K napísaniu tohoto textu ma priviedlo zistenie, aké jednoduché je prepadnú? sladkým krásnym nezmyslom. Majster On Don napísal posolstvo svetu. No až dovtedy, kým človek nespomalí, nezamyslí sa a dá si trocha práce s premýšlaním toho, čo číta. Je to ?ažké, no nutné. Inak človek prepadne buď konzumnému spôsobu čítania, alebo ak nečíta len pre zábavu, ale preto aby sa dozvedel ako lepšie ži? (nech to je čokoľvek), prepadne obrovskému zmätku - ako napríklad možno vidie? v síce extrémnej, no priam kryštalickej podobe tu. Ďakujem svojej mame, že ma na to upozornila.

--

Prvá kapitola nazvaná “Ochočování a sen planety” je založená na popretí ľudskej kultúry, teda výchovy a spoločnosti. Hovorí, že kultúra zbavila človeka animálnej prirodzenosti (zviera?a, die?a?a). Človek v tejto závislosti na kultúre trpí a návrat k prirodzenosti die?a?a je návratom k sebe samému. Už tu sa prejavuje zbytočnos? tejto knihy, kedže nejde o nič nové ani svetoborné a hodné nekonečného omieľania (viď J. J. Russeau). Toto príkre hodnotenie je namieste, kedže autor sa tvári akoby prišiel s niečím novým, akoby odhaľoval nevedomým nejaké tajomstvo. Ak by bol autor čestný a konzistetný, potom by celá kniha musela by? niečím ako popularizáciou a popisom tohto postoja. Je však ešte možné, že autor jednoducho o iných myšlienkových prúdoch ani nevie. Lenže je treba si uvedomi?, že vydaním tejto knihy vstúpil do nedozierneho priestoru písanej múdrosti a hlúposti ľudstva. A z tejto perspektívy je to len balast, ako sa budem snaži? ukáza? ďalej.

Zásada nehreši? slovom je síce fajn, no vz?ahuje sa skôr k pokrytectvu ako k blábolom o láske. Citujem (51) „Užívejme slovo ke sdílení naší lásky. … Řekněme si, jak jsme báječní, jak jsme velcí. Řekněme si, jak moc se máme rádi.“ – Láska nesúvisí s tým, ako sa navzájom uis?ujeme o svojej nehynúcej láske a vlastnej veľkosti. Láska je v skutočnosti tichá a nevysloviteľná. Preto sa o láske myslí, píše a hovorí toľko balastu. Každý dáva a prijíma lásku svojim spôsobom. A nedá sa to nijako sformalizova? a niekomu poradi?, ako dáva? a prijíma? lásku. No autor mal možno na mysli to, že o sebaláske a svojej veľkosti by sme sa mali ubezpečova? sami. To je ale rovnaký nezmysel, ako sa presviedča? o svojej malosti a nenávidie? sa za to. Zdravá myseľ toto jednoducho nerieši. Oba postoje sú postojom neurotika.
Ďalej autor uvádza spôsob ako (58) „Žít v požehnaném stavu, v němž je všechno báječné a krásné.“ Lenže jeho takto vybudovaný svet je púhym sebaklamom, presvedčním svojho ega o vlastnej veľkosti. Toto je ďalšie „Donovo“ priživovanie sa na „človeku poznania“. Toto s ním nemá nič spoločné. Majster ďalej pod heslom, že si nemáme bra? nič osobne, uvádza: „Pokud s námi někdo nezachází s láskou a úctou, můžeme pokládat za dar jestliže se vzdálí“. Lenže ak by sme si nebrali nič osobne, potom by nám to malo by? predsa jedno. Napokon veď: „My nemáme potrebu by? príjímaní.“ – tak načo potrebujeme od iných lásku a úctu. Celá kapitola o tom, že nemáme bra? nič osobne je len pokryvené „zbavovanie sa sebadôležitosti“ od Carlosa Castanedu a ďalší príklad priživovania sa na modernom mýte o „Toltékoch“ – nech sú alebo boli kýmkoľvek.

Tretia dohoda hlása: „Nevytvářejte si žádné domněnky“. Je to v podstate zásada skeptickej nepredpojatosti, ktorá je ako taká správna, no autor ju neaplikuje na vlastné myslenie – hovorí ako zvestovateľ jedinej pravdy. Tak sa na jednej strane tvári ako krajný skeptik mysle – (69) „Velká mitote v lidské mysli vytvárí spoustu chaosu, který vede k tomu, že si všechno chybně vysvětlujeme a všemu špatně rozumíme. Vidíme a slyšíme jen to, co chceme. Nevnímáme věci tak, jak jsou. Jsme navyklí snít, aniž bychom byli zakotveni ve skutečnosti.“ - a na druhej strane sám vytvára domnienky (72): „Vytváříme si doměnku, že každý vidí život stejně jako my. Předpokládáme, že ostatní myslí stejně jako myslíme my, posuzují vše stejně jako my a zneužívají vše jako my. Protože si myslíme, že nás bude každý soudit, dělat z nás obě?, zneužívat nás a obviňovat, jako to děláme my sami. Proto se sami zavrhneme ještě dříve, než mají příležitost ostatní. Tak funguje lidská mysl“. Je v tom síce kus pravdy, lenže to je zasa skôr výraz neurotizmu, prípadne to je jeden aspekt fungovania mysle a nie nejaký univerzálny princíp. Odhliadnuc od toho, že krajný skeptik by sa niečo takéto zadeklamova? ani neodvážil. A teraz pozor, príde perla: (76) „S jasnou komunikací se všechny naše vztahy změní, a to nejen s naším partnerem, ale i se všemi ostatními. Nebude třeba, abychom si vytvářeli nějaké doměnky, protože všechno bude jasné. Toto je, co chci, toto je, co chcete vy. Komunikujeme-li tímto způsobem, nebudeme hřešit svým slovem. Kdyby tak dokázali komunikovat všichni lidé, bez zhřešení slovem, nebyly by žádné války, žádné násilí, žádná nedorozumění. Kdybychom dobře a jasně komunikovali, byly všechny lidské problémy vyřešeny.“ – Takéto priamočiare myslenie je veľkým zjednodušovaním, je vytváraním „toku najhustejšieho dymu“ jako to uvádza autor v prvej kapitole.

Kapitola o „Zničení starých dohod“ je obzvláš? perlivá a vyberiem len jednu pasáž, ktorá ukazuje prevládajúci tón celej knihy. (108) „Například děvčátku, kterému řekla matka, aby nezpívalo, je nyní dvacet let a dosud nezpívá. Jeden ze způsobů, kterým může překonat přesvědčení, že má ošklivý hlas, spočívá v tom, že si řekne: „Tak dobře, budu zpívat, i když zpívám špatně.“ Potom si může představovat, že kdosi tleská a říká: „To bylo ale krásné!“ To může dohodu nalomit. Dívka získá trochu více síly a odvahy a může to zkoušet znovu a znovu až dohoda zanikne úplně." – Príklady, ktorými tu autor stále narába, patria na psychiatriu. Zaklada? na nich konštrukciu “premeny“ je absurdné. Na ostatné protirečenia a nyzmysly už nemám síl.

No a nakoniec : (87) „Narodili jsme se s právem být š?astní. Narodili jsme se s právem na lásku“ Sentimentálny žvást, ktorý len posiluje osobnú dôležitos?. Alebo inak povedané, ide priamo proti dohode, že nemáme bra? nič osobne. Naše š?astie, alebo dokonca právo na neho, sú tu popísané nanajvíš osobne.