Jedna je introvert, jiná prvorodička, třetí po špatné zkušenosti z jiné porodnici, čtvrtá s komplikacemi v těhotenství, pátá mívá překotné porody, šestá má klaustrofobii, sedmá dává přednost lékům na ztlumení bolesti, zatímco osmá je striktně odmítá, devátá byla v minulosti zneužívána a desátá při porodu zpívá mantry. Jak by se mohlo přistupovat ke všem úplně stejně? Nehledě na to, že i každé těhotenství a rozpoložení rodičky je jiné - to, co ženu uklidňovalo při jednom porodu, může u druhého úplně odmítat.

Mým záměrem není rozproudit staré známé debaty o porodech doma, nýbrž začít se otevřeněji bavit o českých porodnicích. Jsou schopné změny? Podaří se více respektovat nejnovější poznatky a prohlášení Světové zdravotnické organizace, nebo se bude pokračovat ve stylu „tak se to přece vždycky dělalo“? Budou moci mít ženy jednu porodní asistentku po celých deset měsíců? Bude se moci o zákrocích rozhodovat skutečně žena sama, nebo se jí bude vyhrožovat?

Bude moci být po porodu žena nepřetržitě se svým dítětem, pokud toho bude schopná či bude mít nejlepší vůli to zvládnout? Nebudou ji sestry na oddělení šestinedělí ponižovat? Bude se moci po porodu vyspat, nebo je vizita v sedm hodin ráno, když dítě konečně usne, pro matku a dítě tím nejdůležitějším? Otázek by ještě byla celá řada.
http://denikreferendum.cz/clanek/18663-porody-tisice-a-jedne-noci