total descendants:: total children::3 4 ❤️
|
Stařík, který trůnil ve svém odřeném modrém fotelu jako nějaké satansky poživačné božstvo, ho pozoroval s vítězoslavnou rozkoší. Pavouci nohy měl zabalené do ukradené americké vojenské přikrývky, aby mu na ně netáhlo. Tiše se smál a zapadlá, vychytralá očka mu chápavě jiskřila cynicky nemravným potěšením. Měl už zřejmě dost vypito. Nately k tomu zkaženému, zvrhlému, bezzásadovému dědkovi, který mu věkem připomínal jeho otce a pořád trousil uštěpačné poznámky o Americe, zaujal od prvního pohledu bojovně nepřátelský postoj. „Amerika tuhle válku prohraje,“ prohlašoval stařík. „A Itálie ji vyhraje.“ „Amerika je nejsilnější a nejbohatší země na světě,“ upozorňoval ho Nately s důstojně hrdým zápalem. „A americkému vojákovi se nikdo nevyrovná.“ „Svatá pravda,“ souhlasil ochotně stařík s náznakem škodolibého potěšení. „Zato Itálie je jednou z nejchudších zemí na světě. A horší voják než italský se asi taky těžko najde. A proto si moje země vede v téhle válce tak dobře a vaše dělá jednu blbost za druhou.“ Nately překvapením vyprskl smíchy, a když si uvědomil svou nezdvořilost, celý zrudl. „Omlouvám se, že mě to rozesmálo,“ řekl staříkovi upřímně a pak pokračoval tónem zdvořilé nadřazenosti: „Ale Itálie byla přece obsazená Němci a teď jsme tu zase my. Tomu říkáte, že si vede v téhle válce dobře?“ „No ovšem,“ vykřikl přívětivě dědek. „Němci odtud teď utíkají a my jsme pořád tady. Za pár let odejdete i vy, ale my tu zůstaneme i potom. Chápejte, právě to, že je Itálie taková strašně chudá a slabá, z nás dělá silnou zemi. Italští vojáci teď už neumírají. Ale američtí a němečtí ano. To mám na mysli, když říkám, že si vedeme neobyčejně úspěšně. Ano, jsem stoprocentně přesvědčený, že Itálie tuhle válku hladce přežije a že bude existovat ještě dlouho potom, co vaše země zanikne.“ Nately nemohl uvěřit svým uším. S takovýmhle urážlivým rouháním se ještě nikdy nesetkal a instinktivní logika ho přivedla k myšlence, proč se tady vlastně už dávno neobjevili agenti FBI a tohoto zrádce nezabásli. „Amerika nikdy nezanikne!“ zvolal vášnivě. „Opravdu nikdy?“ dorážel sladce dědek. „No...“ Nately zakolísal. Dědek se shovívavě usmál, ponechávaje si v záloze hlubší, výbušnější projev potěšení. Jeho poštívání si podrželo jemnou formu. „Zanikl Řím. Zaniklo staré Řecko. Zanikla perská říše. Padlo Španělsko. Zanikly všechny velké země. Proč by neměla zaniknout i ta vaše? Co myslíte, jak dlouho bude ještě existovat? Věčně? Uvědomte si, že za takových pětadvacet miliónů let zničí slunce celou naši planetu.“ Nately sebou neklidně zavrtěl. „No — věčně, to se dá těžko říct.“ „Tak tedy milión let?“ dorážel dědek dál s uštěpačně sadistickým zápalem. „Nebo půl miliónu let? Taková žába žije tady na světě už skoro pět set miliónů let. Můžete s jistotou tvrdit, že Amerika, se vší svou mocí a prosperitou, se svými vojáky, kterým se nikdo nevyrovná, a s nejvyšším životním standardem na světě, vydrží stejně tak dlouho, jako... obyčejná žába?