len taky uryvok na polemiku
Příčina vzniku židokřes?anství.

Celý tento historický přehled je nezbytný pro pochopení vzniku západního židovského křes?anství. Jestliže je neviditelná životodárná síla – síla vykřesaného ducha středu – vždy nahrazována směrem na západ anebo dolů, do „spodních vod“, hmotním znázorněním této síly – předmětem či instrumentem, pak pro toto hmotné znázornění vykřesávané síly, šířící se na všechny strany, není lepšího symbolu nežli kříž. Stejně jako hmotné „sloupy“ materialisticky vyjádřují tu neviditelnou sílu života, která rozvírá přitažlivost hmoty, aby se nesrazila opět „sama k sobě“, tak stejným spůsobem kříž vyjadřuje fyzicky tuto sílu rozevření či rozporu. Na staré řecké váze tzv. geometrického období (amfora z athénské nekropole Dipylu, 9.-8. str.p.n.l.) je tento vztah velmi dobře patrný – kříž je hmotně pojatý třesk či křest.

Bráhman či Párs s rituálním hmoždířem a paličkou, a židokřes?an s křížem a „ukřižovaným beránkem“ – s omylným zhmotněním pravého smyslu křtu a křesání – proto dobře vyjádřují počátek a konec života. Bráhman křesne a vytvoří prostor života – „tón“ (tanus) či jiskru vědomí, židokřes?an, neschopný tuto činnost a její výsledek pochopit, tento křest a jiskru okamžitě „realizuje“ v podobě smrtonosného kříže.

Podstata omylu všech lidských bytostí, sloužících materialistickému Hadu, proto spočívá v tom, že úplně přestali chápat duchovní, t.j. „křestní“ podstatu zrodu života a lidského vědomí – přestali chápat životodárnost pašijového procesu, a že stejně jako pravěcí zabíječi býka uvěřili na téměř neuvěřitelné: že zabití živého posvátného zvířete nebo dokonce čistého člověka je „očistí“, že krev prýštící z posvátného býka či Krista je „purificatio“, „svatá očista“! Západní křes?anství nejenže nepochopilo roditelskou funkci pašijového pôrocesu, ale tento proces se mu stal „spásnou vraždou“, zdrojem „krve“, t.j. síly pro vykrmování spodního božstva podzemí, jenž právě po této krvi lační, jenž bez ní nedokáže žít.

Svět Hada, „Pána vod“ či Velké Matky sice proto nápodobou také uctívá védsko-křes?anské „pašije“ coby velikonoční židovskou „paschu“ – „pesah“, avšak negativně, t.j. úplně obráceně nežli původné védské křes?anství – nikoliv coby zrození člověka a jeho mysli křestem a usilovnou lidskou prací, ale coby vítané „vykupitelské“ zabití člověka, z jehož vraždy si toto náboženství bere svou sílu, a to tak, že tohto zabitého a nenáviděného člověka ve všem formálně napodobuje – že ho pantomimicky kopíruje a tak nahrazuje. Domnívá se potom mylně, že tak „žije“.

Právě pro tuto základní převrácenost – „perverzitu“ – je podstata západního materialistického či spodního života věčně spojena niloliv s křesáním „Krista“ coby světla poznání, ale se stále se opakujícím zabíjením fyzického „posvátného býka“, či se zabíjením fyzického duchovního člověka –„Krista“ a jeho nahrazováním „zmrtvýchvstalou“ mrtvolou člověka – t.j. otrockým Golemem. Můžeme proto zcela oprávněně říci, že každý, kdo ochotně již ve starověku zabíjel býka, např. v řeckém obřadu zvaném taurobolium či v jakémkoli obřadu jemu podobném, a proléval takto krev za údajným „svatým“ účelem, byl vlastně již „židovským křes?anem“ dávno před příchodem a vlivem Bible.

Něco se zde děje, k něčemu důležitému ve Středomoří v mysli lidí dochází. Na výzdobe řeckého zlatého rituálního poháru z Vafia (15. str. p.n.l.) můžeme spatřit motiv chytání býků. Původní miska sómy s posvátným obrazem býka či býků, tak jak ji známe ze starověkého Íránu a Mezopotámie, dostává zde ve Stredomoří zcela nový obsah. Za pravou životní sílu zde již není považováno védské křes?anství a jeho vykřesávání sómy, ale pravý opak – zmocňování se tohto sómy – býka – pomocí smyček lana, t.j. JEHO SPOUTÁVÁNÍM.
/in: Kozák, J: Kořeny indoevropské duchovní tradice, Praha 2001/