Zpověď osamělého muže

Naposled u tebe jsem.
Tak říkala mi to.
Naposled u tebe jsem.
Všechno je rozbito.
Jsou děti. Manžel. Svědomí.
Rozvrat, co sejeme,
nesklidíme jen my.
Tmu před očima měla.
Naposled, říkala.
A když pak odcházela,
tak slzu zadržela
a jenom kročejemi
plakala, plakala.

Večerní ulicí
se dlouze vzdalovala.
Zdálo se mi, že nejde,
že spíš padá.
Že vypadla z mých vrat
jak z okna sebevrah.
Míjel ji plot a plot
a práh a práh
a byla čím dál menší
až byla úplně malá.
Malá jak list. Jak bod.
Stále se vzdalovala.

A já jsem náhle chápal,
že její život není
než věčné odcházení.
Tak jako žlutý list
z haluze odchází,
odchází do větru,
do prachu, do sazí,
tak ona odchází,
odchází mnoho let,
kamsi zpět odchází
poslepu nazpaměť...

Na srdci měl jsem kámen
a před očima mrak.
Chtěl jsem ji volat zpátky.
Bylo to marné však.
Spolu s ní žíti nesmím.
Bez ní také ne.
Miluji ji stále.
Ji. A jinou ne.
Půjdu tedy za ní.
Bez ní, za ní, sám.
Půjdu za ní, i když -
se jí nedočkám.

Tak odešel jsem za ní
ještě tentýž den.
Odešla samotna,
šel jsem též samoten.
Přece však jsem jí blízko
a jsem jí pro útěchu,
jsme oba na cestě,
oba dva na útěku,
na cestě od lásky,
od štěstí, od mládí,
pod klenbou skřivánků,
oblaku, volání,
pod klenbou života,
ve kterém žijem sami,
na stejné silnici,
a přece bez setkání.

Odešla samotna.
Já samoten jdu za ní.

Milan Kundera: Monology

http://urfaust.bloguje.cz/375395-a-jeste-jednou-kundera-.php