ČEŠI V ZAHRANIČÍ

Pravidelně jednou za měsíc na tomto místě přinášíme příběhy Čechů, které jejich životní osudy zavály do různých koutů světa. Rubrika Češi v zahraničí vychází ze stejnojmenného pořadu Českého rozhlasu 7 - Radio Praha.

Již pět let mapuje etnolog Stanislav Bouček český exil. Za tu dobu zaznamenal na čtyři stovky osudů krajanů, kteří našli nový domov nejen v jiných zemích Evropy, ale také ve Spojených státech, Kanadě, Brazílii, Jihoafrické republice, Austrálii či na Novém Zélandu. Někteří z nich přiznali, že o svých zážitcích nemluvili i desítky let. „Nejdůležitější je získat důvěru lidí, že zachytit jejich příběh není zbytečné,“ říká Stanislav Bouček. Unikátní výpovědi jsou nyní uloženy ve Státním archivu v Praze a v knihovně (kdysi) zakázané literatury Libri prohibiti.

* Dá se z informací, které jste dosud získal, něco zevšeobecnit? Například to, zda lidé, kteří odcházeli do exilu, se snažili vyhledávat Čechy v zahraničí, nebo se od nich naopak distancovali?

To je mnohokrát probírané téma, které bývá ilustrováno konstatováním, že Češi na rozdíl od Poláků nebo Rusů a dalších etnik se v cizině jen velmi neochotně sdružují.

* Přesto ale krajanské spolky existují.

Ano, ale tendenci vyhýbat se sdružování Češi mají.

* Liší se v tom jednotlivé emigrantské vlny?

Rozdíl je v tom, jak zdůvodňují, proč nemají sdružování rády. Ti, co odcházeli po roce 1968 nebo v 70. a 80. letech, považovali sdružovací aktivity spíš za nedobrovolnou, vnucenou činnost. Není divu, doma si v tomto směru užili dost. A priori říkali: ne, já teď rozhodně nemám potřebu se někde scházet. Ale v okamžiku, kdy u nich převládla potřeba se v cizině s někým vidět a popovídat si v mateřštině, na to ovšemže zapomněli.

* A co exulanti, kteří odcházeli po únoru 1948 jako političtí uprchlíci?

Ti se přirozeně sdružovali daleko více. Byl v tom i výrazný politický podtext, protože prchali s vědomím, že se velmi brzy vrátí. Kdežto ti, kteří emigrovali v roce 1968, byli přesvědčeni, že to je už navždy. To je také jeden z těch důvodů, proč se nechtěli s krajany stýkat.

* Jak dlouho trvalo, než ti, kteří odešli po únoru 1948, vystřízlivěli a pochopili, že idea návratu byla chybná?

Jak kde. Například v Paříži na přelomu 40. a 50. let se vedla diskuse o tom, jakou tvář má mít český exil. V některých tiskovinách z té doby se objevuje názor, že je sice velmi důležité a podstatné plnit základní zadání - tedy hledat cestu pro návrat do svobodné vlasti -, ale zároveň že je nutné uvědomit si, že v exilu žijí už dva, tři, čtyři roky a je pravděpodobné, že to ještě nějaký čas budou muset vydržet, a tomu také musejí přizpůsobit život komunit. Následovaly impulzy zvenčí - zejména maďarské události roku 1956 -, které je utvrzovaly v tom, že doba návratu do svobodné země se vzdaluje.

* Vedlo to u exulantů k deziluzi? K tomu, že se uzavřeli do sebe a třeba i opustili krajanské struktury?

Někteří ano, někteří ale naopak zvýšili svoji aktivitu.

* Jak to tito lidé prožívali? Já jsem o tom mluvila například s Josefem Mašínem, který je samozřejmě zvlášť radikální. Zajímalo by mne ale, jak se i ne tolik bojovně naladění lidé smiřovali a vyrovnávali s tím, že v exilu zůstanou zřejmě už nadosmrti?

Během toho, jak ubíhaly týdny, měsíce a roky a oni založili rodiny, začaly jim dorůstat děti, tak čas zakotvil v úplně jiných problémech, nežli s kterými z rodné země odcházeli. A to je odchýlilo od myšlenek na to, že exil je jim souzen zřejmě na věčné časy.

* Čili zvolili pragmatický přístup a každodenní život v zahraničí je jakoby víc vstřebal. Jak se to projevovalo v rodinném životě? Měli exulanti větší tendenci vyhledávat si české partnery a zakládat české rodiny, anebo naopak převládalo úsilí asimilovat se?

Existovalo obojí. Patrná byla snaha co nejvíce zachovat češství pro budoucí generace, ale také se objevoval - a možná i převažoval - pragmatický postoj, že pro děti, které dorůstaly v úplně jiném jazykovém prostředí, bylo češství většinou přítěží. Docházelo dokonce k situacím, kdy dospívající dítě ve čtrnácti patnácti letech rázně rodičům řeklo: dost, přestaneme mluvit česky, já z toho mám problémy. Některé rodiny to nezvládly a přistoupily na to, že se doma začalo mluvit třeba anglicky. Důraz na češství byl silnější v rodinách s velkým kulturním zázemím, v rodinách kantorů a legionářů.

* Setkal jste se i s českými komunitami, které se sdružovaly na náboženském nebo církevním základě?

Vím, že například v Ženevě je dost českých evangelíků, kteří drží pohromadě kolem českého kostela. Do prostředí, pro které by sdružování na náboženském základě bylo typické, jsem se ale nedostal.

* Vraťme se ještě k rodinám: pokud v zahraničí Čech nebo Češka vstoupili do smíšeného manželství, dařilo se jim partnera nějakým způsobem „počeštit“?

Případů, které by vedly k tomu, že se partner naučil dobře česky, je jako šafránu.

* Říkáte, že děti v pubertě často začnou protestovat proti tomu, že se doma mluví česky. Nemůže ale po několika letech nastat zlom a v okamžiku, kdy tyto děti dospějí, začnou se o zemi, odkud přišli jejich rodiče, přirozeně zajímat?

Velice často se to stává v severských zemích, v Norsku nebo ve Švédsku. Děti, které neumějí moc česky, i když oba rodiče jsou Čechy, po roce 1990 začaly objevovat české prostředí. Většinou je to Praha. Když tito mladí Norové či Švédové českého původu přijeli se svými kamarády do tak jedinečně krásného města, měli se najednou čím chlubit. Což zároveň vyvolalo jejich hrdost či vědomí, že rodiče pocházejí odněkud, kde to stojí za to. A začali se zajímat o češtinu a učit se ji. (Další informace na www.krajane.net)

Foto popis| Návrat do svobodné země se prodlužoval...
Foto autor| Foto repro

Foto popis| Stanislav Bouček
Foto autor| Foto archiv

Foto popis| Zahraniční Češi každoročně přijíždějí na kurzy češtiny do východočeské Dobrušky. Setkávají se tu krajané ze všech kontinentů
Foto autor| Foto autorka