Analýza na základe názorov a vyjadrení sa ku kríze od Martina Milana Šimečku - ex Domino fórum, SME, aktuálne Respekt, ktorá v poslednom menovanom vo februári vyšla.

„Bankéři stvořili svůj vlastní svět, o jehož existenci jsme neměli tušení, dokud nezkolaboval. Obyčejnému člověku se ten svět dnes jeví jako jezero plné krokodýlů: nevidíte ve skutečnosti nic než klidnou hladinu, ale pod ní se odehrávají věci. Tato krize je fundamentální a ve hře jsou demokratické principy, tak těsně spojené s tržní ekonomikou.“

Tato a ještě tvrdší slova použil německý spisovatel a editor týdeníku Der Spiegel Dirk Kurbjuweit ve svém článku o důsledcích světové krize. Vystihl problém, kterému bude západní civilizace čelit: jak zvládnout samotnou krizi a současně obnovit důvěru lidí v demokratický kapitalismus.

Světový tisk přetéká analýzami a postřehy, co tuto krizi způsobilo, a mnozí zřejmě souhlasí se slovy bývalého britského premiéra Tonyho Blaira: „Tato krize je největší ekonomickou a intelektuální výzvou, jakou jsme zažili. Finanční systém už nebude nikdy tentýž, jaký jsme znali.“ Jak však bude vypadat náš svět, až krize pomine? Tato otázka zatím zůstává viset ve vzduchu.

Německý filozof Jürgen Habermas řekl pro týdeník Die Zeit, že krize vytváří prostor k politickým alternativám. „Dnes končí Bushova éra a praskla také bublina neoliberálního konceptu. Co bude dál? Mojí nadějí je, že neoliberální agenda se vytratí stejně jako idea podřízenosti trhu.“

Kritikou éry Reagana a Thatcherové, která nastartovala „neoliberální koncept“, se zabývá ve své knize Nové paradigma pro finanční trhy také finančník George Soros, podle něhož se současná krize liší od těch předešlých kromě jiného také tím, že jde o „superbublinu“ způsobenou nepoměrem, kdy tempo růstu úvěrů se zvyšovalo od druhé světové války „mnohem rychleji než HDP“. Reaganova a Thatcherové víra, že trhy inklinují k rovnováze, a proto mají mít volnou ruku, je podle Sorose mylná, posloužila jen „majitelům a manažerům finančního kapitálu“, současně však globalizace ztížila státům možnosti zdaňování a regulace.

Strhujícím způsobem popsali jednu z příčin krize také Alex Blumberg a Ira Glassová z Chicaga v rozhlasové reportáži Americký život. „Svět potřeboval několik staletí, aby nashromáždil 36 tisíc miliard dolarů na investice. A poté za pouhých šest let tuto sumu prakticky zdvojnásobil. Svět nebyl na tyto peníze připraven – nebylo v něm tolik příležitostí je investovat, investiční bankéři byli nervózní a hladoví. Všichni chtěli totéž: s malým rizikem vydělat co nejvíc. Příliš mnoho lidí, kteří měli tušit, že něco není v pořádku, si lhalo do kapsy.“

Nový „zlatý věk“

To, čeho jsme právě svědky, však může být naopak začátkem éry, která v moderních dějinách vždy začíná právě prasknutím bubliny. Profesorka na London School of Economics Mary Kaldorová ji dokonce vnímá jako předzvěst nového „zlatého věku“, jehož předpokladem bude samozřejmě přijetí „nového údělu na globální úrovni“.

V odkaze na knihu Carloty Perezové píše Kaldorová o velkých periodických změnách v moderní historii v souvislosti s novými technologiemi, které měnily „technicko-ekonomická paradigmata“. Od druhé poloviny 18. století zažil svět pět takových velkých změn: éra industriální revoluce, věk páry a železnice, věk elektřiny a ocele, věk aut a masové produkce a nakonec naše vlastní éra informačních a telekomunikačních technologií.

