Od okamžiku, kdy pohled na Zemi ze satelitu se stal institucionalizovaným zdrojem informací o vývoji průmyslové civilizace, které racionální nebo "vzdělanostní" společnost nemůže ignorovat, celá planeta se stala "common", obecním pozemkem, to jest veřejným statkem. Tato nová viditelnost či zřetelnost vzájemné provázanosti všeho, co na povrchu Země žije - zkušenost, k níž nás technologické prostředí donutilo - zvyšuje závratně poptávku po veřejných statcích; a protože veřejné statky lze produkovat efektivně jen pomocí kolektivních akcí, roste prudce i poptávka po kolektivních akcích, po jejich promotorech a organizátorech a také po solidaritě, bez níž je nelze realizovat.

Z toho ale plyne pesimistický závěr: vzhledem k tomu, že veřejné statky vyznačují dva konstitutivní rysy - nedělitelnost (když je dodán jednomu spotřebiteli, je k dispozici i všem ostatním) a nemožnost někoho z jeho užitku vyloučit (když svítí maják na obzoru, všechny lodě se mohou orientovat podle něj, vyloučit je z tohoto užitku je nemožné) -racionální jednotlivec maximalizuje svůj zisk jako černý pasažér (free-rider): neúčastní se kolektivní akce, protože nemůže být následně vyloučen z výhod, které přináší disponibilita veřejného statku (Olson 1965). Trh proto nemůže zaručit optimální produkci veřejných statků, jako je bezpečnost, kvalita životního prostředí, otevřenost společnosti, ani efektivní ochranu před veřejnými (nedo)statky, jako je například zamořený vzduch ve velkých městech nebo znečištěná voda řek a moří.
Globalizovaný trh multiplikuje veřejné (nedo)statky; k racionální redistribuci jejich důsledků je nutná globální kolektivní akce (nebo spíše dlouhá řada sřetězených kolektivních akcí, které mají lokální původ a globální dopad, heslo "globálně myslet, lokálně jednat" znamená snažit se omezit negativní důsledky veřejných (nedo)statků tam, kde jsou lidé jimi nejvíce zasaženi, ale v rámci nějaké sdílené "globální zelené strategie", ale tržní racionalita nemotivuje jedince k účasti na kolektivních akcích. Nejvýznamnějším politickým aspektem globalizace"je tak krize kolektivní racionality.
Průmyslové společnosti vstoupily do fáze "druhé modernosti" (Beck 1999), v níž spíše než o sociální rovnost jde
a) o spravedlivou a udržitelnou distribuci rizik vyplývajících z "veřejných (nedo)statků" a
b) o neúnosné důsledky suboptimální úrovně veřejných statků - tragickým příkladem budiž mobilita založená na soukromě vlastněném automobilu.
Příklady veřejných (nedo)statků jsou například ozónová díra, klimatické změny způsobené člověkem, zamořený vzduch ve velkých městech, tání ledovců v Antarktidě nebo znečištění podzemních vod. Negativní dopad veřejných (ne-do)statků se týká všech, nikdo nemůže "vystoupit ze společenství zamořených" a například nedýchat otrávený vzduch nebo nepít znečištěnou vodu.
Globální veřejné (nedo)statky jsou stále větší a rozsáhlejší, rostou proto i masy "pasažérů z donucení" (forced-riders). Pojmem "černý pasažér" (free-rider) označujeme jedince, který se podílí na užitku z veřejného statku, aniž by přispěl ke kolektivní akci, která jej zajistila -například neplatí daně, ale využívá výhod veřejné bezpečnosti, všem přístupného školství a zdravotnictví, nezúčastnil se stávky, ale má užitek ze zvýšení mezd, které stávka přinesla, nezúčastnil se kolektivního čištění přímořských pláží, ale má užitek z jejich výsledků atd. Pojem "pasažér z donucení" (forced rider) označuje naopak jedince, který je donucen podílet se na dělbě negativních důsledků, plynoucích z nějakého veřejného (nedo)statku, aniž by ale svým jednáním k němu přispíval nebo eventuálně měl z něho zisk - celé lidstvo například trpí negativními důsledky průmyslového růstu zemí G 8, zatímco zisk monopolizuje úzká oligarchie těch zemí.
Nejnaléhavější politická rozhodnutí se proto dnes týkají biologicky, politicky, sociálně a morálně udržitelného rozdělení důsledků veřejných (nedo)statků, to znamená rizik, která "vítězné" ekonomiky přenášejí na všechny bytosti žijící na planetě Zemi. Ideologické principy, jež by takové přerozdělení měly legitimovat, jsou ale nejasné, sporné a jen málo sdílené občanskou společností.
Připomeňme si, že
