jsou také detailně popsány v jiných verších Vimaniky.

Závěrečná poznámka

Tento komentovaný obsah Vimaniky šastry vychází přímo z výše uvedeného vydání. Její překlad ze sanskrtu, ostatně jako každý překlad, je interpretací textu. Ta je přímo závislá na dobovém poznání. Není proto překvapivé, že se překladatel domníval, že vimany byly poháněny parními či spalovacími motory. Dnešní poznání, zejména na základě objevů Nikoly Tesly, Johna Searla a dalších vynálezců na poli elektromagnetismu naznačuje, že vimany byly ve skutečnosti poháněny touto silou, která je činila ekologicky zcela neškodnými, tiše se pohybujícími a majícími manévrovací schopnosti srovnatelné s dnes pozorovanými UFO.

Domnívám se, že výzkumem problematiky viman by se neměli zabývat pouze historici, ale měla by to být i vysoce aktuální záležitost pro dnešní svět.

Tento článek je jistou alternativou ke klasickému darwinistickému pojetí lidstva, které v současné době pod tíhou nezvratných důkazů přestává být dost dobře funkční. Je na každém čtenáři zvlášť, aby si vytvořil svůj vlastní nátor na danou problematiku pod inspirací tohoto příspěvku.


5 miliard let

Vznikla sluneční soustava. Všechny planety jsou žhavé. V této době existují již miliardy jiných hvězdných planetárních systémů. I při velmi skromném odhadu 1% můžeme tvrdit, že jen v naší galaxii již existuje několik miliard civilizací.

4,9 miliardy let

Sluneční soustava je dosud nestabilizovaná a pláště planet jsou zatím tenké. Neexistují horstva, vznikají jen jednotlivé kopce sopečnou činností. Země obíhá ve vzdálenosti dnešního pásu asteroidů. Tato vzdálenost od Slunce napomáhá k tomu, že její povrch poměrně rychle chladne. Je zhruba dvakrát větší než dnes a obíhá kolem ní poměrně velká rodina satelitů.

Do soustavy vstupuje velké těleso, alespoň pětkrát větší než současná Země. Jak je přitahováno Sluncem, míjí řadu planet a vnáší do planetární soustavy zmatek. Planety mění dráhy i sklony svých os (Uran se pokládá na bok). Toto těleso Sumeřané nazvou Nibiru (Křižující) a Egypťané o něm budou mluvit jako o Cherper (Objevující se).

Nibiru je zachyceno gravitací Slunce, takže se stává jeho desátou planetou. Pohybuje se ovšem po velmi výstřední eliptické dráze s dobou oběhu 3600 let. Po otočce kolem slunce se natolik přiblíží k Zemi (původní Zemi před katastrofou nazývali Sumeřané a Babyloňané Tiamát), že se obě planety vzájemně bombardují svými měsíci. Pro zemi má srážka katastrofální následky. Je vržena na oběžnou dráhu, kde se dnes zhruba pohybuje Venuše. Ta zde dosud není. Soustředěným bombardováním zemského povrchu v oblasti dnešního Pacifiku jí je vyrvána téměř polovina její hmoty. Současně ztrácí všechny malé měsíce. Hmota některých měsíců Nibiru přešla srážkami do našeho současného Měsíce, což způsobilo jeho hruškovitý tvar. Sumeřané toto těleso označili jako Kingu a popsali je jako ,,skoro planeta”, což je nesmírně výstižné.

Nibiru a její měsíce byly nositeli života a tím se stalo, že byla Země ,,infikována”a počíná se na této dříve mrtvé planetě rozvíjet život. Vzhledem k dosud velmi nepříznivým podmínkám můžeme počítat s formami na úrovni bakterií.

Tato planeta byla uctívána snad všemi kulturními národy světa. O tom svědčí její symbolické vyobrazení, s nímž se setkáváme u řady kultur.

4 miliardy let

Planetární soustava Slunce se stabilizovala. ,,Rány” Země se zacelily. Vzniká nová jednolitá pevnina. V oblasti dnešního Tichého oceánu však má velmi slabou oporu, protože zde zcela chybí zemský plášť, který je nahrazen jen slabou utuhlou slupkou vytvořenou lávou z horkého nitra planety. Tento povrch je navíc zcela protkán ohromnými dutinami, naplněnými zemním plynem.

V prapevnině vznikají vulkanické zlomy a láme se na jednotlivé kry, které tvoří kontinenty. Vedle dnes známých pevnin se odlamují velké kry od severovýchodní Asie, Austrálie a Ameriky (zhruba mezi severní Kalifornií a sev. Chile), které později vstoupí do historie jako Mu: země, kde se zrodil člověk.

Po roztržení Ameriky a Afriky vzniká rozsáhlá pevnina a řetěz ostrovů v Atlantském oceánu, která je známa jako Antarktida.

Od východní Afriky se od trhuje velká subkontinentální kra, která se vydává na cestu k asijské pevnině, kde bude známá jako Indie.

3,8 miliardy let

Povrch je dosud neobyvatelný a zcela zahalen ve vodních parách, jejichž teplota se pohybuje kolem 165° C.

Objevují se první stopy života (nálezy z Grónska). Dosud nelze rozhodnout, zdali pocházejí z prvotního přenosu živé hmoty při srážce Tiamát s Nibiru, nebo s příchodem inteligentních bytostí z jiné planety. Pokud by platila druhá alternativa, datovaly by nám tyto zárodky života možná prvé přistání na naší planetě. Pro podobnou domněnku hovoří následující:

V první kapitole Nekronomikonu, údajně nejstarší knihy světa, čteme, že se na Zemi v dobách, když ještě nebyly pevniny (to může znamenat i to že nebyly obyvatelné),objevily bytosti, které sem přilétly z jiných planet a usadily se pod hladinou moře. Později vybudovaly města na pólech. Pokud by tehdy někdo chtěl žít na Zemi, jediným příznivým místem by bylo dno mělkých teplých moří na severním či jižním pólu.

Podle Nekronomikonu byly tyto bytosti nazývány Starší a je možné, že jde o šedé malé bytosti, které mají pocházet z planety jedné z hvězd v souhvězdí Orionu. Podle sdělení amerického senátora Coopera, od roku 1947 opět obývají Zemi, poté co se dohodly s vládou USA. Svou planetu stejně jako svou reprodukční schopnost údajně zničily, takže jim hrozí vyhynutí. Tomu se snaží čelit genetickými manipulacemi na lidech, které unášejí za použití hypnózy.

3,5 miliardy let

Moře jsou obývaná mnohobuněčnými organismy.

3,5 – 0,5 miliardy let

Postupně jsou osidlovány pevniny a vznikají první města. Jejich pozůstatky je dnes třeba hledat velmi hluboko. Patrně v této době se na zemi objevují zástupci civilizace, která pochází nebo alespoň je spjata s Nibiru. Nekronomikon mluví o příchodu Starých, kteří vyhnali Starší. Bohužel neobjasňuje, jaká byla příčina tohoto sporu, který možná trvá dodnes. Je pravděpodobné, že Staří pocházejí ze soustavy Síria.

Ve vrstvě staré 500 milionů let se nám zachoval otisk připomínající obutou lidskou nohu. Byl nalezen v Antelope Springs v USA. Bývá považován za nejstarší doklad přítomnosti civilizované bytosti na zemi.

Podle sumerských textů přistály bytosti z Nibiru na zemi poprvé před 445 tisíci lety (datováno astronomicky). Tento údaj může být správný, ale je mnohem pravděpodobnější, že tabulka, kterou máme k dispozici, je pouhou kopií mnohem staršího textu, a tak tento údaj je třeba brát jako minimální.

500 000 000 – 64 000 000 let

O této době není prakticky nic známo, pokud jde o kulturní osídlení.

