Juli Zeh : Hráčský instinkt

Na prestižním bonnském gymnáziu se spřátelí inteligentní a chladná patnáctiletá studentka Ada se svým "mefistofelským" spolužákem Alevem. Svými vrstevníky pohrdají a přehlížejí je stejně jako profesory s výjimkou učitele němčiny a tělocviku polského původu Smutka a dějepisáře přezdívaného Höfi. Jedině oni dva představují pro "pravnuky nihilistů" Adu a Aleva intelektuální protivníky. Jenže sebevražedným skokem Höfiho na školní dvůr ztrácejí Ada s Alevem poslední zábrany a jediné, co jim ještě zbývá, je hra. Hra, jejíž pravidla určují ti, kteří odmítají všechna pravidla. Hra, v níž Ada na Alevův podnět svede svého učitele. Hra, která nemůže skončit dobře. Hra, v níž jsou dobro a zlo zaměnitelné. Hráčský instinkt je velký román o nepřítomnosti morálky, a přesto nebo právě proto jde o román o základních hodnotách lidského života. Jenže kdo rozhoduje, co je dobré a co zlé? A odkud víme, kde se tyto pojmy berou? Platí pro ně dnes stejná hlediska a kritéria jako před sto lety? Jako před deseti lety? Podle Nietzscheho si je nihilista vědom nesmyslnosti své existence, a přesto nebo právě proto se učí milovat život a svůj osud. Jenže Ada a Alev se rozhodně nesnaží svůj osud milovat. Protože se domnívají, že jejich existence není řízena vnějšími pravidly, že je nahodilá, mají pocit, že si je mohou určovat sami.

Ukážka textu z knihy:Co když se pravnuci nihilistů už dávno vystěhovali z prachem pokrytého krámu s devocionáliemi, který nazýváme světonázorem? Co když opustili zpola vyprázdněné skladiště hodnot a významů, užitečnosti a potřebnosti, opravdovosti a správnosti a vracejí se zdivočelí do džungle, do míst, kde je už nevidíme, natož abychom se k nim dokázali přiblížit? Co když pro ně bible, ústava a trestní právo byly pouhým návodem a souborem pravidel pro společenskou hru? Co když chápou politiku, lásku a ekonomii jako sportovní závod? Co když je pro ně ‚dobro' maximalizovaná efektivnost při minimalizovaném riziku ztráty, ‚zlo' naopak jen méně ideální výsledek? Co když jejich důvody nechápeme, protože už žádné nemají?
Kde bychom pak brali právo soudit, odsuzovat a především - koho? Toho, kdo hru prohrál, nebo toho, kdo v ní zvítězil? Soudce by se musel stát rozhodčím. Každým pokusem o aplikaci práva a snahou převést ho ve spravedlnost by se dopouštěl posledního smrtelného hříchu, který zbyl - pokrytectví.