Přední švédský novinář Arne Ruth hovoří o tamějších médiích či o pouze formální otevřenosti švédské společnosti

Arne Ruth se narodil v roce 1943. Je jedním z nejvýznamnějších švédských novinářů. Pracoval pro řadu médií, v letech 1982-98 byl šéfredaktorem největšího švédského deníku Dagens Nyheter. Dnes vyučuje žurnalistiku a jako publicista se zabývá tématy, jako je postavení žen a etnických komunit, obnova občanské společnosti v Bosně. Před rokem 1989 podporoval také antikomunistické hnutí ve východním bloku. Jeho žena je původem z Íránu.

* Skandinávská demokracie se cituje jako ideál. Platí to i o tamní žurnalistice?

Četba novin hrála od 19. století zásadní roli při budování severských demokracií. A lidé se tu i nadále prostřednictvím novin zajímají o veřejné dění. Největší islandské noviny Morgunbladid vycházejí denně v 55 tisících výtisků na 290 tisíc obyvatel. Finský Helsingin Sanomat má půlmilionový náklad na pětimilionovou populaci. Můj bývalý list Dagens Nyheter míval donedávna až 400 tisíc výtisků. A teď si vezměte, že úplně stejně má takový Guardian, Le Monde jen 350 tisíc a FAZ tak nanejvýš 750 tisíc, ačkoli vycházejí v desetkrát větších zemích.

* Dají se skandinávské noviny srovnávat s velkými evropskými deníky?

Noviny mají ve Skandinávii dvojí identitu. Jsou to tradičně kvalitní listy, zejména co se týče zahraničního a kulturního zpravodajství. Jsou přitom psány tak, aby je mohli číst i běžní čtenáři. Ostré rozdělení trhu mezi seriózní listy a bulvár, charakteristické pro kontinentální Evropu a Británii, tu neexistuje. Dokonce i noviny, které jsou považovány za lidové, mají dobrou kulturní rubriku a solidní politické komentáře.

* Vdobě vašeho působení v čele Dagens Nyheter jste přišli s kontroverzními tématy, jako byly nelegální sterilizace nebo ukradené židovské zlato. Čelili jste také tlaku čtenářů?

Lidé mají o kontroverzní témata ve skutečnosti zájem. Když řídíte noviny, musíte čtenářům pravidelně dodávat nějaká překvapení. Pokud si aspoň jednou týdne neřeknou: Opravdu je to tak? Je to možné? To jsem netušil! - tak o noviny ztratí zájem. Ale určitý sklon k zevšedňování tu je, jenže souvisí s něčím jiným. Podle zdejších zákonů máte po osmnácti měsících práce ve firmě nárok na trvalou smlouvu. V jiných oborech je to prospěšný zákon, ale pro mladé novináře to znamená, že jsou pravidelně propouštěni a vystřídáni někým novým. Mladí lidé do redakcí všude na světě přinášejí čerstvý vítr, ale k tomu musíte mít určité sebevědomí. Když jste jedním z patnácti externistů a víte, že jen jeden z vás nakonec dostane smlouvu, tak se raději přizpůsobíte konvenčnímu uvažování redakce. Já sám už nečtu švédské noviny s takovou chutí jako dříve, už nejsem tak často překvapen - a myslím, že to není proto, že jsem starý.

* Proč jste odešel z čela Dagens Nyheter?

Měl jsem spor s majiteli, s rodinnou skupinou, která má ve Skandinávii velkou moc - vlastní četné noviny, polovinu časopisů, televizní kanál i filmovou distribuci. Až do konce 90. let respektovali status quo na švédském novinovém trhu. Pak začali zběsile skupovat malé regionální listy a nakonec se pokusili získat ještě třetí největší list Svenska Dagbladet. Já jsem s tím nesouhlasil a dával jsem to najevo. Měla mi končit smlouva, majitelé mi nabídli její prodloužení, ale měl jsem se vzdát kritiky jejich obchodní politiky. Napsal jsem tedy vysvětlující článek a odstoupil z funkce. Nakonec projekt selhal a Svenska Dagbladet koupila jedna norská společnost -z hlediska soutěže je to určitě lepší.

* Jste znám jako kritik švédského přístupu k menšinám, ačkoliv vaše vlast má pověst velmi tolerantní země. Co se vám nelíbí?

