Vždy poslední pátek měsíce října slavíme den Matky země, naší bohyně Mokoše. To, že je bohyni ženské plodnosti zasvěcen právě pátek, je odrazem staré evropské tradice. V germánských jazycích se pátek dodnes nazývá podle bohyně Freyi (afr. Vrydag, angl. Friday, hol. Vrijdag, něm. Freitag, dan., nor., švéd., Fredag), v římské tradici podle bohyně Venery (esper. Vendredo kat. Divendres, fran. Vendredi, ital. Venerdí, rum. Vineri, špan. Viernes).

Samotné uctívání bohyně ženské plodnosti je však ještě starší, nějaká podoba Matka země je známá všem národům vyznávajícím přírodní náboženství po celém světě. Této bohyni také odpovídají prehistorické sošky tzv. venuší a vaginální symboly, v hojném počtu doložených i na našem území. U Slovanů patří také Mokoš k jednomu z nejdříve doložených božstev, její modla stála na dvoře kyjevského knížete Vladimíra již v 10. století. Ve východoslovanském folklóru hraje důležitou úlohu dodnes. U nás upomíná na její uctívání vrch Mokošín u Přelouče.

Mokošin svátek slavíme na podzim, tedy v době, kdy už je veškerá úroda sklizena, a tedy za ní můžeme naší matce syré vlhké zemi poděkovat. Součástí obřadu je i její rituální oplodnění pomocí různých druhů zrn obilí, které má za úkol zajistit dobrou úrodu i pro příští rok. Mokoš je bohyní velmi významnou, je matkou bohů, je ženou praboha Svaroga. Jejich synem je i bůh slunce Dažbog Svarožic, který převzal po svém otci vládu nad světem, žena jeho otce, Svarožicova matka Mokoš, se tedy stala i jeho ženou. Spolu zplodili vše živé světa, jejich potomky jsou i Slované, díky tomu se nazývají vnuky Dažbogovými nebo děti slunce.

Proto je také vhodné při svátku Mokoše vzpomenout naše předky, nebo? i ona je naším dávným prapředkem. Nesmíme opomenout ani její ženskou podstatu a její symbol - vřeteno a předení. Mokoš je totiž i naší sudičkou, ona je ta, která nám odměřuje ni? života. Po celém slovanském světě se dlouho věřilo, že se v pátek, den posvěcený Mokoši, nemá příst, popř. ani vykonávat žádné jiné ženské práce. Mokoš je matkou milující své děti, velkoryse jim odpouští jejich prohřešky a je ochotna jim vyprosit slitování i u jiných bohů. Proto bychom i my měli naši věčnou opatrovnici a živitelku uctít a prokázat, že jsme hodni nazývat se jejími syny.


ZÁŘÍ 2003

VÍTĚZSLAV

PÍSEŇ MOKOŠI


Stromy stojí, stíny leží, když se vlhká cesta krátí k obětišti Mokoše,
než zas mraky kroje zmáčí, pospíchejme chválit sílu naší rodné bohyně.
Neseme Ti zrní,
základ našich krmí,
neseme Ti ovčí stříž,
naše díky uslyšíš.

Stromy stojí, stíny leží, z prsti nesmí nikdo vyrvat jediného stonečku,
kdo by sprostě plivl na zem, popudil by proti obci všeho tvorstva matičku.

Neseme Ti zrní...

Stromy stojí, stíny leží, v bílém šátku lnu a máku semínka se chovají,
až je vsypu do dolíku, hrstí hlíny, krápí medu žertvu božstvu zasvětím.

Neseme Ti zrní...

Stromy stojí, stíny leží, po úlitbě jazyčníci okřín k ústům přiloží,
při odzemku, kvapném rejku bubnujíce, zpívajíce, rozjařeni nadějí.

Neseme Ti zrní...


Převzato z: http://www.volny.cz/rodna-vira