strana 48
Že hlavním smyslem jazyka je komunikace mezi lidmi, o tom není sporu. Přesto je hned na začátku třeba toto tvrzení doplnit dvěma poznámkami. Za prvé, že jazyk není jen to. Jak uvidíme, je dokonce nejprve prostředkem symbolického uspořádávání světa a zkušeností s ním, zvládání a "odkládání" záplavy zkušeností, které dítě musí získat, stejně jako médiem uchovávání důležitých zkušeností a jejich předávání čili tradice. Není jen prostředkem, ale spíše prostředím, které člověku dovoluje, aby si svůj svět jaksi "ochočil" a mohl se v něm cítit bezpečně a doma: teprve pojmenovaný, to jest jazykově zvládnutý svět je lidský svět. W. von Humboldt proto napsal, že člověk vkládá jazyk mezi sebe a vnější i vnitřní skutečnosti, že se jím obklopuje a obaluje (Cassirer 1996a:42). Podle francouzského psychoanalytika J. Lacana je ale jazyk také daný, objektivní řád, jemuž se dítě musí podrobit a zbavit se tak svého narcismu. Teprve v jazyce se každá jednotlivá zkušenost může objektivovat a tak sdělovat druhým. Th. Luckmann hovoří o „kulturním apriori“, které každý z nás v dětství přijal, a tak se stal členem své společnosti (Luckmann 1972). Není to tedy pouhý nástroj, protože nás naopak nenápadně vede a řídí, určuje, co se může stát zkušeností a v jaké podobě.