Když pojedete metrem na sever Stockholmu, na předměstí, většina lidí ve vagonu budou lidé neevropského původu. Podobné to bude na jihu metropole. Stockholm je segregované město. Na předměstích je asi sedmdesátiprocentní podíl imigrantů, zatímco v centru přistěhovalce téměř nepotkáte. Má žena, která pochází z Íránu, je jednou z mála Neevropanek, které v naší čtvrti žijí. Hlavní důvod je ekonomický, tyto čtvrti jsou drahé, a když nemáte peníze, tak tu prostě nejste. Jste vytlačen na okraj a žádné kvalifikované dobře placené místo nikdy nedostanete. Ve Švédsku uspěli někteří umělci, spisovatelé nebo filmoví režiséři, to ano, ale v jiných oblastech života to neplatí.

* Integrace imigrantů do společnosti se tedy nepodařila?

Mohu vám nabídnout případ dvou íránských žen ze svého okolí. Má žena vystudovala anglistiku v Británii a přednášela na Yaleově univerzitě. Tady ve Švédsku však o její znalosti nikdo zájem neprojevil a ona po marných pokusech akademický svět úplně opustila. Její přítelkyně vystudovala v Británii biochemii. Po sňatku se Švédem si tady udělala doktorát a pak ještě jeden na Cornellově univerzitě v USA, tedy na velmi prestižní instituci. Po návratu zjistila, že se svým původem tu nemá žádnou šanci prorazit. Na univerzitách jsou podmínky často nastaveny tak, aby vyhovovaly konkrétním uchazečům - tedy favoritům daného profesora. Zákony sice jsou etnicky neutrální, ale jejich provádění je v rukou konkrétních lidí - a jejich myšlení je etnické. Formálně je tedy Švédsko velmi otevřené, ale v realitě segregované.

* Týká se to muslimů víc než ostatních?

Ano, ale v případě muslimské komunity je to nejen otázka postoje úřadů nebo řadových Švédů, ale i muslimů. Má to co dělat s mocenskými strukturami v muslimské komunitě, které samy vykazují tendenci k separaci. Předáci těchto komunit jsou obvykle muži, kteří vyznávají čím dál konzervativnější definici islámských hodnot. Náboženství využívají jako nástroj své moci, proto se dobrovolně oddělují.

* Vidíte na obzoru nějakou novou verzi evropského islámu?

Něco takového se samozřejmě také děje, ale my hlavně ani nevíme, kolik muslimů ve Švédsku žije. Odhady hovoří o tom, že by to mohlo být 300 až 400 tisíc. Ale kdo je to muslim? Řekl bych, že nejméně polovina z takzvaných muslimů jsou sekulární lidé, Íránci jsou dokonce často vyslovení ateisté. My však máme sklon každého, kdo přichází z „muslimského světa“, definovat jako muslima, přitom jde o lidi dvou set různých národností, od Afriky přes Pákistán až po Indonésii. Používáme náboženský termín, jako kdyby měl označovat etnickou příslušnost, a zároveň se vztahuje k původu, i když se tváří, že hovoří o víře. Zase příklad z mého okolí: i jedna má věřící známá, která pravidelně jezdí do Mekky, by si nikdy nevzala na hlavu šátek a má velký problém s tím, kdo stojí v čele švédské muslimské komunity.

* Je tedy z dlouhodobého hlediska řešením změna v čele švédských muslimů?

Má to co dělat s tím, jak funguje švédská společnost. Individualismus se tu nikdy moc nenosil, z dobrých i špatných důvodů. I náš sociální systém je vybudován na kolektivitách. Jako jednotlivec nic neznamenáte, vaše zájmy si nezaslouží pozornost, pokud nepatříte k nějaké uznané společenské skupině. A taková skupina musí mít mluvčího a mluvčí, to byl ve Švédsku vždy muž. Švédsko má sice pověst rovnostářské země, ale například sociálnědemokratická strana za 120 let neměla v čele ženu. Srovnejte si to s takovou Indií nebo s Pákistánem. Ale zpět ke švédskému systému. Uznání, kterého se vám dostává, je tedy v zásadě důsledkem toho, že náležíte k nějaké skupině, a tato koncepce se dnes aplikuje i na přistěhovalecké komunity. Aby se adaptovaly na švédskou skutečnost, musely se definovat jako určité kolektivity. A tyto celky mají obvykle konvenční a konzervativní mužské vůdce.

* Jsou tedy muslimské ženy znevýhodněny i poté, co se přestěhují do Skandinávie?