- některé akce produkují soukromý užitek a mají veřejné náklady, zatímco jiné mají soukromé náklady a produkují veřejný užitek; náklady a užitek nejsou rozděleny mezi všechny jedince na základě nějakého výslovně přijatého a sdíleného kritéria spravedlnosti;
- platí obecně, že každý racionální jedinec má zájem kolektivizovat své náklady (rozdělit je mezi všechny členy kolektivity) a privatizovat zisk; každý racionální aktér maximalizuje svůj zisk, když všichni se podílejí na krytí jeho nákladů, ale zisk je jen jeho.
Z toho plyne, že, zaprvé, v tržní ekonomice náklady na veřejné statky budou vysoké, zatímco užitek z nich bude nízký; a že, zadruhé, bez kolektivní akce všichni jedinci se budou mít hůř, než by se měli, kdyby dokázali zorganizovat kolektivní akci.
Olson (1965) ukázal, že ve společnosti složené z racionálních jedinců, z nichž každý sleduje jen svůj vlastní prospěch, nikdo nebude jednat ve společném zájmu, pokud
a) kolektivita není malá nebo
b) neexistují pobídky nebo sankce schopné přimět jedince k tomu, aby jednali ve společném zájmu.
Představme si, že se obyvatelé postižení znečišťujícími emisemi z nějaké nedaleké továrny rozhodnou udělat sbírku na koupi filtru. V tomto případě racionální jedinec maximalizuje svůj zisk jako "černý pasažér" - z výhod, které přináší čistší ovzduší, nemůže být vyloučen, protože se jedná o veřejný statek - k dispozici jednomu je k dispozici všem. Abychom přiměli racionální egoisty k účasti na kolektivních akcích, je tedy třeba zavést pobídky a sankce různého typu. Přirozeně je možné v jistém smyslu poskytovat i veřejné bezpečí po kvótách - obyvatelé jisté čtvrti se mohou například rozhodnout si zaplatit soukromou policii, která nezasahuje za nějakou teritoriální hranicí, avšak efektivnost "bezpečnosti" nebude v tomto případě optimální, protože hranice čtvrti musí být chráněné a hlídané, svoboda pohybu je omezená, a to snižuje kvalitu života v celém městě.
Olson dělí skupiny na malé, střední a velké. V malých (nebo "privilegovaných") skupinách je jedinec motivován k tomu, aby investoval do produkce veřejného statku, i když musí sám nést veškeré náklady. Hodnota statku je v tomto případě pro každého člena skupiny větší než náklady na něj vynaložené, to znamená Ai = Vi - C > O, čili jedinec, který statek poskytl, z něj má zisk, protože hodnota statku pro každého jedince přesahuje výrobní náklady na něj. Když se rozměr skupiny (Sg) zvyšuje, sníží se jak objem podílu jednotlivce na statku, tak i zlomek (Fi) hodnoty statku pro skupinu (Vg), které připadá na jednotlivce - Fi = Vi / Vg.
Ve středně velké skupině žádný člen nemá z kolektivního statku natolik velkou výhodu, aby byl sám motivován k tomu ho poskytnout, skupina ale není na druhé straně tak velká, aby černému pasažérovi umožnila zůstat anonymní, což významně zvyšuje pravděpodobnost, že všichni členové skupiny budou spolupracovat na realizaci kolektivního statku. Ve velkých (nebo "latentních") skupinách je zisk pro jedince z disponibility veřejného statku nízký, zatímco náklady na organizaci kolektivní akce jsou vysoké, takže je málo pravděpodobné, že se dá do pohybu. V takových skupinách je podmínkou účasti jednotlivců na kolektivní akci produkující nějaký veřejný statek zavedení selektivních pobídek, sankcí nebo donucovacích prostředků.
Olson ukázal, že kolektivní akce jsou nepravděpodobné, přesto ale k nim neustále dochází - masové kolektivní akce jsou klíčovým aspektem dějin demokracie. Jak připomněl Hirschmann, ekonomové, politologové a sociologové začali vážně diskutovat Olsonovy pesimistické teorie koncem šedesátých let, tedy v době, v níž vypukly ohromující a nezapomenutelné kolektivní akce, které do hloubi proměnily západní demokracie -například hnutí na ochranu občanských práv černé menšiny ve Spojených státech, masové protesty studentů v květnu 1968 v Paříži a ve stejném roce za železnou oponou Pražské jaro. Olsonovy teze totiž neplatí o kolektivních akcích a hnutích, která mají náboženskou, ideologickou či morální inspiraci, nejsou racionální v ekonomickém smyslu, takže se jimi zabývá ne ekonomie, ale sociologie. Navíc demokratické vlády vynalezly a úspěšně zavedly celou řadu pobídek, prémií a sankcí, které se ukázaly být účinnou zárukou účasti občanů na kolektivních akcích, nutných k efektivní tvorbě a ochraně veřejných statků.