Pro každou éru byl určující nějaký moment, pro tu industriální třeba mechanizovaná výroba bavlny či stavba mořských kanálů, pro éru aut Fordův model T, masově vyráběný od roku 1908, pro tu naši objev mikroprocesoru v roce 1971.

„Každá éra začíná nejprve ,instalací‘ nových technologií, které způsobí finanční kolaps, pokračuje rozvojem jejich výhod a posléze se rozplyne v postupném zpomalování vývoje,“ píše Kaldorová. „Posledních dvacet let je opakováním Fordovy éry, založené na spotřebě. Ale toto nové paradigma dnes naráží na své limity, jak ekonomické, tak ekologické.“

Kaldorová také upozorňuje, že na změnách paradigmatu se vždy podílí finanční sektor, kdy je každá technologická vlna provázena finančními inovacemi, které zpočátku těží z ekonomického růstu a umožňují zvyšování spotřeby, ale končí ve fázi, která vinou dalších a dalších inovací nemá daleko k pyramidovým hrám. Roste napětí a sociální polarizace.

Současná krize je tedy ve skutečnosti koncem fáze „instalace“, momentem, kdy praskla bublina. Instalační perioda uvolňuje kapitál pro nové investice a nové paradigma, jde jen o to, jakými stimuly ho nastartovat. Podle Kaldorové se nedá předvídat, zda tato krize povede k dalšímu „zlatému věku“, ale je jasné, že její řešení musí mít globální charakter a musejí být využity technologické výhody a zkušenosti z posledních třiceti let.

Zdálo by se, že ze současné krize bude těžit zejména levice, ale její hlas není zdaleka tak silný. Má totiž problém, jak se postavit ke snahám vlád zachraňovat banky a podniky. Známý levicový intelektuál Noam Chomsky mluví v této souvislosti o „nedemokratickém charakteru institucí státního kapitalismu“ (BBC), ale filozof Slavoj Žižek to vidí střízlivěji: „Když si plánem na záchranu bank připadáme být vydíráni, měli bychom mít jasno v tom, že toto vydírání opravdu funguje. Měli bychom tedy přemýšlet o tom, v jaké společnosti to žijeme, že takovéto vydírání umožňuje.“ (Die Zeit)

Sociolog Walden Bello, který se angažuje za odpuštění dluhů zemím třetího světa, vkládá naději do formující se skupiny s názvem Globální sociální demokracie (GSD), v níž se vyskytují taková jména jako Jeffrey Sachs, George Soros, Kofi Annan, Joseph Stiglitz a dokonce i Bill Gates. Tito lidé sice zastávají různé názory, ale mají stejný cíl: reformovat sociální řád a obnovit ideologický konsenzus o globálním kapitalismu. Chybou GSD je podle Bella to, že sdílí s neoliberalismem víru v principy tržní ekonomiky s tím rozdílem, že klade větší důraz na aktivní vlády. „To je hodně daleko od myšlenky, že hlavním ekonomickým hybatelem má být občanská společnost, zatímco trhy, stejně tak jako vlády, jsou jen nástrojem těchto změn.“

Intelektuální debata o budoucím světovém řádu je teprve v počátcích, ohmatává spíše minulé příčiny než budoucí důsledky krize. Z konference s velkolepým názvem Nový svět, nový kapitalismus, kterou uspořádal počátkem ledna tandem Sarkozy–Merkelová, vzešla jen silná slova, jako ta Sarkozyho o „znovuzaložení kapitalismu“ a zvráceném systému, v němž „logika trhů omlouvá všechno“, nebo slova Merkelové o potřebě „charty pro mezinárodní byznys“.

Možná má pravdu bývalý levicový premiér Nového Zélandu Mike Moore, který řekl: „Tato krize způsobí, že budeme příště všichni opatrnější, což samo o sobě není špatná věc. Moje máma byla velmi konzervativní a říkala, že člověk nemá kupovat to, na co nemá. Tento étos se možná na čas vrátí.“
http://salon.eu.sk/article.php?article=901-az-krize-pomine-analyza