Ne tak docela. Uvnitř muslimských komunit ve Švédsku vznikají silné tlaky. Například v íránské komunitě se začínají rozpadat manželské svazky - íránské ženy v západní společnosti najednou vidí a využívají možnosti, které doma neměly. Muži tak hned dvojnásobně ztrácejí své postavení. Profesionálně nejsou tak úspěšní jako jejich švédské okolí a k tomu ztrácejí i moc nad svými ženami.

* Když v první půli letošního roku otřásala Skandinávií aféra kolem karikatur Mohameda, zdálo se, že ve Švédsku panoval relativní klid. Čím to bylo?

To je pouhý klid před bouří. V segregovaných oblastech narůstají fundamentalistické tendence a jednou se to projeví. Ale svou roli sehrály i ideologické rozdíly mezi švédskou a dánskou společností. Švédové sami sebe už několik generací definují jako moderní národ. Když jsem vyrůstal, bylo mi neustále opakováno, že Švédsko je v čele modernosti. To byl jediný zdroj naší národní hrdosti. Všechny ty tradiční národní atributy, jako vlajka, hymna, hrdost na vlastní dějiny, to nám bylo pro smích. Byli jsme hrdí na to, že naše země všude po světě prosazuje lidská práva, protože my jsme a už navždy budeme ti nejmodernější. Dánsko má opačnou definici národní identity, protože až do roku 1848 měli absolutistickou královskou moc a lidé tam vnímali svůj stát jako vícenárodnostní říši. Jenže pak Dánsko ve dvou válkách ztratilo podstatnou část území a vznikla menší, etnicky homogenní země trpící pocity ohrožení a ztráty. Dánové se uzavírají ve svých hranicích s přesvědčením, že takto svou identitu chrání proti vnějším hrozbám -a jednou z nich jsou muslimští přistěhovalci.

* Nejde tedy o náboženství, nýbrž o mentalitu?

Náboženství s tím souvisí, zejména role, kterou pro identitu hraje dánská státní církev. Není náhoda, že za dánské populisty, kteří mají velký vliv na vládní agendu, sedí v parlamentu dva duchovní. Symbolická hodnota křesťanství se ještě zvýšila jako prostředek vymezování se vůči muslimům. Dán je ten, kdo patří k církvi a jí vepřové.

* Vepřové?

Dán sám sebe dnes vidí jako toho, kdo jí dánská jídla, tedy v první řadě vepřové. Vepřové, to je také významný exportní artikl Dánska. A samozřejmě je jasné, že právě muslimové toto maso nejedí, kdežto „my Dánové žijeme na prasečích farmách“. Když srovnáte stravovací kulturu vKodani a Stockholmu, uvidíte, že Stockholm je i v tomto ohledu mnohem kosmopolitnější. Projevuje se to i v přístupu k sociálnímu státu, Dánové mají obavu, že někdo bude žít z jejich peněz - tento druh závisti se populistům v Dánsku podařilo využít mnohem více než ve Švédsku nebo Norsku.

* O éře sociálního státu jste se zmínil v podstatě v minulém čase. Je snad švédský model už mrtvý?

Důležité prvky toho systému jsou ještě pořád naživu. Ale pozorujeme jeho pomalý rozklad. Švédský sociální stát byl založen na představě, že všichni lidé jsou si podobní a rovní. Každý měl mít právo na to nejlepší vzdělání bez ohledu na původ. Dnes je tato idea passé a vzdělávací systém je v chaosu. Nedávno jeden z muslimských vůdců požadoval respektování šaríi ve školách, jiný zas chtěl, aby byly zavedeny zvláštní školky pro muslimské děti, aby mohly být vzdělávány jinak než ve standardních švédských školkách. To je v naprostém rozporu s tím, v čem jsem vyrůstal já, ale i lidé o generaci mladší. Je tu také čím dál více soukromých škol, univerzity spolu soutěží o prostředky a podobně. Kdysi jsme také měli kvalitní zdravotní péči dostupnou pro každého. Dnes lidé s vážnými chorobami čekají neúnosně dlouho na ošetření, zatímco lékaři tráví obrovské množství času vyplňováním dotazníků. Některé části systému pořád ještě pracují, ale jiné už ne. Takže lidé čím dál více hledají cesty, jak nedokonalosti systému obejít soukromou cestou. Nad tím vším mezi sebou válčí různé vládní instituce, také místní úřady se čím dál více vzpírají rozhodnutím z centra a jsou ochotny porušovat zákon, aby uchránily lokální zájmy, například při přijímání uprchlíků. Mizí solidarita, lidé chtějí vědět, kdo co dostává, a všechno je to zároveň nejasné.

