Praha,Washington - Podle Amišů to byla Boží vůle, která počátkem týdne vehnala frustrovaného Charlese Carla Robertse do jednotřídky v pensylvánském okrese Cattail. Policie se naproti tomu přiklání k názoru, že vraha pěti dívek poháněla nenávist a snad i sexuální úchylka.
V každém případě vtrhla do osadyWest Nickel Mines druhého října drsná americká realita přesně oním způsobem, kvůli němuž se Amišové okolního světa již po staletí straní, a zasáhla je na nejcitlivějším místě. Totiž ve škole - centru komunitního dění. Nemluvě o tom, že pro Amiše je sotva co na světě cennější než křehký život dítěte.
Nebyl to jediný smutný paradox celé tragédie. Když dvaatřicetiletý Roberts telefonoval své ženě z amišské školy, kde pomocí tří střelných zbraní a dvou nožů držel deset dívek jako rukojmí, svěřil se, že v pubertě obtěžoval dvě malá děvčátka a občas sní o tom, že to udělá znovu.
Paní Robertsová se zrovna nacházela na setkání církevní skupiny, která se modlila za blaho školáků a školaček ze své komunity. Po návratu domů nalezla dopis, v němž se jí manžel vyznal z obrovské nenávisti k celému světu.

„Mrtvé děti jsou na tom lépe“

Řidič mlékařského vozu a otec tří dětí Roberts proti Amišům jako takovým nic neměl, do vesnice jej nejspíše přivedla skutečnost, že zdejší škola nebyla nijak střežena. Na místě činu policie nalezla pouta, lepicí pásku a lubrikační gel, svíčky, toaletní papír a čisté šaty.
Důvodů k domněnce, že se vrah své oběti chystal sexuálně zneužívat, je tedy dost. Dost možná předpokládal, že obležení bude trvat alespoň jednu noc. Policie však vzala třídu útokem asi hodinu po přepadení a většina dívek přežila.
Amišové toto štěstí nepovažují nutně za výhodu. „Byl to Boží záměr, na nás je, abychom sebrali rozbité kusy a pokračovali dále. Pohřeb je důležitější než zrození, protože věříme v posmrtný život. Zastřelené děti jsou na tom lépe než ty, které přežily,“ řekl agentuře AP dřevař Sam Stoltzfus.
Pokračovat dále však nebude tak jednoduché, protože škola je pro Amiše něco jako svatostánek. Děti nejrůznějšího stáří se zde dopoledne učí a odpoledne hrají míčové hry. „Nejde jen o to, naučit se číst, psát a počítat,“ tvrdí profesor Mark Dewalt. „Podle Amišů je škola místem, kde se děti připravují na život v nebi, který je čeká po smrti.“
O vzdělání jde ve skutečnosti ještě méně - většina Amišů věří, že jiné obory než zemědělská výroba mají nepatrný praktický užitek, a navíc mohou v lidech podpořit individualismus a touhu po materiálním vlastnictví. Od pokračování ve studiu děti odrazují a ty v něm zpravidla nepokračují, protože pro amišské děti je doporučení rodičů zákonem.
Ovšem v komunitě, která vykonává většinu činností společně a setkává se povětšinou ve svých domech, je škola jedním z mála „veřejných“ míst. Amišové se hrozí toho, že děti se do budovy, kterou jejich rodiče sami stavějí a každý rok opravují, budou od nynějška bát chodit. „Doba nevinnosti skončila. Teď už to nejsou jen děti,“ citovala AP Rebeccu Smokerovou.
Snad žádné jiné společenství v západním světě, které je ještě akceptováno většinovou populací, nevěnuje tolik pozornosti tomu, jakým způsobem se jeho členové obeznamují s okolním světem. KAmišům v Pensylvánii počátkem týdne okolní svět rozrazil dveře sám a vzal na sebe podobu bestiálního vraha.

Poslední článek řetězu?

„Jsem tolik plný nenávisti k sobě a k Bohu,“ napsal Roberts v dopise na rozloučenou. Aby nebylo smutným paradoxům konec, za důvod své zloby označil smrt dcery Elise, která v roce 199+7 skonala dvacet minut po porodu. Byl to důvod skutečný? „Rozhodně byl na dně a potýkal se s věcmi, o nichž nikdo jiný neměl tušení,“ říká mnohoznačně policejní ředitel z Pensylvánie Jeffrey B. Miller.
Skutečností je, že útok nese celou řadu podobností s přepadením školy v Coloradu, kde se střílelo 27. září, tedy asi o týden dříve. Právě toho dne podle dosavadního vyšetřování začal Roberts nakupovat věci, které použil během masakru u Amišů. Jednalo se snad o řetěz událostí? A byl Roberts jeho posledním článkem?

***

* Kdo jsou Amišové
Izolace. Amišové se úzkostlivě vyhýbají modernímu světu, nikoli kvůli tomu, že by jím pohrdali, ale protože si chtějí zachovat jednoduchý, pospolitý způsob života. Ačkoli je spojuje německošvýcarský etnický původ a hovoří starým dialektem němčiny, definují se na základě náboženské příslušnosti. Víra. Amiše charakterizují tři základní životní postoje: odmítají Hochmut (čili pýchu) a věří v Demut (pokoru) a Gelassenheit (netečnost či spíše nechuť k sebeprosazování). Všem nebezpečím čelí pospolitostí, individualismus je nebezpečný. Organizace. Amišové nejsou nijak hierarchicky organizováni, každá komunita rozhoduje sama za sebe. Vztah k technice. Amišové žijí prakticky na úrovni 19. století. Nemyslí si, že technologie samy o sobě představují zlo, ale mohou mu pomáhat. Některé komunity používají elektřinu, ale jen do dvanácti voltů a jen pro pracovní účely. Telefon podle nich odcizuje lidi, někde jsou však přijatelné telefonní budky, jejichž zařízení však od častého užívání odrazuje. Pro přepravu na delší vzdálenost si Amišové mohou najmout řidiče. Zdraví. Amišové trpí různými genetickými poruchami. Stejně jako v případě vojenské služby a sociální podpory odmítají i zdravotní pojištění a kontrolu porodnosti. Rodina mívá průměrně sedm dětí.
Zdroj: Wikipedia

Foto popis| MÍSTO MASAKRU. Amišské ženy mluví s šerifem poblíž místa, kde se tragédie odehrála.
Foto autor| FOTO: REUTERS - TIM SHAFFER

Foto popis| Vrah Charles Roberts
Foto autor| FOTO: AP