Zhruba od poloviny tohoto období se na zemi objevují dinosauři. Podle stop pokládaných za lidské a skaních útvarů připomínající skulptury dinosaurů usuzují někteří badatelé na přítomnost člověka (ovšem též obřích rozměrů). Soudí, že tehdy existovala celosvětová civilizace, jíž peruánský geolog Daniel Ruzo nazval Masma. Jeho monografie, již vydal roku 1974 pod názvem ,,La historia fantastica de un descubrimiento”, i kultura, již popisuje, je však ignorována, neboť nezapadá do obecných představ.

Toto období skončilo katastrofou nevídaného rozsahu, která zahubila téměř vše živé na povrchu planety. Paleontologové hledají příčinu buď v hypotetické temné hvězdě Nemesis, nebo ve srážce Země s velkým asteroidem.

Jedna z teorií tvrdí, že tuto katastrofu způsobila opětná změna oběžné dráhy Země. Vynutilo si ji objevení se Venuše, která se málem srazila se Zemí a vytlačila Zemi na její současnou oběžnou dráhu.

64 000 000 – 4 320 000 let

Země se stala téměř pustou planetou. Po výše popsané katastrofě patrně došlo k silnému zalednění. Poté, co skončila doba ledová a opět se rozvinuly podmínky vhodné pro život, se nejspíše opět vracejí bozi – mimozemšťané a vysazují zde nové druhy zvířat, jimž bude dané klima vyhovovat. Dodnes se zachovaly legendy o tomto obhospodařování Země. Např. některé indiánské kmeny prohlašují, že medvěd byl přinesen z jiných světů… Ctihodný láma Lobsang Rampa, který též píše o bytostech z jiných světů, je nazývá ,,Zahradníky Země”.

4 329 600 – 2 601 600 let

První věk lidstva

Patrně od této doby je třeba klást genetické vytvoření dnešního člověka. Sumerské tabulky popisují důkladně celou operaci i důvod, co vedlo mimozemšťany k takovému kroku. Byla to nutnost těžby různých rud a kovů, především zlata.

Sumerské tabulky však nejsou jediným zdrojem, který nás informuje o našem původu. Velmi detailní popis máme např. v knize Dzyan, kterou získala v Himálaji paní H. P. Blavatská v minulém století. Zde se dozvídáme, že člověk nevznikl nějakým stvořením, ale že bylo třeba mnoho pokusů, nežli se bytostem z jiných světů podařilo vytvořit biologicky reprodukovatelné tvory. Pro úplnost je však třeba dodat, že o pravosti této knihy existují značné pochybnosti.

Na tomto místě je třeba vyjasnit jeden omyl. Všechna stará díla se zmiňují o čtyřech minulých obdobích (my žijeme v pátém) a současně se dozvídáme, že dnešní člověk je ,,čtvrtou verzí”. Běžně existují tendence spojovat jednotlivé věky s jednotlivými druhy člověka. Vzhledem k tomu, že tyto čtyři věky jsou od sebe odděleny rozsáhlými přírodními katastrofami a člověk byl geneticky uměle vytvářen mimozemšťany, nelze tyto dvě věci spojovat.

Jednotlivé typy člověka lze podle knihy Dzyan shrnout následovně:
# První pokusy. Bytosti nemají dosud pevný tvar a jsou zcela bez rozumu.
# Bezpohlavní bytosti.
# Lidé se rodí z vajec jako bipohlavní bytosti.Tyto tvorové jsou inteligentní
# Pohlaví jsou oddělena a jedinci se dokáží sami rozmnožovat.

2 601 600 – 1 305 600 let

Druhý věk lidstva

Došlo k mohutnému rozvoji civilizace. Jejím střediskem byla dnes zničená pevnina Mu v Tichém oceánu. Bylo vytvořeno císařství, spravující 36 království po celé Zemi. Jedním z nejvýznamnějších měst bylo Tivanako, dnes asi 17 km od břehů jezera Titicaca v Andách, v době své slávy to však byl námořní přístav.

V této době byly výjimečným osobnostem mezi lidmi svěřeny vimany, létající stroje s téměř neomezenou manévrovací schopností. Jejich vlastníky byli většinou vládci, kteří sloužili jako prostředníci mezi bohy – zástupci mimozemské civilizace a svými pozemskými poddanými. Většinou to byli kříženci pozemšťanů a mimozemšťanů. To byl i důvod, proč si nemohli či nechtěli brát za partnerky čistokrevné pozemšťanky.

1 305 600 – 441 600 let

Třetí věk lidstva

S technologickou úrovní císařství Mu rostla i jeho arogance vůči jeho královstvím, která mu však byla jen formálně podřízena. Tato situace vyústila v útok na Rámovo království v dnešní Indii. Byly nasazeny vimany, které měly svrhnout ničivé bomby (patrně atomové) zejména na severní oblasti Indie. Stopy po tomto bombardování lze nalézt ještě dnes, např. v Mohendžo Daru. Útočník však podcenil technickou vyspělost Rámova království, a tak útok skončil strašlivou porážkou Mu. Část byla zničena a část se potopila. Celkově došlo k destabilizaci podloží.

Obyvatelstvo Mu počalo prchat zejména na okolní kontinenty, tedy do Asie, Austrálie a zejména do Jižní Ameriky. Tehdy se zde počínají objevovat indiáni. Do té doby byla Jižní Amerika do značné míry vyhrazena mimozemským bytostem jakožto strategická oblast těžby kovů.

Indiáni tedy nepřicházejí přes Beringovu úžinu, ale přímo do Jižní Ameriky a teprve odsud časem některé skupiny migrují na sever. Jedním z takových kmenů byli Hopiové. Ještě dnes vyprávějí jejich báje o universitě v Palenque, kde vyučovali mimozemšťané, které nazývají kačina. Ve zkazkách řady indiánských národů rovněž nalézáme dramatické popisy postupné zkázy Mu.

Dílo zkázy bylo patrně dokonáno srážkou Země s asteroidem. Tehdy se potopila poslední rozsáhlá území a jako připomínka existence snad nejvýznačnější civilizace na zemském povrchu zůstaly pouze některé ostrovy v Tichém oceánu, které jsou nekorálového původu. Ještě dnes na nich lze spatřit památky výjimečné megalitické kultury. Za všechny jmenujme alespoň proslulý Velikonoční ostrov a Nan Madol.

441 600 – 9 600 let

Čtvrtý věk lidstva

Svět propadl dlouhotrvajícímu barbarství, kterému se snažili čelit mimozemští učitelé, kteří se po dlouhé době opět vrátili. Nejzřetelnější stopy po jejich činnosti nacházíme v legendách řady přírodních národů, kde se říká, že celé kmeny byly ,,rychlými kovovými ptáky” (letadly) dopraveni do velmi vzdálených končin, kde žijí doposud. Zatím nám uniká smysl podobných přesunů. Snažili se mimozemšťané těmito nucenými deportacemi zalidnit svět, dopravovat otroky na místa těžby, nebo v tom bylo něco jiného?

Dochází též k obnovení civilizace. Střediskem se nyní stává rozsáhlý ostrov mezi Amerikou a Afrikou, který známe pod názvem Atlantis a, který bude později pojmenován Antarktida.

Vlády se opět ujímají mimozemšťané. Babylonský kněz Berosus nástup božských králů klade do let 479 934. Jelikož však přesně nevíme, jak synchronizovat jednotlivé dynastie, je možné, že toto datum bude poněkud nižší a bude se krýt s počátkem čtvrtého věku lidstva.

29 934 př. Kr.

Dochází k mimořádně ničivé potopě v celosvětovém měřítku. Snad ještě horší škody na životech a majetku zanechává v myslích lidí. Ti si zvykli uctívat své ,,bohy” jako všemocné a nesmrtelné bytosti. Když je však viděli, jak v panice prchají na svých strojích, jejich úcta zcela vymizela. To má za následek, že se vlády ujímá v oblasti Předního východu 1.Kišská dynastie polobohů a mimozemšťané zůstávají v pozadí.

Srovnáním zatím dostupných údajů se ukazuje, že mimozemšťané vždy opouštěli Zemi, když se blížila taková katastrofa, již mohli díky své rozvinuté technologii předpovědět. Obvykle trvalo velmi dlouho, nežli se opět vrátili.