“ Nately pocítil nutkání tu výsměšnou tvář udeřit. Úpěnlivě zapátral kolem sebe očima po někom, kdo by mu pomohl hájit budoucnost jeho vlasti proti nehorázným pomlouvačným útokům toho podlého, hříšného starého lumpa. Bolestně se zklamal. - Nately upadl do trapných rozpaků. Jeho vlastní děvče se nechutně rozvalovalo na jedné nadouvající se pohovce, na tváři výraz bohapusté nudy. Její programový nezájem, ten ospalý, netečný postoj k němu, který ho tak krutě, tak sladce, tak bolestně deptal od chvíle, kdy ho poprvé spatřila a hned začala přehlížet v přeplněném obývacím pokoji ubytovny mužstva, kde se právě hrálo šestákové očko, ho doháněl k šílenství. Její ladné pootevřená pusa tvořila dokonalou podobu písmene O a snad jen pámbu věděl, na co tak tupě a apaticky zírají její leskle zamžené oči. Stařík poklidně vyčkával a pozoroval ho s bystrým úsměvem, v němž bylo pohrdání i pochopení. Na opěradle jeho fotelu se spokojeně usadila pružná, světlovlasá, urostlá dívka s krásnýma nohama a medově zbarvenou pletí a začala dědka rozvážně a koketně šimrat po vyzáblé, bledé, svraštělé tváři. Při pohledu na to bezostyšné laškování s chlapem takhle starým ztuhl Nately odporem a rozhořčením. Se zoufalstvím v srdci se od té scény odvrátil a divil se sám sobě, proč ihned nesebere tu svou holku a nevleze s ní do postele. Ten špinavý, lačný, ďábelský dědek připomínal Natelymu jeho otce, protože ti dva si nebyli ani za mák podobní. Natelyho otec byl uhlazený bělovlasý gentleman, vždycky bezvadně oblečený; tenhle stařík byl umolousaný pobuda. Natelyho otec byl střízlivý, filozoficky uzavřený, zodpovědný muž; tenhle stařík byl cvok a zpustlík. Natelyho otec byl ohleduplný a kulturní člověk; tenhle stařík byl nevychovaný hrubián. Natelyho otec věřil v lidskou čest a na všechno znal odpověď; tenhle stařík nevěřil v nic a uměl se jenom ptát. Natelyho otec měl elegantní bílý knír; tenhle stařík neměl knír vůbec. Natelyho otec — jako všichni ostatní otcové, s kterými se kdy Nately v životě setkal — byl člověk důstojný, moudrý a ctihodný; tenhle stařík byl přímo odporný. A tak se s ním Nately znovu pustil do debaty, rozhodnut rozmetat jeho zvrhlou logiku a urážlivé výpady a pomstít se, upoutat tím pozornost oné znuděné, flegmatické dívky, do které se tak vroucně zamiloval, a získat si její nehynoucí obdiv. „Upřímně řečeno, to já nevím, jak dlouho bude Amerika existovat,“ začal neohroženě. „Věčně to asi nebude, když jednou musí zahynout celý svět. Ale vím, že moje vlast bude žít a vítězit ještě velmi dlouho.“ „Jak dlouho?“ posmíval se ten podlý dědek a celý se třásl jízlivou rozkoší. „Že by si to chtěla rozdat s tou žábou?“ „Určitě mnohem déle než vy nebo já,“ vyhrkl nepříliš přesvědčivě Nately. „A to je celá ta sláva? To jí tedy moc času nedáváte, když uvážíme, že vy jste takový lehkovážný fanfarón a já už tak starý, strašně starý člověk.“ „Kolik vám je?“ zeptal se Nately celý popletený. Ten stařík ho začal přitahovat, ačkoli se tomu zuby nehty bránil. „Sto sedm.“ Dědek se zakuckal smíchy, když viděl, jak to s Natelym zamávalo. „Koukám, že mi zase nevěříte.“ „Nevěřím ničemu, co mi tu povídáte,“ prohlásil Nately s ostýchavým, smířlivým úsměvem. „Věřím jenom jednomu — že Amerika tuhle válku vyhraje.“ „Cožpak to je takové umění, vyhrát válku?