Dnes som sa zobudil. Interesantné.

Prekvapene potešený snom, v ktorom som s Lmao Ce-tungom brázdil Čínu a učil pravej „kultúre“ zbastardených okuliarnikov-inetelektuálov. Boli to zákerné veci- kultúra predsa nie je pre každého.
Pri pohľade na poličku s knihami nad posteľou mi napadlo detailne sa pozrieť, ako sa Lmaovi vodilo. Veľká buksňa -Dejiny 20. století- od renomovaného rádobyhistorika, držiteľa amerického rádu slobody, Paula Johnsona, ktorú som si dávnejšie kúpil, pre dobrý pomer cena/kvantita a nie kvôli efektu, keby náhodou bolo zase treba páliť knihy na námestí.
Otvorím, aby som pozrel register a zrak mi padol na kapitolu „Palimpsety svobody“. Prečítal som si úvodné state a pochopil som, prečo som pred časom túto knihu musel odložiť.

V úryvku, ktorý som vložil nižšie, Johnson rozpráva o tom, ako sa zrútili istoty vo vede, čo je narácia k zrúteniu morálnych istôt a doby „blaha“ pred 20. storočím. Istota biblickej kozmológie vs neistota a skaza Einsteinovej teórie relativity; istota klasickej logiky vs neistota neklasických logík. Používa pri tom fakty, a chronológiu, ktoré sú nielen zavádzajúce, ale aj klamlivé a hlúpe, pretože buď vôbec nerozumie tomu, o čom píše, alebo naschvál manipuluje(prikláňam sa k obom možnostiam). Ocenia to však len tí, ktorí majú naštudované a rozumejú. Veľká popularita tejto knihy u nás, pre jej(až násilnú) antikomunistickosť a adorácia konzervatívcov, ako svojho historického kánonu, môže viesť a určite vedie k zhubným následkom.

Svojskou eleganciou oplýva aj posledná stať úryvku o ateizme a sekularizácii a viťazstvom viery a znovuožití boha. S tým, že dôkazom prevalencie viery nad vedou je zánik jej padělkov.

Tieto argumentačné metódy používa aj pri rozprávaní o avantgarde a moderne. Bolo ťažké čítať prisudzovania morálnych pokleskov a vyvražďovania umelcom, filozofom, a preto som pôvodne pred časom túto knihu prestal čítať.
Jednoduchý štýl, citovanie iba hodiacich sa autorov, antivedeckosť, zavádzajúce vyplývanie. Všetko používa aj pri opise osobností histórie. Práve pre to je tá kniha „dobre“ čitateľná. Odporúčam.

Autor dokázal vyprodukovať haldy podobne tlstých kníh, ktoré spolu prehnú police. Nepodpísal by som ani stranu jeho prác.

A Lmao ostal smutný.




-----------------------------------------
Spomínaný úrvok: Johnson: D. 20. století : 20. kapitola. zač. Vrelo odporúčam prečítať.

Za šedesát let po první světové válce se vědení šířilo rychleji než kdykoli jindy předtím, přesto však byl vzdělanec osmedesátých let v mnoha směrech vybaven menším počtem jistot než starověký Egypťan v roku 2.5000 před Kristem. Egypťané Staré říše měli aspoň jasnou kosmologii. Roku 1915 Einstein zničil newtonovský vesmír a kosmologie, která jej v dvacátých letech nahradila, byla pouze spekulativní, neboť obecná teorie relativity platila pouze jako formální výklad a nedala se použít k popisu singularity, jakou byly podmínky v okamžiku stvoření. Matematický model Velkého třesku, kdy se hmota před nejakými 6.000 – 10.000 milióny let začala rozpínat od nuly a vše podstatné sa přihodilo v prvních dvaceti minutách , se nedal dokázat o nic lépe než židovsko-křesťanská hypotéza, poprvé neuměle popsaná v první knize Mojžísově, které se model nápadně podobal. Během následujících šedesáti let se empirické vědení o vesmíru hromadilo impozantní rychlostí, zejména v sedmdesátých letech, kdy kosmické sondy dodaly na Zemi obrovské množství údajů. Výzkum mirkovlnného záření, jež vyplňuje vesmír, potvrdil témeř s jistotou existenci Velkého třesku. Roku 1973 jeden kosmolog lakonicky prohlásil: „Náš vesmír je prostě jeden z tisíc, které čas od času vznikají.“ Takže jasný obraz o tom, co se vlastně událo, nám stále uniká.

