Statisíce prchají před smrtí, jakou zemřel málokdo. Limnická exploze ohrožuje město Goma

Petr Koubský
https://denikn.cz/636517/statisice-prchaji-pred-smrti-jakou-zemrel-malokdo-limnicka-exploze-ohrozuje-mesto-goma


Nyiragongo nad Gomou. Neklidná hora pohání hned několik druhů potenciální zkázy. Foto: Adobe Stock.

Viditelná zkáza přichází z ohnivé hory. Neviditelná trpělivě čeká v hlubokém jezeře. Milionové město v Africe je místem, kde realita připomíná strašidelný fantasy příběh.

Jestli vám jde na nervy přehnaně poklidný a bezpečný život, lze přestěhování do konžské Gomy vřele doporučit. Město na východní hranici Demokratické republiky Kongo má v tomto směru co nabídnout. Je k tomu předurčeno svou polohou – zeměpis je v tomto případě skutečně osudem.

Nejprve krátká historická vsuvka. Roku 1994 vypukla v sousední Rwandě dobře známá genocida, neuvěřitelně brutální masové vraždění Tutsiů, po kterém následovala rychlá odplata. Z Rwandy před ní utekly miliony Hutuů – těch vinných i těch nevinných. Přes milion z nich uvízl právě v Gomě, kde vznikl obrovský uprchlický tábor sužovaný hladem, cholerou a příležitostnými výpady mstitelů z Rwandské vlastenecké fronty. Bylo by toho příliš i na stabilní zemi, ale k té mělo Kongo – tou dobou ještě oficiálně nazývané Zaire – hodně daleko. Šlo (a do značné míry pořád jde) o nefunkční stát, nad jehož velkou částí neměla centrální vláda v daleké Kinshase žádnou kontrolu. Východ včetně Gomy byl zcela v moci místních soupeřících warlordů.

O rwandské genocidě v Evropě víme, o tom, co následovalo po ní, je povědomí mnohem menší. Nestabilita na hranici Rwandy a Konga se rozšířila do širšího regionu, protože Hutuové a Tutsiové nežijí jen ve Rwandě, protože oblast je bohatá na výnosné nerostné suroviny, protože vždycky je někdo, komu se válka vyplatí. Vypukly dva velké konflikty, které s malou pauzou trvaly od roku 1996 do roku 2003. Místní jim říkají „první a druhá africká světová válka“: technicky vzato to byly občanské války o moc v Kongu, ale s velkým zapojením dalších afrických států na obou stranách. Goma se svým okolím patřila k hlavním centrům konfliktu. Ztráty na životech byly obrovské, víc v důsledku strádání, hladu a nemocí než válečných operací. (Epidemie eboly v roce 2019 je v tomto kontextu už jen poznámkou na okraj.) Tamní nádherná horská krajina se tak přiřadila k dlouhému výčtu míst, kde lidé v ráji uvedli do chodu peklo.

Cynik by mohl říci, že v tomto případě to byla zbytečná námaha. Jedno peklo tam už totiž je: problémy tohoto regionu jsou doslova hlubší.

Rozříznutý kontinent
Oblast Východoafrické příkopové propadliny, do níž Goma patří, vděčí za svou malebnost dějům v hlubinách země. V podstatě jde o to, že Afrika není jeden kontinent, ale dva.

Představte si čáru na mapě, která začíná někde severně od Bejrútu, prochází údolím řeky Jordán, Mrtvým mořem, sleduje izraelsko-jordánskou hranici do Rudého moře, ale kousek před jeho největším zúžením se stočí do Afriky. Pak ji můžete sledovat podle jezer: z Etiopie přes Keňu do Ugandy. Jižně od ní je hranice DR Kongo s Rwandou, a tedy také dějiště našeho příběhu. Čára z něj pokračuje k jihovýchodu do Malawi a Mosambiku, kde se opět dotkne pobřeží.

Co je od této čáry na západ, to leží na Núbijské tektonické desce. Co na východ, to spočívá na Somálské desce. Tektonické desky jsou tlusté 80 až 220 km, pod nimi je plastická vrstva natavených hornin, zvaná astenosféra. Na ní desky plavou, každá po svém. Konkrétně tyto dvě desky, Núbijská a Somálská, se od sebe vzdalují rychlostí asi 0,7 cm ročně. (To ještě není tak mnoho: zlom San Andreas v Kalifornii se rozpíná pětkrát rychleji.) Za deset milionů let se to však nasčítá na sedmdesát kilometrů a někdy tou dobou se Afrika roztrhne.