13 000 př. Kr.

Jak se dozvídáme z pamětí obyvatel podzemního města Akakoru, v této době se u nich objevují bytosti, které položily základ k jejich civilizaci, která má trvat dosud. O tomto národu ,,bílých indiánů” toho víme zatím velmi málo, neboť ačkoli existují pověsti tvrdící, že tito indiáni skutečně žijí v pralesích Amazonky, žádnému bělochovi se nepodařilo s nimi navázat styk nebo se od nich vrátit. Proto jsou zvlášť cenné jejich dějiny, které německému novináři Karlu Brugerovi nadiktoval jeden z jejich náčelníků Tatunca Nara.

Právě k tomuto lidu se ve dvacátých letech našeho století vypravil anglický cestovatel plukovník Fawcett. Není jistě bez zajímavosti, že se o nich dozvěděl od kněží na Cejlonu...

10 481 př. Kr.

,,Bohové” opět odcházejí. Patrně v této době byly vybudovány pyramidy v Gíze, aby v sobě ochraňovali dosud neobjevené archivy dávných civilizací. Pro úplnost je však třeba dodat, že oficiální věda je na základě dostupných datovacích metod pokládá za mnohem mladší.

,,Bílí indiáni” tento rok pokládají za rok nula svého kalendáře.

10 468 př. Kr.

Ve sluneční soustavě se opět objevuje Nibiru - křižující a opět má vliv na naši planetu - posouvá zemskou osu, takže Atlantida se přesouvá na Jih a stává se z ní Antarktida.

9 600 př. Kr.

Poslední zbytky Atlantidy se zaledňují.

Její obyvatelé unikají především do Ameriky a na Saharu, která byla tehdy úrodnou zahradou. Část se usadila v nejzápadnějších částech Evropy.

Egypt byl dosud jen spoře osídlen necivilizovanými lidmi. Důvodem byla rozsáhlá bažinatá území kolem Nilu. Vzhledem k úrodnosti Sahary nebylo ani nutné, aby toto území bylo osidlováno. Pyramidy zde byly postaveny z geometrických důvodů i proto, že vyznačovaly nové letové koridory, orientované na Ararat v Malé Asii.

,,Dynastická rasa” sídlila původně v Duátu, v jižní oblasti Alžírska a postupně, jak Sahara vysychala, se přemisťovala k Nilu.

9 600 – 3 166 př. Kr.

Pátý věk lidstva

Toto období charakterizují jihoameričtí indiáni velmi výstižně jako ,,období krve”. S pádem Atlantidy zanikly poslední zbytky civilizace a celý svět propadl barbarismu. Tento stav trval až do opětného návratu ,,bohů”, kteří znovu budují civilizaci v celosvětovém měřítku. V krátkém údobí několika let se na celém světě objevují vyspělé civilizace, které však již nejsou ani stínem předchozí úrovně. O datu 3 114 nás informuje mayský kalendář, který toto datum povýšil na zvlášť významné.

Staré vědecké poznatky jsou jako celek zapomenuty a tradují se jen zlomky dávného učení, které jsou kodifikovány do epických skladeb, aby se zachovaly v co možná neporušené podobě do doby, kdy někdo porozumí odkazu dávných civilizací.

V roce 6 351 zaniká říše Akakor a ti, kdo přežily, se uchylují do podzemí. Současně zhruba v této době vysílá faraón Sent loďstvo na západ, aby pátralo po zbytcích Atlantidy. Expedice žádné zbytky neobjevila. Podle popisu cesty se nejspíše dostala až do Sargasového moře, kterým nedokázala dál proplout. Papyrus je (nebo byl) uložen v Petrohradě.

3 166 př. Kr.

,,Bozi” se vrátili do Akakoru. V této době nastupuje vládu první egyptská dynastie, která sjednocuje celou zemi.

3 114 př. Kr. – 498 po Kr.

,,Bozi” zakládají mayskou civilizaci.

Neustále se prohlubuje úpadek civilizace. Stále více je zapomenuto a mění se v pouhé báje, legendy a různé pověrečné vyprávění. I když na jedné straně se počíná rozvíjet primitivní forma technologií a společnosti se vyvíjejí tak, jak je všeobecně známé. Stále však přežívá paměť na něco velkého, z čeho jsme byli násilím vytrženi.

Hroutí se starověké civilizace Evropy i Egypt, který spadá nyní pod evropský vliv.

498 – 1 500

S nástupem křesťanství v Evropě jsou systematicky ničeny i poslední zbytky dávné kultury. Evropa si namlouvá, že je středem civilizace, a zatím prochází nejtemnějším barbarismem, který provází netolerance a totalitní společnost, což vyúsťuje v honbu na ,,čarodejnice”. Jsou předepsány názory i víra a jakýkoli jiný postoj je pronásledován.

1 500 – 1 700

Nové objevy a technický pokrok podmínily vznik a rozvinutí renesance. Hlavní hybnou a dosud nedoceněnou silou však bylo vydání hermetických spisů. Tento nesmírně hodnotný odkaz starého Egypta, který se zachoval prostřednictvím Řeků a Římanů, podnítil snahu porozumět starověkým civilizacím.

1 700 – 1 900

Další vědecké poznání ještě více oslabilo vliv církve, která se v Evropě projevovala jednoznačně jako zpátečnická síla. Zastánci rozumu však nebyli schopni rozlišit pověru od duchovního, a proto odmítli obojí. Nastoupil extrémní materialismus, který i člověka chápe jako mechanický stroj.

I přesto je to doba, kdy začíná prvé skutečné poznávání našich reálných počátků a dějin, jaké skutečně byly. Objevují se první autoři, kteří ukazují historii poněkud jinak, než je vyučována oficiální vědou nebo církevním učením. Není bez zajímavosti, že jejich knihy vyšly v USA. V tehdy zkostnatělé Evropě by jistě nenašly nakladatele. Mám na mysli především Ignatia Donnellyho, Jamese Churchwarda a Charlese Hoy Forta.

První z těchto badatelů shromáždil a utřídil materiál o Atlantidě již před více než sto lety na takové úrovni, že dodnes jsou jeho dvě knihy základním pramenem o dané problematice. Roku 1868 počal svůj asi šedesát let trvající výzkum James Churchward, který objevil záznamy o ztracené pevnině Mu. Charles H. Fort na přelomu minulého a tohoto století shromažďoval po 27 let z vědeckých pramenů jevy, které bychom dnes mohli označit za hraniční.

1913

Prameny spojené s ,,Montauk project” (americký tajný projekt) naznačují, že k oficiálnímu spojení s mimozemskou civilizací došlo opět tohoto roku. Tomu by odpovídala i některá pozorování. Namátkou uveďme pozorování z 9.2.1913, kdy bylo nad Kanadou, USA a Bermudami spatřeno zářící těleso, které se zdálo táhnout za sebou dlouhý stříbřitý ocas. Na základě zpráv mnoha pozorovatelů z různých míst lze říci, že šlo o letku 32 strojů neznámého původu.

V lednu téhož roku byla pozorována řada podobných strojů nad Anglií. Všechny se pohybovaly na tehdejší dobu zázračnou rychlostí.

1935 – 1945

V roce 1933 se k moci v Německu dostali nacisté. Jádro této organizace tvořila tajná společnost, která se snažila ve velmi zvrácené podobě získat něco z odkazu předků. V jejich představách hledali svůj původ v rozvinutých civilizacích minulosti a odtud patrně pramenila i jejich zvrácená představa o jejich rasové nadřazenosti.

Od roku 1935 až do konce války pořádali Němci expedice po celém světě a snažili se hledat stopy minulosti, které by mohli využít. Zajímali se hlavně o Tibet a Jižní Ameriku. Můžeme-li věřit jedné ze zpráv v Jitru kouzelníků, bylo v dobytém Berlíně objeveno několik mrtvých Tibeťanů v uniformách SS.