Historikové moderního světa málem dospívají k skličujícímu závěru, že pokrok ničí jakékoli jistoty. V osmnáctem a ješte víc v devatenáctém století vzdľelanci na Západě věřili, že vývoj lidstva směřuje k vládě rozumu. Avšak základní objev dvacáteho století je, že rozum hraje ve světových událostech velmi podřadnou úlohu. Ani vědci v něj nekladou velké naděje. Německý fyzik Max Planck(1858-1947) konstatuje s politovaním: „Nové vědecké pravdy se vetšinou neformulují tak, aby někoho přesvedčily. Časem odumírají a nová generace objevuje pravdu znova od začátku. Tři roky potom, co Eddington potvrdil obecnou teorii relativity, která skoncovala s vírou v neměnný prostor a čas, Ludwig Wittgenstein (1889-1951), rakouský logik a filozof, profesor na univerzitě v Cambridgi a jedna z vůdčích osobností moderní doby, vydal dílo Tractatus logicko-philosophicus, v nemž souborně zničil důvěru v systematickou filozofii jakožto vodítko lidského rozumu. K relativitě časoprostoru přistoupila relativita logiky. Téméř pred dvěma stoletími tvrdil Kant přesvedčivě ve své Logice(1800): „ Existuje jen několika věd, ktoré mohou dospět do definitivních stavu, jenž nepřipouští další změnu. Takou vědou je logika. V ní není zapotřebí nových objevů, protože se zabýva pouze formami myšlení.“ Ješte v roce 1939 ujišťoval britský filozof: „Diktátoři dnes mohou mít moc, ale nemohou změnit zákony logiky, dkonce ani Bůh to nemůže.“ O třináct let později americký filozof Willard Quine s klidem přizná, že se logika mění od základú: „ Existuje v zásadě nějaký rozdíl medzi tímhle přehodnocením a novými názory, jimiž Kepler překonal Ptolemaia, Einstein Newtona či Darwin Aristotela?“ V následujících dvou desetiletích se objevila řada systémů zaujímajících kritický postoj ke klasické logice: Bochvarova vícehodnotová logika, vo Neumannova kvantová logika, van Fraassenova předpokladová logika, nové systémy Birkhoffovy, Destouches- Férvrierovy a Reiechenbachova minimalistická logika, deontická logika, logika gramatickýh časů. Je možno mluvit o empirických důkazech či vyvracení logiky. „Jaké to bude mít následky pro teorii pravdy?“, ptá se roku 1974 jeden usoužený logik, „...přijmeme-li nestandardní systém?“ Jiný, zkoumaje soustavy modální logiky, píše(1973): „Když studuji a hodnotím řadu systémů patřících do této rodiny, mám nepřijemný dojem, že jde o skutečnou rodinu, která se může množit a produkovat další systémy bez omezení.“

Nepřekvapuje, že ve světě, kde se změnili a rozpadly i zásadu logiky, vývoj se dal cestou, kterou by generace začátku století sotva považovala za „logickou“. Důležitým faktem historie nejsou jen události, které se dejí, nýbrž i události, knimž jako naschával nedochází. Význačným jevem, který se v moderním době navzdory očekávaní nikdy neuskutečnil, je vymizení víry a náboženství. Nietzsche, který tak přesne předpověděl přeměnu víry v politický fanatizmus a k vůli k moci, si neuvědomil, že náboženské přesvědčení může koexistovat se sekularizací a vzkřísit umírajícího Boha. To, co se v osmdesátých letech začalo jevit jako zastaralé a dokonce směšné, nebyla náboženská víra, nýbrž dogmatická proroctví o jejím zániku vyslovená kdysi Feuerbachem a Marxem, Comtem, Durkheimem a Frazerem, Wellsem , Shawem , Gidem, Sartrem a nepočetnou řadou jiných. Koncem období, o kterém vypraví táto kniha, se octl v nemilosti i sám výraz „sekularizce“. „Celý pojem se jeví jako pouhý nástroj protináboženských ideologíí,“ napsal pohoršeně jeden profesor sociologie, „které z propagačních důvodů ozvláštnili „reálný“ prvek v náboženství a bezdůvodně jej pak spojili s představou jednoznačného a nezvratného procesu. Sekularizace by měla být vymazána ze sociologického slovníku“ Sekularistické hnutí, tj. militantní ateizmus, zřejmě vrcholil v osmdesátych letech minulého století současne se svým velkým soupeřem protestanstkým nonkonformizmem, takže Lenin byl spíš jeho pozůstatkem než předchůdcem. Protináboženská muzea a katedry vedeckého ateizmu, které založil, byly kolem roku 1980 už jen historickými kuriozitami. Náhražky náboženství jako pozitivizmus zmizely téměř bez stopy potvrzujíce tak výrok Johna Henryho Newmana: „Pravé náboženství roste pomalu, ale jakmile se ujme, býva ťěžké je vykořenit; jeho intelektuální padělky nemají kořeny; jak rychle vyraší, tak rychle uvadnou.“ Je pravděpodobné, že v roce 1980 bylo méně skutečných ateistů než v roce 1880.