O Humanismu – referát

List O Humanismu z roku 1949 je odpovědí německého filosofa Martina Heideggera na otázku "Jak navrátit smysl slovu humanismus". Je to odpověď člověka který nejenže se nepostavil proti nástupu nacizmu, ale byl jeho tichým podporovatelem, je to odpověď člověka kterému jsem předem přisoudil predikát udavače a malého univerzitního Fuhrera. Proto mě opravdu zajímalo co mi takovýto člověk - jistě moudrý a vzdělaný - může povědět o nejhlubší podstatě nebo-li bytnosti člověka - teda i o mně samém - po tom všem co pochopil, zažil, vykonal - a také nevykonal.

Už na začátku Heidegger varuje že k uchopení toho co říká, je nutné "nejdříve se odprostit od technické interpretace myšlení" a dalo mi velikou práci abych toho docílil a zbavil se jak všech zejména vědeckých před-sudkú které mám o slově myšlení, tak i před-sudkú které mám vůči autorovi samotnému. Udělal jsem vše co bylo v mých silách aby se mi to povedlo.

Myšlení, to pro autora odchovaného na tradici vyvěrající z LOGOS, nutně souvisí s řečí. Motivy myšlení i řeči které v LOGOS splývají se prolínají celým textem, jak by ne, vždy? právě v nich je ukrytá "bytnost člověka" - "myšlení naplňuje vazbu bytí k bytnosti člověka". Co Heidegger chce říct, je zejména to, že ona humanitas - bytnost člověka - spočívá v tom že vstupuje skrze myšlení do vztahu se samotným bytím - "myšlení je - myšlení bytí". Schopnost myslet bytí je to v čem je ukrytá podstata člověka, přičemž bytím je v souladu s tradicí míněna "jsoucnost jsoucího", ona všudypřítomná vlastnost všeho, která vlastně není. Právě z tohto bytí se Heidegger snaží odvodit "bytnost člověka" a to nejen v listu O Humanismu, ale i v jeho životní tour de force Bytí a čas na kterou se v listu mnohokrát odkazuje.

"Má-li se však člověk ještě jednou dostat do blízkosti bytí, musí se nejprve naučit existovat v bezejmennosti. Musí rozpoznat jak pokušení veřejnosti tak bezmoc privátního" promlouvá do světa Heideggerova řeč, řeč která jako taková je pro něj "domovem pravdy bytí", domov jenž člověk opustil a tak "bezdomovství se stává světovým osudem" a tak "řeč se dostává pod diktaturu veřejnosti". A jak mnoho tím strácíme vždy? "řeč je světlící a zároveň skrývající příchod bytí samého".

Z bytí - myšlení - řeči teda vykládá Heidegger člověka a to zcela novým způsobem, způsobem velice kritickým nejen k pojetí Aristotelovskému s jeho ZOON LOGON ECHON "která myslí člověka jen z jeho animalitas a k jeho humanitas jej nedomýšlí" ale také i k Sartrovu existencionalizmu. Heidegger chápe existenci svojským způsobem odlišným od tradičné existentia, a v překladu je pro její rozlíšení užíván přepis ek-sistence a právě pochopení tohto termínu považuji za začátek cesty k pochopení autora.

Co tedy Heidegger myslí onou ek-sistencí? V Bytí a Času říká "bytnost pobytu spočívá v jeho existenci" a dále tezi rozvádí vlastně celým dílem. Ek-sistence úzce souvisí s ek-statičností - říká: "substance člověka je existence není nic jiného než: způsob jak je člověk ve svě vlastní bytnosti přítomen bytí, je ekstatické stání UVNITŘ pravdy bytí". O mnoho stran později je - nekon-sistentně s předchozí větou - řečeno "je ek-statickým bydlením V BLÍZKOSTI bytí...je stráží, to znamená starostí o bytí".

