veci sa maju takto - vcera sa tu vsetko skoncilo, vsetko vsetko sa skoncilo a vsetci odisli, je ticho a v tichu je vsetko krasne a vsetko je jasne, uz len kazdy nadych mi spuosobuje radost - dnes sme sa boli prejist a ona bola nadherna, cela ziarila, svietili jej tie obrovske mandlove okale a vuobec, kracame teda spolu po ceste, prevazujeme sa z nohy na nohu, ja dycham a tesi ma to, zapad slnka (ale dnes to nie je ten klasicky gyc, je to zimny zapad slnka), kostrbato udrzujeme rozhovor (len aby neostalo ticho) a potom sa vraciame lebo je jej zima a vravi ze ona uz musi ist ze toto a hento a potom ked sedim doma mi zrazu ostane uplne smutno... a tak premyslam ze co to ta laska vlastne je zac a aka je vseliaka a ako si my ludia vysvetlujeme veci, vymyslame si ruozne radoby logicke retazce a ukladame si ich v hlavach a to vsetko len preto aby sme ten smutok nejak vydrzali aby sme to "ja chem ego" nejak ukolisali do spanku a piseme vseliake texty dufajuc ze nam to ako obycajne pomuoze a a a a teraz mi vravi samotny ikkju sodzun ze
"žijeme v kleci plné světla neuvěřitelné kleci"
a tiez
"v čistém srdci radost a bolest jsou si rovny
žádná hora mněsíc nezakryje"
a
"žádné starosti prosím prosím kolikrát to musím říci
tady neexistuje žádná možnost nebýt tím kým jsi a kde"