Podle vyprávění Tatunky Nara, náčelníka kmene Ugha Mongulala z Jižní Ameriky, pronikly Němci v roce 1941 do Akakoru, podzemního města, patrně někde na území dnešní Bolivie.

Rok 1945 mohl přinést zásadní obrat války ve prospěch nacistického Německa a Japonského císařství. Klíčem k úspěchu mělo být zdařilé odzkoušení V6 – prvého létacího talíře na bázi elektromagnetismu, který postavili v novověku pozemšťané. Toto zařízení dosahovalo pozoruhodných letových a manévrovacích výkonů. Poněvadž se jeho koncepce zcela vymyká tehdejšímu stavu vědy a současně je známo pohrdání německé vědy vědeckým názorem zbytku světa, naskýtá se otázka, zda se nejedná o mimozemské technologie. Mimozemskou pomocí (snad příslibem vojenské intervence?) by bylo možno vysvětlit i neuvěřitelnou jistotu celého vedení nacistického Německa, dokonce ještě v soudní síni norimberského tribunálu! Na něco čekali a doufali v něčí zásah... Neměli to být mimozemšťané?!

1947

Nejpozději tohoto roku prý došlo k navázání styků vlády USA a zástupců mimozemské civilizace z planety jedné z hvězd v souhvězdí Orionu. S největší pravděpodobností se jedná o ,,Starší”, o kterých hovoří Nekronomikon.

Způsob navázání kontaktu naznačuje, že se ,,Starší” někoho obávali. Byli to ,,Staří”? V každém případě to musela být mocnost, jíž by nebyli schopní čelit.

Smlouva se týkala výměny mimozemských technologií za vybudování základen, hlavně na území USA. Američané sice některé technologie skutečně získali, ale brzy poznali, že jsou hříčkou v rukou svých ,,hostů”, kteří si pochopitelně nechali v ruce vše, co by je mohlo ohrožovat.

1947 – 1977

V tomto období se množí únosy lidí, ale prakticky nic není o nich známo, neboť postižení jsou během celé operace pod vlivem hypnózy.

Toto třicetiletí je zároveň doba, po kterou jsou tajeny materiály z ,,havárie” řady UFO v Rosewellu, v Novém Mexiku v USA.

Začíná vycházet řada knih a článků o pozorování UFO. Vláda USA vytrvale popírá, že by o nich něco věděla. Je organizováno několik státních výzkumů UFO, ale u všech byl předem daný výsledek. Musí se přijít na to, že UFO vlastně neexistuje a že to jsou meteorologické a jiné přirozené úkazy. Tyto ,,výzkumy” byly pouze zastíracím manévrem, aby se dodalo neexistenci UFO, jako strojů z jiných světů, puncu objektivnosti. Vedle těchto kamufláží existují i další programy. Jejich největším nedostatkem bylo, že byly prováděny na různých úrovních státní správy, aniž si navzájem vyměňovali údaje. Klíčovou akcí byla Majectic 12.

1977 – 1994

Ze zákona se otevírají archivy. Vychází najevo, že vláda lhala a nejenže ví, co je UFO, ale je s jejich piloty v úzkém styku.

Určitým mezníkem, který odstartoval zájem novinářů a nezávislých badatelů, je natočení filmu a později vydání knihy ,,3. Alternativa”, kde je odhaleno, že se hromadně ztrácejí lidé, kteří jsou používáni jako otroci zbavení vůle, vědci, kteří odcházejí sice dobrovolně, ale jen zřídka vědí, do čeho skutečně jdou. Výše zmíněný film byl zpracován novináři 4. Nezávislého kanálu anglické televize pro vědecký pořad. Na stopu celé akci přišli novináři tím, že se zabývali ,,únikem mozků” z Anglie. Film byl (a patrně ještě je) výslovně zakázán v Anglii, USA a Rusku.

Celé pozadí událostí není dosud ani zdaleka známé, ale neustále vychází na povrch více a více skutečností. Již Charles Fort ve své ,,Knize zatracenců” došel v roce 1919 k závěru, že jsme něčí majetek. Podle sumerských a dalších zdrojů se lze domnívat, že Zemi si nárokují zejména ,,Staří” a ti zde jistě nevidí akce ,,Starších” rádi a budou proti nim něco podnikat. Jak jsme poznali, vzkřísily mimozemské zásahy několikrát pozemskou civilizaci. Není důvodu, aby zástupci z jiných světů nezasáhli i dnes. Bude záležet i na nás, ke komu se přikloníme, a právě proto je nezbytné, aby se podobné styky neodehrávaly za zády světové veřejnosti.

Již dlouho plynou do světových sbírek památky, které znepokojují tím, že nezapadají do představ, jaké máme o naší minulosti. Na tom by nebylo nic tak zarážejícího, pokud by se naše představy na jejich základě měnily. To se však děje jen zřídka

6000 pnl. Pohorie Tassili


Sahara


Severna Afrika


Sego Canyon, Utah, 5,500 pnl.


Val Comonica, Taliansko, 10,000 pnl.

http://www.crystalinks.com/ (ancient astronauts)

"Takový důl, to je díra v zemi. Ten vám nikdo nevezme," říkal klasik. S daty je to stejné. Jsou bezpečně uložená na pevném disku, disketě, cédéčku. Opravdu bezpečně, stejně jako ten důl v zemi…

Jak umírají data? Proklatě snadno.

Dumali jste někdy nad tím, proč má na sobě sonda Voyager destičku s vyrytými obrázky místo toho, aby nesla o dost lehčí a datově výtěžnější štůsek CDček nebo rovnou pevný disk s encyklopedií Britanikou (a DRM, protože co by si to nějaký zelený tlamy měly warezit, jedna kopie a dost!)? Inu, důvod je jednoduchý. U technicky vyspělých civilizací bychom se mohli dost ztrapnit, ty méně vyspělé by zase nepochopily, co je to za stříbrné kotoučky. Nehledě na to, že plastový kotouček asi vydrží méně, než deska ze slitiny potažená zlatem, alespoň v případě, že není připevněná na baráku v Karlíně.

Podobný problém máme my s výzkumy starých civilizací i výzkumy vesmíru. Pokud připustíme hypotetickou možnost Atlantidy nebo nějaké jiné zničené civilizace a začneme se jí zabývat, dostáváme se ke stejným problémům, jako při honu na ufony. A totiž, jak jsme schopni interpretovat jejich data? Pokud Platón nekecal, mohla na tom být Atlantida mentálně o něco dále, než my. Mohla tedy i data uchovávat poněkud sofistikovaněji, než předpokládáme. Takových mylných předpokladů už jsme pár v archeologii zažili. Například ty zlaté kuličky, o nichž jsme původně předpokládali, že jsou kuličkovou hrou bohatých spratků ranného středověku, se ukázaly ve skutečnosti být platidlem, což se zjistilo až v momentě, když se někdo v Evropě obtěžoval přečíst si zápisky arabáckého cestovatele z doby pár set let před americkou invazí do Iráku. A takový omyl je mrcha, protože jako šperk nebo hru můžeme odsoudit v podstatě cokoliv. Například ty naše CDčka – jsou všude, jsou oblíbená, ukládáme je pečlivě do krabiček. Když odmyslíte, co o nich víte a necháte shnít booklety tisíc let v zemi, najednou zjistíte, že jsou to fakt spíše šperky populární v dávnověku druhého tisíciletí – ale patrně byste o nich nepředpokládali, že jsou to nosiče informací. Jenže stejně jsme u kosmických signálů - je to ještě šumění vesmíru, nebo už je to sofistikovaný signál?

