Odlišný výklad lidské "cesty" v dějinách podal v kdysi velmi vlivné knize David Riesman (1968). Rozlišuje trojí typ "zajiš?ování konformity" v lidských společnostech, jež se může opírat o lidi "tradičně řízené" s neproblematickou konformitou vtištěnou v dětství, dále řízené "vnitřně" jakýmsi v mládí nastaveným "osobním gyroskopem", který je pevně orientuje k jistým obecnějším cílům a hodnotám, anebo konečně řízené "vnějškově", neustálou konfrontací se skupinami vrstevníků. Tyto tři typy spojuje pak s demografickou revolucí, již ovšem pro antická města, kde k těmto přechodům zřetelně došlo, nelze doložit. Celý výklad není příliš přesvědčivý, nebo? přehlíží význam způsobu života a získávání obživy a nedoceňuje význam migrace, jen stručně zmíněné (1968:37). Ve skutečnosti se všechny tři "typy zajiš?ování nezbytné míry konformity" vyskytují v každé společnosti a "vnějšková" orientace podle vrstevníků je zdaleka nejběžnější, životní podmínky se však ve starších společnostech měnily tak pomalu, že ji není snadné rozlišit. Teprve ve městě je tempo přizpůsobení tak rychlé, že se podle rodičů často už orientovat nelze a převládající orientaci podle vrstevníků pak nelze přehlédnout. Jinak se i "tradice" ve starých společnostech prosazuje hlavně jako konformita s vrstevníky, kdežto "vnitřně řízení" lidé, kteří by vědomě připomínali závaznost minulého, představují i zde spíše výjimky.