Pojem "kritického množství"

Jedním z nejužitečnějších příspěvků k lepšímu pochopení logiky kolektivní akce je pojem "kritického množství", který zavedli američtí sociologové Marwell a Oliver (1993). Podle jejich teorie, kolektivní akce vyžaduje k úspěchu existenci "kritického množství" jedinců, ochotných na sebe vzít počáteční náklady s rizikem, že se kolektivní akce nezdaří, že účast na ní bude malá a jejich investice bude promarněna. Pravděpodobnost, že kritické množství vznikne, je tím vyšší, čím je skupina, v níž se kolektivní akce rozbíhá, různorodější; je to proto, že různorodost zvyšuje pravděpodobnost, že se najde jedinec či menšina, která bude mít ekonomický nebo ideologický důvod k zahájení kolektivní akce. Kritická množství se často institucionalizují, jsou pak permanentně "v akci", a tím zvyšují celkovou schopnost společnosti efektivně organizovat kolektivní akce různých druhů.
Nazvěme schopnost skupin efektivně produkovat a spravovat veřejné statky "kolektivní racionalita"; platí obecně, že růst kolektivní racionality vyžaduje "sociální kapitál". Z různých významů, které pojmu "sociální kapitál" připisuje současná sociologie, jsou rozhodující tyto dva:
- sociální kapitál jako občanská důvěra - tedy očekávání vzájemné spolupráce ze strany všech společenských aktérů;
- sociální kapitál jako "občanské ctnosti", sdílené morální hodnoty v daném společenství, jako občanská politická kultura (civicness).
Když si představíme společnost jako kruhy, jež jdou od rodiny, přes příbuzenské vztahy, různé klany a jiné formy pospolitosti, až k obyvatelům stejné čtvrti, města, státu a pak až po kruhy více a více vnější, můžeme slovem civicness označit schopnost společnosti ustavit spolupráci na bázi důvěry mezi těmi lidmi, kteří patří do kruhů nejvíce vnějších.
Jinak řečeno: sociální kapitál je souhrnem sdílených hodnot a z nich plynoucích očekávání, pod jejichž tlakem lidé jednají v určitých situacích v zájmu kolektivu, místo aby maximalizovali svůj vlastní zisk.
Sociální kapitál může mimoto být "dobrý nebo zlý", protože vzájemná důvěra, soudržnost nebo sdílená perspektiva nutná ke spuštění kolektivní akce může často být důsledkem náboženského fanatismu nebo etnické homogennosti, jako například v případě italské či čínské mafie v USA.
Kolektivní akce se dá do pohybu s větší pravděpodobností v těch společnostech, které disponují velkým sociálním kapitálem, motivujícím jedince k tomu, aby spolupracoval s ostatními na tvorbě veřejného statku, v rozporu se svým bezprostředním zájmem. Akumulovaný sociální kapitál nikdy není rovnoměrně rozdělen v celé společnosti, existují ideologické, morální nebo náboženské minority, které urychlují některé kolektivní akce a jiné brzdí, protože jsou motivovány morálně či ideologicky. V dobře integrované demokratické společnosti převládá dobrý společenský kapitál tvořený "občanskými ctnostmi". Ty snižují náklady na koordinaci lidských činností, a jsou proto podmínkou efektivního řízení veřejných statků. Pojmy "občanské společnosti", "civilizační kompetence" (Sztompka 1992) nebo civicness (Putnám, 1993), označují především schopnost otevřené společnosti organizovat kolektivní akce (Walters 2002). Jedním z klíčových rysů procesu globalizace je ale to, že rozptyluje a ničí sociální kapitál, že jej spotřebovává, ale neobnovuje.
Platí obecně, že čím jsou náklady na kolektivní akci nižší, tím vyšší je kvalita občanské společnosti a kolektivní racionalita, tedy efektivita ve správě a produkci veřejných statků.