Archeologie a historie pracuje s tezí, že vývoj jde stále kupředu, tedy všechno, co najdeme, jde vysvětlit z hlediska toho, co známe dnes. Že nemůže existovat něco, co bychom dnes nedovedli zrekonstruovat, vysvětlit. Něco, co bychom dneska nevěděli. Historik je pak strašně nakvašený, když se poukazuje na výjimky. Pyramidy jsou omleté téma – spíše předpokládáme, než víme. Vezměme jiný příklad, šperk nalezený v bagdádských vykopávkách. Zlatá náušnice posetá maličkými kuličkami zlata. Rozkošná. Drobný problém byl v tom, že současná věda takovéto kuličky uměla vytvořit s velkými obtížemi a to pouze ve stavu beztíže, o němž se předpokládalo, že byl bagdádským zlatníkům za doby perské říše nedostupný. Skvělá příležitost pro knihu o stycích Bagdádu s ufony, taky záhy vyšla.

Pak se ukázalo, že bagdádští zlatníci znali dost dobrý trik, kdy se zlato lilo do prášku z uhlíku a ještě něčeho, čímž se ty kuličky vytvořily a dalším trikem, jehož podstatu si nepamatuju, se uchytily na té náušnici. Trik se odhalil náhodou (našel se popis té metody z pozdější doby pro jiný případ a někdo bystrý si to spojil) a dost pozdě na to, aby z knihy nebyl slušný trhák. Znali podobný trik na slitiny, které se podle moderní vědy dají připravit rovněž jen ve stavu beztíže, nebo v tomto případě už muselo jít o ufony?

U starších civilizací narážíme na předpoklad, že musely být pitomější, než my a tedy ty kovové kostičky mayských civilizací jistě jsou na hraní a nemohou obsahovat informace zapsané gravitační indukcí, holografickým záznamem nebo ještě něčím jiným, čemu jsme ani nedali jméno, natož abychom věděli, jak to funguje. U civilizací mimozemských narážíme na to, že ani my sami nutně nemusíme uvažovat stejně (a to myslím diametrálně), jako oni a navíc nemusíme být ani na stejné technické úrovni. Přitom jde o maličké rozdíly – například vysílání GSM by vědci v roce 1940 velmi pravděpodobně nebyli schopni rekonstruovat ani v případě, že by nebylo šifrované, ačkoliv technicky jej byli schopni zachytit i zpracovat. O půl století později jde o běžně používanou technologii. Ještě horší je to s CDMA a dalšími moderními technikami.

Přemýšleli jste, jaký je rozdíl mezi analogovým a digitálním zařízením? Definic je spousta, ale nejjednodušším rozlišením zřejmě zůstane to, že zatímco analogovou informaci jsme schopni bezprostředně vnímat, digitální už člověk není schopen přímo zpracovat a musí ji vědomě rozšifrovávat offline. Dá se to nacvičit a z toho pohledu je morseovka někde mezi, protože ji dobrý radista je schopen okamžitě vnímat a vysílat jí, aniž by použil mezistupeň dešifrace, ale ačkoliv by technicky zřejmě bylo výhodnější v běžném hovoru používat CDMA, stále používáme klasický analog. Prý proto, že lidský mozek nemá dostatečnou kapacitu na to, aby CDMA mohl používat, zato má dost abstrakce na to, aby mohl výhody CDMA vytěžit i bez CDMA.

Ve výsledku znamená jakákoliv digitalizace dat značné ohrožení, protože jakmile dojde ke změně média či formátu, jsou data ohrožena plíživou pochybností, zda je vůbec má smysl převádět. Na druhou stranu je ale také pravděpodobné, že v budoucnosti nebudeme schopni efektivně (nebo alespoň trochu efektivně) pracovat s jinými, nežli digitálními daty. Budeme za tisíc let schopni vystopovat události před rokem 1995, kdy se začaly informace objevovat na internetu, nebo tuto dobu budou naši potomci považovat za dobu temna stejně tak, jako my dnes považujeme starověk? Umírání dat nebo absence jejich převodu do moderních digitálních forem přitom představuje vážnou hrozbu tomu, co budou o naší době vědět naši potomci.

Ve výsledku, pokud se chceme vyvarovat umírání dat, musíme buďto vypracovat důsledný přechodový postup z formátů a médií, nebo – a to spíše či navíc – důležitá data zálohovat i v analogové formě, například vytištěné. Takhle totiž přechovávám svá starší dílka já – hezky na papíře a když je potřebuju, tak OCR…

Takže pokud jde o data, nikdy nespoléhejte na moderní formy jejich ukládání – nebudou tu provždy. A pokud jde o věci, nikdy nevěřte tomu, na co vypadají na první pohled – třeba je to nosič dat a ne pivní tácek z doby kolem přelomu digitálního věku...

pokračovanie druhej časti

Na podobný ornament sme narazili aj vo Washingtone. Je možné ho vidie? v ústredni Národnej zemepisnej spoločnosti: je to mozaika na podlahe, v podobe kompasu symbolizujúceho záujmy spoločnosti o všetky štyri strany veternej ružice aj ich vedľajšie smery (východ, severovýchod, sever, severozápad, západ, juhozápad, juh, juhovýchod). My sa domnievame, že toto bol i zámer dávného maliara tohoto ornamentu: naznači?, že on i všetci obyvatelia lokality sú spojení so štyrmi kútmi Zeme.

Že táto hviezda nemala žiadny náboženský význam ešte potvrdzuje fakt, že sa v jej susedstve objavujú čmáranice odpovedajúce moderným graffiti, ktoré dnes nie sú a iste ani vtedy neboli výrazom úcty. Zachytávajú domy s tlstými stenami, rybie plútvy, vtákov, krídla a vľavom hornom rohu dokonca (podľa niektorých) vretenatku (druh plža). Tieto graffiti sú okrem už zmieňovaných farieb prevedené v rôznych odtieňoch žltej a hnedej.


originálna maľba hviezdy

Zvláštne pozoruhodné sú dva útvary, z ktorých vystupuje nápadná dvojica "očí". Dokážeme si celkom dobre predstavi?, ako presne majú vypada?, lebo ich obrázky boli nájdené vo väčšom merítku a detailnejšom prevedení na stenách ďaľších domov. Tieto predmety sú guľaté alebo oválne a ich horná čas? sa skladá z niekoľkých vrstiev, namaľovaných čiernou a bielou. Stred ovládajú dve veľké "oči", dokonalé čierne kotúče vo vnútri bielych kruhov. Na spodnej časti sú vidie? dve (alebo štyri?) vytiahnuté podpery, namaľované červenou farbou. Medzi týmito nožičkami vyrastá z telesa predmetu akýsi baňatý útvar.


čiernobiela verzia týchto predmetov

Čo to bolo? Boli tieto predmety práve tie "veterné víry" alebo "víchry", o ktorých sa zmieňujú vštky blízkovýchodné texty (vrátane Starého zákona), "lietajúce taniere" Anunnakov? Nástenné maľby, kruhové jamy, vrstva popola, rozbité, zčernalé oblázky, umiestnenie lokality - všetko, čo bolo objavené a čo ešte pravdepodobne na objavenie ešte len čaká - to všetko hovorí pre to, že Tell Ghassul bola pozorovateľňa a zásobovacie depo hliadkovej vzdušnej lode Anunnakov.

Prechod medzi Tell Ghassulom a Jerichom zohral dôležitú a často zázračnú úlohu v niekoľkých biblických udalostiach, preto táto skutočnos? asi ešte posílila záujem Vatikánu o toto nálezisko. Práve tu prekročil prorok Elijáš rieku (na východný breh), aby dodržal schôdzku - v Tell Ghassule? - po ktorej mal by? vyzdvihnutý hore do neba "v ohnivom voze... vo víchry". Taktičž v tejto oblasti skončila cesta Izraelcov na ich odchode z Egypta, tu Mojžíš (ktorému Hospodin odoprel možnos? vstúpi? do Kanánu) "vystúpil z Moábskych pustín" - to je oblas?, v ktorej sa nachádza Tell Ghassul - "na horu Nebó, na vrchol Pisgy; tá je oproti Jerichu. Hospodin mu ukázal celú zem: Gileád až po Dan, celý kraj Neftalího i zem Efraimovú a Manasesovú i celú zem Judovú až k Zadnému (Stredozemnému) moru, i Negeb a okrsok Jerišskej pláne, Palmové mesto až k Sóaru." To je popis výhľadu, aký sa otvoril archeológom, keď stáli na vrchole Tell Ghassul.