“ posmíval se mu ten neřestný starý špinavec. „Mnohem důležitější je umět válku prohrát — vědět, kterou válku můžete prohrát. Itálie prohrává jednu válku za druhou už celá staletí a podívejte se, co všechno jsme přesto dokázali. Francie války vyhrává a jde z krize do krize. Německo války prohrává, a jak prosperuje! Jen si připomeňte naši nedávnou historii. Itálie vyhrála válku s Habeší, a než se vzpamatovala, měla na krku vážné potíže. To vítězství v nás vzbudilo nesmyslné, velikášské iluze, a tak jsme pomáhali rozpoutat světovou válku, ve které jsme neměli šanci vyhrát. Ale když teď zase prohráváme, obrací se všechno k lepšímu, a jestli se nám podaří utrpět porážku, půjdem určitě rychle nahoru.“ Nately na něj valil oči s neskrývaným ohromením. „Tak teď už vám opravdu nerozumím. Mluvíte jako šílenec.“ „Ale žiju jako úplně normální člověk. Když byl u moci Mussolini, byl jsem u fašistů, a když ho teď vyřídili, je ze mě antifašista. Když sem přišli Němci, aby nás chránili před Američany, fanaticky jsem je podporoval, a když jsou tady teď Američani, aby nás chránili proti Němcům, podporuju přímo fanaticky Američany. Mohu vás ujistit, můj rozhněvaný příteli —“ (jak narůstalo Natelyho koktavé zoufalství, planuly staříkovy vědoucí, pohrdavé oči stále jiskřivěji) „— že vy a vaše vlast nemáte v Itálii loajálnějšího přítele, než jsem já — ovšem jen pokud tady budete.“ „Ale vy jste úplný chameleón,“ zvolal nevěřícně Nately. „Kam vítr, tam pláš?! Nestoudný, sobecký oportunista!“ „Je mi sto sedm let,“ upozornil ho stařík líbezně. „To nemáte žádné zásady?“ „Samozřejmě že ne.“ „Žádnou morálku?“ „Ale já jsem velice morální člověk,“ ujiš?oval ho ten starý darebák s pokryteckou vážností a laskal přitom nahý bok kypré černovlásky s hezkými dolíčky ve tváři, která se svůdně rozvalovala na druhém opěradle jeho fotelu. Dřepěl tam ve svém ubohém, ošuntělém důstojenství jako nějaký vladař, majetnickým a rukama objímal ta dvě nahá dívčí těla a sarkasticky se přitom na Natelyho křenil. „Tomu nevěřím,“ prohlásil Nately zdráhavě a úporně se snažil nevidět, co ten zvrhlík dělá s těmi děvčaty. „Tomu prostě nevěřím.“ „Ale je to čistá pravda. Když do města vpochodovali Němci, tančil jsem po ulicích jako mladistvá baletka a vykřikoval Heil Hitler!, až jsem málem vyplivl plíce. Dokonce jsem jim mával nacistickou vlaječkou, kterou jsem vytrhl z ruky jedné hezké malé holčičce, když se její maminka zrovna koukala jinam. Když Němci odtáhli, vyběhl jsem v ústrety Američanům, v jedné ruce láhev výborného koňaku a v druhé košík s květinami. Ten koňak byl samozřejmě pro mě, zato kytky jsem metal po našich osvoboditelích. V prvním voze jel takový panák, nějaký nafoukaný starý major, a toho se mi podařilo trefit rudou růží rovnou do oka. Skvělý zásah! Měl jste vidět, jak sebou cuknul.“ Nately zalapal po dechu a v úžasu vyletěl z křesla, ve tváři bledý jako smrt. „Major - - - de Coverley!“ vykřikl. „Vy ho znáte?“ vyptával se potěšeně stařík. „To je ale roztomilá náhoda!“ Nately byl tak ohromený, že ho ani neslyšel. „Tak to jste byl vy, kdo zranil majora - - - de Coverleyho!“ zvolal v spravedlivém rozhořčení. „Jak jste mohl něco takového udělat?