Příkopové propadliny neboli rifty dávají vzniknout krásným krajinám. Příkladem, který máme doma, je oherský rift, tedy údolí řeky Ohře: široké a dlouhé ploché údolí mezi Krušnými horami a Českým středohořím. Rift je zákonitě oblastí vulkanické aktivity. Hory tam jsou mladé a strmé, půda úrodná, plná živin, daří se na ní zemědělským plodinám. V nejhlubších místech proláklin vznikají jezera a tečou jimi řeky. Bývají to místa, která doslova volají po osídlení. Koneckonců, podle toho, co dosud víme, pochází celé moderní lidstvo právě z Východoafrického riftu.

Město pod horou na jezeře
Město Goma, přesněji řečeno dvojměstí Goma/Gisenyi (Gisenyi je souvislým pokračováním Gomy na rwandské straně hranice), leží na úpatí činné sopky Nyiragongo a zároveň na břehu jezera Kivu. Postavit si město pod sopkou vypadá jako špatný nápad, ale stává se to docela běžně – připomeňme Neapol, Messinu, Catanii, Portland a Seattle – právě proto, že tam bývá hezky a vlídně. Jezero Kivu ve šťastnějších časech láká turisty, byť spíš na jeho rwandský břeh, tedy do klidnější a bohatší země. Podnebí je díky nadmořské výšce (1460 m) příjemné, přestože Goma leží skoro přesně na rovníku. Bylo by to dobré místo k životu, nebýt těch dvou pekel: jednoho rozpoutaného lidmi, druhého pod zemí.


Bylo by tam krásně, ale má to několik háčků. Foto: Adobe Stock

Donedávna platilo, že Nyiragongo naposledy vybuchla roku 2002. Proud lávy tehdy prošel městem a vtekl do jezera. Zničil mnoho domů, vyžádal si sice „jen“ stovky životů, ale statisíce lidí připravil o přístřeší. Mnozí z nich dodnes žijí v nouzových přístřešcích postavených – jaká ironie – právě z lávy, která se dobře opracovává do jakýchsi přírodních tvárnic.

Jenže minulý týden se sopka ozvala znovu. Proud lávy opět zničil mnoho domů a také ranvej místního letiště. Sílí obavy, že to byla jen předehra k něčemu horšímu, přičemž možností je více.

Především tu je obyčejný výbuch, jen větší. Půda se v Gomě teď varovně otřásá skoro denně. Podle geologů má Nyiragongo dost síly na to, aby lávou, sopečným popelem a jedovatými plyny pokryla celé město.

Druhé riziko představuje výron lávy z nějakého nečekaného místa, ne nutně z jícnu sopky. Žhavá láva je pravděpodobně pod městem i pode dnem jezera. I malá prasklina by mohla vést ke katastrofě, protože tlak lávy by ji nejspíš rychle zvětšil.


Uprchlíci z Gomy nevědí, v jakém stavu a zda vůbec uvidí své město znovu. Foto: ČTK / AP Photo / Moses Sawasawa

Tahle dvě nebezpečí sama o sobě celkem pochopitelně stačí k masovému útěku z města, a ten se právě odehrává. O počtu uprchlíků nemá nikdo dokonalý přehled, některé zdroje udávají, že jich je až 400 000. Jejich hlavním cílem je rwandské město Sake. Rwandská vláda organizuje humanitární pomoc, ale zjevně jde o úkol nad její síly, mimo jiné proto, že se vše odehrává tak rychle. Lidé utíkají z Gomy pěšky, v autech i na lodích přes jezero. Zpočátku šlo o spontánní útěk, nyní místní autority již nařídily preventivní evakuaci.

K oběma zmíněným ohrožením mezitím přibylo třetí, snad méně pravděpodobné, zato nejstrašidelnější.

Podivný život v mrtvé tmě
Kivu je na první pohled poklidné horské jezero. V jeho hlubinách se ale ukrývají věci, na které lépe nemyslet. U dna obsahuje stlačené plyny rozpuštěné ve vodě: asi 300 krychlových kilometrů oxidu uhličitého a 65 krychlových kilometrů metanu. Dokud zůstávají tam, kde jsou, je všechno v pořádku, jenže právě to by se teď mohlo změnit.

Jezer jako Kivu není mnoho; vzniknout mohou v podstatě právě jen v příkopových propadlinách. Vrstva hornin, která odděluje žhavé magma v hlubinách ode dna jezera, není vzduchotěsná. Prochází jí oxid uhličitý, který se z tekutého magmatu uvolňuje. Kdyby bylo jezero mělké, CO2 by z větší části probublával k povrchu a jezero by bylo plné minerálky.

