SLAVNÁ MYTHOLOGICA POPRVÉ ČESKY

PRAHA, 21. 7. 2006

»Mýty se myslí mezi sebou,« říká nejznámější výrok francouzského etnologa a antropologa Clauda LéviStrausse. Chtěl tím říci, že člověk, jenž mýty vypráví a není jejich původcem, může do mýtu pouze vstoupit, nechat se nést jeho rytmem a takto porozumět tomu, co to znamená být člověkem.
Dokonalým předvedením přesvědčení Lévi-Strausse jsou jeho čtyřsvazková Mythologica, jejichž první svazek (Syrové a vařené) vydalo v překladu Jindřicha Vacka nakladatelství Argo, které postupně - poprvé česky!!! - vydá celé toto monumentální dílo.

Objevení smutných tropů -nové čtení mýtu

Lidský duch, jehož výtvorem je kultura i formy uspořádání lidských společenství, se projevuje různě. Elementárními sociálními normami, to jest pravidly, která určují, co je pro danou společnost přijatelné a co zakázané. Ale třeba i mýty, lidovým vyprávěním či fikcemi, které převažují v oblasti literární tvorby.
Zejména mýty, s nimiž nás seznamuje etnografie, se na první pohled jeví jako nesmírně rozmanité, jako pole čiré imaginace a ničím nespoutané fantazie: v mýtu, zdá se, se může přihodit cokoli, průběh událostí v něm neřídí žádná čitelná logika, každý vztah jako by tu byl možný. Tento dojem jisté exotičnosti vedl k tomu, že se celá oblast mytologie buď odsouvala do období nedospělosti lidstva, anebo se v poněkud romantickém nadšení pro všechno archaické v mýtu spatřovala studnice skrytých pravd či dokonce hlubokých nauk, jejichž dešifrováním by bylo možné obrozovat příliš prozaickou realitu moderní doby.
S jedním i druhým pohledem na mytologii rázně skoncoval právě Claude Lévi-Strauss: prokázal, že mýtické příběhy nejsou libovolné ani primitivní, ale stejně tak odmítl i symbolické čtení mýtů. Aby jeho výklad tvorby mýtů byl obecně přijatelný, musel nalézt jinou rovinu zkoumání této zvláštní činnosti lidského ducha, a současně i demonstrovat, že jeho přístup má smysl, že funguje a přináší něco nového.
První předpoklad Lévi-Strauss splnil, když v řadě teoretických studií založil obor zvaný strukturální antropologie, zkoumající fungování nevědomých struktur lidského ducha, zkoumání mýtů tak přenesl na půdu strukturalismu. Za postupné naplňování druhého předpokladu lze pak pokládat celé jeho rozsáhlé dílo o mýtech, příbuzenských vztazích, obecně o myšlení »přírodních národů«.
To vše je však již velmi starého data, odehrálo se to před půl stoletím, neboť první velké Lévi-Straussovo dílo, Elementární struktury příbuzenských vztahů, je z roku 1949. Autor se narodil v roce 1908, studoval právo a filozofii, avšak roku 1935 se víceméně nahodile ocitl v Brazílii a stal se hostujícím profesorem na univerzitě v Sao Paulu. Během čtyř let, které zde prožil, se definitivně stal etnologem a antropologem, v neposlední řadě dík svým pobytům mezi indiánskými kmeny v Amazonii. Do jaké míry byla pro něj tato osobní zkušenost důležitá, vylíčil sám ve své snad nejznámější knize Smutné tropy z roku 1955, která je zvláštní kombinací autobiografie, etnologie a nostalgického pesimismu, pokud jde o vývoj moderních průmyslových civilizací.
Z Brazílie se Strauss vrátil do Paříže, ale to již začínala válka a bylo zřejmé, že kvůli rasovým zákonům nemůže v okupované zemi zůstat. Za místo exilu si zvolil Ameriku (na stejné lodi odjížděl i André Breton, s nímž se Lévi-Strauss sblížil), která dovršila jeho přerod v antropologa a etnologa, když se zde setkal s Romanem Jakobsonem, ruským formalismem a pražskou strukturalistickou školou. To je samozřejmě zkratka: svou roli zde nepochybně sehrálo i odlišné postavení sociálních věd na prestižních amerických univerzitách, inspirací byly knihovny bohatě vybavené etnografickým materiálem a živější akademický provoz, v němž již v té době bylo samozřejmostí neformální ustavování mezioborových týmů (Lévi-Strauss znal i rané Wienerovy práce o kybernetice), a stranou nelze nechat ani setkávání s umělci, jichž do USA emigrovala spousta a s nimiž se Lévi-Strauss intenzívně stýkal (Duchamp, Yves Tanguy, Max Ernst aj.).
A protože inspirace může mít různé podoby, není vyloučeno, že pro spojování různorodého, za nímž lze teprve potom objevovat jiný řád, než je ten, který je patrný (pokud vůbec) na první pohled, mu pomáhal otevírat oči zejména surrealismus, jemuž, jak napsal ve druhém svazku Strukturální antropologie, jsme zavázáni za to, že přesáhl naši vnímavost a že pro vědecké zkoumání znovu objevil lyrismus a vášnivé zaujetí.
K tomu je třeba hned dodat, že pokud Lévi-Strauss své první čtenáře fascinoval, nebylo to proto, že by namísto spekulací o symbolických významech mýtických příběhů nabídl něco efektnějšího; fascinoval je spíše tím, že jeho přístup k této lákavě tajemné látce byl až asketicky střízlivý. Provokativně tvrdil: strukturální antropologie nepřináší nové sdělení ani novou filozofii člověka: je to metoda analýzy a popisu; nikoli klíč, který odemyká všechny zámky; strukturalista je řemeslník, jenž se zabývá jevy tak nepatrnými, že sotva vzbuzují pozornost, ale právě skrze ně se snaží odhalit způsob, jímž funguje lidský duch bez ohledu na rozmanitost kultur a etnik.

