Radost a usmev na tvari mi vykuzlil tento vyrok z knihy Timothy Learyho Zablesky pameti. Popisuje v nom ako ho jeho dedecek pozval pred spanim do jeho spalne:

------------
Vsoukal své křehké tělo do postele a pokynul mi, abych přistoupil blíž.
„Kolik je ti let?“
„Deset.“
„Ty jsi nejmladší a poslední, proto ti dám nejlepší radu, kterou znám.“ Posadil se na posteli. „Nikdy nic nedělej jako někdo druhý, chlapče. Rozumíš mi?“
„Nevím, pane.“
„Vždycky hledej svoji vlastní cestu. Snaž se být jediný svého druhu. Už rozumíš?“
Stále jsem si nebyl jistý, ale řekl jsem, že ano.
„Dobře. Já teď jdu spát. U dveří zhasni.“
To byla jediná smysluplná slova, která mi kdy řekl.
------------

Tento uryvok vo mne vyvolal pocit, ze je to zaznam rozhovoru sudiciek zohynajucich sa nado mnou po narodeni... :-)