Zastřešené lávky, které spojují budovy, ty náhlé pomlčky v tvarosloví architektury velkoměsta, samozřejmě nejsou vynálezem anglofonního světa. Ale anglofonní svět pro ně vynalezl zajímavá pojmenování: říká jim „skywalks“ nebo „skyways“; něco jako nebeské cesty, nebeské chodníky. Nadpozemská místa, kam se dostanete výtahem. A pak se po nich jednoduše projdete, třeba několikrát tam a zpátky, jako já, v duchu, když jsem stál na manhattanském chodníku s Madison Square Parkem za zády a díval se na útlý můstek mezi dvěma kamennými masívy budov pojišťovny Metropolitan Life. Na jedné straně ulice se tyčil slavný kancelářský palác z konce devatenáctého století, později doplněný ještě slavnější věží se střechou pokrytou 23,75karátovým zlatem, od roku 1909 po čtyři léta nejvyšší budova světa. Z protější strany ulice na ni hleděla severní budova (dnes v nájmu Crédit Suisse), která měla svou starší sestru podle původního plánu zastínit gigantickou stopatrovou věží. Ale přišel krach na newyorské burze a bylo třeba šetřit, takže se postavilo jen prvních dvaatřicet podlaží. A mezi těmito dvěma epochami, mezi starým romantismem finančních dobyvatelů, kteří si najali stavitele kostelů a katedrál Napoléona LeBruna, a rozčarovaným meziválečným technokratismem, jemuž zbyl ze snů jen dvaatřicetipatrový podstavec, vede několik kroků dlouhá lávka s pěti okny.

A teď, když se otočíte, vkročíte do Madison Square Parku a vynoříte se na druhé straně, uvidíte před sebou další lávku. Někde přímo pod ní se na počátku devatenáctého století nacházela farma a pole, které vlastnil jakýsi černoch osvobozený z otroctví. Na tu dobu unikát. Poté zde stál slavný hotel, v němž se ubytoval Mark Twain i princ Waleský, a za občanské války hlavní stan vůdců Unie. Po několika desetiletích dobyly celou oblast obchodní budovy, mezi nimi i kanceláře výrobců hraček, kterým se tu dařilo natolik, až postupně ovládly obě strany této části západní 24. ulice. Takže lávka, která je od roku 1968 spojuje a sjednocuje v Mezinárodní centrum hraček, je svého druhu triumfálním gestem.

Ta další je naopak symbolem zániku. Ale podle mnohých je právě ona ze všech skyways v New Yorku tou nejkrásnější. Zmar a krása – jak atraktivní kombinace! Třípatrová lávka ve stylu art deco, kde sklo střídá v hudebním rytmu tepaný plech ozdobený měděnkou, spojovala na Západní Dvaatřicáté ulici od roku 1925 budovy kdysi významného obchodního domu Gimbels. Ten však zanikl s koncem dvacátého století, domy mají nové vlastníky a lávka zůstala viset mezi nimi jako nějaká absurdní nabídka sblížení. Je prý uzavřena a uvažovalo se dokonce o její demolici. Tři patra opuštěné, neužitečné krásy vysoko nad rušnou ulicí. A nakonec tu máme dvě moderní prosklené lávky nad sebou, kterými lze ve třetím a sedmém patře východní budovy Hunters College překročit proudy aut na Lexington Avenue a dostat se do budovy západní nebo naopak. Nebo zůstat v půli cesty, posadit se, sledovat s dalšími studenty hemžení pod sebou, ruch, dravost a hysterii velkoměsta a přitom se kochat tichem a klidem akademické půdy. A pokud jste studentem architektury, možná si vybavíte, že skywalks bývají některými urbanisty a teoretiky architektury odsuzovány jako stavby elitářské, oddělující vybrané jedince od nepříznivého počasí a demokracie ulice, kde se lidé setkávají, kde jsou si všichni rovni. A pak se znovu zadíváte do té ulice pod sebou a možná vás napadne, jak je ten svět rovnosti a demokracie a lidské pospolitosti občas k nevydržení otravný. A že neškodí tu a tam před ním utéct do nějakého elitářského nebeského chodníku.

http://reflex.cz/Clanek26452.html