I mýty nabízejí mnoho odpovědí bez otázky

»Strukturalistický« základ tohoto tvrzení je zřejmý: tak jako všechny naše promluvy, ať seberůznější, řídí systém jazyka, jímž mluvíme, tak lze i mýty, jež můžeme chápat jako svého druhu individuální promluvy (třebaže jejich autor je anonymní), které stejně jako jazykové výpovědi nejsou bez řádu, nýbrž i ony podléhají jistým pravidlům. V případě mýtů nejde o pravidla gramatiky a syntaxe, nýbrž o strukturu lidského myšlení v nejširším smyslu slova. Lidský duch v mýtu nevědomě, totiž skrze člověka vyprávějícího mýty, myslí sebe sama.
Ze všech prací Clauda Lévi-Strausse lze vyrozumět, že mýty představují myšlení, jehož skrytým základem je fakt, že lidská bytost je sama pro sebe neřešitelný problém. Řečeno moderním jazykem: člověk se narodí, aniž jakkoli o svém narození rozhoduje, a současně je nadán svobodou, to jest rozhoduje o sobě a za sebe odpovídá. Mýtus tento rozpor »řeší« tím, že jej donekonečna odkládá, nese břímě rozporu místo člověka. Odtud i zvláštní ráz všech mýtických příběhů: jsou jako hádanka, na niž není odpověď, anebo - obráceně vzato - jsou jako odpověď, k níž neexistuje otázka. Mýtus stále znovu a jinak odpovídá, ale právě tím se otázka nikdy nestane výslovnou. To ovšem také znamená - a tím se dostáváme k prvnímu svazku jeho Mythologik, nazvanému Syrové a vařené -, že mýtů je bezpočet, ale navzájem se k sobě mají jako variace. Jsou do té míry variacemi, že nelze jistě říci, který mýtus by mohl být »základní«, od něhož by se ostatní odvozovaly. I v motivech, jež mýtická vyprávění »komponují«, lze sledovat nanejvýš rytmus či virtuální centrum. Řád, který mýty ve všech svých variacích vyjevují, se stále pouze rýsuje: »Rozptýlená vlákna se spojují, mezery zaplňují, ukazují se souvislosti, za chaosem se začíná rýsovat cosi připomínajícího jakýsi řád... Vzniká mnohorozměrné těleso, jehož ústřední části prozrazují uspořádanost, zatímco na obvodu dosud vládne nejistota a zmatek,« píše Lévi-Strauss.
Ale tento pohyb se nikdy nezastaví, variace se neustále variují, mýty přetvářejí. Poslední etapy nikdy nedosáhneme. Ten, kdo zkoumá mýty, je na tom stejně jako ten, kdo je vypráví a kdo je poslouchá: aniž je vyřčena otázka, slyší stále nové a nové odpovědi na ni. A je tedy logické, když Lévi-Strauss sám nakonec konstatuje: »Mytické myšlení se nesnaží odněkud skutečně vycházet ani někam dospět, nikdy nedojde až na konec cesty -vždy mu ještě zbývá něco dokončit, ... když se naše práce ... snažila napodobit pohyb mytického myšlení, musela se podvolit jeho požadavkům a ctít jeho rytmus. Takže tato kniha o mýtech je svým způsobem jakýmsi mýtem.«
Ještě pozoruhodnější je posun, k němuž za dlouhá léta práce s mýty došlo: v prvních knihách se Lévi-Strauss snažil rekonstruovat skrytou či nevědomou strukturu lidského ducha často i přísně matematickým aparátem, v díle, jímž tuto práci téměř završuje, se uchyluje k hudbě a hudební organizaci: téma a variace, sonáta, fuga, kantáta, to vše jsou teď »struktury«, jejichž pomocí Lévi-Strauss popisuje »život« mýtů, melodii jejich nekonečné proměnlivosti.
I v tomto ohledu je Lévi-Strauss jednou ze symbolických postav druhé poloviny 20. století: na začátku byla snaha o exaktnost, cosi jako demytologizace mýtu. Zdálo se, že strukturalismus může být vědou. Avšak: není ideál vědy zpronevěrou vůči tomu, co chce strukturální antropologie zkoumat? Když Lévi-Strauss ve Smutných tropech melancholicky pozoruje zánik indiánských kmenů, musí si být vědom, že jej způsobila civilizace, která má ve svém základu právě ideál vědeckého poznávání světa. Věda o člověku je rozpor. Zjevně rozpor neřešitelný, proto také Lévi-Strauss řešení nepodává. Zaposlouchán do hudby mýtů podniká to jediné, co pokládá za smysluplné: do otevřené partitury onoho Gesamtkunstwerku, jímž je lidský život, vepisuje další mýtus.

Foto popis| Surrealismu jsme zavázáni za to, že přesáhl naši vnímavost a pro vědecké zkoumání znovu objevil lyrismus a vášnivé zaujetí, napsal jeden ze zásadních myslitelů dvacátého století Claude Lévi-Strauss.
Foto autor| FOTO: PROFIMEDIA

O autorovi| Miroslav Petříček, Autor je filozof, přednáší na FF UK a FAMU /Od našeho spolupracovníka/