“ Zlovolný dědek se nedal vyvést z klidu. „Měl byste se ptát, jestli bylo možné tomu pokušení odolat. Měl jste ho vidět, toho arogantního starého fouňu, jak se tam v tom autě tvářil jako sám Bůh Všemohoucí — tu jeho velkou hlavu, celou štajf, a ten pitomý, vážný ksicht! Mohl jsem si přát lepší cíl? Trefil jsem ho do oka růží, které zahradníci říkají ‚americká kráska‘“, což jsem pokládal za velice případné. Nemám pravdu?“ „Víte, co jste spáchal? Jakou strašnou věc?“ křičel na něj Nately vyčítavě. „Podlost! Přímo zločin! Major - - - de Coverley je náčelníkem štábu naší eskadry!“ „Vážně?“ posmíval se nenapravitelný stařík a s falešným pokáním se zkormouceně popotahoval za špičatou bradu. „Ale aspoň mi musíte přiznat, že jsem typický neutrál. Když tenkrát přijeli Němci, málem se mi podařilo probodnout urostlého mladého oberlajtnanta snítkou protěže.“ Nately byl pobouřen a zmaten. Ten nemožný starý lump si zřejmě ani nedovedl představit, jakého strašlivého činu se dopustil. „Cožpak si vážně neuvědomujete, co jste spáchal?“ zaútočil na něj prudce. „Major - - - de Coverley je ušlechtilý, skvělý člověk a každý se mu obdivuje.“ „Je to pošetilý starý janek, který nemá právo chovat se jako pošetilý mladý janek. Co se s ním stalo dál? Už je po něm?“ Nately v posvátné hrůze ztlumil hlas. „To nikdo neví. Beze stopy zmizel.“ „Vidíte? Jen si to představte — člověk jeho věku, a riskuje ten krátký zbytek života, který má ještě před sebou, pro něco tak absurdního, jako je vlast.“ Nately se okamžitě znovu naježil. „Na tom není vůbec nic absurdního, dávat život všanc za svou vlast!“ prohlásil. „Že ne?“ opáčil stařík. „A co je to vlast? Vlast je kus země vymezený na všech stranách hranicemi, obvykle zcela nepřirozenými. Angličani umírají za Anglii, Američani za Ameriku, Němci za Německo, Rusové za Rusko. V současné době bojuje v téhle válce takových padesát či šedesát zemí. Neříkejte mi, že za všechny tyhle vlasti stojí za to umírat.“ „Za všechno, pro co stojí za to žít, stojí za to i umřít,“ prohlásil Nately. „Jestli je na světě něco, za co by stálo umřít, je určitě lepší zůstat kvůli tomu naživu,“ řekl na to ten starý rouhač. „Poslyšte, vy jste takový nezkažený, naivní mladík, že mi vás je až líto. Kolik vám je? Pětadvacet? Šestadvacet?“ „Devatenáct,“ odpověděl Nately. „V lednu mi bude dvacet.“ „Jestli se toho dožijete.“ Dědek pokýval unaveně hlavou a na okamžik se na jeho tváři objevil týž nedůtklivý, nepřítomný výraz, jímž se vyznačovala ona popudlivá, svárlivá stařena. „Jestli si nedáte pozor, tak vás zabijou, a jak pozoruju, vy si pozor nedáte. Proč nevezmete rozum do hrsti a nechováte se aspoň trošku jako já? Třeba byste se pak taky dožil sto sedmi let.“ „Protože je lepší zemřít vstoje než žít na kolenou,“ odsekl mu Nately s vítězoslavným přesvědčením. „Doufám, že jste to rčení už slyšel.“ „Jistěže slyšel,“ opáčil proradný stařík a už se zase usmíval. „Jenže jste to trochu popletl. Je lepší žít vstoje než zemřít na kolenou. Tak je to správně.“ [Heller - Catch XXII] |
There are currently 9861 K available in get 1 🦆 for 5 🐘 get 1 🐘 for 1 🦆 axone main |
|||||||||||||||||||||||||