Psychotická porucha je mnohem běžnější, než si lidé uvědomují. Tím však není řečeno, že je velmi častá psychotická abnormalita, nebo? taková porucha, která v nějakém životním okamihu postihne téměř každého z nás, se stěží dá nazvat abnormální. Budeme-li však definovat psychózu jako formu těžké duševní poruchy, při níž je kontakt člověka s realitou velmi zkreslený, a současne se vyskytují rozsáhlé bludy a často i halucinace, pak zamilovanost určitě splňuje kritériá šílenství. A zdaleka se nemusí jednat o neškodnou formu šílenství, jak bohatě dokládá historie lidstva.

Láska má ve srovnání s ostatními druhy šílenství tak dobrou pověst proto, že jedním z jejích základních rysů – další společný znak psychóz – je nadmíru povznesená nálada. Tato patologická euforie se projevuje nadměrnou bujarostí, výřečností, povzneseným sebevědomím, výpady k okolí a tryskem myšlenek a je samozřejmě velmi příjemná a zábavná. Bohužel, je často pouze součástí jednoho bipolárního procesu, který velmi snadno sklouzne do opačného extrému deprese, smutku, ztráty sebevědomí, beznaděje a někdy i sebevraždy.

Zamilovaní lidé trpí množstvím význačných bludů (blud je zakořeněné přesvědčení, které nelze rozumově ospravedlnit). Mají například neotřesitelnou víru, že jejich láska bude trvat navěky. Jedná se o pozourhodný blud, který ani v nejmenším nemůže ohrozit vzpomínka na minulou zkušenost, ani obrovské množství dostupných důkazů svědčících o opaku. Právě tento blud utvrzuje mnohokrát ženaté a vdané obyvatele Hollywoodu a dalších poutních míst, kde žijí slavní, v jejich přesvědčení, že každé následující manželství bude trvat navždy. Jiný blud souvisí s vlastnostmi milované osoby. A? je tato osoba jakkoli obyčejná, zamilovaný člověk je přesvědčen o jejích cnostech a atributech té nejvyšší kvality. Tento blud přetrvává stejne dlouho jako stav zamilovanosti. Jakmile zamilovanost pomine, je opět vidět realita. Snad nejpozourhodnějším bludem vůbec je to, že druzí lidé, kteří tyto údajné kvality nedokážou rozpoznat, trpí těžkou poruchou vnímaní.

Mohlo by se namítnout, že láska není šílenství, nebo? se vztahuje pouze na jediný objekt, není globální, a tudíž je zásadne odlišná. Tato námitka nemá žádne opodstatnění. Mnoho psychotických stavů se zakládá na jediném zakořeněném bludu. Tento typ poruch je tak běžný, že má svůj vlastní název – systematizovaný blud. Ve všech ostatních ohledech je člověk postižený touto poruchou naprosto normální. Systematizovaný blud se vyznačuje jedním podstatným rysem. Pokud člověk přijme pravdivost výchozí premisy – bludu – všechno další už vyplyne logicky a rozumně. Původní premisa je samozřejmě obvykle něco zcela mimo zdravý rozum – například když se nad domem subjektu vznáší neviditelný létající talíř a malí zelení mužíčci z něj pozorují každý pohyb.

Zamilovaný člověk rovněž vykazuje vážné nesrovnalosti v úsudku, které je někdy těžké odlišit od bludů. Tyto nesrovnalosti se projevují nejen ve vztahu k milované osobě, ale i ve vztahu k vlastnímu životu. Zamilovaný člověk obvykle hodnotí stejně špatne vlastnosti a schopnosti milované osoby a své vlastní. Zamilovaný mladík, inspirovaný svou milovanou, bude přesvědčen, že může dosáhnout téměř čehokoli. Bude se snažit získat hypotéku na dům, který by si zřejmě nikdy nemohl dovolit udržovat. Zapíše se na vzdělávací kurzy, které jsou vysoko nad jeho intelektovou úrovní. Nebo bude donekonečna často úplně nerealisticky opakovat, jaké má vyhlídky na povýšení v zaměstnání.

Dalším společným kritériem psychózy jsou halucinace. To je něco jiného než bludy. Halucinacee je smyslový vjem za nepřítomnosti normálního podnětu – například vidění věcí, které nejsou přítomny. Zamilovaní lidé běžně mívají halucinační vjem tělesné krásy milované osoby, i když ona je podle všech objektivních měřítek o jakékoli estetické přednosti ochuzena. Přítomnost této halucinace způsobuje, proč tak často slýchame výroky typu “Nechápu, co na ní vidí”. Není to však jediná halucinace, kterou zamilovaní lidé trpí. Jinou halucinací je dojem, že člověk vidí milovanou osobu – obvykle zezadu – třebaže se ve skutečnosti dívá na úplně cizího člověka. Mohlo by se namítnout, že se jedná o obyčejnou iluzy – chybu ve vnímaní – spíše než o halucinaci, avšak toto přesvědčení je často tak silné, že je až patologické. Navíc se obvykle subjekt halucinace podobá milované osobě tak málo, že aby došlo k omylu, musel by být nutně přítomen ryze halucinační prvek.

Dalším běžným průvodci tohto konkrétního typu psychózy jsou paranoia a patologická žárlivost. Milenec spřádá složité teorie o pronásledování, v nichž se druzí – obvykle naprosto nevinní lidé – pokoušejí milovanou osobu odlákat pryč. Pozvání na večírky jsou vykládána jako závažná spiknutí, konverzace milované osoby s druhými lidmi je důkazem nevěry, a každá nevysvětlená nepřítomnost dostáva tu nejhorší možnou interpretaci. Sotva je zapotřebí uvádět příklady patologické žárlivosti.

Milostná psychóza je obvykle akutní a recidivující poruchou. Někteří lidé ji prodělají mnohokrát. Její výskyt je nejčastejší v dospívaní a rané dospělosti, avšak v některých případech se nové záchvaty objevují v průběhu celého života. Nicméně většinou získává člověk určitý stupeň imunity a zralá léta pak může prožít v relativním poklidu. Výjimečně, velmi zřídka, může jediný záchvat psychózy přetrvávávat celý život.

Zdá se, že jeden rys je pro tuto konkrétní psychózu typický – má biologickou nebo alespoň sociální hodnotu. Tím netvrdím, že bez ní by lidská rasa vyhynula. Zdá se však pravděpodobné, že za nepřítomnosti tohoto bludného prvku by dvojice zřejmě nebyly ochotné zůstavat spolu po tak dlouhou dobu, jak je to v současnosti zvykem.

Zajisté není zapotřebí dodávat, že milostná psychóza je rysem sexuální touhy a že slovo “láska” má mnohem širší význam. Zralá láska ve svých nejlepších aspektech zahrnuje ty nejvytříbenější a nejzdravější stavy mysli.