Samotný prechod rieky, ku ktorému už došlo pod vedením Jozua, znamenal, že vody Jordánu sa zázračne rozostúpili pod vlivom schránky Hospodinovej zmluvy (archa zmluvy) a jeho obsahu. Ďalej sa píše, že "keď bol Jozue pri Jerichu, rozhliadol sa, a ajhľa, naproti nemu stojí muž a má v ruke tasený meč. Jozue išiel k nemu a spýtal sa ho: "Patríš k nám, alebo k našim protivníkom?" Odvetil: "Nie. Som veliteľ zástupu Hospodina, práve som prišiel." Aj padol Jozue tvárou k zemi, klaňal sa a pýtal sa: "Aký rozkaz má môj pán pre svojho služobníka?" Veliteľ zástupu Hospodina odpovedal: "Vyzuj si topánky z nôh, lebo miesto, na ktorom stojíš, je sväté."

Potom ho velitel Hospodinového vojska yasvetil do plánov na dobitie Jericha. Nepokúšaj sa vzia? jeho hradby útokom, povedal mu. Miesto toho obíď sedemkrát jeho hradby kolom dokola so schránkou Hospodinovej zmluvy. A siedmeho dňa kňazi nesúci poľnice z baraních rohov na nich zatrúbili, ľud vydal bojový pokrik, ako im Jozue nariadil. "A hradby Jericha sa zhrútili."

Taktiež Jákob prechádzal cez rieku, keď sa vracal do zeme zasľúbenej, a i on narazil na neakého "muža", s ktorým "zápolil, pokiaľ nevyšla vešernica"; až potom si Jákob uvedomil, že ten, s ktorým zápasil, bol Boh. "I pomenova Jákob to miesto Peníel (to je Tvár Božia), lebo povedal: "Videl som Boha tvárou v tvár a bol mi zachovaný živtot."

Starý zákon skutočne jednoznačne tvrdí, že v starších dobách boli na dôležitých miestach pri vstupe na Sinajský poloostrov a do Jeruzaléma sídla Anunnakov. Chebrón (Hebron), mesto, ktoré strážilo cestu medyi Jeruzalémom a Sinajom, "sa predtým menovalo Kirjat-arba (mesto Arbovo); Arba bol najväčší človek (kráľ) medzi Anákovcami". Ďalej sa dozvieme, že potomci Anákovcov v dobe izraelského dobívania Kanánu stále v tej oblasti žili. V bilbií nájdeme ešte mnoho ďaľších zmienok o sídloch Anákovcov na východnej strane Jordánu.

Kto to boli týto Anákovci? Tento termín sa obvykle prekladá "obrovia" podobne ako sa prekladal termín nefilim. Ale už sme nezvratne dokázali, že nefilim ("tí, ktorí zostúpili z neba") zo Starého zákona sú totožní s "ľuďmi z raketových lodí" (doslovný preklad slova DinGir, akým boli bohovia označovaní dávno predtým ako sa zaužívali iné pojmy).

Preto tvrdíme, že Anákovci sú totožní s Anunnakmi.

všetky časti boli úrivky z knihy Vojny bohov a ľudí od Zecharia Sitchina.

Náhlý vznik tak vysoce rozvinuté civilizace, jako byla sumerská, je pro nás dodnes záhadou. Jakoby v ní byly hned na počátku položeny pevné základy všech ostatních civilizací. Zecharia Sitchin z toho usuzuje na zásah někoho zvenčí - Anunnaků.

Bylo tomu ale skutečně tak? Vyrostla sumerská civilizace z ničeho? A byla skutečně prvou civilizací? Zkusme hledat odpověď nejprve na otázku poslední.

V tom, že Sumer byl prvou rozvinutou civilizací, se shoduje Sitchin s oficiálními vědeckým poznáním. A my, trochu netradičně, zkusíme toto dogma zpochybnit. Na začátku se pouze letmo podívejme na zajímavé zprávy o nálezech, které možná změní pořadí aspirantů na prvenství:

Yonaguni - 8 000 až 10 000 př.n.l. ?
Ve vodách u japonského ostrova Okinawa došlo k pozoruhodnému objevu pyramid. Není však dosud prokázáno, že se jedná o útvary umělého původu.
Je Yonagunská pyramida japonským Stonehendge?
Yonaguni - 2.část

Kan-su - 8 000 př.n.l. ?
Město v čínské západní provincii Kan-Su staré 10 000 let?
Záhadné podmořské stavby

Khambhat - 7 500 až 7 000 př.n.l. ?
U západního pobřeží Gujataru v Indii, 200 m pod hladinou nalezeny zbytky města.
Archeologické objevy potvrzují: civilizace je starší.

Ještě před nedávnem platilo, že prvé zdokumentované písemné záznamy pocházejí z Mezopotámie. Dnes je i tato jistota zpochybněna:

?ia-chu, čínská provincie Che-nan - 6 600 až 6 200 př.n.l.?
Při odkrývání 24 hrobů bylo na želvích krunýřích nalezeno obrázkové písmo. Je podobné dosud nejstaršímu čínskému písmu z 2.tisíciletí n.l.
[ "Nejstarší písmo vzniklo před 8600 lety v Číně",
denník Právo 26.-27.04.03, ročník 13, číslo 98]

Mýty a skutečnost

Sumerská civilizace nás zavádí do minulosti před 6000 lety. Bez nějakého předchozího stupně, jakoby z ničeho, vznikla civilizace s velkými městy, vysokými chrámy, paláci, soudními dvory, obchodem, lodní plavbou, zavodňováním, metalurgií, matematikou, medicínou; a s národem, v němž žili králové a kněží, soudci a lékaři, tanečnice a hudebníci. A především měl vlastní písmo, písaře, školy, univerzity, svou literaturu, eposy, básně. Každý znak vysoké kultury, jaký si jenom dovedeme představit, má počátek v Sumeru.

Nejvíce však ohromuje sumerské vědění na poli astronomie. Veškeré principy sférické astronomie, tzn. podklady astronomie moderní, přicházejí od Sumerů. Koncepce nebeské sféry a jejího rozdělení na 360 stupňů, zemské osy, oběžné dráhy, označení konstelací, rozdělení oblohy na dvanáct částí zvěrokruhu a jejich pojmenování to vše nalezneme v astronomických tabulkách starých Sumerů.

Ve škole se učíme, že první, kdo věřil, že středem naší planetární soustavy je Slunce a ne Země, byl Koperník. To však není pravda. Byly totiž nalezeny sumerské nákresy, na nichž je středem Slunce, okolo něho všechny známé planety naší sluneční soustavy plus jedna navíc. Planety jsou zapsané a popsané v mnoha astronomických textech. Sumerové je nazývají "členy sluneční rodiny" a udávají jejich počet, včetně Slunce a Měsíce, 12.

To, jak staří Sumerové byli obeznámeni s naší sluneční soustavou, je udivující. Planety za Saturnem byly objeveny teprve v novověku, Uran roku 1781 . Hovoří to jedině o naší ignoranci, jestliže si uvědomíme, že v době, kdy Botta a Layard nalezli v Mezopotámii hliněné tabulky se všemi astronomickými informacemi,

jsme neznali ani Neptun. Ten byl objeven teprve roku 1846. A Pluto, tzv. "vnější planeta" byla prokázána roku 1930 nejprve matematicky, než ji její objevitel, Američan Clyde Tombaugh pozoroval teleskopem. A přesto Sumerové, jak dokazuje jeden seznam planet za druhým, věděli toto všechno už dávno před námi.

Jak je možné, že Sumerové toto všechno věděli již před 6000 lety? Jak mohla najednou vzniknout taková vysoce rozvinutá kultura, jen tak, z ničeho?

Sumerové odpovídají na tyto otázky sami: všechno naše vědění napsali a nám dali Anunnaki.

