Vnitřnosti země jsou stejně jednotvárné jako chodníky na jejím povrchu. Žijeme na směsi, z které se dělají bunkry, a proto si myslím, že ráj musí být v oblacích. Tady z toho dole si udělal sám Velký Bůh a jeho Svatý duch skladiště, a my se den co den projebáváme tím pohanským blátem a prachem pod pobaveným pohledem nepřístupných hvězd.

Jasně, někdy se mezi tím šrotem objeví milé překvapení. Červený odlesk neduživého rubínu, zbloudilý smaragd plachého modrozeleného zbarvení bez valné hodnoty, šikanovaný od dob temného dávnověku hrubou společností drobných kamínků, kapka ryzí rtuti těkající v žilách skal. Své objevy schraňuji, jakmile v nich odhalím sebemenší stopu, že byly vyobcovány ze společnosti prachu, a dokonce jim dávám dívčí jména, Leila, Penelopa, Karla. Vracím tak život ztraceným duším. Poté, co je vyprostím z nekonečné noci, jako se zachraňují lidé v ohrožení smrti, nakládám s nimi jako s otroky. Zbožňují mě a poslouchají. Karlu vyplísním v dlani mé ruky a Penelopu zase straším.

Co chcete, bavím se, jak to jen jde.