Duclos (1998) zavedl pojem hyperburžoazie, kterým označil třídu globálních manažerů, která považuje všechny instituce vzniklé jako odpověď na různé krizové aspekty ekonomického rozvoje během dvousetleté historie průmyslového státu - mám na mysli například sociální stát nebo režimy kolektivního vyjednávání a různé institucionalizované formy národní soudržnosti - za pouhá pouta ekonomického růstu, která je nutné zpřetrhat. Hyperburžoazie je vždy parazitem cizího sociálního kapitálu, platí daně tam, kde jsou nejnižší, ale žije tam, kde dostupnost veřejných statků a kvalita občanské společnosti jsou nejvyšší.
Navrhuji formulovat antinomii mezi hyperpoptávkou po veřejných statcích a sociálním kapitálem, kterou globalizace vyvolala, takto:
- globalizace vyvolává prudký růst poptávky po veřejných statcích, a tím i po kolektivních akcích, ale rozptyluje a ničí sociální kapitál nutný k jejich organizaci;
- na nedostatek sociálního kapitálu reagují heterogenní a otevřená společenství uvnitř národních států tím, že se uzavírají, ze budují zdi a hranice mezi vnitřkem (my) a vnějškem (oni), jak dokazuje úspěch pravicových, šovinistických nebo neonacionalistických stran v Evropě; sociální kapitál se tak obnovuje na úkor demokratického universalismu.
Rostoucí poptávka po veřejných statcích vyvolaná globalizací zvyšuje spotřebu sociálního kapitálu, který je obnovován uzavíráním se otevřených demokratických společenství.
Jak nalézt nějaký práh udržitelnosti mezi otevřeností demokratických společností a potřebou je uzavřít tak, aby sociální kapitál, rozptýlený globalizací, byl obnoven? Hranice definují "meze solidarity" (bounded solidarity), ale jsou v rozporu s universalismem demokratických států. Najít nějaký práh udržitelnosti mezi potřebou otevřené společnosti a potřebou solidarity, bez níž je nemožné organizovat kolektivní akce, je nejnaléhavějším politickým problémem globalizované demokracie.

Antinomie globalizace

Problémy tohoto typu nazvěme "antinomie globalizace". Označuji tím kantovským slovem rozpory, jež nelze vyřešit, jen držet pod určitým prahem, a tak je učinit udržitelnými. Neexistuje řešení v silném smyslu - solution znamená původně "rozpustit to, co překáží toku vody", tedy odstranit z nějaké situace elementy, které překážejí "toku" našich zájmů. Hledat řešení v tomto silném smyslu je nerealistické, lze jen definovat na základě racionálního konsensu práh udržitelnosti, přijatelnou intenzitu a úroveň rozporů, kterou si každé společenství určuje podle kvality občanské společnosti, efektivnosti svých institucí a své politické kultury.
V proslulé knize "Empire" vydané v roce 2000 Harvard University Press, političtí filosofové Antonio Negri a Michael Hardt vypracovali pojem "demokracie zástupů" (multitudes), kterým označují nové politické aktéry, odtržené globalizací od národních států a všech institucionalizovaných forem reprezentace. Empire se snaží vnutit těmto zástupům nějakou politickou formu, rozšířit imperiální pyramidu - země G 8, NATO, EU, WTO, průmyslové národní státy atd. -tak, aby "globalizované zástupy" ztratily svou potenciálně revoluční (desintegrační) sílu. Autoři předvídají příchod jakéhosi "dne obratu", kdy "reappropriation of wealth from capital and self-organization of the multitude reach a threshold and configure a real event. This is when the political is really affirmed... self-valorization, the cooperative convergence of subjects, and; the proletarian management of production become a constituent power.... Only the multitude through its practical experimentation will offer the models and determine when and how the possible becomes real".