Slovo Anunnaki znamená doslova "Ti, kteří přišli z nebe (Anu) na Zemi (Ki)". To tedy znamená totéž jako pojem Nefilim v bibli. O těchto bytostech se tradovalo, že jsou "božské", byli to "bohové", které uctívaly starověké národy.

Text za textem, pověst za pověstí, a ve všech nalezneme u Sumerů popisy Anunnaki, kteří lidstvu zprostředkovali znalosti o obdělávání půdy, zavlažování, výrobě cihel, stavbě budov a vysokých věží chrámů, o obchodu a lodní plavbě, zákonech a soudech, politice a království, o písmu a hudbě. Jeden text se zmiňuje o 100 oblastech vědění, které dnes považujeme za základ moderní civilizace.

Sumerové sepsali tyto své "bohy", pojmenovali a popsali je, znázornili je

na četných nákresech, často jako okřídlené piloty nebo postavy v oblecích připomínající kosmonauty. Zachytili jejich vesmírné lodi a popsali jejich různé úkoly a funkce.

K těmto ohromujícím zobrazením patří socha bohyně Ištar, která byla ve starověku velmi oblíbená. Ukazuje bohyni zřejmě se sluchátky, ochrannými brýlemi, na hlavě s něčím, co připomíná část skafandru kryjícího hlavu a s jakousi spínací destičkou na zátylku. Další socha v životní velikosti ukazuje jinou bohyni se zřetelnou helmou a přístrojovou skříňkou na zátylku, které jsou propojené kabelem. Mnohé texty popisují, že Ištar a její sestry letěly podél oblohy, a popisují dokonce zvláštní předměty z její výbavy, které musela použít, než vzlétla.

Také egyptská civilizace, která vznikla asi o 700 let později než civilizace sumerská, znala "astronautické" bohy. Nazývali je Neteru, "strážci". Ve své knize uvádím egyptské zobrazení připomínající raketu nad podzemním silem. Jsou zde zřetelně vidět dvě bytosti, které ve spodní komoře, v níž je cosi jako přístrojový panel, drží zřejmě nějaké přístroje. Také horní části jsou jasně rozeznatelné. Z podzemního sila vyčnívá nad povrchem kónická část nějakého tělesa, snad rakety.

Nejen sumerské, babylónské, asyrské a egyptské texty popisují existenci dávnověkých astronautů a jejich návštěvy na Zemi, jejich dopravní prostředky a zařízení, popisuje i bible. Zprávy o Jakubově "snu", vstup proroka Eliáše na nebesa či vesmírné lodi proroka Ezechiáše Ize hodnotit jako výpovědi očitých svědků.

cely clanok:Teorie Preastronautiky a potopa světa

pokračovanie prvej časti

TELL GHASSUL
=========

Toto záhadné miesto s ohromujúcimi nálezmi bolo vykopané v roku 1926 archeologickou výpravou, ktorú zorganizoval pontifikálny biblický inštitú vo Vatikáne. Archeológovia pod vedením Alexisa Mallona užasli nad vysokým stupňom civilizácie, ktorý tam objavili. Aj ta najstaršia vrstva obydlia (okolo r. 7500 pr.Kr.) mala tehlovú dlažbu, a aj keď obdobie osídlenia trvalo od konca doby kamennej až po dobu bronzovú, archeológovia s úžasom zistili, že na všetkých úrovniach nachádzajú rovnakú civilizáciu (čiže žiaden vývoj, stále rovnako veľmi vyspelá civilizácia).

Miesto bolo pomenované podľa pahorku, kde k objavom došlo - Tell Ghassul; jeho staré meno sa nezachovalo. Bolo zrejmé, že táto osada spolu s niekoľkými ďaľšími satelitnými osadami strážila dôležitý prechod cez rieku vrátane cesty, ktorá k nemu viedla - cesty, ktorá dodnes vedie k priechodu, dnes nazývanému most Allenbyho. Archeológovia si povšimli strategického umiestenia Tell Ghassulu, hneď ako začali kopa?: "Z vrcholku pahorka je zaujímavý výhlad do všetkých strán; Jordná na západe ako tmavá čiara; na severozápade je vidie? kopček pradávneho Jericha; a za ním sú hory Judeje, vrátane Bet-El a Olivovej hory v Jeruzaléme. Betlém je ukrytý za horou el-Muntar, avšak sú dobre vidiet kopce Tekoah a okolie Hebronu" (A.Mallon, R.Koeppel a R.Neuville: Teleilat Ghassul, Compte Rendu des Fouilles de l'institut Biblique Pontifical). Smerom na sever nič nebránilo v rozhľade na tridsa? míľ; na východe je možné pozorova? horu Moáb a predhorie hory Nebó; na juhu, "za zrkadlom Mŕtveho mora, je vidie? solná hora, Sodoma".

Hlavné nálezy odkryté v Tell Ghassulu pochádzajú z rozmedzia si 2000 rokov od zhruba r. 4000 pr.Kr., keď bolo miesto osídlené vysoko vyspelými osadníkmi, do doby okolo r. 2000 pr.Kr., keď bolo náhle opustené.

Nájdené artefakty i závlahový systém, ktorý poukazuje na omnoho vyšší štandard, než aký v onej dobe v tej oblasti prevažoval, archeológov presvedčil, že obyvatelia onoho miesta pochádzali z Mezopotámie.

Veľký pahorok tvorí tri mensie kopčeky; pod dvoma z nich boli zrejme obytné domy a v tre?om sa nachádzal pracovný areál. Ten bol ďalej rozdelený na menšie pravoúhle sektory, vo vnútri ktorých boli vybudované murované kruhové "jamy" vyskytujúce sa často po dvoch. Že to neboli ohništia určené k príprave pokrmov, je zrejmé nielen z ich párového usporiadania a z ich veľkého množstva (k čomu by bolo tak šes? až osem ohňíš? v jednom dome?), ale z toho, že niektoré jamy boli válcovité a siahali značne hlboko pod povrch. Ďalšou záhadou sú "pruhy popola" v ich blízkosti. Sú to pozostatky neakého horlavého materiálu, pokryté jemným pieskom a potom normálnou hlinou, ktorá tvorí základ ďaľšej vrstvy takého "pruhu popola".

Pôda na povrchu bola pokrytá oblázkami, pozostatkami kamenného obloženia, rozdrteného neakou silou, ktorá rovnako zpôsobila, že sčernali. Medzi nájdenými artefaktami bol i malý guľatý predmet z pálenej hliny, ktorý bol vyrobený s veľkou presnos?ou k akémusi neznámemu technickému účelu.

Archeologické nálezy z obytných častí záhadu iba prehĺbili. Sú tam steny pravoúhlych domov, zrútené, ako by boli náhle zasiahnuté neakou silou tesne nad zemou, na čo poukazuje to, že vrchné časti steny sa zrútili dovnútra vcelku.

Pretože sa steny zrútili prakticky neporušené, bolo možné zostavi? niektoré úžasné maľby, ktorými boli vyzdobené steny, niekedy aj v niekoľkých vrstvách. Na jednej z nich je akási klietka pred objektom na stene zobrazená tak verne, že vyvoláva ilúziu tretieho rozmeru. V jednom dome bola na každej stene vymalovaná neaká scéna; v inom bola zase pri jednej stene zabudovaná pohovka tak, aby sa človek, ktorý na nej odpočíva, mohol kocha? nástennou maľbou pokrývajúcou celú protiľahlú stenu. Na tejto maľbe je rada ľudských postáv, z nich prvé dve sedia na tróne; upriamene hľadia na ďaľšiu postavu, ktorá zrejme práve vystúpila z akéhosi predmetu vysielajúceho žiarenie (alebo túto postavu zdravia).

