Descartův text je psán autobiografickým stylem, který možná naznačuje něco o celkové Descartově tendenci k přímé sebereflexi. Celkové vyznění textu podtrhuje i to, že jediné, co autor metodicky nezpochybňuje je jeho samotná existence a existence jeho vnímání. I když autor v textu hlásá poměrně striktní apriorní nedůvěru, sám se netáže po povaze pravdy a automaticky ji, zdá se, považuje za to „jak se věci mají“ a za její zdroj považuje Boha. Oprávněnost takového konceptu nezkoumá a proto taky je nucen v závěru textu proti takovému Bohu postavit Démona – boha klamlivého šířícího nedokonalost, tedy opak pravdy - dokonalosti.


V úvodu autor zdůvodňuje nutnost metodologické skepse, i když to tak přímo nenazývá, prozřením skrze vlastní omyly. Tímto prozřením se mu dostalo názoru, že když se člověk chce propracovat k pravdivému poznání, potřebuje něco stálého - pevný bod - o který se vědomosti, stavba poznání, může opřít. Proto hlásá potřebu cíleně stávající stavbu zbourat a začít na novo, bez předběžných přesvědčení - předsudků.

Descartes dále píše, že všechno to, co považoval za pravdivé, přijal smysly. Tady zpochybňuje možnou pravdivost tohoto poznání, protože - jak tvrdí - lze smysly přistihnout při lži, a proto je lepší jim apriori nevěřit. Tento svůj argument na druhé straně vyvažuje tím, že odmítá - de facto - pochybovat o tom, že je, cítí, odmítá popřít, že toto je jeho tělo, protože jak píše, pak by byl podoben šílenci. Toto částečně opravňuje nazvat Descartovo odmítnutí toho, co není jasné, za skepsi metodologickou.

V dalším textu autor zpochybňuje, že je možno s jistotou vědět, jestli bdí nebo spí. Navrhuje proto předpokládat, že jsme ve snění a to, co vnímáme jako tělo, v této formě neexistuje. Tady se však Descartes odvolá na omezenou lidskou „fantazii“, na jisté základní vnímání, které dovoluje skládat neznámé jenom z již známého, a proto nakonec dochází k závěru, že jisté obecné věci jako ruky, barvy, oči, imaginární nejsou, ale skutečně existují. Descartes pokračuje ještě dál a píše, že i kdyby tyto všeobecné věci byly imaginární, musí být nutně pravdivé alespoň něco ještě obecnější, jednodušší, z čeho se skládají pravdivé a nepravdivé představy.

Proto jsou pro něho věci složené, jistým způsobem pochybné. Pochybné jsou taky vědy, kterých uvažování je na takových složených věcech závislé jako fyzika nebo astronomie. Tak na straně druhé jsou obory pojednávající o věcech nejjednodušších, nejobecnějších, jako geometrie, které obsahují dle autora něco nepochybného – pevného, chtělo by se dodat v kontextu úvodního odstavce.

Nakonec i pomocí rozebrání domněnky o existenci boží, se Descartes dopracuje k přiznání, že o všem, co dříve pokládal za pravdivé, je možné pochybovat. Tato pochybnost však nevychází z jakéhosi povrchního odmítání, ale ze samotné meditace. Z důvodů pomocí ní získaných. Protože hledá pevný bod, je nucen všechno nejisté považovat za nepravdivé, klamné. Proto navrhuje něco jako metodickou paranoji, v rámci které bude Boha pokládat za jakéhosi zlotřilého démona, jehož cílem je uvést ho v klam. Tak se, jak autor tvrdí, lze když ne k pravdě dojít, dá alespoň vyvarovat souhlasu s nepravdivým.