Antinomie, k níž vede hyperpoptávka po veřejných statcích, těsně souvisí s tím-to pojetím krize „globalizované demokra-cie". Kolektivní akce (self-organization of multitudes and the cooperative convergence ofsubjects) je v globalizované spo-lečnosti jediný efektivní způsob, jak zaji-stit veřejné statky, jejichž globální deficit je neudržitelný. Logika kolektivní akce je ale paradoxní: racionálně jednající jedi-nec maximalizuje svůj zisk, když se ko-lektivní akce neúčastní, protože nemůže být vyloučen z užitku veřejného statku -na výhodách čistého vzduchu se podílí i ten, kdo se vyhnul podílu na kolektivní akci nutné k jeho vyčištění, řekli jsme. Ko-lektivní akce v globální společnosti před-pokládají existenci „dobrého" sociálního kapitálu, globalizace ale ničí jeho primár-ní pramen - národní stát, občanské nábo-ženství, homogennost a kontinuitu trva-lých společenství, a tím i interiorizované sdílené identity a citová a kulturní pouta, která byla předpokladem „pozitivních oče-kávání" spolupráce mezi lidmi v minulém století. Sociální kapitál ohrožený globali-zací je obnovován tak, že národní a regio-nální společenství se teritoriálně uzavírají, etnizují, vylučují „zástupy cizinců", které vnášejí do společnosti nedůvěru a strach, a tak oslabují solidaritu mezi rezidenty -viz ideologický neorasismus Ligy Severu v Itálii nebo podobných hnutí v Nizozem-sku, Dánsku či jiných evropských zemích.
Do demokratických společenství je vpuštěna přes zpevněné hranice jen ta část globálních zástupů, která sestává z jedinců integrovaných do hodnot společenství; tak se sice efektivně upevňuje a rekonstituuje sociální kapitál, ale na úkor demokratic-kého universalismu. Nalézt práh udržitelnosti mezi rostoucí potřebou sociálního kapitálu nutného k organizaci kolektiv-ních akcí, bez nichž nelze čelit veřejným (nedo)statkům globalizace, a demokratic-kým universalismem, bez něhož „globali-zované zástupy" nenajdou svou politickou identitu, je dnes „master-frame" krize, vy-volané ekonomickou globalizací uvnitř demokratických průmyslových států.

(přeloženo ze skript politické sociologie LA DEMOCRAZIA DOPO LA SCOMPARSA DELLE LUCCIOLE: LE SOGLIE DI SOSTENIBILITA', Universita di Trieste, 2006)

Literatura

Beck, Ulrich, World Risk Society, Cambridge 1999,
Polity Press. Duclos, D., La nascita dell'iperborghesia, 1998,
www.ilmanifesto.it/MondeDiplo/Le Monde-ar-
chivio/ Marwell, Gerald, Oliver Pamela, The critical Mass
in Collective Action, Cambridge University
Press 1993. Negri, Antonio, Hardt, Michael, Impero, Milano
2001, Rizzoli editore (pní. vyd. 2000, Harvard
University Press). Olson, Mancur, Logica delle istituzioni, Milano
1994, Edizioni di Comunitá. Putnám, R., D., Making Democmcy Work. Civíc
Traditions in Modern Italy, Princeton Universi-ty Press 1993. Sztompka, P, Civilizational Competence: un pre-
requisito per la transizione, Democrazia diret-
ta, 1992, N. 4, pp. 41-54. Walters, W., Sociál Capital and Political Sociology,
„Sociology" 2002, N. 36, pp. 377- 397.

O autorovi| Václav Bělehradský (1944) je profesorem politické sociologie na Univerzitě v Terstu.
bělohrad@units.it