"Hlídej je," řekla Sokratovi a vrátila se k rodičce. Sokrates si prohlíží plačící novorozeně. Tak zas jeden takový červíček, červený, samá vráska, bezmocný. Teď jěště jsi živočich a dost. Dušička prázdná, nic do ní nepadlo, ani dobré, ani špatné. Teprve až začneš brát rozum, bude se ti to v hlavě vařit jako v kotli. Znám to. Jsem zrovna v tom. Vidíš, nebylo nic a najednou si tady!

Proč pořád naříkáš? Pš! Pš! neboj se života, červíčku! Já vím, není to maličkost: vytáhnou tě do toho shonu a ty ničemu nerozumíš, v ničem se nevyznáš, nevíš, co sám se sebou. Jsi taková žalostná scvrklotina vydaná napospas všemu, co je kolem tebe, lidem, věcem - Sokrates slyší bzukot mouchy, ovívá mrně, aby si mu nesedla na tvářičku - ani mouše se neumíš bránit.

Fainareté nespouštěla z děťátka oči: "Takový drobeček ani mluvit nemusí a je lehké poznat, co chce; samé prosté a přirozené věci. A trvá to dost dlouho, než vykročí do života. Tohle nemluvňátko, to je pouze naděje - nic víc. A tu naději osud někdy štědře naplní, jindy zmaří."

"Osud?" řekl pomalu Sokrates.