jj, je to o vkusu, a taky o momentalni nalade. a i ten vkus se muze dost rychle menit, stejne, jako smerovani samotnych interpretu.
ja hudebne dospival na kidA (trochu netypicke album pro RH) a Dummy (celkem typicke album pro [P]), obevil jsem HSFHP (trochu netypicke album pro gwai, nikomu se moc nelibi, zeano casi :]). Usinal jsem u Sigur Ros a prozival extaticke stavy mezi oceanem jejich kytar a letem hopelandickeho zpevu.

Ted posloucham posledniho Thoma Yorka a nebere me (i kdyz to album docela ocenuju, ale mrazeni jako z Hail to the thief se nekona).
Sigur Ros poslocuham pouze v zachvatech tezkeho sentimentu.
Portishead sem neslysel ani nepamatuju.

Zato sem obevil neuveritelny veci v ciry elektronice (Soda, Qrela, Fleischman).
Posloucham bossa novu (jojo, NV. nastesti naprosto neznam predlohy).
Posloucham co by s trochou nadsazky mohli byt Coldplay, z kterych mi vzydky byvalo nanic, jeste ze je uz vubec v radiich nehrajou. (To neco je Kunek.)
Z postrocku ulitam na skripajicich plochach red sparowes (jejichz krasu sem nasel asi az po pul roce).

Na prvnim koncerte mona sem mel skoro celou dobu "mrazivky"(?) (cz:husi kuzi) a tekly mi slzy. Tentokrat sem se nedokazal odpoutat od analyzovani jejich efektu a pitvani detailu, misto abych se ponoril a nechal odvat nekam pryc jako posledne... Takze myslim ze je tost zavisle na okolnostech. Od prvniho koncertu sem vicemene vubec nic necekal a sel jsem na nej vicemene jenom abych si pozdeji nevycital ze sem tam nebyl ... a mono jsem uz znal, ale nechapal jsem ho pred tim jako natolik zasadni vec kterou ve skutecnosti myslim opravdu je ...

btw psal jsi ze to co hraje mono tu uz bylo stokrat ... ja neznam kapelu ktera by mono predcila v praci s efekty. gwai sou hracickove, ale nepouzivani co si ted vybavim noisove buraceni jako kompozicni prvek, davaji ho vetsinou jenom jako vyusteni ktery je vicemene jednoucelovy (udelat poradnej hukot a pak to tipnout)(coz teda miluju tak jako tak, ale mono na to de myslim rafinovaneji). A

Ale mozna ne : )