Všechno je prozrazeno, jsou spolu naposled

On:

Za chvíli zavřou dveře vagónů.
Ale ty neodjížděj! Zůstaň ještě!
Vím. Je tu sychravo. A prší! Ale já ti dám
všechnu, všechnu něhu, kterou mám!
Jen neodjížděj! Jenom zůstaň ještě!
Vždyť Tvá pleť je tak hebká.
Z motýlího pelu utkaná.
Co až na tebe přijdou s výčitkami
a zloba uhodí tě jak uragán?
Co když jak křídlo motýla,
jak chmýří pampelišky
roztratíš se mi pak do modravé výšky?
Kam tě pak půjdu hledat?!
Do vody? Do vzduchu? Do nebes?
Řekni! Kam potom za tebou půjdu?

Nech odjet vlak a neodjížděj dnes.

Ona:

Ne. Musím odjet. Ano. Tímto vlakem
a tímto deštěm, touto psotou psot.
Musím. A věř mi, že mi je,
jako bych vstupovala do rakety,
kterou vystřelují do prázdnot.

Neslyším nic. Jsem docela hluchá.
Kde jsou mé všechny tóny, hlasy, zpěv?
Kdepak je veselá hospůdka mého ucha?
Mé srdce, kaštan, který puká?
To vše jsem svázala do malého uzlíčku,
a zanechala v tobě... Sbohem již...

Jsem nyní prázdná jako dům,
než vyklidí ho před zbouráním.

Už pískají...
Dej mi můj kufřík!
A ať to víš:
Ten schůdek vagónu je poslední můj schod.
A konec...
Němá jsem a jedu do němot.

Milan Kundera: Monology

http://urfaust.bloguje.cz/367962-vikendova-priloha-milan-kundera.php