Mou ambicí je ponouknout čtenáře k přemýšlení o kulturních technikách environmentálního truchlení, aby nešlo o individuální environmentální žal, ale společnou aktivitu. To může vést ke změně chování, kdy už budeme počítat s tím, že jednou vyhyneme. Pokud to přijmeme, může nás to jedině obohatit – a nejen kulturně.

https://www.novinky.cz/kultura/salon/clanek/pocitejme-s-tim-ze-vyhyneme-rozhovor-s-filosofem-lukasem-likavcanem-40312869

Pekné intro k tomu rozhovoru pridal Vojtěch Boháč. Resp. pekne zhrnul situáciu ako takú, nielen rozhovor

Cítíme, že dnešní politické nástroje národních států nestačí na řešení globálních výzev, které jsou před námi. Ve společnosti zároveň bolestivě chybí fantazie a vůle debatovat o tom, jak by potřebná změna měla vypadat. S pocitem frustrace se čeká, co se stane, abychom na zemi nevymřeli. Neděje se ale prakticky nic, protože architektura současného mezinárodního systému nevznikla pro podobný typ akce. Když se objeví snaha něco udělat, tak působí jako cyklista na rotopedu, který se diví se, že krajina kolem neubíhá. Konečnost lidstva si tak raději ani nepřipouštíme a čekáme dál. Jsem rád, když se v tomto čekání občas objeví nějaký sadista fantazie jako Lukáš Likavčan. Dává mi to naději, že tu představu nového světa stvoříme.

https://www.facebook.com/vojtech.svratkin/posts/10216035169008603