Odjinud Nuže - odhoď tento život –
Pulec S hanbou se přiznám, že nemám odvahu - k žádnému způsobu exodu –
Odjinud K jednomu snad přece - Jardo - uchlastej se!
Pulec Cože? Slyšel jsem dobře? To radíš ty, kterýs mne před uchlastáním zachránil?
Odjinud Chtěl jsem ti připravit pěkný večer a jinak to nešlo. Ale nevystačilo to až do konce, a proto radím ti teď ze stejného důvodu: bumbej co nejvíc. Co uškodilo kdysi, spasí tě dnes.
Pulec Nezbavuju se úžasu.
Odjinud Alkohol patří už jednou k tvé přirozenosti: tedy nemůžeš být bez něho šťasten; nechápat to může jen morální hňup. Bylo ho však příliš: měl-li jsi žít, musil jsi znásilnit svou přirozenost. Ta mu značně odvykla. Můžeš začít znova a účinky budou zprvu jen blahodárné. Jedině alkohol - lépe ještě opium, může čelit splínu. Vyplní tě a neméně než on sám hřát tě bude myšlenka naň. Učiní tě i schopným duševní práce. Cos dal světu ze svého světla? Své dvě knížky? Nejsi v nich ty, ipsissimus altissimus; ale to jedině mělo by cenu: všechna ostatní díla svede každý vytrvalý vůl. Alkohol oddálí i značně příchod starobních nemocí: tím zuřivěji vrhnou se ovšem na tebe pak: ale to je přece tvým cílem. Počítám, že alkohol ti připraví velmi pěkný rok, slušný půl roku a do dvou let zdařilou - budeš-li rozumný - smrt; bez něho živořil bys, osciluje mezi bolestným sténáním a hnusnou prázdnotou, šest až osm let Doufám, že nahlížíš, jak rozumná je má rada!
Pulec Ano - všecko hezké..., ale když je to všecko tak nehezké... Uchlastat se nakonec, když už jsem nad alkoholem vyhrál - -
Odjinud Ó trojctihodný starý pane! Kategorický imperative: nechlastej! On myslí, že na tom něco záleží! Dokud smýšlíš takto, jsi jen smrdutá otrocká kůže a pouhá mizerná jiskra. Vším opovrhovat, všemu se smát, se vším si hrát - toť jediná Výše a jediná k Výši cesta! Smát se všemu nejen lidskému, ale především božskému, Božímu! Smát se i Smíchu svému a Smíchu nad smíchem! Smát se Sobě, hrát si jen se Sebou, věčně se smát a hrát - toť věčnost, Bůh a Všetajemství Obnažené: černý, interstelární éter, vytřesknuvší jako výbušné plyny v temnu dolů, v jediné, ve Vesmíru proměněné Všeslunce: v male velkou, nízce vysokou, nejomezeněji bezmeznou myšlenku: Chci to, chci vše, protože Chci. - Já všemohoucí, Já Jediný. Já Vše a Nic, Já všech bohů-otroků a Boha-Otroka Rozdrtitel. Já Nadbůh, protože Nadsatyr, Já Vítěz Věčný a Absolutnost Nekonečná spolu v tanci, ve věčném, dravě hravém, dravě smavém, zářícím Tanci!... (Zatímco mluví, žhne jeho světlo stále velebněji, ale hudba mlčí. Když domluví, počíná se pomalu vzdalovat.)