knihu tiez nehltam ako vseveducu.
prave naopak. ale beriem skor
s rezervou a odstupom. je to ale
zaujimave citanie.

najviac ma zaujala zatial kapitola
o Arthurovi Koestlerovi (veru, neviete
o nom, ci od neho nieco zohnat?)

osobitne sa mi paci tato pasaz:

„To je dokonalé,“ šeptal. „Všechno je tak krásné. A ta hudba, takovou jsem v živote neslyšel.“ Zavřel oči a jenom se usmíval. Pocit míru a vyrov-nanosti trval několik hodin. Pak, právě když se v pokoji chvěl a vibroval Mozart, jsem vzhlédl a uviděl Arthurovu tvář, zarudlou a plnou utrpení, a v ní jeho oči, v nichž byl snad veškerý smutek věků.
Jeho hlas stoupal v bolestném protikladu k hudbě. „Je to nádherné, to nepochybně,“ říkal. „Ale je to falešné, ersatz, náhražka. Instantní mysticis-mus. Ale žádná snadná a rychlá cesta k moudrosti neexistuje. Námaha a pot, to je skutečná cena poznání.
Vzpomínám si, že když jsem chodil do školy, byli jsme na výlete v ra-kouských horách, které jsem měl tak rád. A trvalo nám šest hodin, než jsme vylezli na vrchol vysoký necelých 2 500 metrů. Dnes se na ten vrchol mů-žete dostat za pár minut autem nebo lanovkou.“
„Co říká?“ ptal se Olson, miliony mil vzdálený.
„Něco o potu a námaze,“ řekl jsem.
„Ale ještě i dnes,“ pokračoval Arthur, „můžete vidět tisíce dětí školou povinných, manželských párů ve středním věku a dokonce i starších lidí deroucích se po příkrém svahu nahoru lapajíce po dechu a sténajíce pod vahou svého batohu.“
„Říkal sténajících?“ ptal se znovu Olson.
„A když vystoupí do horského útulku pod vrcholem, pot z nich teče proudem a oni mají skutečné nárok na svou jedinou odměnu, sklenku šna-psu. A pak se kochají výhledem do údolí.
Já netvrdím, že ctnosti lze dojít jedině skrze námahu a utrpení. Jenom si myslím, že i když výhled je stejný, jejich vidění je jiné než těch, kdo tam přijedou autem.“ Domluvil a začal se sám pro sebe smát smíchem plným radosti.
„Dej si šnaps, Arthure,“ křikl Olson srdečně.
„Racionální mysl a střízlivá sebekontrola,“ volal Arthur, v protikladu ke svým slovům smějící se od ucha k uchu. „To je maximální profanace, ten-hleten mysticismus z papiňáku.“ Ale přitom se smál na celé kolo, vesele nám zamával a vyběhl z pokoje.

.....

„Asi zůstanu věrný své droze. Alkohol je sociální stimulans. Dostane tě do nálady, a člověk je pak jaksi blíž druhým. Houby rozpoutají vír uvnitř, až příliš blízko vlastního nitra. Důsledkem je přechodná psychóza využitel-ná v terapii. V životě jsem se necítil lépe. Ale žádná moudrost v tom není. Včera v noci jsem odhalil všechna tajemství vesmíru, ale do rána jsem je zase zapomněl.“