Jenže Kivu není mělké. Dosahuje hloubky až 475 m. Nahoře, do hloubky necelých sta metrů, se nachází vrstva dobře prokysličené vody, dost slané. Pod ní je voda bez kyslíku, zcela nehostinná pro vše živé s jednou velkou výjimkou. Tou jsou metanogenní „bakterie“ (přesně vzato nejde o bakterie, ale archea – jednobuněčné organismy podobné bakteriím, ale vývojově natolik odlišné, že se dnes klasifikují jako třetí samostatná doména vedle bakterií a eukaryot – což jsme mimo jiné my lidé, spolu s pavouky, okurkami, lišejníky a amébami). Kyslík by je zabil, v prostředí bez kyslíku se mají dobře, pokud mají přísun CO2. Energii získávají jeho přeměnou na metan, to je jejich analogie dýchání. Takovým prostředím je třeba trávicí soustava přežvýkavců – anebo dno jezera Kivu. Rozdíl je v tom, že z krávy metan uniká (předem i zadem), z jezera ne. Jeho vrstvy vody mají natolik odlišnou hustotu, že se skoro nemísí.

Smrtonosná láhev sodovky
Metan je někdy výborná věc: když se nachází v trubkách vedoucích k vašemu plynovému sporáku, v přívodním potrubí plynové elektrárny nebo na straně příjmů v bilanci vašeho zahraničního obchodu. Ve všech těchto případech se na něj doptáte jako na zemní plyn.

Kde ho nemáme pod kontrolou, tam nám naopak radost nedělá. Metan je významný skleníkový plyn, přispívá ke globální změně klimatu. Kromě toho, což bývá bezprostřednější problém, za přítomnosti kyslíku snadno a mocně vybuchuje. Proto se pečlivě hlídá jeho koncentrace v uhelných dolech (dříve práce kanárků, dnes elektronických čidel).

Dokud zůstává jezero v rovnováze, metan na jeho dně ničemu neškodí. Nikdo ale neví, jak stabilní takový stav je. Když se do něj vlije hodně horké lávy, což teď akutně hrozí – anebo kdyby dokonce prasklo jeho dno a láva začala proudit zespoda –, pak by mohly oba plyny, metan i CO2, prudce vybublat. Jako z důkladně protřepané láhve sodovky. Mluvíme ale o pořádně velké láhvi. Pro představu, Česká republika spotřebuje 8,5 krychlového kilometru zemního plynu za rok, na dně Kivu je ho tedy pro celou naši zemi na osm let.



Metan by mohl začít hořet, nebo nemusel – tohle opravdu nikdo neví a žádný odborník na to téma nechce ani spekulovat, protože apokalyptičnost takové představy se vymyká všem měřítkům.

Ke zkáze by ale došlo i bez ohně. Metan je lehčí než vzduch, postupně by se tedy rozptýlil, ale oxid uhličitý je naopak těžší. Z hladiny jezera by se rozlil do okolí jako neviditelná tekutina, hluboká několik metrů. CO2 není jedovatý, přesto vás spolehlivě zabije – protože když se rozlije, vytlačí kyslík nad sebe. Zadusíte se v něm.

Tohle všechno se už stalo, dokonce dvakrát. Výron CO2 z kamerunského jezera Monoun v roce 1984 zabil 37 lidí. O dva roky později se totéž stalo s jezerem Nyos, rovněž v Kamerunu. Výsledkem bylo tentokrát 1746 mrtvých lidí (převážně ve spánku).

Takovému výronu se říká limnická exploze. Na světě se ví o třech jezerech, v nichž může nastat. Kivu je to třetí. Je ale mnohem větší než obě kamerunská jezera: plocha jeho hladiny činí 2700 km2, zatímco jezero Nyos má jen 1,6 km2 a Monoun je ještě menší. A na březích Kivu žijí dva miliony lidí oproti pár tisícům v Kamerunu.

Průzkum fosilizovaného planktonu na dně Kivu ukázal, že k limnické explozi jezera došlo během posledních 5000 let několikrát. Koncentrace obou nebezpečných plynů v něm roste po celou dobu měření, tedy od sedmdesátých let minulého století. To je důvod ke starostem. Nový výbuch sopky změnil starosti v paniku.

Existuje smělý plán, jak obrátit potenciální katastrofu v užitek: těžit z jezera metan. Na rwandské straně už několik těžebních souprav pracuje. Jedna dodává plyn pro velký pivovar v Gisenyi, jiná pohání plynovou elektrárnu o výkonu 26 MW. To jsou však množství, která vlastně nestojí za řeč. Pro masivní odčerpávání chybí peníze i technologie. Kromě toho se někteří geologové obávají, že by se jím mohla limnická exploze naopak uspíšit.

Tak či onak, nejnaléhavějším problémem je teď situace oněch čtyř set tisíc uprchlíků, jimž se nedostává pitné vody, jídla, střechy nad hlavou, hygieny a léků. Všechno ostatní počká.