Archeológovia, ktorí tieto nástenne maľby odkryli behom vykopáviek z rokov 1931-32 a 1932-33, vyslovili teóriu, že žiariaci objekt môže by? totožný s neobyčajne zvláštnou "hviezdou" s paprskami, ktoré našli namaľované v inej budove. Bola to osemicípa "hviezda" umiestená v inej, väčšej osemcípej "hviezde", ktorá ako by vybuchovala ôsmimi paprskami. Presný vzor, ktorý vzužíva celej rady geometrických tvarov, je umelecky prevedený čiernou, bielou a šedou farbou a ich kombináciami; chemická analýza použitých farieb ukázala, že to sú zložité zlúčeniny dvanástich až osemnástich minerálov.


nástenná maľba osmicípej hviezdy z Thell Ghassulu

Objavitelia tejto nástennej maľby usúdili, že osemcípa hviezda mala neaký "náboženský význam". Upozornili na to, že osemcípa hviezda, ktorá bývala symbolom plateny Venuše, bola i nebeským symbolom bohyne Ištar. Zostáva však skutočnos?ou, že v Tell Ghassule neboli nájdené vôbec žiadne doklady o akomkoľvek nábožennskom uctievaní, žiadne "kultovné predmety", sošky bohov a podobne, čo je ďaľší neobvyklý rys tejto lokality. My sa domnievame, že to znamená len jedno: miesto neobývali ľudia, ktorí bohov uctievali, ale naopak tí, kto sami predmetom uctievania boli: prastarí "bohovia", teda Anunnakovia.

na pokračovanie

JERICHO
=======

Staroba Jericha bola záhada, pred kotoru bádatelia stáli v rozpakoch. Vývoj ľudskej civilizácie (ktorá sa šírila z Blízkeho východu) sa dá zhruba rozdeli? na mezolit (stredná doba kamenná), ktorá je charakterizovaná vznikom poľnohospodárstva a domestikáciou zvierat niekedy okolo roku 11 000 pr.Kr., ďalej neolit (mladšia doba kamenná), ktorá nastúpila asi o 3600 rokov neskôr a priniesol so sebou stavbu dedín a hrnčiarstvo, a konečne obdobie sumerskej mestskej civilizácie, opä? asi o 3600 rokov neskôr. A predsa tu ešte bolo Jericho: mesto, vybudované neakými neznámimi staviteľmi niekedy okolo roku 8500 pred Kristom, teda v dobe, keď sa človek ešte ani nenaučil stava? dedinské usadlosti...

Hádanka, ktorú predstavuje Jericho, sa netýka iba jeho staroby, ale aj toho, čo tam archeologovia našli: domy, postavené na kamenných základoch, s dvermi v drevenných zárubniach; steny boli starostlivo omietnuté a vymalované na červeno, ružovo i ďalšími farbami, niekedy dokonca vyzdobené nástennými maľbami. Do nabielených maltových podláh boli zapustené elegantné krby a umývadlá, podlahy boli často zdobené ornamentami. Pod niektorými podlahami boli pochovaní mrtví - pochovaní, ale nie zabudnutí: bolo nájdených najmenej desa? lebiek, ktoré boli pokryté maltou, z kotrej bola vymodelovaná tvár zosnulého. Rysy, ktoré nám tak zachovali, sú podľa zhodného názoru badateľov omnoho jemnejsie než rysy ľudí, ktoré v tej dobe žili v Stredomorí; akoby patrili neakému vyspelejšiemu, omnoho mladšiemu človeku. Tieto všetky stavby boli chránené masívnou kamennou stenou, ktorou bolo mesto obkolesené (celé tisícky rokov pred Jozuom!). Hradby boli postavené uprostred priekopu takmer tridsa? stôp širokého a sedem stôp hlbokého, vykopaného v skale "bez použitia krompáčov a motýk" (James Mellaart, Earliest Civilizations of the Near East). Bol to "nečakaný vývojový skok... veľkolepý skok, ktorého príčiny," píše Mellaart, "sú nám dodnes neznáme".



niektoré z lebiek nájdené v Jerichu

Záhadu prehistorického Jericha doplňujú svedectvá o guľatých obilných sýpkách, z ktorých jedna sa zčasti dochovala. V horúcej preláknine v susedstve Mŕtveho mora, 250m pod hladinou Stredozemného mora, v nehostinnom mieste úpne nevhodnom pre pestovanie obilia, boli nájdené dôkazy o veľkých zásobaách pšenice a jačmeňa a o ich plynulom doplňovaní. Kto mohol v tak dávnych dobách postavi? toto vyspelé mesto, kto išiel býva? do tak nepriaznivých podmienok, a komu slúžila tato opevnená zásobárňa?

Odpoveď na všetky tieto otázky tkvie podľa našeho názoru v chronologii "bohov", a nie ľudí. Spočíva v skutočnosti, že neuveriteľné prvé mestské osídlenie v Jerichu (okolo 8500-7000 pr.Kr.) sa presne zhoduje s epochou, do ktorej podľa Manehta spadá vláda Thovta v Egypte (okolo 8670-7100 pr.Kr.) Jeho nástup na trón následoval po mierovej konferencii, ako sme sa dozvedeli z mezopotámskych textov. Egyptské texty nám o jeho nastúpení hovoria, že bolo oznámené "v prítomnosti rozhodcu Annu po noci, v kotrej došlo k bitke" a potom, čo pomohol "porazi? Búrlivý vietor (Adada) a "Veterný vír" (Ninurtu), a potom pomohol "dvoch protivníkov zmieri?".

Obdobie Egyp?anov spojené s vládou Thovta je dobou mieru medzi bohmi, keď Annunakovia najskôr a prednostne budovali sídla vz?ahujúce sa k stavbe a ochrane nových kozmických zariadení.

Morská trasa do Egypta a Tilmunu cez Červené more musela by? rozšírená pozemnou cestou, ktorá mohla spojova? Mezopotámiu s riadiacim strediskom misie a kosmodromom. Táto pozemná cesta viedla od nepamäti popri rieki Eurfrat k hlavnej cestovnej stanici Harrane v oblasti rieki Balikh. Tam si cestovateľ mohol vybra?, kadiaľ chce pokračova? ďalej: buď na juh po pobreží Stredo zemného mora - stezkou, kotrú Rímania neskôr nazvú Via Maris (Morská cesta) - alebo pokračova? po východnom brehu Jordánu po rovnako slávnej Královskej ceste. Tá prvá trasa bola najkratšou cestou do Egypta, tá druhá mohla vies? do Eilatského zálivu, k Červenému moru, do Arábie a Afriky i na Sinajský poloostrov; mohla rovnako vies? na západnú stranu Jordánu cez niekoľko vhodných priechodov. Po tejto stezke sa dopravovalo africké zlato.

Najdôležitejšie zo všetkých priechodov bol pre Jerichu, pretože odtiaľ viedla cesta priamo do riadiaceho strediska misie v Jeruzaleme. Práve tam Izraelci prešli Jordán na svojej ceste do zasľúbenej zeme. Podla našeho názoru tu postavili Anunnakovia tisícky rokov pred tým mesto, ktoré malo za úlohu chráni? prechod a zásobova? pútnikov potravinami na ďalšiu cestu. Do tej doby, kým sa v Jerichu usadil človek, bola to základňa bohov.

Postavili by Anunnakovia neakú osadu iba na západnej strane Jordánu a ponechali by východnú, omnoho dôležitejšiu stranu, kadiaľ viedla Královská cesta, nechránenú? Máme všeetky dôvody veri?, že takéto sídlo na opačnej, východnej strane skutočne existovalo. Aj keď to mimo archeologické kruhy nie je príliš známe, také miesto bolo skutočne objavené; a to, čo bolo odrkyté tu, je ešte omnoho úžasnejšie ako objavy v Jerichu.

pokračovanie

posledne bol velmi zaujimavy dokument o starovekych pyramidach (po celom svete)
bolo mi zvlastne, ked clovek pocuva o brutalnych obetach kvoli bohom a technologie vymyslane na zabijanie..

annunaki neboli vseobecni bohovia ale ako tak pozeram tak sa tymto menom nazyvali nizsi bohovia a veduci bohovia panteonu sa k nim neradili...