* Nedávné oslavy králových šedesátin vyvolaly v zemi obrovský zájem a sympatie - nepůsobí tedy instituce monarchie jako spojovací článek švédské společnosti?

Přinejmenším se o to snaží, a kdyby dnes bylo referendum, asi by je lidé podpořili. Ale na to se nikdo do budoucna spoléhat nemůže. Příslušníci královské rodiny se dnes musí chovat jako celebrity. A celebrity tváří v tvář novinářům nejsou nikdy v bezpečí, pokud udělají chybu, vznikne-li kolem nich nějaký skandál. A to je velmi nebezpečná hra. Ano, na rozdíl od britského prince Charlese, který udělal mnoho chyb, byla zatím švédská královská rodina v tomto celkem zručná. Já jsem přesvědčený republikán, ale někdy z žertu říkám, že je to proto, že věřím v lidská práva. I příslušníci královské rodiny by měli mít právo řídit své osudy. Avšak oni se rodí do situace, v níž jsou donuceni hrát roli krále nebo královny a to je absurdní. Myslím, že zdejší monarchie se neudrží více než dvacet let.

* Vy však stejně tak předpovídáte pád stávajícího íránského režimu.

Byl jsem napadán, že jednám jako kolonizátor, když kritizuji íránský režim a nerespektuji jejich kulturu. Ale právě proto, že věřím v univerzální lidská práva, tak mohu říci, že v Íránu vládne zcela klasická diktatura, která zneužívá náboženství, aby se mohla udržet u moci. Dnes je tento údajně náboženský režim zcela zkorumpovaný. Duchovní jsou například zapleteni do organizované prostituce. Nedávno byl ve Švédsku uveden dokument, který ukazuje, jak mullové vydávají mužům potvrzení o dočasném sňatku. Zájemci se pak mohou vyspat s dívkami, které se z venkova stěhují do měst a z různých důvodů se stávají otrokyněmi tohoto systému. Za to mulla dostane dobře zaplaceno - to je přece dokonalý případ nevěstince. Tento systém je prý nejpropracovanější ve svatém městě Kummu. Takhle zkažený režim nemůže dlouho přetrvat. Podle toho, co dnes víme o sovětském systému, tak ten stál těsně před rozpadem už dvacet let předtím, než se to opravdu stalo. Proto íránskému režimu nedávám více než deset let. Tedy pokud Američané neudělají tu chybu a nezaútočí na jaderná zařízení. Nacionalismus je poslední baštou režimu. Tak sebevědomá společnost, jako je ta íránská, se nedá změnit zvenčí.

* Jedna z vašich knih se zabývá nacistickým režimem jako divadlem. Jaké jsou vaše vazby k Německu?

Narodil jsem se v Pomořansku, v dnešním Polsku, koncem roku 1943. Můj otec byl Němec, koncem války se ztratil, pravděpodobně zahynul u Berlína. Matka pocházela ze Švédska a díky tomu jsme se dostali do její rodné země - akce takzvaných bílých autobusů zachránila tisíce perzekvovaných Seveřanů, i když odvezli také mnoho lidí, kteří s odbojem neměli nic společného, šlo čistě o etnické hledisko. Žili jsme pak u naší babičky a byli jsme velmi chudí, ale tato mírná země mě skvěle přijala. Díky švédskému systému jsem mohl vystudovat, jsem tedy typické dítě sociálního státu. Často však přemýšlím, co by se mnou bylo, kdybych žil jako můj otec v Německu třicátých let. Pravděpodobně bych byl věřícím nacistou, proti tomu neexistuje žádná vakcinace. Proto nevěřím v kolektivní vinu, ale věřím v individuální odpovědnost za to se z dějin poučit.

***

Když řídíte noviny, musíte čtenářům pravidelně dodávat překvapení. Pokud si aspoň jednou týdne neřeknou: Opravdu je to tak? To jsem netušil! -tak o noviny ztratí zájem.

Foto popis| KDO JSEM „Díky švédskému systému jsem mohl vystudovat - jsem tedy typické dítě sociálního státu. Často však přemýšlím, co by se mnou bylo, kdybych žil jako můj otec v Německu třicátých let. Pravděpodobně bych byl věřícím nacistou, proti tomu neexistuje žádná vakcinace,“ říká Arne Ruth.
Foto autor| FOTO: JAN FINGERLAND

O autorovi| JAN FINGERLAND, Autor je novinář