Tuto "starost o bytí" osobně považuju za nejhezčí a nejsoucitnější součást celého Heideggerovho pojetí humanitas. Pro mě nejsilnější motiv celého díla jsou mnohokrát se opakující slova "člověk je pastýřem bytí". Pro ještě bližší určení toho co chce říci si Heidegger bere na pomoc ontologickou diferenci a dodává – „člověk není pánem jsoucna“. Zde cítit opravdovou pokoru, není to na první pohled více „pána“ , ale práve to méně „pastýře, jehož dústojnost spočívá v tom, že je volán z bytí samého do hájemství jeho pravdy“ které člověka naplní tým že dojde pravdy bytí.

Zdá se tedy, že bytí a pravda bytí nejsou jedno a totéž. Bytí se dá chápat jako ono lidské odkuď a pravda bytí jako kam. „Člověk je do pravdy bytí vržen bytím samotným“, avšak na tuto pravdu bytí pod vplyvem vpádu jsoucna na které upřímuje svou pozornost zapomíná – a tak dochází k „upadání“. Pravda bytí skrývající se možná i v slovech „L’Etre et le plan jsou jedno a to samé“ člověku dneška uniká i když je neustále pří-tomna – „blíže než to, co je nejbližší, jsoucno, a zároveň pro obvyklé myšlení vzdálenější než to, co je mu nejvzdálenější, je blízkost samá: pravda bytí“ . To, že pro tuto „pravdu bytí“ je „bytnost člověka bytostná“ pro Heideggera určuje význam slova humanismus.

Heidegger sám ví, že ním takto chápaný humanismus „zvláštního druhu“ polemisuje s dřívějším významem slova „humanismus“, nebo je dokonce jeho „protimluvem“ . Odmítá však to, že jeho humanismus je „přitakáním nelidskosti“, odmítá nařknutí z negativnosti jen proto, že odmítá positivismus – „člověk vrhá vše, co nezůstává u známé a oblíbené positivity do předem vyhloubené jámy pouhé negace, jež vše popírá, končí v nicotě a završuje tak nihilismus. Na této logické cestě vše zaniká v jakémsi nihilismu, objeveném za pomocí logiky“.

Zdá se že Heidegger o logice nemá valné mínění a na několika stranách její zne-užití kritizuje protože se pri užívání logiky „člověk myšlení vzdal“ – asi dostatečně neproci?uje fakt že už 10 let před Bytím a čas byl vydán Traktát o všeobecné formě SoSein který se mimochodem stal prakticky využitelným základem kybernetiky kterou Heidegger nazývá „jednotou věd“. Heidegger tedy záměrně myslí proti logice aby upřímil pozornost na LOGOS z nějž logika vyvěrá – „myslet proti logice neznamená zastávat se nelogičností, nýbrž pouze přemýšlet o logos, a jeho bytnosti, zjevené v rané fázi myšlení; myslet proti logicke znamená: usilovat se nejprve o přípravu takového přemýšlení“. Z těchto slov je jasné že Heidegger se snaží pohybovat v oblasti kde ještě nedochází k rozlišení na pravdu a nepravdu, v oblasti před rozlišením teoretického a praktického v oblasti kde je zbytečné mluvit o hodnotách, na které také upřímuje svou pozornost a následujíc Nietzscheho jehož vlyv je v celém díle patrný říká – „hodnotové myšlení je největší blasfémíí, kterou lze vzhledem k bytí myslet“. Ohodnocením něčeho je toto ohodnocené chápáno jako předmět lidského hodnocení, stává se jen objektem jednání a přichází tak o svou bytnost, o svou ze sebe dávající se důstojnost.

Kromě logiky je také kritický také k metafyzice, ví že „metafyzika zná ovšem světlinu bytí buď pouze jako náhled přítomnícího v jeho vzhledu (idea), nebo kriticky jako nazření o-hledu kategoriálního představování subjektivity“. Metafyzika jako taková už se nutně pohybuje ve světle bytí, i když se o to snaží sebe víc, „žádná metafyzika nemůže v souladu se svou bytností a v žádném případě pouze v podnikavém úsilí o své rozvinutí do-stihnout úděl, to znamená: dosáhnout a shromáždit v myšlení to, co v jistém naplněném smyslu bytí nyní je“. Metafyzika svou vlastnou bytnost ve světě bytí odúvodnit v celé plnosti bytí nedokáže prostě proto že „transcendentno je nadsmyslové jsoucno“. Nic víc, nic míň, i to však stačí víc než dost.

Heideggerova filosofie „zůstává indiferentní“ v otázce boha, „theismem může být zrovna tak málo jako atheismem“. Bůh je zdá sa, pro Heideggera problematickým , říká: „Teprve z pravdy bytí lze myslet bytnost svátosti. Teprve z bytnosti svátosti má byt myšlena bytnost božství. Teprve ve světle bytnosti božství může být myšleno a řečeno co má slovo bůh označovat“. A ona dimenze svátosti zústává v tomto věku uzamčena a „snad to je tím jediným neštěstím“. Z uvedeného se zdá že Bůh pro Heideggera je spíše Demiurgem, udávatelem formy a hybatelem, a ne Bůh pan-teizmu jenž je onou „pravda bytí“ jako takovou, tedy tím, co ono hýbání teprve umožňuje.

V snaze o zodpovězení otázky po vztahu ontologie a etiky si na pomoc si beře bytnost ETOS a Herakleitova slova „vždy? bohové jsou přítomni i zde“ pronesená při peci a obé ho přívádí k tomu, aby pronesl „myšlení, jež myslí pravdu bytí jakožto počáteční živel člověka coby ek-sistujícího, samo v sobě je již původní etikou.“ Toto myšlení je však prvotně ontologií, proto vlastně ani pro toto rozlišení „ontologie“ a „etiky“ není v Heideggerově filosofii místo , přece jí však objasňuje něco šíř. Důležitými termínmi je hojivost a hněv které „mohou však bytí bytovat pouze pokud je bytí samo sporné. Skrývá se v něm bytostný původ nicotnění“. Toto nicotnění ho dále dovádí k nicotě, to už se však dle mého mínění přespříliš vzdaluje z cesty „bytí jest a nebytí není“ která podle Parmenida provází pravdu a snaží se myslet nemyslitelné.

Závěrem se autor zmiňuje o poezii a Aristotelovském výroku že „básnění je pravdivější než zkoumání jsoucna“. Vlastně z celého textu jsem měl pocit že se jedná více o poesii – v prvotním smyslu poesis - než o exaktní opis něčeho – vždy? Heidegger se vlastně snaží říct něco o něčem o čem se vlastně něco říct nedá. To o čem mluví je totiž rámcem ve kterém samotná řeč probíhá. Celé dílo je neustálou variací na jedno téma – jak říct člověka z bytí? – a svého účelu se nesnaží dosáhnout konsistentností terminologických vztahů ale spíše tvorbou logicky nesmyslných vět na způsob zenových koanů které však přece jako celek smysl dávají. Autor mě i přes několik narážek na „němectví“ - vyskytujících se zejména při jménu básníka Holderlina - přesvědčil že jeho úmysly jsou čisté a že na Bytí a čas se oplatí podívat, když už pro nic jiné tak proto abych blíže pochopil co Martin myslel onou skoro až mystickou „světlinou“ říkajícící mohutnost Totality-Všech-Možností.


Několik podstatných citátu pro budoucí vývin:

Zápas mezi mysliteli je milujícím zápasem věci samé
Bytí je naprosté transcendens
Stání ve světlině nazývám ek-sistencí člověka
Bytí je světlinou samou
Veškerý časoprostor bytuje v dimensionalitě, jímž je bytí samo
Světlina ochraňuje blízkost k bytí
Řeč je řečí bytí stejně jako oblaka jsou oblaka nebe
Síla rozvahy, starostlivost promluvy, úspornost slova.